Dohoda ze Soči je mimořádně významná.

Říká, že vojenské řešení konfliktu v Sýrii neexistuje, podtrhuje Oskar Krejčí.

27.11.2017 Redakce Argumentu Rozhovor: Politolog a odborník na mezinárodní vztahy Oskar Krejčí odpověděl na naše otázky ohledně jednání Ruska, Turecka a Íránu o Sýrii v Soči. V čem bylo významné s ohledem na širší okolnosti konfliktu v Sýrii a na Blízkém východě?

!Argument: Uskutečnila se jednání ve formátu Rusko, Irán a Turecko k budoucnosti Sýrie. Proč právě v tomto formátu? Jaká je návaznost na jednání v Astaně?

Oskar Krejčí: Rusko, Turecko a Irán jsou státy, které jsou vojensky angažovány v Sýrii a nejsou svázáni v západní koalici, kterou vedou Spojené státy. Jsou to také garanti jednání v Astaně. Moskva, Ankara a Teherán nevykazují plnou harmonii zájmů, v řadě případů či aspektů své politiky působí protikladně. Tak Turecko mělo a má největší obavy ze vzniku samostatného Kurdistánu a vadila jim vláda šíitů v Sýrii, kterou zase podporoval povětšině šíitský Irán. Rusko mělo a má především obavu z rozšíření islámského terorismu na jeho území, kde žije velká islámská menšina.
Jedná se tedy o propletení zájmů. Nicméně tyto tři země pochopily, že pokračování ozbrojeného konfliktu nemá význam. Je třeba říct, že ruská podpora syrské armádě sehrála klíčovou roli: situace na bojišti se změnila zásadním způsobem. Tím se vytvořily podmínky pro mimořádně cenné dohody ze Soči.

Co se Astany týká, tak se nejprve musíme vrátit k ruskému angažmá v syrském konfliktu. To totiž odhaluje, proč se Západ tak bojí Vladimíra Putina – například koncem minulého týdne v Bruselu před summitem Východního partnerství, tedy Evropské unie a vybraných zemí na východě, britská premiérka zcela nezodpovědně a nedvojsmyslně označila Rusko za nepřítele. Kreml totiž umí spojit vojenské a diplomatické aktivity. To Bílý dům neumí. Spojené státy dokáží vojensky vyhrát, ale dál už si s vojenským úspěchem nevědí rady. Válčí ve jménu nesmyslných ideologických cílů, chtějí totální vítězství a domnívají se, že na bodácích přinesly demokracii a tím i sociální harmonii. Jenže válka pak začíná v nové podobě. Rusko naproti tomu pochopilo, že je potřeba vojenské aktivity propojit s aktivitami diplomatickými. Vojensky vyhrát je snazší, než zařídit mír a prosperitu. Proto bylo nutné rozdělit opozici. Na tu fanatickou, násilnou, a na tu ochotnou ke komunikaci.
Jednání v Astaně představují formát pro setkání de facto polních velitelů, kteří znají situaci v Sýrii a jsou ochotni hledat kompromis. Naopak politická opozice, která se nachází často v emigraci, a je financována Západem, nebo Saúdskou Arábií, toho zatím schopná není. Je odtržena od reality a v zajetí nebezpečných slibů z Rijádu a některých západních metropolí.
Soči je tedy s Astanou bezprostředně spojeno. Turecko, Rusko a Irán jako garanti míru, vyhledávají rámec pro konkrétní dohody, hledají zásadní kompromisy a zajišťují postupové kroky. A to jak v Sýrii, ta i u států, které se jednání neúčastní, ale na syrském bojišti tak či onak působí. Proto se před jednáním s tureckým a iránským prezidentem Putin sešel se syrským prezidentem a po jednání telefonoval do Washingtonu, Rijádu a dalších hlavních měst.

!A.: Co dohoda ze Soči obsahuje?

O.K.: Chci znovu zdůraznit, jak nesmírně důležitá ta dohoda je. Je zde jasně deklarováno, i když to zní jako fráze, že neexistuje vojenské řešení syrského konfliktu. Druhý princip je, že bude zachována teritoriální integrita Sýrie. Takže žádný protektorát nebude, ani Kurdistán ne. Bude se diskutovat u jednoho stolu, ne válčit.

To je zásadní úspěch, je to v dané situaci maximum možného.

!A.: Jaká je role USA v syrském konfliktu?

O.K.: Podívejme se nejprve na akce USA po 11. září 2001. Máme tu pás států – Pákistán, Afghánistán a Irák. Zde vedou Spojené státy nejdelší válku v amerických dějinách. A pár čísel k tomu z analýz, které zpracovává Watson Institute z Brown University v USA: zatím zde zahynul víc než jeden milion lidí, z toho přímo na bojištích asi 370 tisíc. K tomu je třeba přičíst 10 milionů migrantů jak uvnitř zmíněných zemí, tak do zahraničí. A souhrnné rozporové válečné náklady federální vlády USA na konci fiskálního roku 2018 budou přibližně 5,6 bilionu dolarů. Náklady Pákistánu, Afghánistánu a Iráku nejsou započítány.
V Sýrii je situace obdobná. Mrtvých necelý půl milion. Podle OSN více než dvanáct milionů migrantů, z toho více než pět milionů do zahraničí. To je strašná situace.

USA se dostaly do obrovské pasti. Navíc jsou očividně zaskočeni úspěchy Ruska, a to nejen vojenskými, budou muset hledat nová řešení.

Za poslední týden tu máme dvě protikladné informace. V návaznosti na jednání v Soči, některé americké noviny oznámily, že USA v Sýrii zůstanou. Už nyní tam jsou nezákonně, jak proti syrskému, tak proti mezinárodnímu právu. Podle dostupných údajů mají v Sýrii přibližně dva tisíce vojáků. A scénář je nejspíš a la Kosovo – mít tam svou vlastní základnu.
Na druhé straně Trump zastavil dodávky zbraní Kurdům, což je jasné gesto vůči Turecko. A vazalové USA, kam patří i ČR, budou bezesporu toto rozhodnutí brzy následovat.

Chystají se politická jednání o Sýrii v Ženevě, a to pod patronací OSN. Syrské protivládní organizace, které se minulý týden sešly v rámci příprav na Ženevu v Rijádu, se dohodly na požadavku odchodu prezidenta Bašára Asada. To je jasná snaha blokovat jednání. A také ukázka absolutní nepružnosti. Musí být přeci nová ústava, nové volby a sami Syřané si zvolí, kdo bude jejich prezidentem. Nemůžete prohrát válku a přijít za jejím vítězem s předběžným požadavkem, že má odejít.
Takže není vše skončeno, i když na bojiště je rozhodnuto. Co se týká činnosti ruských vojáků v posledních dnech, tj. zvýšená aktivita strategických bombardérů, pak se asi jedná o reakci na fakt, že rozprášené jednotky tzv. Islámského státu se snaží shromáždit a „jsou vidět.“

!A: Formát Turecko, Rusko, Irán, může být využit i pro další otázky, nejen Sýrii? Znamená něco trvalejšího?
O.K.: Podstatná je aktivita ruské diplomacie. Nefunguje na ideologii, ale na průřezu zájmů. Ví, že je potřeba řešit aktuální problémy, je potřeba pomoci s rekonstrukcí země. Proto jsou Rusové schopni mít dobré vztahy se Sýrií, Saúdskou Arábií, Tureckem, Izraelem, Íránem i Irákem. Je to zcela výjimečná situace v tak rozhádaném regionu.
Osobně jsem přesvědčen, že je nutné vítat jakoukoliv iniciativu, která přispěje k míru a obnově této oblasti. To, co tam Západ od roku 2001 napáchal, je hrůzné.

http://casopisargument.cz/…/dohoda-ze-soci-je-mimoradne-vy…/