Dnešní podoba české otázky I

Ing. Dalibor Plichta

 

"Tak jako vždy existuje naděje a možnost obrození, existuje vždy nebezpečí krize a úpadku. Obojí pak souvisí se správnou a dosta­tečnou či nesprávnou a nedosta­tečnou funkcí životních ideálů." Zdeněk Šolle "Století české politiky"

 

 …Český národ je ostatně národem jako všechny jiné národy. Proto, a zvláště vzhledem k tomu, že si klade českou otázku v duchu osvícenského univerzalistického racionalismu, v duchu ideálů všelidských, nemohou a ani nechtějí cíle jeho politiky a její smysl být v základních věcech podstatně odlišné od smyslu a cílů politiky jiných národů.

Základním smyslem a cílem politiky každého národa, jeho základní otázkou, je starat se o jeho přetrvávání, o jeho hmotné prospívání a duchovní úroveň v nejširším smyslu, starat se o jeho politickou svobodu a samostatnost, o udržení dosaženého tam, kde svobody, nezávislosti a kulturní a hmotné úrovně už dosáhla, a o získání toho všeho tam, kde je národ zanedbaný, závislý, podmaněný, zbavený důstojnosti a duchovních i hmotných statků, na něž má každý národ stejné právo jako každý jedinec.

Klademe-Ii si tedy "českou otázku", nečiníme nic výjimečného, nic co nedělají a nemají právo dělat i jiné národy, hledáme odpovědi na otázky, před nimiž stojí každé uvědomělé národní společenství, takové, jež se dokáže zamýšlet nad svým postavením, nad poměry uvnitř svého společenství i nad jeho postavením mezi ostatními, především sousedními národy.

Kdyby tomu tak nebylo, nemělo by vůbec smysl o "české otázce" mluvit, mohli bychom mluvit pouze o otázce lidstva nebo třeba jen obyvatel určitého světadílu nebo třeba jen některého plemene. Samozřejmě by pak závěry takových úvah vyznívaly obecněji nebo zcela obecně - jejich užitečnost pro denní život jednotlivých národních společenství by pak mohla být zastíněna nutností zvládat obtíže zcela konkrétní. Svět totiž není jediným, jednolitým a sourodým prostorem ani ve smyslu kulturním, ani ve smyslu hospodářském nebo politickém. Je světem veliké a všestranné rozmanitosti. Jeho národy nebo různá kmenová a jiná společenství žijí ve velice odlišných podmínkách, daných různými vnějšími činiteli a okolnostmi právě tak jako vlastní kulturou.

A protože svět není jediným a sourodým prostorem v žádném ohledu, různé jeho národy a různá jeho společenství nutně stojí i nadále před svými, specifickými, zvláštními úkoly a obtížemi, před svými obdobami "české otázky".

Je to nejen jejich právem. Je to i jejich povinností. A je to i svědectví jejich vyspělosti a míry zralosti. Je to však také podmínka vzájemného poznávání národů, podmínka možného vzájemného porozumění a možné svobodné spolupráce v duchu vzájemnosti a respektu.

Kladení "české otázky" jako otázky po zvláštních, nám v našich poměrech nutných úkolech, cílech a možných prostředcích české politiky je a zůstane naprosto oprávněné i přirozené tak dlouho, dokud bude trvat český národ jako společenství, jež se snaží utvářet svůj osud a podobu svého života podle svých představ, dokud bude společenstvím, které nechce být pouze hněteno cizí rukou, do podoby a pro účely určované někým jiným a podle jeho představa k jeho prospěchu.

 

Kdo si klade "českou otázku", nedopouští se žádného opovrženíhodného partikularismu, neodtahuje se od širšího společenství, společenství národů. Vnímá pouze zvláštnosti dané zeměpisnou polohou, dějinami i poměry kolem českého národa a chce je brát v úvahu při svém počínání, chce vnímat důležité a rozhodující okolnosti, v nichž se pohybujeme a které ani v našem případě nemohou být jiné než svého druhu, jedinečné, nevyskytující se jindy a jinde.

   Nepřihlížení k těmto specifickým podmínkám rovnalo by se ztrátě schopnosti vnímat prostředí. Tím ovšem také ztrátu národního vědomí, ztrátu národní svébytnosti a v důsledku toho ztrátu schopnosti a vůle rozhodovat o vlastním osudu, národ by přestal být samostatným, svébytným činitelem v politickém smyslu.

   Každý pokus o ovládnutí cizího národa a o jeho udržení v závislosti nebo nesvobodě opírá se vždycky o různé způsoby, jak podmaňovaným nebo už podmaněným vnutit takový pohled na jejich dějiny a současnost, v kterém je pokud možno vyhlazeno všechno, co je takovému podmaňovanému nebo podmaněnému národu vlastní a co se neshoduje s politickou optikou podmaňovatele, co stojí v cestě jeho psychologické manipulaci, jejímž účelem je zmenšit nebo zcela vyloučit třecí plochy v procesu "integrace", odpor "integrovaných". Jde o to, aby ztratili vědomí své totožnosti, aby zapomněli na myšlenku, že by mohli být sami sebou, anebo aby v nich taková myšlenka nevznikla.

   Naproti tomu každá snaha o udržení nebo získání politické svobody a nezávislosti národa musí se opírat o vědomí vlastní individuality, vlastních zájmů a zvláštních daností, plynoucích z podmínek a poměrů, v nichž žije. Národ, který takové povědomí nemá nebo je ztratí, ztrácí i smysl své samostatné politické existence.

   Ze zvláštnosti a jedinečnosti postavení každého národa neměly by ovšem být vyvozovány požadavky nebo nároky na zvláštní, výjimečné postavení nebo zvláštní práva, případně teorie o zvláštním, "vyšším poslání". Záleží samozřejmě na politické kultuře, jak se národ s danostmi, z nichž musí vycházet, vypořádá, jaká hodnotová stupnice bude východiskem jeho života i jeho vztahů k jiným, především sousedním národům. Vědomí vlastní individuality není totéž, co pěstování výlučnosti nebo vytváření falešných mýtů.

"Česká otázka" je nebo měla by být chápána pouze jako stále otevřené hledání odpovědi na možnosti vhodného politického působení v daném čase a v daném prostředí, jako hledání programu pro český národ. Rozumí se samozřejmě, že si tuto otázku musíme klást sami, jako si i každý jiný národ musí klást svou obdobu "české otázky" sám.

 

V jakém čase a v jakém mezinárodním prostředí se nám klade "česká otázka" dnes? Do jaké míry má svou setrvalou podobu, nakolik zní nově? Jak mnoho máme na vybranou, pokud jde o dnešní možné odpovědi?

Především se ji klademe v době, kdy jsme např. Evrop­ským hnutím v České republice přesvědčování, že "svět spěje od emancipace k integraci". V době, kdy někteří vědomě přehlížejí, že emancipační snahy jsou i kolem nás nadále živé. A kdy dokonce tytéž osoby a tytéž kruhy, které hlásají, zejména pokud jde o Evropu, heslo "integrace", pokud jde o jiná politická jeviště, například střední Asii, bez uzardění hlásají opak, emancipaci, emancipaci spojenou s desintegrací. Tato nedůslednost, kterou zjišťujeme nejen v propagandě například Evropského hnutí v České republice, ale především v úvahách Zbignieva Brzezinského, vrhá samozřejmě na propagátory hesla, že "svět spěje od emancipace k integraci", stíny podezření, že jejich tvrzení je pouze propagačním heslem, které jim má pomoci k dosažení určitého politického cíle.

Přitom je příznačné a mnoho říká, že stoupenci "integrace" kladou svůj integrační proces do protikladu k emancipaci a nepřímo přiznávají, že jejich "integrace" jde na vrub "emancipace" - jako kdyby byla myšlenka emancipace pouze něčím, co platilo jen pro devatenácté a první půli dvacátého století, jako kdyby myšlenka emancipace, vymaňování se, byla překonaná a nebyla trvalým protipólem politiky podmaňování, které je bohužel jevem stejně trvalým. A stojíme konečně před touto otázkou v době jednostranného vyzvedání předností velikosti, v době, kdy některé kruhy hlasitě ze svých důvodů volají po překonání "rozdrobenosti" Evropy a po vytvoření velkého nadstátu, který podle nich jediný dokáže obstát v soutěži světových velmocí, a nechtějí vidět přednosti a úspěchy, jakých dosahují některé státy, přestože jsou malé a aniž za to jejich národy musejí platit ztrátou své nezávislosti.

Hledání odpovědi na "českou otázku" má smysl jen tehdy, pokud si uvědomujeme svoje postavení a svoje zájmy. Také odpověď na ni má smysl, jen pokud je užitečná v politickém úsilí o uspokojení potřeb a zájmů vlastního společenství. Je důležitá zvláště v takových nadnárodních nebo mnohonárodních politických celcích, jakým bylo například Rakousko-Uhersko nebo chce být Evropská unie, která po stránce kulturní a historické je ještě méně sourodá, než byla stará habsburská monarchie. Není žádnou přirozenou entitou a je uměle skládána z důvodů strategických, zčásti ze strategických důvodů mocnosti, která je mimo Evropu a na Evropu se dívá jen jako na své předmostí na evroasijské pevnině.

Takovýto "integrační" tlak nebo takovéto "integrační" lákání nepociťujeme v našich dějinách poprvé. V roce 1848 to bylo zvaní k účasti na Frankfurtském sněmu, který měl vytvořit podmínky pro plnění všeněmeckého, panger­mánského programu, pro sjednocení všech Němců, tedy i rakouských a českých, přičemž Češi se měli dostat do postavení jakési menšinové skupiny tohoto zamýšleného všeněmeckého státu, obnoveného německého císařství. - ­Palacký věděl, co by to znamenalo, a pozvání svým proslulým dopisem odmítl.

Po smrti císaře Františka Josefa se jeho nástupce Karel I. pokoušel v roce 1918 pozdními sliby odvést chápání české otázky znovu do koryta mnohonárodní ideje státu rakouského, podřídit řešení české otázky zájmům mnohonárodní, ale přitom neněmeckým národům nepřející habsburské říše, podřídit ji jejímu přežití katastrofální a v té chvíli už jisté válečné porážky.

Dalším případem odpovědi na českou otázku jejím podřízením "evropské myšlence" bylo násilné začlenění českého národa a jeho státu respektive trosek jeho státu do nacistické "Velké Evropy". Odpovědí na "českou otázku" mělo tehdy být naprosté ztotožnění Čechů s říšskou myšlenkou a nacistickým "evropanstvím". Češi měli přijmout takové pojetí české otázky, které vycházelo z údajných tradic společného boje Čechů a Němců ve jménu velké myšlenky říše. Podstatou odpovědi na "českou otázku", mělo být vazalství. Vazalství vydávané přisluhovači nacismu za "návrat do náruče dědiců Římské říše národa německého".

Pokusy vyřídit "českou otázku" tím, že se z ní stane podružný, vedlejší problém nějaké větší politické otázky, neskončily ani druhou světovou válkou. I "studená válka" byla vítanou příležitostí ke kříšení "ideje státu rakouského". Willy Lorenz, rakouský katolický monarchista věrný staré monarchii a Habsburkům, který působil v letech 1976 – 1985 jako kulturní a tiskový přidělenec rakouského vyslanectví v Praze, napsal například v roce 1964 ve své knížce "Mono­log über Böhmen" (vydané 1987 česky pod názvem "Monolog o české zemi"), že "Palacký zanechal národu v politickém myšlení poněkud rozpolcené dědictví," neboť roku 1848 prohlásil, že kdyby Rakousko již neexistovalo, muselo by být vytvořeno, a pak nakonec "naočkoval národu víru, že je i bez Rakouska schopen přetrvat". Podle Lorenze byl Palacký "nakažen Herderem" a "vštěpoval národu, . . utopické myšlenky". A Lorenz s uspokojením dále píše, že "naproti tomu bylo Gollovi jasné, že český národ bude existovat jen v rámci silného Rakouska". Lorenz svoje úvahy v roce 1964 uzavíral slovy, že "idea rakouského státu žije ve skutečnosti jako nezničitelná realita, jako evropská mírová realita, třebaže ji lidé neuskutečňují".

   Je nabíledni, že tato kniha, vydaná ve Vídni a v Mnichově a mluvící o "společném domově" Čechů a Němců nejen ve staré monarchii, ale i v českých zemích, a také o jednom národu, který hovořil dvěma jazyky, než došlo k "vyhnání", pomáhala svým způsobem i politice bývalých a odsunutých českých Němců, nebyla-li dokonce takto míněna.

   Od té doby, co Lorenz oživoval a rehabilitoval myšlenku podunajského mnohonárodního státu s Vídní jako jeho ideálním středem, dostalo podřazování "české otázky" širším koncepcím jinou než starorakouskou podobu. Odpovědi na ni už delší dobu dává zvláště Němci (za přispění Francouzů) prosazovaná představa sjednocení Evropy v Evropské unii, představa "evropské integrace", v níž bychom místo před "českou otázkou" byli stavěni před "evropskou otázku" a v níž by se všechny "národní otázky" staly přežitkem stejně tak jako samy národy, hlavně ty malé, ohrožené "bacilem nacionalismu".