Den vlasti 2007

Projev

Eriky Steinbachové,

prezidentky tzv. Svazu vyhnaných,

v  Mezinárodním kongresovém centru v  Berlíně

dne 18.8.2007

 

Elementární otázka odkud a kam

Rok co rok se setkávají vyhnaní na Den vlasti. Od roku 1950. Tento vzpomínkový den existuje již mnoho let, dříve než byl vůbec Svaz vyhnaných založen.

Násilná ztráta vlasti, útěk a vyhnání, tyto archaické zkušenost působí do dneška.

Ano, proč by to mělo být právě dnes jinak ?  Ne, není to jinak! Proto je tu den již 57 let. Proto se setkáváme rok co rok.

Právě v současné době s novou nepřehledností a globalizací je velmi rozšířené zpětné vědomí i nevyhnaných na původ a vlast. Lidé kladou opět elementární otázky Odkud a Kam. K tomu je třeba ujistit konkrétně sám sebe v prostoru a čase. Vlast je při tom hlavní kategorie. Pro nás, vyhnané, je jádrem citového světa.

Nesčetné osudy, které podvědomě tekoucí proud stesku po domově a mnohotvárné zážitky utrpení, tisíce násobné noční můry ve snech, ve nichž je hrůza dětí, krev a slzy, znásilnění a násilná ztráta vlasti, se vynoří noc co noc, mají akční moc až do dneška.

 

Vzpomínky společně, ne proti sobě

Heinze Schöna, který přežil potopení „ Wilhelm Gustloffa“, pronásledují do dneška obrazy stovek dětských nožiček, které vyčnívaly k nebi z ledového Baltského moře, protože záchranné vesty těžší než dětské hlavičky je tlačily pod vodu. Tak jako jemu je milionům. „ Na tuto dobu , je jedno jak budu stará, nikdy nezapomenu.“ Napsala svědkyně té doby novinám BILD Zeitung, která zažila jako desetiletá  „brněnský pochod smrti“ při vyhnání z Československa,  jež zasluhují poděkování, jako mnoho dalších medii, zveřejňujících vzpomínky svědků doby.

Němečtí vyhnanci se brzo zaměřili  vlastními silami na tento široký proud vzpomínek. S Chartou ze Stuttgardu je v srpnu 1950 zveřejnili. V pomstě a násilí neviděli cestu do budoucnosti.   Brzy  poznali, že trvalý mír je možný jen v sjednocené Evropě , ve které národy spolu a ne proti sobě působí.

Za to jsem mužům a ženám, kteří tehdy jako vyhnanci o to zápasili, hluboce vděčná. Byly to zápasy, nic nebylo samozřejmé. Ale byly také jiné hlasy.

Naše země a také Evropa by vypadaly jinak, kdyby tohoto sebezapření nebylo, neboť taková byla Charta německých vyhnaných z vlasti.

 

Vlast vyhnaných

Zde v tomto sále se shledali dnes lidé, kteří svou vlast měli v různých oblastech střední – východní- a jihovýchodní Evropě. Přišli z Estonska, Litvy, Lotyšska a Besarábie a Buchenlandu, z Banátu, ze Sedmihradska, Karpat a Sathmaru, jsou mezi nimi Němci  z Bulharska, Němci, kteří měli svou vlast ve východním Braniborsku, Slezsku, Pomořanech nebo ve východním Prusku, v Gdaňsku, v západním Prusku nebo v oblasti Visly v Polsku, přicházejí z Maďarska a švábské dunajské oblasti,  dřívější Jugoslávie, a přicházejí jako ruští Němci až do dnešních dnů z oblastí deportace, do kterých byli Stalinem posláni. Jejich vlast ale ležela převážně na Volze, v oblasti Černého moře  a na Kavkaze.

 

Minuta vzpomínek

Dnes si společně vzpomeneme na naší Vlast.

Prosím, povstaňte.

Myslíme na vlast, na vlast našich rodičů a prarodičů.

Budeme ji v našich srdcích opatrovat a její dědictví nést dále.

 

Myslíme na děti, ženy a muže, kteří při útěku položili své životy, protože byly silnice zacpané a zasněžené a tanky převálcované.

 

Vzpomínáme na ty, které led neudržel,  přes zamrzlé zálivy a řeky , kdy led byl roztrhán zbraněmi.

 

Vzpomínáme těch, přes které se vlny převalily a kteří se v ledových vlnách utopili, když chtěli na lodích  před smrt přinášející frontou utéci.

 

Vzpomínáme na děti, ženy a muže, kteří byli zavlečeni  a od té doby jsou nezvěstni, kteří zůstali ležet na některé silnici a byli zastřeleni nebo na okraji železniční trati na Dálné Sibiři zůstali ležet nepohřbeni  pod sněhovou přikrývkou.

 

Vzpomínáme na všechny, kteří své životy položili v táborech smrti nebo byli zabiti masakrem, protože byli Němci. 

 

Vzpomínáme na všechny, kteří po mnoho roků po skončení války ve vagónech pro dobytek  nebo v pochodech smrti byli vyhnáni ze své vlasti.

 

Vzpomínáme s vděčností na muže a ženy jiných národů, kteří byli vyhnáni nebo v současnosti budou vyhnáni. Mají místo v našich srdcích.

 

Vzpomínky v historické souvislosti.

Náš osud šel děsivě vpřed. Hitler otevřel Pandořinu skříňku.To víme my němečtí vyhnanci lépe než jiní, protože jsme byli za to vzati do strašlivého kolektivního zajetí.

Ale příliš často byla skutečnost nacistické hrůzovlády v Evropě zneužita jako obranný štít jproti společné historické debatě nebo dokonce masové vyhnání odůvodnit a zamezit soucitu. Kardinální chyba. Již Willy Brandt, muž, který rozrazil dveře ve směru do Polska, v roce 1966 řekl zřetelně: „Nikdo nebude dodatečně dávat svůj souhlas k hořké křivdě vyhnání .“

Všechny spolkové vlády před ním a také po něm stále znovu zdůrazňovaly a ozřejmovaly charakter bezpráví, neboť lidská práva jsou nedělitelná – že samozřejmě platí také pro Němce. Tehdy jako dnes.

Ano, Hitler otevřel Pandořinu skříňku. Ale Mnichované, Hamburští,nebo Berlínští nebyli vyhnáni, i když sami Hitlera volili, když byli členy SS nebo SA. Vyhnání se konalo v těch státech, které ležely na druhé straně železné opony.  A vyhnaní tam byli sami pronásledovanými nacizmem jako Wenzel Jaksch, Herbert Hupka nebo Hans Lukaschek. Stalin byl ochráncem hrůzy. Iniciativami k tomu byla ale původní rozhodnutí vyhnaneckých států. Za vyhnání sudetských Němců  prodal Edvard Beneš Československo Stalinovi.

 

Z hlediska pomsty a zúčtování, odůvodněném krutovládou Hitlera, by měly Belgie, Dánsko nebo Francie  také důvod , jejich Němce, kteří tam  byli, vyhnat jako Beneš. Tam se nestalo nic. 

 

Osud vyhnanců se týká všech

Společensko – politické klíma se v posledních letech otevřelo. V současné době je výrazně více porozumění pro toto německé osudové téma než před několika léty.

Ulehčuje to mnohým postiženým, že téma vyhnání Němců nabývá na intenzitě ve veřejném vědomí, jak nikdy po desetiletí. Ze zpravodajství skoro zmizela teze o „ spravedlivé pokutě“. Existuje duševní náklonnost, i soucit  - právě v mladší generaci –  pro tento vybraný díl německé historie.

Vidí , že vyhnáním vznikl kulturní převrat doposud netušených rozměrů, který se trvale a hluboce  dotkl jádra německé kultury. Historické německé kulturní oblasti byly téměř úplně vymazány. Mnohé z kulturních tradic zmizelo nebo přežívá jen muzeálně. Jinak zůstává  jádro naší kultury , je ale vytrženo z místa svého historického vzniku. „ Kritika čistého rozumu“ Immanuela Kanta  je  neodlučitelné od Königsbergu, který filosof během svého života nikdy neopustil; zrovna tak je ovlivněn   „Werber“ Gerharta Hauptmanna Slezskem. Místa se dramaticky změnila, jsou ve své vzrostlé kultuře vyhaslé. Není možné, pro nás Němce, se jich zříci. Proto se to dotýká nás všech v Německu, neboť je to část naší celoněmecké identity a naše kulturní dědictví, které nás ovlivňuje. Národ bez vzpomínek je jako rostlina bez kořenů.

 

Centrum proti vyhnání.

Jedno je zřetelné, když se podíváme zpět: Podnětem pro nové obrovské zájmy bylo rovněž rozhodnutí BdV ( Svaz vyhnaných) v roce 2000 zřídit  CENTRUM PROTI VYHNÁNÍ.  Při hodnocení mediálních zpravodajství se dá zřetelně vysledovat, že od této doby vzrostl živý zájem o náš osud, ne teprve s novelou Gustava Grasse „ V račí chůzi“. Ta vyšla teprve, když téma vyhnání bylo již dávno zbaveno nesprávného pachu revanšismu.

K tomu přispěly naše vynikající nadační koncepce se svým evropským nasazením. Přispěli k tomu renomované osobnosti, které se postavili na stranu naší nadace, jako Peter Glotz, György Konrad, Imre Kertész nebo Ralph Giordano, Peter Scholl-Latour, Julius Schoeps, rabín Walter Homolka, Rüdiger Safranski, Christian Thielemann a Arnulf Baring, abych uvedla jen některá jména.

K tomu přispělo více než 400 německých měst a obcí, které se během nejkratší doby staly kmotry naší nadace. Uvítala jsem, že hessenský ministerský předseda, milý pan Koch, oznámil, že Hessensko bude také kmotrem naší nadace. Hessensko je tak první spolkovou zemí. A zdá se také, jakoby další spolkové země  chtěli následovat.  

K tomu přispěla také kontraverzní debata o naší nadaci a jejich cílech.  Můj dík platí nejen všem podporovatelům, nýbrž také vyvstalým protivníkům. Bez jejich  odporu by nevzrostl živý zájem o naši věc v takové míře.

Na výstavu „Vynucené cesty“ v berlínském paláci přišlo jen za 8 týdnů okolo 60 000 návštěvníků. Výstavu navštívilo  130 školních tříd. Byla úspěšná! Nyní jsme za pomoci spolkové vlády z toho nechali koncipovat putovní výstavu. První zastávky byla ve Frankfurtu v kostele sv. Pavla. Další zastavení bude  od listopadu ve Mnichově.    Další požadavky jsou tady. Rovněž z ciziny.

 

Místo vzpomínek v Berlíně jen s postiženými

Bez naší nadace by spolková vláda s jistotou neuzavřela žádnou koaliční dohodu, ve které by se zavázala, zřídit „ viditelný  symbol  útěku a vyhnání v Berlíně“. Byli jsme a zůstáváme hnací silou.

Zřídit v Berlíně dokumentační místo, ve kterém by byl osud německých vyhnanců z vlasti  a vysídlenců a jejich historie bydliště, kultury a sociálních věcí  zřejmý. Tímto osudem je postižena skoro každá čtvrtá rodina v Německu.

Jedno je nepostradatelné pro plánovaný „ viditelný symbol“. Přes postižené nemůže a nesmí být takové zařízení rozvíjeno. A to se také nestane. Ve Svazu vyhnaných se zrcadlí zase živě nesčíslné lidské osudy, zejména také místní a kulturní historie střední a východní  Evropy.Toto vědomí je poklad a při přemístění se ho nelze zříci.

Když se tento projekt podaří – a já jsem plna důvěry, že se podaří – potom by  mohli němečtí vyhnaní z vlasti konečně cítit  přijati. A pro generace to bude zážitek na konci jejich života potěšitelného pocitu, že jejich osud není zapomenut, nýbrž našel pevné místo v kolektivní paměti naší vlasti.

 

Společná evropská úloha

Národy Evropy žijí vědomě či nevědomě na  křesťanských základech Západu. Z architektury, hudby, básnictví, vědy a výzkumu bylo po staletí stálé většinou mírné dávání a braní. Tato výměna   je obohacována a plodná.

Toto   nesmíme nechat potlačit. Musíme se společně  postavit naší evropské minulosti ve všech jejích  údobích a s úplnou znalostí a pohotovostí usmíření vytvářet naší evropskou budoucnost. Velmi vítám, že Vy , pane prezidente Pötteringu, jste vyzdvihl respektování lidské důstojnosti jako centrální evropskou hodnotu, jež bude  ve středu pozornosti Vašeho prezidentství. Velmi doufám, že toto poselství přispěje k tomu, aby deficit lidských práv, také ve vztahu k našemu vyhnání , se zmenšil.. Kdo používá lidská práva jen jako laciné slůvko výhradně do nedělních hovorů a alespoň nezkusí je naplňovat, ten se proviňuje na lidských právech.

Věřím ve smířenou Evropu, ve které národy bez nátlaku a strachu mohou žít spolu. Náš svaz se svými miliony vyhnanými z vlasti k tomu denně přispívá.

 

Dobrá vůle je mnohonásobně poznatelná

Tisíce násobné kontakty na starou vlast mají důvěru; partnerství, dokonce přátelské vztahy vzrůstají. Evropskou unií jsou národy a státy úžeji spojeny jako nikdy před tím. Ze strany mnohých evropských vlád přicházejí gesta soucitu, účastenství a poznání.

Dnes jsou stovky malých a velkých památníků, které připomínají německé osudy. Jestli v Rudolfsgnadu u Bělehradu nebo Wuderusch v blízkosti Budapeště, ve Wekelsdorf v České republice nebo také na mnoha místech Polska nebo Chorvatska. To všechno jsou znamení naděje. Mnoho signálů porozumění a také soucitu nacházíme u našich  sousedů.

To je báječné, že v listopadu uskuteční maďarský parlament vzpomínkovou debatu k vyhnání jejich Němců, jak jsme se dozvěděli od maďarské předsedkyně parlamentu dr. Katalin Szili. Její osobní pozvánka k účasti mě velmi potěšila.

Mosty mezi našimi evropskými národy budou tím únosnější, čím otevřeněji dialog povedeme. Potřebujeme vzájemnost a chceme překonat postavení národů stojících proti sobě. K tomu musí být společná snaha  , suť historie odsunout a na jejich troskách novou postavit. Ale musíme znát historii a každý má stát také na vlastní straně stínu.

Jsem přes všechny deficity, které ještě jsou , nanejvýše přesvědčena:

Lidi našeho kontinentu spojuje nekonečně víc, než je od sebe odděluje. To při mnohých setkáních je vždy znovu zřetelné.  

Takovou Evropu si přeji.

Po desáté smím dnes zahájit jako prezidentka Svazu vyhnaných Den vlasti. Tento úřad mě velmi vyčerpává. Přesto probudil moje síly o kterých jsem vůbec nevěděla. Žádný den tohoto roku bych nechtěla postrádat. Děkuji všem, kteří mi přitom láskyplně, angažovaně pomáhali a to i konstruktivní kritikou.

Překlad a redakce: Mgr. I. Martinovská                                 Připravil: dr. O. Tuleškov     Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Historickou a dokumentační komisí NR Klubu českého pohraničí a OR KČP v Praze 10 jako svou 218. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, září 2007.

Webová stránka: www.ksl.wz.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz