„Den vlasti“, Berlín 2006
Projev paní Eriky Steinbachové ze dne 2.9. v Mezinárodním
kongresovém centru v Berlíně
V minulém roce vzpomínalo Německo a celý svět po mnoho měsíců 60. výročí konce války v Evropě. Úleva z konce strašné války s milióny mrtvých mnoha národů byla určujícím bodem vzpomínky.
Navzdory konci nacionálně-socialistické nadvlády a bojů v roce 1945 se po mnoho desetiletí do východní a střední Evropy lidská práva nenavrátila. A tak se obracíme i dnes v roce 2006 o šedesát let zpět a pohlížíme na čas tzv. „uspořádaného odsunu“, který ve svých hrůzách a nelidskosti nezůstával v žádném případě za „divokým“ vyhnáním na jaře a v létě 1945 pozadu. Také v roce 1946 zemřely statisíce během transportů a deportace. Umírali v bezpočetných táborech hladem, z vyčerpání, na nákazy a mnohonásobnou vraždou či zabitím. Vyhnaní, kterým se podařilo dosáhnout západního a středního Německa, byli jednou provždy poznamenáni svými traumaty a zoufalstvím. Nikdy nenapočítalo Německo tolik sebevražd jako v letech 1945 – 1948.
Korespondentka novin New York Times, Anne O´Hare McCormick, napsela v říjnu 1946 „Objem tohoto převrstvení a poměry, za kterých k němu dochází, nemají v historii nic srovnatelného. Nikdo, kdo tuto hrůzu zažil na vlastní oči, nemůže pochybovat o tom, že se zde jedná o zločin proti lidskosti…“
Již předtím, přesně před 65 lety, v srpnu 1941, začala pro ruské Němce cesta plná utrpení. Cesta deportace na východ Sovětského svazu, která dosáhla dramatických rozměrů. Je a zůstane naší povinností, stejně jako povinností Německa, na tyto milióny obětí upomenout.
Všichni spolkoví kancléři naší země vyslovili jasně, že vyhnání bylo protiprávní. Willy Brandt, muž, který otevřel dveře do Polska, řekl jako ministr zahraničí v roce 1966 zřetelně : „Nikdo nedá dodatečně souhlas s křivdou vyhnání, nikdo tento souhlas od nás nemůže očekávat nebo požadovat.“
I spolkový kancléř Gerhard Schröder byl 3. září roku 2000 u nás stejně jednoznačným : „Vyhnání, jak již mnohokrát Společnost národů zdůraznila, se nedá nikdy ospravedlnit. Vyhnání je vždy křivdou, o tom není žádných pochyb.“
Angela Merkelová, současná spolková kancléřka, řekla v minulém roce na tomto místě : „Vyhnání a tzv. etnické čistky jsou vždy základním porušením lidských práv.“
Chci na tomto místě poděkovat našemu spolkovému prezidentu, panu Horstu Köhlerovi, za jeho slavnostní projev, ve kterém se v solidaritě hlásí k této dramatické části našich dějin. Děkuji spolkové vládě, která i letos, stejně jako v ostatních letech, nařídila vyvěšení státní vlajky na této budově. Zbývá už jen malý krůček k národnímu dni vzpomínky na vyhnané. V Itálii již mají tento svátek dva roky. I oni vzpomínají na vyhnané Italy. Také Arménie upomíná zcela samozřejmě na drama Osmanské říše. I němečtí zapuzení z vlasti prosí Vás, pane prezidente, abyste se pro takovýto den zasadil. Spolková rada se pro něj vyslovila již před dvěma lety.
Prosím, abyste všichni povstali k uctění vzpomínky na mrtvé. Myslíme na vlast, na vlast našich rodičů a prarodičů. Navždy si ji zachováme v našich srdcích.
Vzpomínáme na prarodiče a rodiče, na manželky a snoubenky, sestry, bratry a děti, kteří zemřeli na útěku, protože cesty byly ucpané a zasněžené a obrněná vozidla je prostě převálcovala. Vzpomínáme na ty, které neunesl led pokrývající řeky. Myslíme na ty, které pohltily ledové vlny, když se snažili na lodích uniknout smrtonosné frontě. Myslíme na ženy, muže a děti, kteří byli neznámo kam odvlečeni a dodnes zůstali nezvěstní. Pravděpodobně zůstali ležet někde na cestě a byli zastřeleni. Někteří zmizeli na okraji železnic daleké Sibiře, jsou navždy pohřbeni pod sněhem. Myslíme na všechny, kteří zemřeli v táborech nebo se stali oběťmi masakrů. Vzpomínáme s vděčností na ty ženy a muže, kteří bez ohledu na vlastní nebezpečí, poskytli pomoc. Myslíme dnes i na pana profesora Petra Glotze, který před rokem předčasně zemřel. Jeho práce a úsilí za kompletní obraz historie nám zůstanou nezapomenutelnými. Se stejnou vděčností vzpomínáme na dr. Herberta Hupke, dlouholetého člena prezídia a předsedy landsmanšaftu Slezska. Dr. Hupke, poválečný vyhnanec ze svého rodného města Ratiboř, dnes jeho čestným občanem.
S hlubokým pohnutím myslíme na osudy všech lidí, kteří byli vyhnáni. Myslíme i na ty, kteří jsou i v současnosti donuceni opustit své domovy. Cítíme s vámi.
Mrtví našli svůj klid. Ve vzpomínce na ně a v jejich jménech pracujeme pro mír a toleranci. To je náš úkol. Na naše mrtvé nikdy nezapomeneme, neboť mají navždy místo v našich srdcích. Vzpomínáme na tomto místě i na báječná a vroucí slova poselství polského papeže Jana Pavla II. , která nám zaslal před dvěma lety u příležitosti našeho Dne vlasti :
„Den vlasti je věnovaný vzpomínce na ty lidi, kteří byli vytrženi ze života vinou vše ničící moci zla a odvety…Nikdo neví tak dobře, jako všichni ti postižení, jak cenné je ono základní právo smět žít v zemi svého dětství, u hrobů svých předků vzpomenout rodinného dědictví, ze svých kořenů čerpat radost ze života a sebevědomí. Respektování právě těchto lidských práv je nezbytným přínosem k výstavbě spravedlivého a humánního světa.“
Na to chci všechny naše sousedy, se kterými chceme žít usmířeni a v míru, upomenout.
Vyhnaní nesli mnohem větší důsledky druhé světové války a nacionálně-socialistické nadvlády a jejího násilí, než všichni ostatní Němci. Tato ojedinělá a výjimečná oběť je součástí naší celoněmecké historie. Proto je a zůstane úkolem tohoto státu a všeho německého lidu, zakotvení tohoto strastiplného dědictví vyhnaných z vlasti jako společný úkol v kolektivní paměti Německa.
My, jako Svaz vyhnaných z vlasti, jsme založením naší nadace CENTRUM PROTI VYHNÁNÍ dali k tomu důrazný podnět. Bez této nadace by se dnešní spolková vláda nezavázala vytvořit zde v Berlíně viditelné znamení ke vzpomínce na útěk a vyhnání. Bez naší nadace by nám naši sousedé nevěnovali pozornost a jen ztěží by byli ochotni nám alespoň částečně pomoci při výstavbě evropské sítě tématu „zpracování vyhnání.“ Bez naší nadace by nebyla uskutečněna výstava „Útěk, vyhnání, integrace“, která je umístěna v Domě historie Spolkové republiky Německo.
Spolková kancléřka Angela Merkelová řekla před rokem ve svém projevu ke Dni vlasti právem : „Musíme se dívat na historii útěku a vyhnání jako na část naší celoněmecké historie a musíme jí předávat dál. To pro mne patří k historické existenci našeho národa a budoucnosti schopné kultury vzpomínky. To nemá s přepisováním minulosti nic společného.“ Jsem, milí přátelé, přesvědčena, že si naše kancléřka za tímto názorem stojí. Stejně jako my se založením naší nadace ztotožňujeme celým naším srdcem s Chartou německých vyhnaných z vlasti, neboť i my zastupujeme stejné požadavky a máme stejné cíle.
Požadujeme, aby v Berlíně byl zviditelněn v celkovém pohledu osud těch mnoha miliónů Němců, kteří se staly obětí deportace a vyhnání. K tomu patří kromě jejich útrpné cesty také historie osídlení a kulturní dědictví jako součást kultury a identity celoněmecké. Dále musí být zdůrazněny změny a potíže Německa, které vznikly integrací miliónů vykořeněných vyhnaných. Požadujeme jen to, co je pro náš národ samozřejmostí. Vědomí našeho původu, poznání těžkých a traumatických osudů postižených, jejich překonání sebe samých, jen to pomůže při zvládnutí budoucnosti. Co je všem národům této Země přiznáno, totiž právo mluvit o svém utrpení a oplakávat své mrtvé (také gestapácké a esesácké vrahy? – pozn. red.), musí platit také pro Německo. Zvládnutí minulosti je základem pozitivního a dialogu schopného pohledu vpřed.
V těchto dnech je možné zde v Berlíně shlédnout výstavu „Vynucené cesty“, která je pohledem na vyhnání miliónů lidí v Evropě ve 20. století. Jejím klíčovým tématem není totalismus, nacionální socialismus nebo komunismus, neboť ne pouze v těchto systémech nebo jako důsledek těchto systémů k vyhnání docházelo. Tato naše výstava je ojedinělá. Nic srovnatelného jsme dosud nemohli vidět. Ani v Německu a ani v Evropě.
Mnoho událostí upadlo do zapomnění. Chceme naším působením dosáhnout toho, aby oběti vyhnání vystoupily z mlhy dávných let, chceme se stát jejich mluvčími. Všechny oběti vyhnání a genocidy musí mít své místo v historické paměti Evropy. A právě to je cíl naší práce a naší nadace. Z tohoto důvodu podporuje naši práci celá řada významných osobností. Chtěla bych jmenovat některé z nich. Jsou to pánové Rüdiger Safranski, Imre Kertész, Joachim Gauck, György Konrád, Christian Thielemann, Peter Scholl-Latour, paní Helga Hirsch a mnozí další.
V koaliční smlouvě současné spolkové vlády je zakotveno, že ke zpracování útěku a vyhnání „v duchu usmíření má vzniknout i v Berlíně viditelné znamení“. Tím je položený základ pro vznik místa vzpomínky a dokumentace. Velice vítám, že se stát tohoto úkolu ujal. Očekávám, že toto místo vznikne v úzké a intenzivní spolupráci státu a vyhnaných. Dřívější ministr vnitra Otto Schily vždy zdůrazňoval, že místo vzpomínky vyhnání nemůže vzniknout přes hlavy postižených, nýbrž pouze s těmito společně. Spolupráce s panem Schily byla od počátku blahodárně plodná a konstruktivní. I jemu proto patří náš dík. Jak se zdá, vysílá spolková vláda i v oblasti kultury pozitivní signál. Státní ministr Bernd Neumann dal spolkovému představenstvu Svazu vyhnaných jasně najevo, že jeho práce nebude, tak jak tomu bylo v minulosti, vyčleněna. To je velice chytré rozhodnutí, neboť právě hranice překračující práce našich členských spolků přispívá k evropské pospolitosti více než leckterá politická prohlášení z hlavních měst.
Jediné co nás momentálně zatěžuje, jsou určité kampaně médií. Jak je tvrzeno, byli někteří naši dřívější funkcionáři zatíženi svou nacistickou minulostí (to je nezvratná skutečnost – pozn. red.). Tomu musíme udělat konec. Jedná se většinou o spekulativní zpravodajství polovičních pravd a dohadů. Proto jsem dala podnět k vědeckým studiím, které všemi dostupnými prostředky podporuji.
Věříme na usmířenou Evropu, ve které mohou žít všechny národy v míru. Tomuto cíli přispívám svou každodenní prací. Mnoho tisíc vyhnaných udržuje kontakty se starou vlastí. Vznikla trvalá přátelství a partnerství, která jsou trvalým přínosem hlubokému vzájemnému porozumění.
Ze strany mnohých evropských vlád se nám dostává gest spolucítění, účastí a poznání. Vysloveně děkuji maďarskému parlamentu, který vyslovil úmysl zavést den vzpomínky na z Maďarska vyhnané Němce. Kromě toho vzniklo právě v místech, kde vyhnání Němců z Maďarska začalo – v Budaörs / Wudersch, místo vzpomínky na osudy těchto Němců, které je financováno i Maďarskem. Slova maďarské prezidentky parlamentu, která označuje zapuzovací dekrety za „ostudné dokumenty“, zmírňují bolest a zármutek postižených víc než peníze a majetek. U našich sousedů nacházíme mnoho signálů porozumění a empatie. Dokonce i ze země, z jejíhož hlavního města přicházejí většinou jen zraňující poselství. I tam existují již stovky malých památníků. A právě na těchto faktech měříme vzájemnost našich národů. My se nenecháme provokovat dramatickou formulací a ostrými tóny, které jsou projevem zatvrzelých srdcí. Nenecháme se svést z naší cesty k usmíření.
Vlast, Den vlasti, to je pro nás otevřenost a pohled za hranice, zachování naší vlastní kultury a setkání s kulturou našich sousedů. Vlast je pro nás spojena s vůlí a přáním dobrého sousedství. Stavím na naší mladé generaci, která stejně jako my hledá přátelské kontakty k sousedům, která ale také přitom hledá pravdu. Evropa, ve které lidé žijí v míru a porozumění vznikne pouze otevřeností a odvahou říci pravdu. Všem našim sousedům nabízíme ruku k usmíření a zveme je k dialogu.
Kaczynski kritizuje spolkového prezidenta Köhlera
Jako „znepokojující událost“ označil polský premiér Kaczynski projev německého spolkového prezidenta Horsta Köhlera před německými vyhnanými. Přitom tento žádal pouze pochopení pro strach Poláků a Čechů.
Pan Köhler žádal při svém vystoupení u příležitosti Dne vlasti intenzivnější dialog s Polskem. Přesto tím vyvolal ve Varšavě iritace. Polský šéf vlády Jaroslav Kaczynski řekl v Zakopane: „Je to jedna ze zneklidňujících událostí poslední doby“. Köhler v Berlíně prohlásil, že chce vzpomínku na vyhnání po druhé světové válce stavět do evropské souvislosti. „Vyhnání jsou křivdou a nesmí být v žádném případě politickým prostředkem“, řekl německý prezident. Již řadu let sleduje Polsko plán prezidentky Svazu vyhnaných Eriky Steinbachové, vytvořit v Berlíně „Centrum proti vyhnání“, s nevolí. Kritici tohoto projektu se obávají, že vyhnaní by tímto chtěli přepsat historii a z pachatelů udělat oběti. Steinbachová tvrdí, že úlohou centra je pouze osudy vyhnaných dokumentovat. Köhler dále řekl, že rozhovory o centru některé sousední země zneklidnily a podle jeho mínění by se tyto obavy neměly z německé strany ignorovat. Měly by být brány vážně, zvláště proto, že je Němci považují za neopodstatněné. Prosazování práva na odškodnění, by podle Köhlera mohlo uzavřít cestu snaze uzavřít mír s minulostí. „Ne vše se dá vždy odčinit, i když to byla křivda. A někdy je lepší přijmout to jako osud“. Köhler vzpomněl „Dazinské prohlášení“ svého předchůdce Johannese Rau a jeho kolegy v úřadu Aleksandera Kwasniewskiho, kteří se v říjnu 2003 zřekli všech vzájemných požadavků na odškodnění a oboustranného přisuzování viny. Dále uznal, že není pochyb, že nespravedlnosti a křivdy nacionálně-socialistického režimu byly jedinou příčinou útěků a vyhnání. „Je možné vzpomenout individuálního utrpení a zároveň zachovat v oku historické souvislosti. Práce na společném evropském projektu, vyžaduje dlouhý dech“, řekl Köhler před dvěma tisíci účastníků.
Kaszynski je ale přesvědčen, že v Německu existuje vládou podporovaná skupina, která by si ráda dělala nároky na oblasti, které dříve patřily k Německé říši. Kdyby se Polsko stejným způsobem zajímalo o svá někdejší území v Litvě nebo na Ukrajině, následovaly by jistě těžký výčitky na mezinárodní úrovni a vstup Polska do NATO by byl patrně nemožný. Podle názoru Kaszynského se po určitou dobu zdálo, že se spolky vyhnaných změnily. S příchodem paní Steinbachové dosahuje vše nových rozměrů.
Překlad a redakce: prof. J. Rychlý Připravil: dr. O. Tuleškov
Na webových stránkách „Svazu vyhnanců“ jsme zmiňovaný projev prezidenta H. Köhlera nenašli.
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí a OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 186. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, září 2006.
Webová stránka : http://www.ksl.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz