Doc. PhDr. Luboš
Kohout, CSc.
Místo Alexandra Dubčeka v československých dějinách
I.
1)
„Osmašedesátý“- legendy a skutečnost
38
let uplynulo od násilné likvidace hlubokých ekonomických a politických
strukturálních reforem v Československu, uvítaných a podpořených drtivou
většinou občanů země. Invazor – armády
a politická vedení pěti zemí „varšavské smlouvy“ – označil proces mimořádně
úspěšné demokratické obrody československého socialismu za „kontralevoluci“ ve službách
„imperialismu NATO“. Jeho straničtí iniciátoři a aktivisté v počtu asi půl
milionu lidí vyloučeni a vyškrtnuti z asi 1,700 tisícové KSČ a postiženi
po dobu mnoha let i existenčně, v jednotlivých případech i soudně. Též, a
především péči asi 300 tisícového „normalizačního zdravého jádra.
K perzekucím stačilo zpochybnit kterýkoli článek oficiální „bible“
normalizátorů –„ Poučení z krizového vývoje“ …“ Včetně rodinných
příslušníků, funkcionářů jiných stran tehdejší národní fronty“, funkcionářů
zájmových organizací činil počet takto perzekvovaných asi milion lidí …
Ještě
těsně polistopadová (1989) KSČ i pozdější KSČM odsoudily opakovaně invazi vojsk pěti států V-smlouvy do Československa, vnucený moskevský protokol ze srpna
1968 a následující vnucený tzv.
dočasný pobyt sovětských vojsk na výsostném území Československé republiky.
Plně
podpořily polistopadovou zahraniční politiku v jejím úsilí, aby zahraniční
vojska opustila území republiky, aby vojenské bloky, jak Varšavský pakt, tak
NATO byly rozpuštěny a dominanci získala rovnoprávná mírová spolupráce
evropských i mimoevropských států.. Se zadostiučiněním přijaly omluvu
stranickostátmích vedení pěti států V-smlouvy. V této politice pokračovaly
i poté, kdy oficiální vládní kruhy ji již totálně opustily a směřovaly, posléze
zakotvily do NATO.
Jednoznačně
odsoudily „poučení …“ československých „normalizátorských“ vládců a
omluvily se perzekvovaným občanům,
zejména bývalým stranickým reformátorům. Navzdory zběsilé a stále intenzivnější
antikomunistické propagandě alespoň některá z většinou zglajchšaltovaných
masmédií tyhle zřetelné postoje KSČ a KSČM zaznamenala, dokonce
v bezprostředně předvolební době.
Polistopadová
(1989) vládnoucí politická pravice si odhlasovala zákony o permanentní
zločinnosti a nelegitimnosti všech vlád od února 1948 do listopadu 1989. Mezi
nimi i diskriminační zákon lustrační, odsouzený mj. i Strasburkem. Na základě
těchto zákonů stejně stupidně ideologizujících jako „poučení…“, ovšem dochází
znovu k masovým existenčním postihům a zastrašování celých velkých skupin
občanů, zajisté s protikladnými ideologickými nálepkami …
Součástí
intenzivní antikomunistické propagandy je i soustavné pomlouvání obrodného
procesu 1968 a jeho hlavních představitelů, jmenovitě pak nejvíce A. Dubčeka.
Mj. se snaží vrazit mezi ně klín pochvalou F. Kriegla, jenž odmítl podepsat
„moskevský protokol“ a naopak kritikou ostatních předních reformátorů, kteří
protokol podepsali ve snaze zachránit alespoň některé z polednových
demokratizačních reforem (Smrkovský, Černík, Špaček, Šimon, Mlynář, sám Dubček a po návratu z moskevského „zajetí“ i
domácí reformátoři, Císař, Štrougal, kooptovaní členové ÚV KSČ
z vysočanského mimořádného sjezdu aj.)
Pro
ilustraci režimní propagandy uvádím alespoň – vpravdě fantasmagorický – výpotek
politizujícího spisovatele M. Uhdeho: Ten „zdůvodňuje“ vojenskou okupaci ČSSR
„potřebou Brežněva a spol. nahradit hodné dozorce v táboře mírného režimu
osvědčenými kruťasy a tábory se zostřeným režimem.“ Uhde, spolu s mnoha dalšími amatérskými
výletníky do dějin buď nezná nebo
přezírá mnoholetý střet reformního a stalinského komunismu, jehož vývojové
peripetie podstatně ovlivnily celkovou historii poválečného Československa.
Nepochybným
výrazným mezníkem ve formování a praktickém politickém nástupu reformního
komunismu, a hlavně demokratičtějšího
celkového společenského ovzduší byl „protikultovní“ XX. sjezd KSSS
v únoru 1956. Zde N. S. Chruščov ostře pranýřoval závažná negativa
politické činnosti J. V. Stalina, působícího téměř s neomezenou mocí
v čele stranicko-státního aparátu SSSR, prakticky od poloviny dvacátých
let až do smrti 1953. Tehdy českoslovenští reformátoři, pravda, ještě ze
slabých mocenských pozic, se, na rozdíl
od Chruščova (!), mj. spolu s italským P. Togliatim, hlouběji
zamysleli zejména nad tím, jaké
politicko- a ekonomicko-systémové nedostatky umožnily mimořádně závažné a věci
socialismu těžce škodící stalinské deformace sovětského a „soustavového“
formování socialistické společnosti.
Ještě po skončení historického sovětského sjezdu KSSS dokázali naši stále pevně vládnoucí konzervativci zabránit mimořádnému sjezdu KSČ, požadovanému přemnohými (snad víc, než 20 %) organizacemi s cílem odstranit zkompromitované stranické vedení a zahájit proces debyrokratizace, decentralizace, demokratizace, zefektivnění ekonomického a politického systému. Reformní oponenty pronásledovali a zastrašovali intenzivní kampaní proti „revizionismu“, jakožto spojenci „imperialismu“. Nicméně i v těchto těžkých podmínkách se reformním silám podařilo prosadit mj. dalekosáhlou amnestii politických vězňů (nejen komunistů a nekomunistů, nýbrž i mnohých protikomunistů) k 15. výročí osvobození republiky (1960). Došlo dokonce i k plným rehabilitacím značné části, posléze na počátku šedesátých let i většiny vězněných komunistických funkcionářů a připravit podmínky pro rehabilitaci i nekomunistických politických aktivistů v osmašedesátém a později (též skupina Horákové, důstojníci a generálové ČSA, m.j. H. Pika aj.).
Šedesátá
léta jsou ve znamení permanentní úspěšné ofenzívy reformátorů, vrcholící
ekonomickými i politickými akty „pražského jara“ 1968.
Neruší
se, ale podstatně slábne ideologicko-mocenský dozor nad společenskými vědami, zejména
historiografií, sociologií, právní vědou a do jisté míry i filosofií, nad
literaturou, filmem, který v druhé polovině šedesátých let dosahuje
špičkovými díly světové úrovně, dle soudu i západních odborníků. Výrazného progresu dosahováno i
v oblasti demokratizovaného, bezplatného školství aj.
Ostatně
ani padesátá léta nebyla pouze dobou „temna“ ozařovanou mdle oslavnými budovatelskými,
zpravidla bezproblémovými díly (viz. kupř. animované filmy typu Stvoření světa,
jedinečné celosvětové populární pohádky dle klasiků Němcové, Erbena, či
novějšího Drdy, historické filmy se sociální tématikou, či věnované slavným
dějinným obdobím a osobnostem. Kupř. v r. 52 vynikl permanentně dodnes populární Císařův pekař a pekařův
císař, jedinečně mírový a protiválečný.
Werich v něm exceluje, zatím co se jeho „alter ego“ Voskovec zpovídá před
výborem pro neamerickou činnost, jemuž hojnou lidskou „potravu“ dodává
herec-udavač R. Reagan, „hrdina“ sériové kovbojské šmíry …
Realizace prvních kroků ekonomické reformy v čele s O. Šikem vedla v dvouletí 1968-69 k největšímu přírůstku výroby (8-9 %) i reálných mezd v celých poválečných dějinách republiky. Bez potíží byl zaveden pětidenní pracovní týden. Reálnou se zdála být perspektiva dosáhnout ve všech žádoucích ukazatelích úrovně prosperujícího mimoblokového Rakouska. Zemědělská družstva, pracující od počátku šedesátých let na základě úspěšně se rozvíjejících tržních vztahů, zvládla bez zvyšování cen nákupní horečku před i po vojenské invazi, dosáhla téměř soběstačnosti v zásobování obyvatelstva potravinami, aby v sedmdesátých letech vytvářela předpoklady i pro vývoz velkého množství zemědělských produktů do zahraničí.
V rámci
politických změn došlo k zrušení dosavadního kádrového stropu pro
nestraníky. Reformátoři prosadili zrušení dosavadní diktatury předsednictva ÚV
KSČ nad vládou, parlamentem, soudnictvím. Nejvyšší stranické a státní
(prezidentská) funkce byly po částečném pádu Novotného rozděleny, aby jeden
člověk nemohl soustředit ve svých rukou příliš mnoho moci (A. Dubček prvním
tajemníkem ÚV KSČ, hrdina dvou odbojů, v padesátých letech perzekvovaný
generál Ludvík Svoboda prezidentem republiky). Dosavadní diktát KSČ
v Národní frontě padl a z iniciativy reformátorů se utvářely mezi
jejími složkami partnerské vztahy rovnoprávné spolupráce. Zrušení cenzury a
jiná opatření znamenaly pád (zajisté již předtím osláblé) diktatury partajních
sekretariátů nad masmédií, vědou, kulturou, školstvím aj. Kontrola a
mentorování společnosti dosud všemocnou StB byla zrušena. Došlo
k striktnímu zákazu jejího dosavadního vměšování do vnitřního politického
dění.
Detailně
připravená česko – slovenská federace mohla zabezpečit plodnou rovnoprávnou
česko – slovenskou spolupráci a „pro futuro“ zabezpečit, aby nedošlo
k rozbití Československa a formování dvou státečků na základě neblahé
činnosti neodpovědných českých a slovenských politiků dneška (Mečiar, Klaus,
Havel aj.).
Bilancuji:
Reformátorům roku 1968 šlo tudíž o
kvalitativní politické a ekonomické systémové proměny, jež ve svém souhrnu
představovaly rušení totalitní povahy politické moci a perspektivu rozvoje
pluralitního politického systému, ovšem na bázi nekapitalistických ekonomických
a sociálních vztahů.
Ctili ono dřívější vyjádření R. Luxemburgové: „Socialismus je natolik socialismem, nakolik je demokratický, stejně tak jako demokracie je natolik demokracií, nakolik je socialistická!“
V reprezentativních
průzkumech veřejného mínění vyslovilo 78 % dotázaných podporu takovéto vskutku
převratné politice KSČ. Pro reformovaný socialismus bylo kolem 95 % občanů!
Rolníci soudili ze 64 %, že se na vesnici žije lépe, než kdyby se hospodařilo
individuálně a z dalších téměř 30 % soudili, že by se v individuálním
hospodaření docílilo stejné úrovně jen díky zvýšenému úsilí!
Kolem
80 % lidí se vyslovilo pro spojenectví se SSSR a ostatními zeměmi „soustavy“
ovšem jen na základě zrovnoprávnění vzájemných vztahů!
Kladu
otázku: obstojí ve světle uvedených a
přemnohých dalších dějinných faktů tvrzení soudobých agitpropčíků o bezrozdílné
„temnotě“ období 1948-1989?
K činnosti
tehdejších demokratických kritiků reformátorů
Mezi
reformátory r. 1968 panovala původně názorová shoda v podstatném:
Československo je vzhledem ke svému historicky podmíněnému geopolitickému
postavení nedílnou a nevystupitelnou
(!) součástí „superstruktury“. USA, jakožto supervelmoc č. 1 v bipolárním
světě neprojevovaly nejmenší známky toho, že by chtěly, snad až vojensky, měnit
světový mocenský status quo, jištěný i nukleárním patem. Vnitrostranický i
celospolečenský pohyb v republice
má tudíž své beztrestně nepřekročitelné
mantinely! Odtud i Akčním programem obrozující se KSČ formulovaná neplná pluralita, vyjádřená uchováním
reformované Národní fronty a demokraticky podstatně proměněnou, avšak nezrušenou (!) vůdčí
společenskou rolí KSČ! Citát z Akčního programu: „Komunistická strana se
opírá o dobrovolnou podporu lidu: neuskutečňuje svou vedoucí úlohu tím, že
vládne nad společností, ale tím, že nejoddaněji slouží jejímu svobodnému,
pokrokovému socialistickému vývoji. Svou autoritu si nemůže vynutit, ale musí
ji neustále získávat svými činy. Svou linii nemůže prosazovat nařizováním, ale
prací svých členů, pravdivostí svých ideálů“.
Mimořádně
vážným varováním byl zejména maďarský katastrofický vývoj z podzimu 1956.
Imre Nagyem a druhy obnovená koaliční vláda z r. 1945, vyhlášení
neutrality, tedy vystoupení z Varšavské smlouvy, logicky pak sovětská
vojenská intervence a nastolení „dělnicko-rolnické vlády“ Jánose Kádára!
Tehdy,
na přelomu jara a léta 1968 ovšem vystoupili hluční, mezi inteligencí, nejvíce
humanitní, početní, zpravidla vzdělaní a tím i vlivní radikální demokraté,
členové i nečlenové KSČ. Usoudili, že jsme v postavení „Buridanova osla“ –
v dějinách filosofie „indeterministicky“ proslulého -, jenž se kochal
totální, indeterministickou svobodou rozhodovat, kterou z otýpek sena stejně vzdálených od tlamy, dříve pozře.
Zahraniční
politiku jsme mohli a měli koordinovat ve směru k neutralitě po vzoru
Jugoslávie (úspěšné r. 1948) – (A po maďarském katastrofickém vzoru 1956 připravovat branný odpor proti hrozící
sovětské invazi, ač v ÚV početně převažovali prosovětští ortodoxové a naše
branné síly podléhaly přímému a bdělému velení V- smlouvy ?). Dát Moskvě
najevo, že při obraně budeme hledat podporu v zahraničí (a dostalo by se
nám jí třeba od USA, či tehdy sektářské maoistické Číny?) Akční program KSČ
vyhlašován za „mrtvě narozené dítě“, kdy ústředním lapidárním heslem proti němu
bylo „nechceme demokratizaci, chceme demokracii!“ Popírána takto – tehdy
nezbytná – procesuálnost vývoje a jeho
nedovršitelnost, vzhledem k nevyhnutelným determinantám především
mezinárodně politickým, v mnohém však i vnitropolitickým.
Spolu
s jednáním vlivné skupiny demokratů bylo tu i neodpovědné psaní valné
většiny deníků i periodik, pouliční divoké demonstrace, podpisové akce za
zrušení Lidových milic, Hyde parky, pomstychtivé někdy až „šináglovsky“ militantní protikomunistické
pokřiky části členstva k – 231 (bývalí političtí vězni) a mnohé jiné, to vše
podněcováno StB ve službách KGB. … I to patří do dějin „Osmašedesátého“. Ovšem,
žel, toto vše nahrávalo mocným zahraničním i domácím protivníkům reformy na
smeč! Ti pak právem-neprávem spatřovali v takovýchto jevech vítanou
záminku, či důvod(?) k vojenskému potření údajně již vítězící
„kontrarevolucel“ …
Ovšem
ten otazník za „důvodem“ je funkční. – Skutečným důvodem invaze
k likvidaci reforem „Osmašedesátého“ (nebo aspoň důvodem hlavním) spíš
byly obavy špiček vlád V- pětky, že reformátoři na mimořádném XIV. stranickém
sjezdu – měl být 9. Září 68 – dosáhnou drtivého vítězství., snad v poměru
80 :20, či dokonce 90 : 10, dojde k totálním kádrovým proměnám
v mocenských institucích, započatých již na jaře a v létě 1968 (gen.
V. Prchlík, kritik V-smlouvy, v čele branného a bezpečnostního oddělení ÚV
KSČ, gen. J. Pavel, politický vězeň padesátých let a španělský interbrigadista,
ministrem vnitra, J. Smrkovský, vedoucí představitel českého národního povstání
1945, odsouzený v padesátých letech k trestu smrti, vzápětí
k doživotnímu vězení – v čele parlamentu, další „španělák“ F. Kriegel
v čele Národní fronty aj.).
Kádrově
totálně proměněný ÚV, očištěný od poslušných loutek tehdejšího sovětského
stranicko – státního vedení, by nepochybně podstatně ztížil, ne-li znemožnil
násilné vojenské „řešení československé otázky“, zejména pokud by se mohl opřít
o sympatie a podporu silné a vlivné části
mezinárodního komunistického hnutí (francouzská, italská, španělská,
anglická KS aj.).
Pod
tímto zorným úhlem nemohu zapět ódu na tehdejší názory a postoje soudobých
známých politiků, především právníka P. Pitharta a spisovatele V. Havla. Ten
první byl dokonce (především samizdatovou! studií: „Osmašedesátý“) předním
teoretikem a propagátorem „totálního pluralismu“, vyzvedávajícím jako vhodnou
opozici obnovenou sociální demokracii, zatímco Havel získával jeho pochvalu
zejména za propagaci formování opoziční Lidové strany.
K vysoce
prozíravým, moudrým výjimkám mezi humanitní inteligenci té doby patřil naopak
Jan Werich. V závěru této kapitoly tudíž cituji a parafrázuji z „Pamětí“
přítele Č. Císaře: „Rozzloben vpadl tehdy do Císařovy kanceláře, mávaje jakousi
tiskovinou: ´Prosím Vás, řekněte těm, co píšou do novin, ať si dají pozor a
nedráždí toho ruského medvěda! Přece musej vědět, že když se vožene tou svou
prackou, nezbude po nás ani mastnej flek! Co si asi jen ti blázni myslej? Vždyť
todle zlomí Dubčekovi vaz!“ – Na následující Císařově tiskovce
s bohorovnými i rozvášněnými novináři smutně prorocky dodává: „Máme
nejlepší vládu za posledních bůhví kolik let. Všichni kolem Dubčeka zasluhují,
abychom si jich vážili a byli jim nápomocni, aby jí nikdo nepodřezával větev,
na které všichni sedíme! Vemte to ve všech novinách na vědomí a neblbněte!
Nedrážděte zbytečně Rusy, proti nim to nemůžete vyhrát! Poslechněte, co od vás
vláda dnes potřebuje! Ta vláda, která chce to, co my všichni, vláda, kterou za
jinou vyměnit nechceme! Protože ta jiná už nebude naše, ale jejich!“
Tohle
i jiná předvídavá varování ovšem přišla již pozdě. Nicméně vzdělaní
intelektuálové nenalezli dodnes byť jen slovo sebekritiky za své tehdejší
počínání. Nesou nemalý díl odpovědnosti za to, že jsme se – řečeno
s Karlem Marxem – ocitli v roce 1968 v sousedství svobody
až při jejím pohřbu!
2)
Alexandr Dubček v obrodném procesu r. 1968
Od
nezbytného globálního pohledu na
problematiku obrodného procesu r. 1968 a jeho násilného potlačení přecházím
v této druhé kapitole k detailnějšímu
osvětlení jednotlivých fází dramatického a posléze tragického vývoje, role
předních reformátorů s A. Dubčekem v čele v něm – od lednového
pléna ÚV KSČ 1968, kdy Dubček ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ vystřídal A.
Novotného, přes mezník a rozcestí reformního hnutí (duben – květen) až
k vyvrcholení vnitřní i vnější krize, vojenské intervenci, počátkům
„normalizace“, Dubčekově pádu a jeho vystřídání v nejvyšší stranické
funkci dřívějším předním reformátorem, proměněným v předního
„normalizátora“, G. Husákem v dubnu 1969.
V bezprostředně poválečné době pronikali do politického popředí bojovníci antifašistického zápasu z východního, západního, afrického bojiště, domácí odbojáři, ekonomičtí odborníci, zkušení pracovníci lidosprávy, dobří organizátoři. V předúnorové (1948) době hrál v KSČ největší politickou roli dobrovolný neprofesionální stranický aktiv. Nepočetný profesionální stranický aparát měl důležitou informační a organizátorsko-koordinátorskou roli. Zdá se, že tu byl dobrý korespondující vztah mezi všemi třemi – italským marxistou A.. Gramscim zdůrazněnými – složkami: koncepční , vůdčí složkou, aktivem a řadovými straníky jako aktivními realizátory politiky. Veřejnost práce strany pomáhala přirozenému výběru a selekci vůdcovských kádrů, odhalovala nemilosrdně každou chybu, nedostatky personální i institucionální.
Po
dosažení mocenského monopolu strany se kriteria pro vedoucí kádry zásadně
změnila. Nejpočetnější kategorií z těch, kdož přešli z nejvyšších
stranických a státních míst do míst největšího ponížení lidské bytosti, do
vězení, mučíren, táborů, byli příslušníci odboje, kvalifikovaná inteligence
humanitního i technického směru a ti z dělnických funkcionářů, kteří
projevovali samostatnost a kritičnost myšlení.
Kritériem
„dobrého politika“ se stávala tvrdost a
neúprosnost, „ideologická pevnost“, jež nikdy nepochybuje o pravdě a jistotě,
hlásané nejvyššími autoritami, ukázněné plnění direktiv. Zejména v početně
podstatně rozmnoženém stranickém aparátu se konzervovalo (nejvíce ve vztahu
k státním a politickým institucím a organizacím občanů) vědomí výlučnosti,
výsadnosti, všemohoucnosti. V politice dominovali lidé zjednodušeného
černobílého vidění, schématikové, řídící se sekyrářským „kdo není s námi,
je proti nám“. Omílání obecných pravd z „klasiků marxismu“ dominovalo nad
zkušeností, životem, praxí a jejími důsledky v myšlení lidí. Za „slabší“
byli ve stranickém aparátu a v celé straně považováni ti, kteří chtěli
racionálně přesvědčovat sebe i druhé o oprávněnosti či nevhodnosti stranických
postupů, bojovali proti formalismu, frázovitosti, nepřesvědčivosti, a hlavně
ti, kdož upozorňovali na zhoubnost administrování a direktivního řízení strany
i společnosti.
Ve
straně se začala formovat a rozhodující hlas nabyla skupina lidí bez jakýchkoli
humanistických intelektuálních potřeb a ideálů a proti ní jiná skupina, která
tyto potřeby bránila, snažila se je rozmnožovat a znovu tak renovovat onen
myšlenkový kvas, který straně v předúnorové době zajišťoval velký morální
a politický kapitál důvěry mezi lidmi, mocensky
ovšem neporovnatelně slabší.Tuto slabost do značné míry potvrdil ještě
XIII. sjezd KSČ (31. květen-4. červen 1966), jenž vcelku nesplnil úlohu, kterou
před něj doba i formující se reformní křídlo strany kladly. Podle jednání i
usnesení sjezdu žádné velké nedostatky nejsou a společnost vcelku bez větších
problémů vstupuje do nové, vyšší fáze budování socialismu. Nicméně příslibem
lepší budoucnosti bylo prosazení teze, že po odstranění vykořisťovatelských
tříd a po formování socialistické dělnické třídy, družstevního rolnictva a
socialistické inteligence už v ČSSR neexistuje antagonistický třídní boj a
tedy i tzv. diktatura proletariátu je úspěšně překonanou záležitostí. Mimo to
sjezd akceptoval myšlenku „všelidového státu“, v němž má skončit
nahrazování státu a společenských organizací orgány a aparátem komunistické
strany, jakož i pojetí společenských a zájmových organizací jako jejich
„převodových pák“. Hovoří a píše se o
nutnosti rozvíjet socialistickou demokracii, usilovat o sbližování národa
českého a slovenského i ostatních národností, o rozvoji tvůrčí svobody ve vědě,
v kultuře, v umění, o odstranění kádrového stropu a o urychleném
zavádění nového řízení hospodářství.
Toto
vše pozitivní bylo ovšem v posjezdové době až do podzimu 67 jednoznačně
negováno konzervativci v čele s A. Novotným (zabráněno „odpřevodování“
Revolučního odborového hnutí, rozhodnuto o přímém stranickém řízení
Československého svazu mládeže a při řešení národnostní otázky nemělo mít
prioritu politické, nýbrž sociálně ekonomické vyrovnání Slovenska
s českými zeměmi. V ideologické činnosti měla KSČ
zintenzivnit propagandu proti
„ideologické diverzi“ Západu a zaostřit
boj proti pacifismu, liberalismu a revizionismu. Odmítnuta samostatná
organizace vysokoškoláků, odmítnuto formování organizace zemědělců,
v kulturní oblasti zesílily cenzorské zásahy, podán ministrem vnitra návrh
spolčovacího a shromažďovacího zákona, který neobsahoval tradiční pojetí
občanských svobod. Zavedení nové soustavy řízení národního hospodářství, včetně
zemědělství bylo – v rozporu se sjezdem – odloženo na pozdější dobu, a
mnohé další.)
To
vše a mnohé jiné ovšem vyvolalo protitlak stále více se sbližujících reformních
sil: Ekonomů, jejíchž představitel O. Šik na sjezdu otevřeně prohlásil, že
skutečná ekonomická reforma bude možná jen v souvislosti s radikální
demokratizační reformou politickou, historiků, prosazujících mj. rehabilitaci
benešovského demokratického odboje, sociologů, politologů, právníků, na
vlastním sjezdu rebelujících spisovatelů (červen 67) aj. Návrat k tvrdému
kurzu patrně Novotnému schválil i L.
Brežněv při jeho letní dovolené v SSSR. V této situaci mělo mimořádný
význam pro změnu poměru sil stanovisko ÚV KSS v čele s prvním tajemníkem
ÚV Alexandrem Dubčekem, jenž vystřídal (1963) ve funkci K. Bacílka,
podílejícího se významně jako člena předsednictva ÚV KSČ a ministra vnitra na
politických procesech a monstrprocesech padesátých let.
Strohé,
neosobní životopisy vydávané oficiálními orgány KSČ, nevypovídaly prakticky
vůbec nic podstatného o morálně-politickém profilu Alexandra Dubčeka (nar. 1921). Zejména pak nikterak nenaznačovaly,
ke které z dvou protikladných
funkcionářských skupin (jež jsem charakterizoval výše), Dubček patřil. Žil do
17 let (do r. 1938) v SSSR, kam se jeho rodiče-komunisté ve dvacátých
letech vystěhovali. Obdivoval budovatelské nadšení pětiletek, ovšem, spolu
s rodiči, s obavami sledoval byrokratickou degeneraci původně
nadějného vývoje, aniž by ovšem ztrácel vědomí velikosti, spravedlivosti,
dějinné perspektivnosti díla socialistické společenské přestavby. Za sociálně
spravedlivé Slovensko ve společném státě
Čechů a Slováků bojoval, spolu
s bratrem, ve Slovenském národním povstání od srpna 1944. Bratr padl a on
sám byl dvakrát raněn (ještě předtím jeho otec byl čelným představitelem
ilegálního Ústředního výboru KSS ve vrcholných stadiích, 1942, sovětsko-německé
války). Po válce byl obětavým řadovým straníkem s kovářskou a
strojně-zámečnickou profesí. Teprve ve 28 letech, tedy 1949, na začátku vpravdě temných padesátých
let, se rozhodl pro politickou dráhu a stal se pracovníkem OV KSČ
v Trenčíně. Snahu po vzdělání projevil dálkovým studiem na Právnické
fakultě University Komenského v Bratislavě (nedokončil), později absolutoriem na Vysoké stranické škole
při ÚV KSSS v Moskvě, v pravdě
v přelomových letech 1955-58, tedy v době historického XX. sjezdu
KSSS (1956). Až do této doby Dubček vcelku nikterak nevybočoval z řady
oněch milionů komunistů a sympatizantů na všech kontinentech, kteří považovali ztotožnění se s věcí spravedlivého
společenského uspořádání za chvályhodné, a naopak ztotožnění věci se sebou, se
svojí kariérou, za politováníhodné! Ovšem do té doby nebyl reformním
komunistou! – Musel k tomu postoji dospět!
Zdá
se, že z tohoto hlediska nejvýznamnější fází jeho života byla léta
1963-1967, kdy zastával špičkovou funkci prvního tajemníka ÚV Komunistické
strany Slovenska. Ještě do r. 1960, kdy byla přijata Ústava Československé
socialistické republiky, Dubček, spolu se správnou tezí o rozvoji a sbližování
národů a národností propagoval chimérickou, nerealistickou tezi o splynutí národů a národností již
v průběhu socialistické výstavby. Právě tato teze byla
centralistickými konzervativními silami s A. Novotným v čele zneužita
při závažném oklešťování pravomocí slovenských národních orgánů v nové
ústavě 1960. (Mému příteli z disentu Z. Jičínskému v té souvislosti
dodnes vládní pravičáci vytýkají, že participoval na této, nepochybně mylné a
scestné tezi ústavy r. 1960).
Tehdy
ovšem, v souvislosti s tím, se stal Dubček dokonce protéžé
dogmatického A. Novotného. Nakrátko! Vždyť k prvním pochybnostem o
subjektivistických vizích došlo u Dubčeka již v letech 1960-62, kdy
působil v Praze jako tajemník ÚV KSČ pro průmysl. Ke sporům
s Novotným došlo v otázce investičních priorit na Slovensku a
kompetencí slovenských národních orgánů. Dubček od té doby stupňoval tlak na
znovuobnovení pravomocí slovenských národních orgánů, což kulminovalo na podzim
1967, aniž by ovšem přešel kategoricky na pozici G. Husáka, prosazujícího plnou
česko-slovenskou federaci. Tuto pozici zaujal až bezprostředně po přijetí
Akčního programu KSČ v dubnu 1968.
Dalším,
daleko závažnějším sporem s Novotným, bezprostředně před Dubčekovým
nástupem do funkce prvního tajemníka ÚV KSS, byl spor o rozhodnutí Kolderovy
rehabilitační komise z dubna 1963 ohledně tzv. buržoazních nacionalistů
v KSS (Šmidke, Husák, Novomeský aj.). Dubček, jako člen této komise
protestoval proti potvrzení vyloučení těchto funkcionářů z ÚV KSS r. 1950
(byli pouze znovu přijati jako řadoví členové), ovšem bezúspěšně (kategorický
odpor Novotného, obávajícího se posílení Husákových pozic). Na rozdíl od r.
1962, kdy byl Dubček za opozici degradován z tajemníka na centrální úrovni
na tajemníka na úrovni provinciální, - pouze KSS, nyní v důsledku změněné
situace stal se naopak vedoucím
tajemníkem ÚV KSS! Vzápětí formována tzv. barnabitská komise, která vytvořila předpoklady pro opoziční mocenský
protinástup ambiciozního Husáka, nesporně statečného, původně
k doživotí odsouzeného, deset let vězněného komunisty … Jistý znovunávrat
důvěry Novotného v „politickou užitečnost“ Dubčeka v letech 1964-1966 byl
ovšem doprovázen pečlivým sledováním a hodnocením jeho činnosti orgány StB, což
se stupňovalo na podzim 1967, až do mocenského nástupu reformních komunistů
počínaje lednovým plénem ÚV KSČ a pokračuje do vojenské invaze V – smlouvy.
V pozdějších letech, prakticky až do rozkladu a pádu „socialistické
soustavy“!
O
Dubčekovi, jako špičkovém reformním komunistovi možno hovořit v plném rozsahu
tohoto pojmu nepochybně až po přijetí jím jednoznačně hájeného a prosazovaného
Akčního programu KSČ z dubna 1968.
B) Cesta k lednu 1968.
Dubček prvním tajemníkem ÚV KSČ.
Na podzim 1967 kulminovalo úsilí Novotného vůdčí skupiny o znovuupevnění neomezené, a léty narušené tuhé diktatury stranicko-státních byrokratických špiček nad společností i stranou. Nejprecizněji je formulovala interní tajná směrnice VIII. Oddělení ÚV KSČ, zodpovědného za stranické řízení armády, bezpečnosti, soudu, prokuratury z 20. září 67.
V tomto
dokumentu se zdůrazňovalo obnovení třídního přístupu při řešení všech problému
socialismu, větší pozornost v boji s ideovými nepřáteli, a to za rozhodující role mocenských
nástrojů, pokud nepostačí propagandistická činnost, administrativní a kádrová
opatření. Armáda měla v tomto boji hrát mimořádnou úlohu (zajisté též i
bezpečnost), dokonce její vnitřní role (potlačit případné demonstrace či až vzpoury)
měla převážit nad rolí vnější (nad obranou proti vojenskému nebezpečí ze strany
Západu – NATO!) Tomu odpovídající praktická opatření následovala!
Nepopiratelné je, že část reformátorů zakolísala a „tvrdé jádro“ stoupenců
režimu osobní moci Novotného mj.
prosadilo na zářijovém plénu 1967 masové represe proti rebelujícím
spisovatelům, kdy z více než sto členného ÚV se odvážili s represemi
nesouhlasit jen čtyři lidé!
Proto
nutno vysoce ocenit skutečnost, že hlavní představitelé reformních proudů
v ÚV KSČ a jejich spolupracovníci v jiných institucích se nezalekli
reálné hrozby represí a připravili na nastávající říjnové plénum protiúder,
opírajíce se už dokonce i o fakt
názorového a akčního rozkolu v samotném předsednictvu ÚV a směřujíce
k rozdělení funkcí prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta republiky, tedy
k zmaření Novotného plánu na nastolení represivního režimu.
V předsednictvu vznikla patová situace 5 proti 5 , kdy ovšem tu byly u
protivníků Novotného rozličné akcenty. Podobně tomu bylo i v plénu. Žádná monolitní jednota!
Právě
A. Dubček , první tajemník ÚV KSS a k té době již přesvědčený reformátor, navodil osudový moment zlomu pro
konzervativní politiku a jejího hlavního, mocného prosazovatele,
kontrolujícího k té době stále všechny hlavní mocenské složky a
opírajícího se o všemocné představitele zahraniční supervelmoci, jmenovitě o
prvního tajemníka ÚV KSSS L. Brežněva.
Z Dubčekova
odvážného, statečného, ale i vysoce riskantního projevu vyzvedávám několik
myšlenek: Situaci v Československu a v KSČ přímo neoznačil za krizovou, ač ji za
takovou, spolu s většinou reformátorů, považoval, ale opatrně, leč chytře
navrhl zhodnotit charakter „nové etapy
socialismu“, neboť teprve poté by bylo možné správně definovat postavení a
úlohu KSČ a vypracovat její dlouhodobý
program. Aniž by jmenoval, zjevně odmítl Novotného (a dogmatiků kolem něho)
tvrzení, že celá epocha od kapitalismu ke komunismu je třídní, neboť z toho vyplývá konzervatismus a
sektářství, které Dubček prohlásil za hlavní politické nebezpečí v činnosti
KSČ. Ta po důkladném prověření své činnosti neměla nadále vše řídit, ale „jen
vést“, neměla přímo vládnout, „vládnout musí vláda“! Nejdůležitější v jeho
vystoupení, po němž následovala ve stejném směru četná další, byl požadavek,
aby ÚV se již začal konkrétně zabývat nesprávnou kumulací všech funkcí, včetně
nejvyšších.
Když
Dubček hovořil o nutnosti zvýšit pravomoci slovenských stranických a státních
orgánů a o necitlivých zásazích ÚV KSČ na Slovensku, Novotný se již nezdržel a
z předsednictva pléna jej začal okřikovat. Po několika dalších
vystoupeních obdobných obsahově Dubčekovu, Novotný prosadil, aby ze sálu odešli
nečlenové ÚV a další jednání již bylo tajné. Zde Dubčeka obvinil, že nedělá
správnou politiku a jako první tajemník podléhá nesprávným názorům, zvláště „úzkým národním zájmům“.To už bylo
podobné obvinění jako proti G. Husákovi v padesátých letech, po němž tehdy
následoval politický proces, odsouzení Husáka k doživotí a desetileté
věznění …
Opozice
všestranně využila toho, že bezprostředně po návratu z Moskvy (oslavy
„VŘSR“) Novotný onemocněl a když chtěl po 5. prosinci realizovat svůj záměr
potrestat exemplárně Dubčeka, narazil již na poměrně silnou frontu odpůrců,
k nimž se již přidala i řada tajemníků ÚV. Dubček se mu postavil na odpor
a členové vedení KSČ se většinově vyslovili pro diskusi o plnění, resp. neplnění
linie XIII. sjezdu se zřetelným protinovotnovským ostnem, včetně požadavku
rozdělení nejvyšších funkcí. V předtuše prohry pozval Novotný na pomoc
Brežněva, jenž okamžitě tajně v noci na 8. prosince přijel do Prahy a
jednal zde dva dny odděleně (přednostně s Novotným) se všemi členy
předsednictva. K jednání přijel bez jakýchkoli konzultací s vedením KSSS,
takže ono proslulé demokratické „vot
vaše dělo“ bylo tak trochu dle onoho „z nouze ctnost“. Také jeho odmítnutí
účastnit se oficiální schůze předsednictva ÚV KSČ mělo naznačit, že se nechce
přímo vměšovat do záležitostí vedení KSČ. I v sólovém jednání „mezi čtyřma
očima“ Dubček silně bodoval, opíraje se o jednoznačnou podporu předsednictva a
sekretariátu ÚV KSS právě z 8. prosince. Nicméně Novotnému prospělo Brežněvovo
závěrečné doporučení, aby prosincové zasedání ÚV bylo odloženo nebo aby na něm
nebylo předkládáno nic, co by nebylo jednomyslně schváleno v Politbyru.
Třídenní
jednání stranického vedení 11.-14. prosince po nekonečném diskusním – mimořádně
ostrém – maratónu znovu skončilo patem 5:5, avšak závěrečné vystoupení
Novotného, kde označil své kritiky za spiklence připravující stranický a státní
puč s cílem odklonu od budování socialismu a spojenectví s SSSR
znamenalo, že jakýkoli kompromis může být jen dočasný a boj bude pokračovat až
do vítězství jedné či druhé strany. Opozice se rozhodla, že na prosincovém
zasedání ÚV znovu zaútočí, přes nepříznivý mocenský poměr sil bude riskovat,
neboť udrží-li se Novotný v sedle, bude se krutě mstít a vrátí poměry
zpět, až někam ke konci padesátých let, kdy umlčel vlnu kritiky, zvednuvší se
po XX. sjezdu KSSS.
Plénum
19. prosince Novotný zahájil úhybným manévrem: jen letmo se zmínil o návštěvě
Brežněva a dal vágní slib, že předsednictvo „někdy“ předloží ÚV varianty změn
na nejvyšších místech, kdy mj. funkce prezidenta měla zaniknout, jeho pravomoci
měl převzít, jak tomu bylo v jiných státech soustavy, kolektivní orgán.
Z čehož logickým vývodem byl předpoklad, že by Novotný zůstal ve své
funkci prvního tajemníka s nestenčenými obrovskými mocenskými pravomocemi.
Následovala řada kritických vystoupení, vrcholících vystoupením O. Šika, předem
konzultovaným jak s reformními členy ÚV, tak s nimi spolupracujícími
intelektuály. Ten kritizoval, v návaznosti na předchozí vystoupení Dubčeka
na dřívějších plénech, existující režim jako systém, ve kterém nevládne vláda,
nýbrž úzká skupina ve vedení KSČ v čele s prvním tajemníkem za pomoci
stranického aparátu. Navrhl, aby se Novotný funkce „prvního“ vzdal nebo aby ho
ÚV z funkce neprodleně odvolal. Dále navrhl rozšířit předsednictvo o
několik dalších členů k překonání dosavadního patu. V návaznosti na
Dubčekův říjnový návrh mělo doplněné předsednictvo vypracovat návrh politického
a ekonomického programu KSČ pro nejbližší období. Pod obrovským tlakem Novotný
večer 20. prosince vyhlásil, že dává svou funkci k dispozici, což bylo
přijato. Dubček den nato navrhl přerušit zasedání ÚV do prvních dní ledna 68 a
do té doby má předsednictvo připravit návrh kandidatury nového šéfa strany. .
Vzápětí však Novotného stoupenci znovu dohodu porušili a on sám znovu přešel do
protiútoku. V této situaci jednání přerušeno a v nikterak ne mírové
vánoční době oba tábory usilovaly o to, převést na svoji stranu dosud mlčící a
váhající. 3. ledna 68 Novotný v úvodu oznámil, že se nepodařilo místo něho
najít vhodného nástupce a že na ústředním výboru je, aby rozhodl, kdy a jak má
dojít k rozdělení obou funkcí, ihned nebo v březnu nebo v jinou
vhodnou dobu, což byl mimořádně nebezpečný tah (na svatého Dindy neb vůbec ne
…). A znovu to byl Dubček, kdo naklonil váhy ve prospěch dekumulace funkcí,
když sdělil, že slovenští členové ÚV KSČ mají mandát k prosazení rozdělení
funkcí již na tomto plénu! Doplnil
ho historik – akademik J. Macek návrhem (posléze přijatým), aby Novotný
odstoupil „dobrovolně“ s tím, že poté ÚV kladně ocení jeho práci. Tak tomu
i bylo.
Předsednictvo
spolu s koordinační skupinou se posléze shodly na kandidatuře A. Dubčeka,
i když se původně uvažovalo buď o Hendrychovi nebo o Černíkovi. 5. ledna byl
Dubček zvolen prvním tajemníkem ÚV. Předsednictvo bylo doplněno o čtyři
zřetelné protinovotnovce.
Již
tehdy se jedni domnívali – soudobá vládní propaganda soudí taktéž – že šlo o
pouhé střetnutí dvou mocenských klanů uvnitř
diktátorsky vládnoucí komunistické strany a jde tudíž o událost
z hlediska dějinného toku mizivou, nepodstatnou. Druzí pak vydávají leden
již za událost, jež přímo uvedla na
scénu kvalitativní reformy „pražského jara“. První názor znamená nedocenění a
nedomyšlení lednových rozhodnutí, zatím co
druhý naopak ony změny přeceňuje. Na lednovém plénu ÚV KSČ byl opravdu
podstatný boj dvou – i když obsahově
nikoli bezrozdílných frakcí uvnitř
totalitního systému, kdy jedna usilovalo o jeho jistou (tehdy ještě nikoli
obsahově zřetelnou ) reformu, druhá o jeho konzervaci
a zpevnění. Reformní frakce byla přitom vnitřně diferencovaná. Jedna její
část, personifikovaná jmény Bilak, Kolder, Indra, řečeno s Haškem, se
snažila o „mírný pokrok v mezích zákona“, zatímco druhá část usilovala o
změnu koncepční; předpokládala a realizovala, jak jsem ukázal již v první
kapitole, více méně důrazně a relativně úspěšně jistou detotalizaci, ovšem s přihlédnutím k tehdy nepřekonatelným
mezinárodním determinantám. Zápas o smysl a obsah „Ledna“ se rozvíjel v měnících se situacích i
postojích jeho protogonistů.
C) Dubčekova politika
v polednové době
Nepochybným
negativem bezprostřední polednové politiky byla snaha i části reformátorů
utajit výsledky lednového pléna ÚV před širší stranickou, zejména však
nestranickou veřejností s cílem uchovat
již pouhé zdání „monolitní“ stranické jednoty. Nedošlo vůbec
k pokusu donutit zprofanované politiky k abdikaci na zastávané
funkce, Takto se z politické letargie probudila jen část členstva KSČ a
ještě menší část společnosti. Teprve porušení stranické kázně až koncem ledna
lidmi typu J. Smrkovského, prof. E. Goldstückera, O. Šika, J. Borůvky, V.
Slavíka, G. Husáka a dalších, aktivita většinou reformně komunistických
spisovatelů a novinářů ve sdělovacích prostředcích vedla posléze ke zrušení
cenzury, svobodě slova a shromažďování, což probudilo k politické aktivitě
stále mohutnějící občanské demokratické hnutí. V popředí ovšem byla kritika
negativ minulosti, často zaměřená proti KSČ jako celku, nikoli pouze proti
předním nositelům deformací, neboť ti se ztratili v anonymitě jen obecných prohlášení polednového
stranického vedení, kdy k Akčnímu programu, v hrubých rysech
dopracovanému již ku konci února, se přihlásili všichni vůdčí představitelé od
dogmatiků k reformátorům! Kritika, zpravidla oprávněná, zřídka ovšem i
přehnaná, postihla i zjevnou nerovnoprávnost československo – sovětských
vztahů. To ovšem mělo neblahé následky v rostoucím sovětském tlaku na
násilnou pacifikaci sílící lidové kritiky, vydatně podporovaném domácími
„konzervami“.
Za
hlavní výsledek prvních tří měsíců roku 1968 v Československu,
v podstatě pozitivní, lze považovat fakt, že od března do počátku jara
začala dějiny země a „Pražského jara“ spoluvytvářet i širší občanská veřejnost.
Do konce března se však už stačil projevit odmítavý postoj vedení KSSS i
dalších vládnoucích stran socialistických zemí k nové politice KSČ a
k celému obrodnému reformnímu hnutí. To byl hlavní negativní faktor,
hlavní nebezpečí pro probíhající i uvažované změny v Československu.
I
když k pozoruhodnému souladu mezi aktivitou KSČ a lidmi demokratického,
občanského a národního smýšlení došlo až později, kdy se orientace na přeměnu
„reálného socialismu“ v demokratizačním směru spojila s úsilím o
právo na vlastní cestu, o záchranu byť jen zbytků státní suverenity, už nyní
docházelo k součinnosti a nejednou i k souladu mezi reformními
hnutími uvnitř komunistické strany a mezi snahami obnovujícího se občanského
hnutí.
První
kritika polednové politiky KSČ zazněla ze zahraničí (německý Ulbricht a polský
- kdysi reformátor – Gomulka) již v únoru 1968. Razantněji pak oba
vystoupili na jednání politického poradního výboru Varšavské smlouvy
v Sofii 6.-7.3., ovšem ještě bez podpory Brežněva. Nicméně ještě
v průběhu téhož měsíce došlo k náhlé přípravě dokumentů pro poradu
Varšavské smlouvy v Drážďanech (23.3), týkajících se stranicko-politického
jednání o nebezpečné situaci v Československu. Podle většiny účastníků (Brežněv,
Gomulka, Ulbricht, Živkov) nabýval, či nabyl československý vývoj už
„kontrarevoluční rysy“, čemuž v mnohém odporoval pouze maďarský Kádár.
Jako nátlakový prostředek na Dubčeka působila
okázalá přítomnost mnoha generálů a plukovníků, vysvětlovaná zatím spíše
jako důkaz o rozhodnutí intervenovat jen jako nátlakový prostředek, jako
demonstrace síly. Nakonec pak po vystoupení Dubčeka a jej podporujícího Kádára
a ostatních členů čs. delegace (Černík, Lenárt, Kolder, Bilak) připravená
ostrá rezoluce – diktát byla stažena a
účastníci schůzky se spokojili příslibem československé delegace, že KSČ
v Československu udrží svou moc. Projevili souhlas s Dubčekovou
obhajobou kurzu na obrodu socialismu a jeho slibem ničím nenarušit spojenecké
svazky zemí V-smlouvy.
„Drážďany“
ovšem povzbudily staré konzervativce – stoupence Novotného, a navíc se ve svých
důsledcích vlastně staly začátkem konce lednové široké koalice, neboť přispěly
ke vzniku a aktivizaci „neokonzervativního „ proudu v KSČ v čele
s Bilakem, Kolderem, Indrou. V Drážďanech jmenovitě ostře
kritizovaní přední reformátoři Smrkovský
a Husák nejen poněkud zmírnili reformní aktivitu, nýbrž ztotožnili se
dokonce s některými z nátlakových
aktů zemí V-pětky. To zejména poté, kdy Brežněv předvolal do Moskvy na
„kobereček“ delegaci předsednictva ÚV KSČ ve dnech 4.-5. května.
Sovětští
představitelé zde vystupňovali kritiku reformního procesu a politiky KSČ do
nové úrovně. Podle nich stálo Československo, podobně jako Maďarsko 1956, před
kontrarevolučním zvratem. Mezi kontrarevoluční organizace Brežněv i jiní
zařadili vznikající sociálně demokratickou stranu a existující již strany
nekomunistické, církve, K-231, Klub angažovaných nestraníků a studentské
organizace. Požadovali jejich neprodlený zákaz a upevnit mocenské orgány,
armádu, bezpečnost, milice. A hlavně souhlasit se zahájením vojenského cvičení
vojsk V-smlouvy (sovětských) na území Československa od 11. května, což
vzhledem k bezmocnosti nebylo možno odmítnout. Usmlouval se pouze odsun
nástupu na začátek června, avšak s odchodem se otálelo po skončení manévrů
prakticky až do invaze všech pěti armád V-smlouvy v srpnu. …
Vždyť
pokud prý vedení KSČ potřebná opatření neučiní, bude muset Moskva
podniknout „i ty nejdalekosáhlejší kroky“.(Tedy nepřímá, ale zřetelná hrozba
vojenskou intervencí. Ultimátum, nikoli pouhé vážné varování! Dubček, Černík,
Smrkovský bránili reformní politiku, odmítli tezi o „kontrarevoluční situaci“
v zemi, zavázali se vést boj proti antisovětským, antikomunistickým
výstřelkům ideologickými prostředky, současně pak upevňovat armádu, bezpečnost,
milice pro případ „kdyby to bylo
zapotřebí“. Nadále však trvali na tom, že musí očistit ÚV od členů, kteří se za
éry Novotného zprofanovali. Že jim sovětská strana nevěřila, svědčí její
uspokojení nad tím, že jim – na rozdíl od březnových Drážďan – člen naší
delegace V. Bilak jednoznačně sekundoval a okázale se od svých druhů
distancoval …
Hned
6. května, den po odjezdu čs. delegace, začala porada „pětky“
(Polsko,NDR,Maďarsko, Bulharsko, SSSR), před KSČ utajená (!) Přitom novum,
které se zde ozývalo, spočívalo v tom, že se začal hledat otevřeně nepřítel uvnitř vedení KSČ! Dle
bulharského T. Živkova v čele „druhého, protistranického centra“
již
stanul dr. Kriegel, k němuž byli
pak během diskuse různým přičiněním přiřazeni O. Šik, Č. Císař, J. Špaček, J.
Pavel. Nadto W. Ulbricht a W. Gomulka
vyslovili absolutní nedůvěru A. Dubčekovi
a politice KS, vyjádřené v Akčním programu. …
Přičleňuji
funkční, zčásti memoárovou poznámku: Od sklonku května se v propagandě
našich stranických „konzerv“ objevily i nové instituce a osobnosti, tvořící
údajné druhé protistranické centrum. Zejména pak pražský vysokoškolský výbor
KSČ, pražský městský výbor KSČ, včetně vedoucího tajemníka B. Šimona a
tajemníka J. Litery.
Před
vyloučením z KSČ (již v říjnu 1969) jsem se od příslušné komise
dozvěděl, že ke koordinaci protistranických akcí vyslalo „druhé centrum“
v podobě VV KSČ do MV KSČ své emisary P. Machonina, V. Šilhána
(zastupujícího A. Dubčeka ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ v době jeho nedobrovolného srpnového
pobytu v Moskvě) a L. Kohouta.
Pravda byla méně dramatická – byl jsem konferencemi řádně zvolen drtivou
většinou hlasů v tajné volbě členem
vysokoškolského výboru KSČ a členem Městské kontrolní a revizní komise KSČ. V obou orgánech jsem proti extrémům
hájil myšlenky Akčního programu KSČ. Musil jsem čelit i dalším legendám, vesměs fantasmagorickým: Založení, resp.
znovuobnovení sociální demokracie
jsem prý dohadoval v Londýně s B. Vilímem, před únorem gen.
tajemníkem sociální demokracie, přičemž jednání nás obou představovalo cennou
službu „anglickému imperialismu“. Po pravdě jsem uvedl – a bylo to tehdy
akceptováno -, že jsem v Londýně nikdy nebyl, že s B. Vilímem jednal
můj jmenovec Jaroslav, spolustudent FFUK, několik let stalinisty vězněný a že
jsem tehdy – již zesnulému – pozdějšímu popřevratovému příteli P. Janýrovi,
připravujícímu znovuzaložení či obnovení sociální demokracie na FFUK, radil,
aby tak nečinil, protože by to byla
služba nikoli „anglickému imperialismu“, nýbrž brežněvovskému vedení KSSS proti demokratizačnímu obrodnému procesu!
Těch fantasmagorických výpotků bylo ovšem na květnové schůzce „pětky“ poněkud
více. Řečníci označovali za vrchol krize pražské oslavy prvního máje,
kulminační to triumf popularity reformátorů, Dubčeka osobně. V souvislosti
s líčením „hrůz“ manifestace docházelo na moskevském jednání „pětky“ až
k anekdotickým výrokům. Přední „strážce čistého ohně“ Brežněv se tázal:
„Jde o organizace Sokol a skauti. Kdo je oblékl a obul od hlavy až k patě?
Kdo jim dal na to peníze?“…
K obsazení
Československa by prý, při rozkladu jeho armády, stačilo 20 tanků, přičemž už
osm z nich v dubčekovském Československu bez odporu operuje… Šlo
přitom o tanky, zapůjčené US armádou americkým filmařům k natáčení filmu
„Most u Remagenu“, který byl uchován chybou wehrmachtu pro pokojný přechod Rýna
na jaře 1945. Komentář k tomu zajisté nepotřebný …
Představitelé
„pětky“ provedli „kádrování“ stranicko-státního vedení polednového
Československa. Nejlépe obstáli neokonzervativci Kolder, Bilak, Indra, Voleník
jako významná nátlaková síla, působící k tomu, aby rasantní potlačení
probouzející se občanské aktivity a podstatných probíhajících i připravovaných
reforem realizovali sami přední reformátoři. Nejlépe
předválečný člen strany a vězeň padesátých let
J. Smrkovský, a také O. Černík. Po vystoupení J. Kádára, který se ovšem poprvé vyslovil odmítavě o Akčním
programu, došlo ke korekci, že snad ještě ani Dubčeka nelze z likvidace
reforem vyloučit.
Tlaky
naň v nastávajících letních měsících se tudíž z Moskvy i od domácích
„konzerv“ stále stupňovaly, zejména v tom smyslu, aby přednostně
zneškodnil působení lidí z tak zvaného druhého centra a opřel se o „zdravé
jádro“ neokonzervativců, zatímco vůči Černíkovi a ještě v průběhu května,
června vůči Smrkovskému se tlaky kombinovaly sliby, pokud by byli ochotni
s Brežněvovým požehnáním vystřídat
Dubčeka ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ. Tedy klasické, již od dob antiky
známé: Divide et impera! Rozděl a panuj! Při poměrně dlouhém letním pobytu
v SSSR z titulu funkce předsedy Národního shromáždění Brežněv
připustil, aby Smrkovský, ovšem většinou před vybraným publikem, obhajoval
Akční program (dávno již „V-pětkou“ odsouzený a reformy, jež dle květnového plánu téže
„pětky“ měl násilně potlačit). To hlavní však bylo, že jej nutil – vývoj
prokázal, že marně – k pokálení vlastního díla.
Nicméně
na květnovém plénu ÚV KSČ a později Smrkovský své postoje proti „nebezpečí
zprava“ z vlastního uvážení přitvrdil. Učinil tak na tomto plénu i Dubček.
Převzal část argumentů vůdců „pětky“ o protisocialistickém charakteru „pětkou“
kritizovaných organizací, ale nezakázal je, nýbrž přesvědčoval v podstatě
s úspěchem, aby samy svůj radikalismus zmírnily. V Dubčekově referátu
na plénu byl pravicový extremismus označen za hlavní. V souvislosti
s tím se projevil zřetelný odklon od dubnového pléna a akčního programu. Ovšem
odmítnuta moskevské teze o „kontrarevolučnosti“ situace v ČSSR. „Střed“
pléna, dosud nerozhodnutý, se takto přiklonil k progresivnímu křídlu a
s neokonzervativci přestal koketovat Smrkovský i Černík, na něž zapůsobilo
veřejné mínění, a také postoj orgánů KSČ dole, zvláště v Praze, Ostravě,
Brně.
Aktuálně,
a hlavně perspektivně nejzávažnějším rozhodnutím pléna, v rozporu
s dosavadním prodléváním, bylo svolání mimořádného sjezdu (XIV.) již na 9.
září. Projevila se zřetelná shoda mezi progresivity i mezi konzervativci, i
když s příkře protikladnou motivací. Ti i oni věřili, že zvítězí:
progresisté se přitom mohli opřít o průzkumy veřejného mínění (ve straně i mimo
ni), jež prokazovaly velmi zřetelnou podporu reforem většinou společnosti,
zatímco konzervativce dostala do euforie jednak podpora Moskvy, vyjádřená mj.
rozhodnutím o vojenské přítomnosti sovětských jednotek, z nichž předvoj
přijel již 29.V., jednak zřetelně protireformními výsledky z porady
vedoucích tajemníků krajských a okresních výborů KSČ 12. a 13. května. Stojí za
ilustrativní poznámku: Spontánní aplaus získali Kolder a Indra, akceptující
téměř zcela moskevskou kritiku, největší však sklidil Bilak zejména tezí, že
situace je horší než před únorem 1948, takže je nutno bránit socialismus před
frontálním útokem kontrarevoluce. Bilákovo vystoupení mělo značnou váhu
především proto, že první tajemník ÚV KSS vyjadřoval názor dost zřetelné
většiny tehdejšího ÚV KSS. Rýsoval se závažný rozpor mezi slovenskou stranickou
reprezentací a českou, kde již jistou převahu získali progresivisté-reformátoři
a jim blízký střed.
Spekulovalo
se, že převážně konzervativní stranický aparát ovlivní volby delegátů na
okresní a krajské konference v konzervativním směru. Zejména proto, že na
prázdninách budou především příslušníci inteligence, převážně proreformně
naladění. Intenzivní kampaň mezi dělníky strašila, že ekonomická reforma prudce
sníží životní úroveň, ba dokonce že hrozí protidělnická diktatura inteligence.
Vzpomínám na nesčetné schůze, na nichž jsme, hlavně Goldstücker, Císař, Šimon,
Šilhán, Švermová a přemnozí jiní, spíše úspěšně než neúspěšně téhle demagogií
čelili. Výsledkem byla drtivá převaha reformátorů mezi sjezdovými delegáty, jak
jsem uvedl již v první kapitole této studie.
Vůdčí
představitelé V-„pětky“ tenhle československý vývoj pečlivě sledovali, a
zejména mezi generalitou sílil názor, že je nutné řešit čs. krizi vojenským
úderem neprodleným, neboť technicky
je již invaze dokonale připravena a naděje na prosovětský zvrat vnitřními
silami konzervativců není žádná. Brežněv sám však ještě v červnu a
červenci zastával „centristické“ stanovisko, že ještě nezmizela naděje na
„harakiri“ reformy samotnými jejími předními tvůrci a realizátory.
Vojáci
„tvůrčím způsobem“ doplnili původní Brežněvovu koncepci, jakožto demonstraci
vojenské síly proti čs. reformě a na politickou podporu jejích odpůrců v
praktický nácvik na druhou, velkou
fázi intervence. Cvičení nazvaného „Šumava“
se účastnily ať na našem území, či v přilehlém „bratrském“
zahraničí jednotky všech pozdějších pěti interventů.
D. Na
cestě k 21. srpnu. Invaze a její bezprostřední a perspektivní následky
Od
května V-„pětka“ organizovala cílevědomý a organizovaný nátlak na Dubčekovo
vedení, a to i vojenský, i politický, zvenčí i zevnitř, s cílem donutit je
k absolutní poslušnosti nebo dosáhnout jeho pádu. Nečekaným následkem pro
ni však byla reformní radikalizace a vznik a růst hnutí na obranu čs.
suverenity. V tomto směru s bezprostřední iniciativou vyšli členové
Československé akademie věd, kteří se obrátili na spisovatele a novináře L.
Vaculíka, aby zkoncipoval manifest, jímž by se veřejně známí představitelé
vědy, kultury, sportu aj. obrátili na občany republiky a mobilizovali je
k novému vzedmutí politické aktivity na podporu reformního úsilí. Manifest
2000 slov vyšel 27. července v Literárních listech a ve třech celostátních
denících. Primérním záměrem autora i signatářů byla podpora dubčekovského
křídla, zajisté kritická, v mnoha momentech jdoucí za rámec Akčního
programu KSČ.
V závěrečné
partii nechyběla i výzva k politickým akcím, jdoucím v postupu proti
konzervativcům snad až na hranice platné zákonnosti. Rozpačitě, až ostře proti
Manifestu reagovalo v zápětí Předsednictvo ÚV KSČ, v oprávněné obavě,
že manifest vyvolá eskalaci sovětského tlaku, jak se i stalo. V Dubčekem
osobně zmírněné verzi odsoudilo výzvu jako „útok proti nové politice strany“,
ale trvalo pevně na zásadě politického a nikoli násilného řešení situace cestou
realizace akčního programu a sjednocování komunistů a občanů na této pozitivní
základně. Dálnopis Indry však charakterizoval výzvu jako „akt, který by ve
svých důsledcích mohl podněcovat kontrarevoluční situaci.“ Bleskově reagoval Brežněv, hovořící
v telefonátu s Dubčekem o „nástupu sil, které navodí kontrarevoluční
situaci“. Obé (Indra i Brežněv) mělo ovlivnit zejména jednání okresních
konferencí KSČ, probíhajících 28.-30. června, aby je zachvátila hysterie
z nebezpečí útoku tzv. protisocialistických sil. Když Dubček, ani
konference s převahou reformátorů k násilí nesáhli, byly sovětské
reakce stále silnější a ostřejší. 3.
července v rozhovoru s maďarským Kádárem Brežněv nejen kritizoval vedení
KSČ, že „není s to situaci analyzovat … a řídit události, že předsednictvo
není jednotné a neodváží se rozhodného vystoupení“, ale nadto vypálil na
Dubčekovo čelo znamení politické úchylky. „Zaujímá oportunistický postoj … činí
bezzásadové ústupky … sklouzává z centristických pozic doprava“. Téhož dne
zahajuje vlastním dopisem sérií dopisů představitelů „pětky“ ÚV KSČ, po nichž -
o 14 dní později- následovalo ultimativní pozvání KSČ na Varšavský kolektivní
„koncil-soud“. Za ocitování ze sovětského dopisu stojí následující partie,
v níž zřetelně rezonují výsledky mimořádných konferencí KSČ, pro „pětku“ a
domácí konzervy krajně nepříznivé.
Po
konstatování, že „protisocialistické síly vedou věci ve státě ke
„kontrarevolučnímu puči“ a že „tuto jejich činnost podporuje část členů KSČ,
dokonce i někteří členové ústředního výboru“, následuje shrnutí: „Dvojnásobně,
trojnásobně závažné je, že se tak děje dva měsíce před mimořádným sjezdem
strany. Pravicové síly se pokoušejí využít přípravy sjezdu, aby na něm zasadily
rozhodující úder zdravým silám strany, prosadily své vlastní lidi do klíčových
pozic a vnutily KSČ takovou linii, která povede k popření osvědčených
marxistických principů, k rozvrácení a rozpadu socialistické společnosti“.
Společný
ultimativní dopis V-pětky byl doručen ÚV KSČ 16. července. O den později
formulovalo předsednictvo svou odpověď a rozhodlo o zveřejnění obou dokumentů.
Na 19. července svolán ÚV a vyslovil jednomyslný
souhlas s odmítavou, věcně zdůvodněnou odpovědí předsednictva na dopis z Varšavy. Na plénu se KSČ Dubčekovými
ústy přihlásila ke své historické odpovědnosti za obhajobu suverenity
československého státu. A na této základně došlo k rozhodujícímu sblížení
reformistických sil v KSČ s občanskou společností. Zápas o reformu
prolnul se zápasem na obranu státu a národní svobody.
Brežněv
si – i přes neúspěch s dopisem – stále ponechával jistý prostor pro
politické řešení I když Sovětům bylo celkem jasno, že ozbrojená intervence
proti Československu nevyvolá ze strany severoatlantické aliance vojenský
protitah, alespoň někteří chápali, že by i přesto pro SSSR znamenalo nemalá
rizika a ztráty politického, hospodářského a zejména morálního rázu.
Redakce: doc. PhDr.
L. Kohout, CSc.
Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo
Křesťanskosociálni hnutí jako svou 185. publikaci určenou pro vnitřní potřebu
vlasteneckých organizací. Praha, říjen 2006
Webová
stránka:http://www.ksl.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz