.Demokracie, která není

Veřejný projev, Praha, 9. září 2017

Marie L. Neudorflová

 

Milí přátelé,

Myslím, že všichni cítíme, že se lidé stávají alergičtí na slovo demokracie. Zdravý instinkt jim napovídá, že politika, kterou máme není demokratická, že se nezajímá o důležité potřeby nás všech, o kulturní, sociální a mravní úroveň národa, o jeho bezpečnost a budoucnost. Stali jsme se druhořadým státem politickou i sociální pozicí v Evropské unii, kolonií ve vtahu k Německu, terčem mocenských hrátek a tlaků, abychom nesli hrozivé důsledky jejich problémů, na nichž nemáme nejmenší podíl. Tato situace je důsledkem jejich nedemokratismu, nezodpovědnosti, ba i dědictvím kolonialismu v mezinárodních vztazích, kde silnější státy vnímají slabší národy jako snadný terč svých expansivních a zištných zájmů.

Když naši velikáni zakládali demokratické Československo, T. G. Masaryk měl nejvíce ujasněné ideály a principy pro jeho stabilitu a demokracii, z nichž v mezinárodní oblasti byl nejdůležitější požadavek respektu velkých národů a státu k malým, k jejich historii, kultuře, k jejich pozitivnímu potenciálu, neboť jiné přístupy přinášely destrukci a utrpení. Bylo důležité, že se Masarykovi v tomto smyslu podařilo přesvědčit amerického presidenta a řadu dalších politiků. Nebylo jejich vinou, že vývoj šel brzy jinudy v důsledku nedostatečného úsilí o rozvoj podmínek k demokracii uvnitř řady států, zvláště Německa, které bylo svou historií a politickou ideologií orientováno hlavně na expanzi. Po desetiletí se netajilo svým pohrdáním menšími, zvláště slovanskými národy.

Po pádu komunismu se nedemokratická, expansivní a asociální podstata západního neoliberalismu a nadnárodních korporací začala znovu rychle prosazovat a postupně ovlivňovala jak EU, tak poměry v jednotlivých zemích, včetně naší. Podle nich demokratické instituce mají sloužit především k ochraně soukromých podnikatelských zájmů, zájmům nadnárodních korporací, bez zřetele na sociální, kulturní a mravní úroveň občanů a národů. Ty jim jsou naopak na obtíž. Politickou úroveň veřejnosti a její angažovanost vnímají jako nebezpečnou pro svou moc. Proto jejich stálé úsilí držet společnost atomizovanou, veřejnost politicky nevzdělanou, desinformovanou a desorientovanou, soustředěnou hlavně na své soukromí. Proto tlaky na přepisování historie, zdůrazňování nedůležitého, soukromého, nerozlišování důležitého od nedůležitého, aby se možnost poučení z dějin zcela vytratila.

Chápání demokracie jen ve prospěch podnikatelských zájmů, ignoruje historické, duchovní a mravní dimenze lidí, neumožňuje veřejnosti efektivně kontrolovat politicky mocenskou vrstvu, která má vždy inklinaci svou moc zneužívat. Nedemokratické neoliberalistické pojetí demokracie nám je vnucováno jako jediná možná forma demokracie. I politickým stranám chybí společný základ obhajoby potřeb, úrovně a zájmů veřejnosti, národa, státu. Bez takového společného nejsou politické strany ve skutečnosti demokratické. Takto chápanou demokracii, která demokracií není, nesmíme přijímat. Musíme usilovat o skutečnou demokracii, v níž jsou občané respektovanou součástí politického systému a mají podstatný vliv na politiku.

Když se podíváme do moderní historie, úroveň evropských národů se vyvinula z tlaků zdola, z ponižované a utlačované většiny, z konfliktů mezi mocnými a většinou lidí, z ideálů a odvahy osvícenců, humanistů a demokratů, kteří chápali pokrok ve velmi širokém, nejen materialistickém a technologickém smyslu. Osvícenci věřili, že každý člověk má právo vzděláním rozvíjet svůj pozitivní potenciál kulturní, odborný a mravní, že lidé musí rozumět světu, ve kterém žijí, a musí mít možnost efektivně ovlivňovat politiku ke svému prospěchu. Součástí byla také idea, že lidé, kromě vzdělání, musí sdílet určité humanitní ideály a principy, zodpovědnost za sebe, za druhé i za celek, že ne expanze silnějších národů na úkor slabších, ale smysluplná práce a spolupráce jsou cestou ke slušné úrovni lidí, ke spravedlnosti a ke stabilitě.

Existence hluboce integrované komunity, národa, státu, byla nezbytnou podmínkou pro komunikaci o společných problémech a jejich řešení ve prospěch většiny, obecného dobra. Národ, byl cenným výdobytkem historického demokratizačního vývoje, podmínkou pro demokracii. V současnosti neoliberálové, globalisté a nedemokraté všeho druhu, záměrně integritu národů nejrůznějším způsobem narušují. Zvykly si používat pojem nacionalismus jen v negativním smyslu a ignorovat jeho pozitivní stránky.

Když naši velikáni jako Palacký, Havlíček, Masaryk, Beneš, Štefánik vědomě rozvíjeli kulturní, vzdělaneckou a politickou úroveň českého a slovenského národa, probouzeli v lidech sebeúctu, sebedůvěru ve své pozitivní schopnosti, ve svou cenu. Rozvíjení úrovně obou národů od 19. století je historický unikát, plný inspirace a poučení, k jehož humanitním a mravním hodnotám a ověřeným metodám, dnes ponižovaným, bychom se měli vědomě vracet. Centrem byly nejen humanitní a demokratické ideály, důraz na znalosti a poučení z historie, ale i silná víra v rovnocennost malých národů s velkými, v jejich schopnosti přispívat vlastní prací ke své úrovni a tím i k úrovni civilizace a právu na respekt. Celý proces probíhal navzdory podmínkám a mocenským vrstvám s jejich scestným pocitem superiority a sobeckými zájmy. Vlastenecky orientovaná inteligence se svým tvořivým a pozitivním vztahem k vlastnímu národu a její obětavá účast v demokratizačním procesu, byla rozhodující pro úroveň českého národa, který svou iniciativou nadšeně přijímal ideály mající úctu k jeho schopnostem, pozitivnímu potenciálu a důstojnosti.

Humanitní a demokratické ideály, jako součást rozvoje jednotlivců a národa, jsou stále aktuální. Obsahují hluboký respekt pro jednotlivce a národy jako duchovní, kulturní, mravní, historické a sociální entity. Věrnost humanitním ideálům, realistický idealismus podložený znalostmi, přinášely postupně téměř zázračné výsledky včetně demokratického Československa s vysokou kulturou a sociálním cítěním. Nebylo jeho vinou, že Evropa nečelila v počátcích německé brutální expanzi. Dědictví humanitních a demokratických ideálů, které nás úspěšně pozvedaly v minulosti, je pro nás závazné, pro přítomnost i budoucnost. Spolehlivější pouta a oporu pro důstojnou existenci, současnou i budoucí, nemáme. Toto dědictví je třeba trvale bránit slovem, skutky i železem.