Z přednášek a článků

PhDr. Čestmíra Císaře

 

 

 

 

 

 

ČESKÁ OTÁZKA STÁLE ŽIVÁ

 

Čestmír Císař

 

 

 

Výbor národní kultury 22.března 2006

 

Když jsem se rozhodoval, jaké téma zvolit pro dnešní setkání, netušil jsem, jak obtížné bude uvést je co nejstručněji. Vždyť česká otázka ve svém historickém kontextu vývoje malého národa je trvalou stálicí po staletí. Její podstatou je existence české větve širšího slovanského etnika, a to na jeho západní výspě, v sousedství dalších etnik, zejména germánského a románského. Jde zhruba o 1500 let dramatických dějů, prožitých dlouhou řadou posloupných generací.

Je nasnadě, že předmětem našeho současného zájmu je česká otázka naší doby, ale i ta má své historické kořeny a souvislosti, podnes působící. Zahrnují poslední dvě staletí, kdy se utvářela novodobá česká společnost, v 19.století jako součást mnohonárodní habsburské monarchie a ve 20.století jako svébytné národní společenství dosáhnuvší státní samostatnosti.

                Na počátku 19. století byla celá Evropa v pohybu vlivem  Francouzské revoluce 1789 a napoleonských válek. Nové století začínalo mocenskými střety, jejichž smyslem bylo skoncovat s feudálními poměry, uvolnit cestu pokroku vědy, výroby a obchodu, prosadit občanské svobody a demokratizovat státní systémy. Tento proces vyplnil celé století a ještě počátek století 20. Zhruba v polovině, v roce 1848, posunula vývoj nová revoluční vlna a zrodil se Komunistický manifest. V roce 1914 vypukla první světová válka, která konečně smetla zbytky feudalismu, jehož nástupnictví se ujímaly síly již pokročilého kapitalismu, ovšem i tentokrát vystoupil komunismus jako účinný faktor v Rusku.

Do rozmezí uvedených dat spadá české národní obrození. Zásluhu na něm měla plejáda vlasteneckých vzdělanců, mezi něž patřily známé osobnosti: Dobrovský, Jungmann, Mácha, Němcová, Havlíček, Neruda, Smetana a zejména František Palacký, zřejmě největší Čech 19. století, tvůrce národní demokratické ideologie, vědy a politiky.

Palacký pochopil, že probudit národní povědomí a pozvednout sebevědomí všeho lidu znamená rehabilitovat nejen český jazyk a dát mu vyhraněná pravidla, ale i české dějiny v jejich živé kontinuitě, zvláště pak zdůraznit vrcholná údobí, kdy naši předkové statečnými činy osvědčili lásku k vlasti, ale také svůj přínos všemu lidstvu. Jeho Dějiny národu českého jsou psány s velkou pečlivostí a s literárním talentem. Znamenaly nedocenitelný čin pro lidovou osvětu. Jako klíčové dějinné faktory vyzdvihl: Zrod českého státu a jeho pevné zakotvení ve střední Evropě za Přemyslovců. Povznesení jeho významu na celoevropskou úroveň za Lucemburků, z nichž Karel IV. se stal velkou osobností 14. století. Otřesení úpadkové feudality v husitském období jako první v Evropě prokázalo nezbytnost hlubokých reforem církevních i společenských, symbolizovaných nábožensky vyslovenou pravdou hlásanou Janem Husem. Politický a hospodářský vzestup českého státu za Jiřího z Poděbrad, autora projektu uzavření mezinárodního paktu o evropské instituci k ochraně pokoje a míru.

Palacký uzavírá své dílo rokem 1526, kdy na trůn nastupují Habsburkové. Jejich následné panování se mu jevilo natolik pokleslé a sestupné, že od záměru pokračovat ustoupil.

Vědecká erudice poskytla Palackému vynikající kvalifikaci také pro činnost politickou. Ve svém proslulém dopisu do Frankfurtu z dubna 1848 formuloval zásady českých národních zájmů, které se nadlouho staly jakousi generální linií české politiky. Odmítl návrh podřídit českou věc velkoněmeckým zájmům a hájil požadavek poskytnout Čechům i jiným slovanským menšinám ve federované monarchii autonomní postavení, konstitučně zakotvené. Tento postoj brzy nato podpořil i Slovanský sjezd v Praze.

Když se však po dlouhá léta vídeňská vláda federativnímu uspořádání bránila, neváhal Palacký vyhranit český postoj v orientaci na samostatnou národní cestu, ne-li s Rakouskem, tedy bez něj. Sílící obrozenské hnutí se po roce 1860 měnilo ve všestranný nástup české společnosti v kultuře, hospodářství i politice. Palacký se tu projevil nejen jako prozíravý stratég, nýbrž i moudrý taktik: nespoléhat na převratný zázrak, ale vážit reálné síly a možnosti, pevně směřovat k cíli, zvyšovat vzdělanost a uvědomělost, brát v úvahu i evropské vlivy.

Před smrtí v roce 1876 stačil napsat své rozloučení s národem, kde se vyznal i ze svých omylů a chyb, kterým se ani politici nemohou vyhnout, avšak měli by je rozpoznat a opravit, pokud to lze. Odmítal je kaceřovat, zvláště za mladistvé hledání a zrání.

 

II

 

Druhá půle 19. století, kdy české země pokročily v průmyslovém rozvoji a kapitálovém trhu, měnila se struktura národního společenství. Vedle klasické vrstvy zemědělského lidu a rozvíjejících se podnikatelských kruhů vyrůstala stále početnější třída dělníků a výrazněji působila inteligence. Přibývalo občanských spolků, mezi nimiž vévodil Sokol, ale i politických hnutí. Z jednotného seskupení tzv.Staročechů se odpojili liberálnější Mladočeši, vytváří se jádro příští strany agrární a z původní celorakouské sociální demokracie se v roce 1978 vyděluje její česká větev. Vyrůstají noví političtí vůdcové, z nichž se na přelomu století profilují osobnosti jako Švehla, Kramář, Šmeral, Klofáč a další, kteří po válce stanou v čele moci a správy Československa. Na nejvyšší piedestal vystoupí první mezi rovnými, T. G. Masaryk, výrazný žák a následovník Palackého. Proč právě on a ne někdo jiný? Byl přece jedním z českých intelektuálů a často se dostával do sporů, nebyl oslnivým řečníkem, měl profesorské chování.

Masaryk vynikal ovšem kvalitami; v nichž mu málokdo mohl konkurovat. Jako filosof a sociolog dokázal vědecky zkoumat českou společnost v jejích dějinných souvislostech. Postupně napsal a vydal řadu prací právě k probádaným tématům, mezi nimiž nechyběla přesvědčivě dokumentovaná Česká otázka. Jeho myslitelské postoje vyvolávaly i významnou podporu, ale i nesouhlas odpůrců, s nimiž se však nebál polemizovat a dokázal je porážet svou vědecky zdůvodněnou a životem prověřenou pravdou.

Svým pojetím národa jako svébytného společenství daného jazykem, sídelním prostorem; soudržností existenčních zájmů a kulturou, navazoval na Palackého a obrozence vůbec. Uznával nárok národa na svéprávné postavení vedle jiných národů, na státní suverenitu, aniž vylučoval případné výhody soustátí typu federace rovnoprávných členů. Jako hlavní záruku svébytnosti spatřoval v uplatnění obecného ideálu humanity v národě samém, jakož i v mezinárodních vztazích.

Je pozoruhodné, jak Masaryk v každé souvislosti, řekl bych - přímo s býčí zatvrzelostí, staví českou otázku do kontextu s evropským a světovým děním. Jedním z pramenů tohoto postoje nesporně byly jeho cesty do řady cizích zemí a studia zahraniční literatury, zpřístupněné znalostí několika jazyků, odtud i jeho přesvědčení o potřebě národa dávat o sobě vědět a navazovat osobní kontakty s vlivnými osobnostmi. Proto neustále varoval před omezeným nacionalismem, jemuž postačuje zálibně se zhlížet v rybníčku na návsi, vyžívat se nebo i škorpit na vlastním dvorečku, aby časem zjistil, jak zoufale zaostal za svými sousedy. Pevně věřil, že pokud si zachováme vývojové tempo ve shodě s ostatními národy, neztratí česká otázka mezinárodní význam, nestane se pasivní obětí živelného dějinného pochodu.

Politickou stranu, kterou Masaryk založil se svými přáteli na počátku 20. století, nazval "realistickou", v plné shodě se svou politickou filosofií. V jejím programu nechybělo nic, co dozrávalo v evropském měřítku: všeobecné volební právo, demokratické svobody, sociální spravedlnost, což i korespondovalo s programem sociální demokracie, která mu ostatně byla trvale blízká.

Když vypukla první světová válka, Masaryk se logikou svého myšlení a přesvědčení nejdříve a nejjasněji ze všech českých politiků postavil proti zchátralé monarchii, neschopné se reformovat v duchu modernosti. Věděl, že jako spolčenec německé rozpínavosti nemůže Rakousko obstát v konfliktu s pokrokovějším společenským řádem dohodového bloku. A vydal se jedinou možnou cestou: získat budoucí vítěze na stranu svaté věci svého národa i ostatních porobených národů. Výsledek války mu dal plně za pravdu. V čele odboje se zasloužil o obnovu národního státu v nové podobě Československa.

Byl zvolen presidentem demokratické republiky, která sdružovala české země, bratrské Slovensko a Podkarpatskou Rus. Česká otázka se rázem vyšvihla k nové, neskonale vyšší úrovni, která znamenala nejen reálnou národní svébytnost a státní samostatnost, nýbrž i vysokou odpovědnost české politické reprezentace za správu věcí veřejných a za blaho občanů dvou národů i několika národnostních menšin. Stabilizovat nově vzniklý státní útvar, který měl jen zčásti dávné kořeny a po staletí narušenou kontinuitu, vyžadovalo podle Masaryka nejméně půl století pokojného vývoje. Záměr budovat jej jako vzorovou humanitní demokracii se dařil jen zčásti a dočasně, aby po 20 letech ztroskotal pod údery mocenských zápasů vyústivších druhou světovou válkou.

Masarykův sen o "nové Evropě", o "společnosti národů" jako záruce míru a spolupráce, ba o perspektivě "spojených států evropských" nedošel naplnění. Místo a význam české otázky se ocitly na dně toku dějin, naštěstí dočasně.

Abychom byli právi komplexu, v jehož spleti se česká otázka v minulém století ocitala, nemůžeme pominout Říjnovou revoluci 1917 v Rusku a její důsledky proniknuvší do všech končin naší planety. Jedno z revolučních hesel volalo po "sebeurčení národů" a zapůsobilo natolik, že je přijaly za své i vítězné mocnosti jako princip vzniku nových národních států. Ovšem z Ruska zaznívala i jiná hesla, která ohlašovala nástup k moci dělnických a rolnických sovětů s cílem zahájit budování socialismu v duchu Marxova odkazu a Leninovy strategie. Nechyběly ani výzvy ke světové proletářské revoluci. Marné byly pokusy evropských velmocí zlomit sověty vojenskou intervencí. Revoluční ideje získávaly v mnoha zemích ohlas a podnítily vznik komunistických stran, sdružovaných v tzv. Třetí internacionále.

Ve zpětném pohledu se i česká otázka ocitla na rozcestí, jakou perspektivu zvolit, zda setrvat ve šlépějích tradiční obrozenské ideologie Palackého a Masaryka s hesly demokracie a humanismu, navíc v zásadní shodě s dávným přimknutím k evropským dějinným proměnám, anebo tyto svazky přetrhat a napodobit ruský vzor, jak o to usilovalo mladé komunistické hnutí v podmínkách české  poválečné euforie z dosažení svobodné republiky. Výsledek tohoto sporu o charakter našeho státu je znám a nijak se nelišil od východiska celé Evropy, která vykročila k demokracii, aby se však záhy opět začala tříštit a upadat do vleku nacionalistických ambicí.

Socialismus v Rusku zůstal izolován a odsouzen procházet trnitou a v mnohém tragickou cestou zdarů i proher, přesto však dospěl k postupné přeměně sovětského státu v jednu ze světových mocností 20. století, žel, na úkor trvalého zpožďování ideálu svobodného jedince ve svobodné společnosti, schopné poskytovat všem občanům dostatek materiálních statků a kulturních hodnot. Nepřestal však vyzařovat revoluční ideje.

 

III

 

Mnichovský diktát v roce 1938 zmrzačil Československo o pohraniční území a zbavil je spojeneckých svazků. Současně otevřel cestu k likvidaci demokracie a nastolení autoritářského režimu, v němž slovenská část získala plnou autonomii. Vláda tzv. druhé republiky se smířila s postavením poslušného satelitu nacistické říše a bezmocně přihlížela přeměně v Hitlerův osobní "Protektorát Böhmen und Mähren". Česká otázka se zúžila v otázku samé existence národa, ohroženého germanizací a plánovanou genocidou. Porobu provázela nelítostná válka, druhá světová, která trvala šest let, zahynulo v ní několik desítek milionů lidí a v drancovaných českých zemích byli mezi oběťmi i mnozí přední duchové národa. Skončila v květnu 1945 porážkou německých armád a vítězstvím tábora spojenců, v němž hrály vedoucí roli Sovětský svaz, Spojené státy a Velká Britanie. Díky aktivitě našich zahraničních odbojových center, Benešova v Londýně a Gottwaldova v Moskvě, vrátila se národní věc Čechů - a díky povstání také Slováků - na mezinárodní fórum a mohla být obnovena republika v původních hranicích (s výjimkou Podkarpatské Rusi).

Vítězná koalice velmocí, jejíž součinnost v průběhu války v základním cíli - porazit fašistický blok - byla uspokojivá, nesla v sobě nicméně rozpor ideově politický - dělily ji rozdílné a protichůdné společenské systémy. Důsledkem dohod o rozdělení sfér vlivu rozpadla se Evropa na dvě poloviny, v západní převládl tradiční systém demokracie s kapitalistickými pořádky, ve východní se otevřela cesta k vytvoření tzv. lidové demokracie s programem uskutečňovat pořádky socialistické. Tak tomu bylo i v naší zemi, kde tzv. Národní fronta čtyř stran přijala linii specifické československé cesty rozvoje demokracie směřující k socialismu, jak ji formuloval Gottwald a jako "demokracii socializující" Beneš.

Česká otázka, kterou se před válkou pokusili doplnit o třídní aspekty mj. Šmeral a Šverma, dostala zřetelné rysy reformního postupu s nadějí na úspěch. V důsledku postupného vyhranění stran s tendencí "levou" nebo "pravou", posilovaného stupňujícím se rozpadem válečné koalice, narůstaly v Národní frontě spory o programové principy a tempo jejich realizace. Rozhoříval se politický zápas "kdo s koho", který v únoru 1948 vyvrcholil vládní krizí, jejíž rozuzlení ovlivněné masovými demonstracemi učinilo rozhodujícím faktorem příštího vývoje komunisty v čele s Gottwaldem. Původně zamýšlený reformní postup byl nahrazen postupem revolučním a zacíleným k urychlené přeměně státu v obdobu sovětského modelu. Takto pojatá česká otázka, zúžená na prioritu třídního boje, znamenala ovšem popření tradic 150 let emancipačního úsilí s rizikem omylů a chyb, ale také jednostranné závislosti na kvalitách vývoje v samém centru bloku, v Sovětském svazu. Jeho úspěchy  pomáhaly, neúspěchy podlamovaly i naše postavení.

V průběhu dalších let se sovětská politika, vnitřní i zahraniční, vyvíjela a měnila. Po stalinském období, spjatém s neúprosnou diktaturou a vyostřenou studenou válkou, nastalo nadějné desetiletí uvolnění občanského soužití a tání v mezinárodních vztazích symbolizované osobností Chruščova. Cílem nové politiky bylo snížit břemeno zbrojení a věcnými reformami urychlit rozvoj socialistického hospodářství i kultury s heslem "dohnat a předehnat kapitalismus". To se i u nás promítalo oživením myšlenkového a pracovního potenciálu české i slovenské společnosti. Podnes se hovoří s jistou nostalgií o úspěšných "šedesátých letech", které pak vyústily v demokratizační proces obrody socialismu s prvky našich nejlepších tradic.

Reálné naděje Pražského jara 1968 ztížil  po pádu Chruščova další obrat v sovětské politice spjatý s nástupem Brežněva, kdy reformy byly překryty obnovou byrokratického centrálního řízení a útlumem obrodného myšlení a konání, zatímco v našich podmínkách naopak reformní úsilí pokračovalo a dostalo konkrétní výraz v programu první etapy demokratizačních změn v občanských záležitostech, ve správě státu, v hospodářských problémech, v kulturní oblasti - a to při zachování podstatných principů socialismu i pevných vztahů se zeměmi sovětského bloku, ale také účinným podílem na prohloubení mírového soužití a spolupráce na mezinárodním poli vůbec. V tom se zračil záměr skloubit demokratické a humanitní tradice se socialistickou společenskou soustavou, což nebyla jen záležitost evropského východu, ale také starost a úsilí pokrokových myslitelů evropského západu.

Myslím, že není třeba zabývat se podrobnostmi, jimiž se tato nová a originální varianta české otázky stala předmětem sporů u nás doma i v zahraničí. V politice je vždycky rozhodující praktický výsledek těchto sporů, o němž rozhodla v srpnu 1968 vojenská intervence pěti spojeneckých zemí. Podle mého názoru zvolilo kremelské centrum nešťastnou, ve své podobě imperiální variantu  řešení, k níž se družilo odvlečení vedoucích činitelů a nadiktovaných protiobrodných opatření. To nezbytně vyvolalo odpor valné většiny našich občanů, prozradilo falešný odhad původců zákroku co do budoucích důsledků faktického pohřbení vděčnosti za naše někdejší osvobození a zrod  zhoubné nedůvěry nejen ve vlastní spojence, ale také v socialistické ideje a jejich platnost vůbec.

Zásah, který zmařil ojedinělý a také odvážný způsob řešení české otázky v kontextu celosvětového hledání nejvhodnější cesty lidského společenství, potvrdily jako hrubý omyl další peripetie vývoje v samém Sovětském svazu, spějícím k postupnému úpadku, jemuž nedokázala zabránit ani pozdně nastoupená perestrojka. Omluvy za tragický omyl vůči nám, opakované nedávno znovu Putinem, na chodu dějin nemohou nic změnit.

 

IV

 

Jedním z důsledků politického zvratu byla obnova autoritativního režimu v roce 1969 s tuhou centralizací moci, což vedlo k oslabení účinků federativního uspořádání Československa jako svazku dvou národních republik, České a Slovenské. Právě federace byla jedním z hlavních cílů procesu demokratizace a naopak, demokratické reformy byly nutnou podmínkou úspěšného fungování souhry federálních a národních orgánů, ustavených podle zákona z 28. října 1968, kdy jsme vzpomínali 50. výročí vzniku ČSR. Omezení pravomocí národních orgánů ve prospěch stranicko-státního ústředí vedlo mj. k zamlžení průhlednosti československých vztahů, jak v oblasti plánování a financí, tak ve stanovení politických a kádrových priorit, což umožňovalo projevy nedůvěry a žárlivosti.

Jako dávný zkoumatel národností otázky jako sociologického problému - už má doktorská disertace na filosofické fakultě 1948 nesla název "Národ a jeho problémy" - odvážil jsem se v roce 1984 upozornit na uvedené okolnosti v samizdatové úvaze "Na okraj české otázky", kterou jsem chtěl vyvolat zájem nejen čtenářského publika, ale i oficiálních kruhů. Vysloužil jsem si drsné policejní vyšetřování s hrozbou soudního řízení, že chci rozvracet vztahy našich národů. Nejvíc vadilo odhalení pravdy, že neúměrnými preferencemi pro Slovensko se vyčerpávají zdroje českých zemí, aniž se kdo stará o jejich obnovení a rozvíjení, což může mít budoucí neblahé důsledky i pro samé Slovensko.

Dvacetileté období tzv. normalizace - což je nepřesné a účelové označení režimu symbolizovaného Husákem - nezaslouží ovšem jen odsudky anebo omluvy lidem neprávem postiženým.  Mělo složitý a rozporný ráz, zasluhující solidní analýzu, neboť bez ní je obtížné vyhmátnout plně objektivní obsah české otázky v tehdejším dění. Je ovšem nesporné, že vývoj, notně poznamenaný deformovanou ideologií i svévolnou praxí, přiváděl českou i slovenskou společnost do stavu stagnace a zaostávání. V tom se tají jedna z podstatných příčin postupného rozkladu a posléze pádu socialismu, a to nejen u nás, ale v celé soustavě socialismu vůbec, včetně SSSR.

Před našimi společenskými vědami je všestranně prozkoumat a pro levicové politiky poctivě přiznat, proč nastal úpadek a krach tzv. reálného socialismu, který promarnil historickou příležitost uskutečnit alespoň v nejvyspělejších částech východní půle Evropy pokrokovou laboratoř výstavby svobodomyslné a sociálně spravedlivé společnosti. Vzpomínám, že můj nedávno zemřelý přítel Jakovlev, nazývaný "mozek perestrojky", mi v rozhovoru v Moskvě počátkem 90. let řekl: "Konečně víme, že socialismus bud bude demokratický, anebo nebude vůbec!" A k perestrojce dodal, že ji zesabotovala zpanštělá vrstva stranických a sovětských byrokratů, ideologicky impotentní a ponořená v bahně mamonu.

Odchod socialistického systému ze scény dějin umožnilo doširoka rozvinout soudobý globalizační nápor kosmopolitního kapitalismu, který i k nám proniká jako zdánlivý vítěz ve studené válce, ačkoliv je očividně těhotný úděsnými velerozpory a hrozí zahlcením lidské civilizace vůbec. Tváří v tvář tomuto jevu se stává česká otázka - obrazně řečeno - jedním z atomů Evropy jako molekuly v komponentu světových kontinentů. Jako již několikrát v dějinách, naposledy v sovětském bloku, jsme znovu součástí integrovaného seskupení, tentokrát Evropské unie. A jako v minulosti, je náš osud jen v omezeném měřítku ve vlastních rukou, dále zmenšeném rozpadem Československa. Co do územního rozsahu je Česká republika návratem k prvotnímu prostoru státu Přemyslovců. Nicméně to neznamená, že máme plakat nad rozlitým mlékem a složit ruce v klín.

I v novém postavení nám mohou být užitečné zkušenosti z dob smluvních závazků v RVHP nebo ve Varšavské smlouvě. Jakkoliv byly národní iniciativní programy politicky a ekonomicky podřízeny společným "internacionálním zájmům", dobrá a ještě lépe dokonalá příprava na konkrétní jednání, kde platily přesvědčivé argumenty, byla účinná a úspěšná. Nemyslím, že tomu je v orgánech Evropské unie jinak a je pouze otázkou času, aby se kvalitní zástupci naší země seznámili s chodem věcí v Bruselu i ve Štrasburku a rozjeli úsilí k spravedlivému včlenění českých zájmů do politických procesů a věcných projektů unie.

Musíme vzít na vědomí, že globalizační vlna není krátkodobou záležitostí. Ačkoliv se může jevit jako rozporná a někdy protivná, má před sebou životnost v rozměrech přímo generačních. Než dospěje k svému vyzrání a zákonitému vyčerpání, projde mnohými zákruty a křižovatkami. Bylo by naivním utopismem očekávat že padne tou či onou demonstrací v té či oné metropoli. Stačí si uvědomit zničující zbraně hromadného vraždění a kruté poslání žoldnéřských armád, schopných drtit lidi po milionech. Tohle je zřejmé od chvíle, kdy se v roce 1962 Chruščov a Kennedy shodli, že třetí světová válka by vyhubila lidstvo.

Nezbývá než stát se po masarykovsku realisty a houževnatě se podílet na veřejném dění, jaké nabízejí a umožňují demokratické instituce a postupy, zůstávajíce vyzbrojeni svými humanitními ideály.

 

V

 

Závěrem jen několik úvah o výhledech, jak se mi jeví v příslovečném nočním bdění, kdy spánek odchází a do rána je daleko.

Z hlediska našich českých zájmů vidím jako významná dvě světová ohniska perspektivního pohybu, schopného vytvořit podmínky pro budoucí překonání globalizačního tlaku, jemuž dnes kralují USA v čele s Bushem. Jedním z těchto ohnisek je Čína, monoetnická velmoc, které se začíná dařit v úsilí využít potenciálu moderní vědy a techniky k tvorbě materiálních statků v natolik rostoucí míře, aby zabezpečila vzrůstající potřeby své obrovské říše s 13 stamiliony obyvatel. Zatím tak činí v režimu přísně kontrolované výroby a spotřeby i způsobu života a práce občanů, ale blíží se čas, kdy bude musit rozšířit prostor pro svobodnější iniciativu a kvalitnější rozhodování, jaké mohou poskytnout lidská práva, občanské svobody, tvůrčí aktivity, vyšší vzdělanost a kultura - zkrátka demokratické pořádky zakotvené v zákonech i v myslích a chování lidí. Vzhledem ke své mohutnosti a bohdá i nenapadnutelnosti, může Čína vyzařovat takový ideový a morální vliv, který pronikne do všech koutů světa.

Druhým a nám ovšem nejbližším ohniskem je multietnická Evropa, ať zatím jakkoliv rozporná a nehotová Evropská unie jako jádro budoucí úplné integrovanosti kontinentu, který disponuje bohatou studnicí myšlenkových, morálních, znalostních, kulturních i materiálních hodnot, vyrůstajících a prověřených od antiky po dnešek, ale také osvojovaných příslušníky všech národů, ve školách i v osvětě stejně jako v praxi života.Toto společné evropské dědictví, k němuž přispěly celé plejády velikánů včetně skromného počtu českých, jak o nich byla řeč, je hlavní zárukou úspěchu EU. Můžeme si myslit o její současné úrovni cokoliv, kategorickým imperativem zůstává mírové soužití, rovnoprávná spolupráce, solidarita v osudových otázkách, věrnost humanitním idejím. Organizační propletence, omyly a chyby, přežitky a předsudky - to všechno lze řešit trpělivým dialogem a demokratickými prostředky lidí dobré vůle.

A protože jsme na půdě Výboru národní kultury, snad je vhodné nakonec připomenout, jak významnou úlohu měla a má v každém období české otázky kultura ve smyslu vzdělanosti a umělecké tvorby. Již jsem se zmínil, nakolik se naši myslitelé, vědci, pedagogové, inženýři, umělci, lékaři a další kategorie inteligence v čele s velkými osobnostmi dějinného významu podíleli na celkové bilanci národního vývoje v minulosti, i té zcela nedávné. Jako tehdy, i dnes však nositelé kulturního dění musejí překonávat všemožné obtíže a překážky. Současná úroveň demokracie trpí přílišnou živelností společenských změn, která prospívá dravé zbohatlické vrstvě tzv. lumpenburžoazie, ale omezuje intelektuální sféru v její funkci nepostradatelného strážce dobrých mravů, cti a kulturnosti. Superiorita peněz a zisku dává přednost masové produkci pokleslé zábavy, až po tu nejhorší podobu neřestného chování, lži, podvodu a zločinnosti.

Situaci zhoršuje chování státních orgánů, které jsou zahlceny starostí o stabilizaci a rozvoj ekonomiky, nárokující nadměrnou podporu státu, zatímco kulturní činnost je odsouvána na vedlejší kolej s velmi sporými prostředky .

Jakkoliv obsažné nebo naopak děravé jsou strategické cíle a taktické kroky levicových stran, zůstává perspektiva jejich  rozumné spolupráce jedinou pozitivní alternativou, jak zabránit úpadku a živoření české otázky v současném světě, a to nejen v oblasti kultury, ale vůbec. Nechť nás varuje prošlé parlamentní období, kdy výrazná levicová většina ve sněmovně v počtu 111 poslanců se prakticky jen málo využívala. Teprve v posledních týdnech alespoň zčásti prokázala, jakou může mít razanci. Není divu, že se z toho rozklepala pravici kolena a zoufale se snaží levici špinit a skandalizovat, ale především vrazit klín mezi socialisty a komunisty. Vůdcové levice i jejich příznivci mají před sebou vskutku historickou odpovědnost.

Jako jeden z veteránů české politiky a průkopníků demokratického socialismu soudím, že se dostaví zdravý rozum s dostatkem politické pružnosti a kompromisní nápaditosti, aby pravice neprošla. A že česká otázka se dostane do schopných a spolehlivých rukou.

 

21.3.2006

 

 

 

 

NETSOCAN - anketa o dekadenci Západu

 

Čestmír Císař

 

 

Rizika úpadku civilizace

 

Dosud existují různé úrovně civilizace a různá rizika jejich úpadku. Míru rizika určuje charakter a intenzita vztahu lidských komunit k přírodě. Čím víc drancují její zdroje a ničí její vitalitu/ tím víc samy sebe ohrožují. A naopak. Honba za neomezeným a neohraničeným hospodářským růstem, který překračuje nezbytné a postačující potřeby lidského společenství, plení přírodu a zamořuje ji škodlivinami zhoubnými pro lidské zdraví a pro život na naší planetě vůbec. Příčiny tohoto stavu neplynou z žádné existenční nutnosti, nýbrž ze společenských aktivit živelně a neorganicky rozvíjených až do soudobých globálních rozměrů. Na tomto stupni nespočívá východisko z tohoto stavu v rámci jednotlivých států, nýbrž celých kontinentů a posléze celého světa, v koordinovaném úsilí všeho lidstva.

Splnit tento gigantický cíl je úkolem intelektuálních elit, schopných vyčlenit se z uzavřeného koloběhu stávajících rizikových aktivit, analyzovat jejich původ a důsledky, "svléknout je donaha" a hledat alternativy jejich postupného omezení a přechodu k novému, rozumnému, humanitnímu řádu. Domnívám se, že by přitom nemělo být opomenuto nic z ohromného bohatství myšlenek a zkušeností velkých osobností od antiky po dnešek, a to včetně nesmyslně zatracovaných myslitelů a reformátorů novodobé, složitě strukturované, rozporné a rizikově konající společnosti. Dosavadní intelektuální avantgardy jsou více či méně spjaty svým postavením a svými zájmy s trendy nepřetržitého globálního růstu a ztratily schopnost filosofického nadhledu, kritického myšlení, tvůrčího objevitele pravdy a omylu. Jen jistá menšina usiluje vymanit se z této závislosti na pragmatech přítomnosti a uplatnit své humanistické poslání, je však mocensky odstrkována, existenčně ponižována a mediálními vlnami splachována na okraj společenského dění. Přesto ji můžeme považovat za jádro budoucích elit, které nutně musí sílit úměrně k růstu rizik úpadku.

 

 

 

Rozpornost "konzumní společnosti"

 

Nemyslím,. že je možno ji přesně definovat, spíše vycitujeme její povrchní jevy a vlastnosti, jak je poznáváme v denním životě všude kolem. V jistém smyslu ji tvoří miliardové masy lidí soudobého světa, výrobci a spotřebitelé zboží všeho druhu, od potravin přes bydlení až po zábavu. Mohli bychom ji také považovat za nejvyšší stupeň antického mudrosloví ''chléb a hry", zrozenou a rozvíjenou živelným působením obludného růstu. V tzv. vyspělé společnosti nabyl sortiment spotřebních statků vysoce nadměrných proporcí. Vskutku nezbytné materiální a zčásti i duchovní potřeby tvoří jen menší část konzumu ve srovnání s širokým objemem statků ve své podstatě nepotřebných, plýtvavých, rozmařilých, vnucovaných všudypřítomnou reklamní nabídkou, sice povětšině trapnou až nestvůrnou, avšak za časté plodnou v útočnosti na pudovou žádostivost po blahu a slasti. Rozpoznat účelnost nabízeného zboží a služeb v mediální palbě od rána do noci je nad síly lidských davů.

Soudím, že právě konzumní všežravost vede k nebezpečnému zužování civilizace na zlaté tele růstu s poháněčem nelítostné konkurence a se zálohou bankovních trezorů. A to všechno se zmíněnými riziky, dnes už předvídatelnými a bez jejich omezení smrtelnými. Ti, kdo vyznávají ideál co nejúplnějšího tržního liberalismu se všemi rozpory a riziky bez jakékoliv rozumné regulace, nesou před lidstvem strašnou odpovědnost za příští tragické důsledky. Současně také riskují, že místo uvážené cesty reforem směřujících k odstranění nebezpečí úpadku a zkázy, stanou jednoho dne před hněvem nespokojených lidských mas, jejichž probuzená nelítostnost - jak učí dějiny - nezná mezí.

 

Fenomén náboženské víry

 

Jsem po rodičích i prarodičích ateista, v mladých letech i bojovně důsledný pod vlivem volnomyšlenkářských přátel, mezi nimiž pro mne tehdy dominoval pedagog, archeolog a spisovatel Eduard Štorch. V průběhu desítek let společenských kontaktů a veřejné aktivity jsem poznal bezpočet kvalitních a. výkonných lidí různého smýšlení i náboženského vyznání, s nimiž mě spojoval společný zájem pracovní a časem přerostl v přátelství. Pomohl mi také T. G. Masaryk svým pojetím víry jako niterné záležitosti člověka, která souzní s obecně humanistickým smýšlením a postojem k lidem vůbec. Stejně jsem se naučil hodnotit zastánce různých ideologií a členy politických stran, každý byl pro mne rovnocenným partnerem při jednání a konání v zájmu všem nám společném. I můj ateismus je osobní niternou záležitostí, kterou nikomu nevnucuji, ale ani ji nehodlám opustit či zaměnit. Tolik úvodem, než vyslovím svůj postoj k náboženství.

Člověka, vybaveného jinak obecnými živočišnými vlastnostmi - smysly, pudy, city ap. - zdobí schopnost myslit. Lidský mozek, jakýsi přirozený velín organismu, nám umožňuje myšlení, řeč, chápání souvislostí, logiku uvažování, poznávání vnějšího světa, na vyšším stupni pak vědecké bádání, uměleckou tvorbu, formování morálních a ideových zásad, ale také "výlety" do sféry obrazotvornosti, záhadného neznáma, představ o nadpřirozených jevech či bytostí, které pak krystalizují do náboženské víry. Nelze ovšem pominout, že míra vyspělosti mozkové činnosti, nahromaděných znalostí, schopnosti přemýšlet a zmenšovat prostor neznáma či tajemná, je u každého člověka rozdílná. Čím je tato činnost vyšší, tím se zužuje potřeba náboženského věření. To ovšem neznamená, že i lidé s vysokým IQ opouštějí víru svých předků, rodové či národní komunity, v níž mají náboženské tradice hluboké kořeny a tvoří součást společenského života. Svou roli tu hraje i fakt, že vědecká bádání jen postupně poznávají a jsou s to objasňovat všechno, co nás obklopuje a v čem kotví naše existence, takže pro víru, dohady, hypotézy, ale i pověry a zázraky je stále dost místa.

Závažným činitelem trvání náboženských vyznání je věkovité působení aktivních hlasatelů, ba i bojovníků a. mučedníků toho či onoho náboženství, křesťanství, islámu, budhismu aj. Od prvotních šamanů, proroků, misionářů dospěl vývoj až k vysoce organizované formě církevní hierarchie, vybavené rozsáhlým aparátem s autoritativními vůdčími osobnostmi, považované za prostředníky mezi věřícími a Bohem. Po staleté působnosti obřadů a kázání "božího slova" využívají dnes církve i mediálních prostředků. Křesťanské církve, stejně jako jiné početně mohutné, vykonávají též jistý politický vliv prostřednictvím jmenovitých politických stran a jsou i držiteli více nebo méně rozsáhlého majetku. Vztahy mezi státem a církvemi bývají regulovány zákonnými normami, někde i vzájemnou odlukou. Dějinná praxe však dosvědčuje, že tu i tam vyvstávají zájmové problémy i střety.

V soudobých podmínkách není existence náboženství ohrožena. V mysli člověka, v jeho "duši" figuruje náboženská víra jako duchovní opora, která poskytuje naději v úspěšné bytí zde na zemi, popřípadě útěchu ve "spásu" v údajném bytí posmrtném. Tomu slouží modlitba, zpověď, ale i sama návštěva kostela a podpora církve. Prozatímní odměnou je slib příchodu "království božího" na zemi. přínosem této stránky víry může být snaha věřících zachovávat morální kodex Desatera a poctivě žít i konat. Na druhé straně nelze popřít, že tato snaha a pokorné chování mohou vést k utlumení pocitů vzpoury proti bídným a nesnesitelným poměrům, v nichž jsou i velké skupiny lidí nuceny žít a pracovat. Odtud někdejší Marxova charakteristika náboženství jako "opia lidu", které brání konkrétní aktivitě ke změně řádu v lepší, spravedlivější a humánní.

 

Fenomén ideologie

 

Dnes už není žádné náboženství jedinou duchovní oporou člověka, ani větší komunity. Vyvstal mu vážný a úspěšný konkurent v podobě ideologie, vlastně ideologií. Každá z nich usiluje vytvořit soustavu idejí vzešlých z poučení historie a z vědeckých poznatků společenských věd, zejména sociologie. Ty dospěly v posledních dvou staletích k vysokému stupni poznání reálných procesů dějinného vývoje, včetně zasahování lidí se 'svými zájmy do těchto procesů. Díky ideologii ustupuje spoléhání na "vůli boží" a její "zásahy" do věcí pozemských, zatímco se probouzí a uvádí do pohybu lidská komunita sama, aby se zaměřila k úsilí plánovitě změnit reálné poměry. Funkci duchovního impulsu mířit k žádoucím cílům přebírá ideologie, schopná formulovat i principy programu a tempa změn.

Právě minulé 20. století se stalo gigantickým dějištěm tvorby a uplatňování ideologií, a to v různé podobě, určované zájmy velkých společenství nacionálních, rasových, třídních a jiných, v nichž mohou najít své naděje i jedinci. Tradiční vliv církví ztratil svou převahu v působení na myšlení a názory lidí, náboženské obce byly nuceny se "modernizovat". Přijaly mnohé vědecké objevy a závěry, zatímco očividně neudržitelná dogmata odsunuly do stínu knihovních a klášterních zátiší. Současně však pochopily, že za vědeckým pokrokem velké masy lidí zaostávají a nadále vězí v tradičních věroukách, což umožňuje propojit prvky daného náboženství s novodobou ideologií, pokud oba póly nacházejí společné zájmy - mocenské, nacionální, sociální a jiné.

Příkladů takového spojenectví najdeme v dnešním světě bezpočet, zejména po rozpadu bloku socialistických zemí včetně jejich sovětského centra a vstupu těchto zemí do přechodného období návratu k demokracii kapitalistického typu. Dřívější silné antagonismy nahradila koncepce sblížení a spolupráce v rámci evropské integrace. Jinak je tomu na jiných kontinentech, kde působí například nábožensko-politická ideologie islámu v nepřátelském střetu s judaismem, hinduismem i křesťanstvím. Náboženský háv využívá v jisté míře i imperiální supervlastenectví v USA při svém tažení za prosazení vlastních zájmů kdekoliv ve světě. Konečně, nezapomněli jsme ještě na nacistické ideje, zahrnující nestydaté, avšak účelově působivé "Gott mit uns".

 

 

 

Fenomén globalizace

 

Svou ideologii, byť ještě vyzrávající, má i soudobý proces globalizace. Výrazně směřuje k přesvědčování všesvětového veřejného mínění, že má dobrovolně přijmout za svůj "jediný správný" systém, jaký existuje ve vyspělých státech euroatlantické civilizace, zaštítěný velmocenským prvenstvím USA. Hlavními prvky této ideologie jsou hesla lidských práv, občanských svobod, zastupitelské demokracie, soukromého vlastnictví bez omezení, volného trhu, vlády peněz a zisku ap. Činí tak s agresivní pomocí mediální a zábavní sféry, ve dne v noci bombardující každou domácnost, každého občana od kolébky do hrobu, někdy na samé hranici debilizace. V reji manipulovaných davů mají zmizet jiné, odlišné a tudíž nepřátelské ideové názory a občanské postoje. Ohrožena je ovšem i vědou prosycená vzdělanost a v důsledcích i náboženská víra, které se už dnes pokoušejí nahradit věštkyně, kartářky, astrologové a jiné čarodějnické stvůry, nikterak levně prodávající své podvodné praktiky.

Není divu, že dosud žijící generace rozumných, myslících a humanitně zaměřených intelektuálních elit usilují vědecky analyzovat probíhající globální trendy a hledat východiska. Jejich záměry však ztěžuje nedobrý stav onoho "jedině správného" systému. Opěvaná demokracie je doposud i ve vyspělých oblastech světa velmi nedokonalá, plná rozporů a střetů, namnoze jakoby rozmlžená, někdy až nečitelná, což samozřejmě oslabuje její přitažlivost a budí nedůvěru v její perspektivy, což sdílí i nemálo jejích vlastních občanů. Její největší slabinou je nedořešený vztah mezi preferovanou svobodou jedince s jeho přirozenými právy, ale i subjektivními nároky  často bezbřehými až trestuhodnými a společenským řádem, schopným zabezpečit přirozená práva a současně stanovit míru či limity nároků, tj. regulovat jejich rozumné uspokojování. Ozývají se hlasy proti takové regulaci, to však znamená popustit uzdu anarchii a svévoli. A pokud navíc padá obvinění, že regulace znamená socialismus, pak jsem pro socialismus v přesně vymezených a zákonem stanovených podmínkách. Zatím se však reálná demokracie, alespoň u nás, k takovému rozhodnutí neodhodlala, přestože se jeví jako naléhavý úkol, hodný pozornosti Evropské unie a v budoucnu i Organizace spojených národů.

 

 

Fenomén filosofie

 

Jaké má v těchto složitých souvislostech poslání současná filosofie, od antiky považovaná za královnu moudrosti? Může se zdát, že zmíněná záplava pošetilostí a nemoudrostí, která padá na lidi z komercionalizovaného způsobu života,   ponechává filosofii příliš malý prostor k rozvoji a uplatnění. A to přestože nejeden činitel s vážnou tváří hovoří o "filosofii" svého oboru či resortu, maje na mysli odbornou koncepci, program, někdy pouhou představu a prognózu činnosti ve smyslu společensky prospěšné aktivity. Popravdě neprávem užívá pojmu, vyhrazeného specifické oblasti hluboce myslitelského ponoru do hájemství věcí obecně lidských a jejich nápravy, jak to kdysi pojmenoval Jan Amos Komenský.

Svébytný význam pojmu filosofie určuje i poslání těch, kdo se chtějí myslitelstvím jako takovým zabývat. Čeká je osvojení širokého, universálního pohledu i nadhledu vůči rozsáhlému komplexu lidské existence, jejím materiálním i duchovním podmínkám, vývojovým procesům s rozpory a střety, teorii a praxi myšlení a konání, smyslu a stylu života atp. Zrod filosofie klademe jako Evropané do nádherného vzepětí starověké společnosti řecké a následně římské, její posstředověké vzkříšení do časů renesance a humanismu, její moderní rozkvět do posledních dvou staletí. Mám-li uvést své preferované myslitele, jsou jich desítky, avšak největší vliv na mne měli Francois Arouet-Voltaire, Immanuel Kant a Karel Marx, z českých již zmíněný Komenský, František Palacký a Tomáš G. Masaryk.

Soudobá filosofie je stále ještě prodloužením myšlenkového kvasu 20. století, zatím bez zřetelného vykrystalizování objevitelského genia. Trpí škodlivou roztříštěností a rozmělněním principiálních tezí i odvozených variant. Těžce jí ublížilo rozbití klasického dědictví v jeho dějinné kontinuitě s vnitřní diferenciací, kdy ztratilo soudržnost spolupůsobení všech škol a směrů i jednotlivých originálních osobností, zúčastněných v soutěživé diskusnosti, bez vylučování kteréhokoliv z partnerů. Je to způsobeno vše zaplavující, povrchní, vykastrovanou a zchudlou myšlenkovou globalizací s jejími zglajchšaltovanými slogany tržní supermoci a mediálního diktátu. Považuji za hanbu naší intelektuální obce, že se na cenzurování dějin filosofie a její košaté bohatosti ve značné míře podílí. Ubírá tak síly nové generaci českých filosofů, která bude v dohledné době vydána důsledkům dalšího zauzlení rozporů a vzniku slepých uliček vývoje. Tím ji rovněž vyřazuje z účasti v řadách nové mezinárodní intelektuální elity všesvětového úsilí o zkoumání a řešení globální "nápravy věcí lidských". Tato náprava totiž nebude možná v měřítku jednotlivých států, národů, tříd či konfesí, nýbrž celých kontinentů a jejich propojení. Roznětkou této nové myšlenkové revoluce se stane otázka trvalé existence lidstva, řešitelná právě vyjasněním schůdných cest k realizaci humanitních ideálů v celé jejich komplexnosti. Druhou alternativou může být jen debakl ve všeobecné anarchii s následnou zoufalou diktaturou a konečným zánikem.

Nechci být omylným prognostikem, nicméně soudím, že máme už dnes dostatek prověřených idejí z doby nedávno minulé, kdy se střetávaly protikladné systémy státní a společenské, socialismus a kapitalismus, demokracie a diktatury, svoboda a poroba, materiálno a duchovno. Sama praxe podala důkazy o věcech lidem prospěšných nebo škodlivých. Rodily se filosofické úvahy o konvergenci, o sbíhání a prolínání antagonistických systémů cestou jejich prostupování progresivními prvky obou soustav a vymycování prvků negativních.

Maně tu vzpomínám československý, byt neuskutečněný přínos Pražského jara 1968, jehož program etapových přeměn s jistými znaky konvergence počítal. Naše vize však přišla v malé zemi izolovaně a v kontextu rozpolceného světa předčasně. Neměla šanci prokázat svou účelnost ani jako "atrapa" možného modelu, bez nároku na obecné použití. V našich národních osudech se jev předčasnosti neprojevil poprvé. V různých obměnách působil v husitské reformaci, v projektu mírového spolku evropských států Jiřího z Poděbrad, v patentu o náboženské toleranci za Rudolfa II., v záměru federativní přestavby habsburské monarchie, ale i v Masarykově pojetí vícenárodnostní demokracie v Československu či v jeho představě Spojených států evropských. Prohry však nikdy neznamenaly zánik velkých idejí, v perspektivě oživovaných a v příhodnějších podmínkách i realizovaných. V tomto ohledu se nemusíme za naše dějiny stydět, naopak, máme nač být hrdi .

 

 

Závěr

 

V této úvaze jsou vysloveny nepříliš "učesané" myšlenky, jejichž uspořádání by vyžadovalo pečlivé zpracování do sevřené studie, nikoliv pouhé improvizované odpovědi na novinářské otázky. Myslím však, že i v této podobě stojí za zveřejnění, neboť obsahují téma v soudobé publicistice málo nastolované. Mohou vzbudit souhlas anebo polemiku, obojí by bylo ku prospěchu věci, pokud by podnítilo širší a hlubší diskusi.

Ve svých 86 letech mám za sebou dlouhou životní dráhu českého intelektuála, absolventa University Karlovy v oborech historie, sociologie a filosofie, v praktickém životě publicisty, politika a diplomata. Měl jsem dostatek příležitostí po řadu let studovat duchovní procesy u nás i v zahraničí, prodělávat ideové rozlety, omyly i ústupy, procházet tvrdými zkušenostmi politické praxe. Došel jsem k mnohým závěrům, z nichž jsem se mnohé pokusil zařadit do své knihy Paměti.

Nejsem ovšem zdaleka samo jediný, jemuž byla taková dramatická a pestrobarevná cesta životem dopřána, ani kdo se pokusil své osudy zaznamenat. Mohu však bezpečně dosvědčit, že podobnými cestami se ubíralo myšlení velké řady mých generačních současníků a je spravedlivé je zde uvést, pokud mi je paměť připomíná (abecedně): Miloš Bárta, Jindřich Fibich, Jindřich Filipec, Miroslav Galuška, Miroslav Grégr, Jiří Hájek, Miloš Hájek, Dušan Havlíček, Jiří Hermach, Zdeněk Jičínský, Vladimír Kadlec, Robert Kalivoda, Jan Kašpar, Luboš Kohout, Karel Kosik, Karel Kostroun, Jan Křen, Václav Kural, Josef Macek, Zdeněk Mahler, Milan Machovec, Vojtěch Menci, Zdeněk Mlynář, Jiří Pelikán, Václav Slavík, Lubomír Sochor, Jindřich Srovnal, Ivan Sviták, František Šamalík, Ota Šik, Zdeněk Šolle, Zdislav Šulc, Ladislav Tondl, Marcel Zachoval. A kolik dalších působilo v Praze, ve městech a obcích českých, moravských i slovenskýchl Takřka všichni patřili k okruhu socialistické demokratické obrody v 60. letech, ke strůjcům Pražského jara a posléze k odpůrcům normalizátorské totality.

A ještě poznámku. Na rozdíl od minulosti, kdy se dostávali do  popředí geniální jednotlivci, jejichž ideje prorážely cestu pokroku filosofie, přestože se jich časem zmocňovali dogmatici nebo deformátoři, - dnešní složité problémy vyžadují týmovou spolupráci, obšírné diskuse, hledání alternativních řešení. Jejich svobodné úvahy a závěry pak potřebují i svobodnou publicitu, bez cenzury či zamlčování, svobodný vstup do vědeckých a vzdělávacích institucí, ale i nezbytnou podporu a pomoc.

 

1.1.2006

 

 

 

 

OBRODA - klub za demokratický socialismus

 

Čestmír Císař

 

 

Vážení přítomní, dámy a pánové,

 

dovolte mi, abych upřímně poděkoval organizátorům tohoto přátelského setkání za pozvání a přijetí v sympatickém rakouském sousedství, jakého se mně i nám všem dostalo.

Byl jsem požádán, abych zde přednesl své stanovisko k tématu "15 let od Sametové revoluce", nakolik s touto událostí souvisí tehdejší činnost klubu Obroda. Rozhodl jsem se pojmout svůj úkol nikoliv jako sociolog, historik či politolog, dbající o vědeckou výpověď, nýbrž spíše jako malé osobní vyznání českého intelektuála v kmetském věku, s pokusem o nadhled vůči vlastnímu aktérství v jistém období dějin Československa.

 

Vznik a místo klubu Obroda v procesu zrání a průběhu mocenského převratu v závěru roku 1989 se mi jeví jako neoddělitelné od celonárodního traumatu, vyvolaného zardoušením demokratizačních reforem Pražského jara 1968 a paradoxně prodlužovaného po celé období 20 let úsilím vládnoucí garnitury tzv. normalizátorů toto trauma popřít a zničit. Společnost, rozdělená na vrstvu privilegovaných členů vládnoucí strany a méněprávnou masu ostatních občanů, žila pod politicko-policejní kuratelou, záměrně dobře viditelnou, varující a obávanou. Podle postoje občanů k režimu se k nim chovala více nebo méně přísně. Odpůrci totalitních praktik a známí přívrženci demokratických reforem byli považováni za zvrhlé nositele té nejhorší politické nákazy. Úhlavními nepřáteli pak byli ti, kdo se scházívali k diskusím o aktuální situaci doma i ve světě, a vůbec největší nebezpečí představovali pisatelé a šiřitelé kritických komentářů, polemických úvah, autoři knih a dalších tiskovin, vydávaných ve strojopisných kopiích nebo množených xeroxem. To byl proslulý ilegální svět samizdatu. Sám jsem takto napsal a pustil do oběhu desítky kratších materiálů a tři knihy, po nichž následovaly výslechy, ale i jiné akty persekuce, jimž neušli ani členové rodiny.

Významným podnětem ke zvýšené aktivitě byly pro nás ideové a politické pohyby v celém východním bloku, vyvolané programem perestrojky a glasnosti v SSSR, ale také úspěchy integračního procesu v západní Evropě, v němž se uplatňovaly i nám blízké sociální tendence. Zvýšila se ovšem i ostražitost vedení KSČ, zneklidněného spřízněností Gorbačovova kursu s vizí Dubčekova týmu v roce 1968. Přijalo novou sovětskou politiku s nedůvěrou, která pak přerůstala až v nevraživost. Zájem zachovat své mocenské pozice, získané kdysi právě díky Moskvě, velel odmítnout obnovu jakéhokoliv demokratizačního procesu také v Československu. Přesto se část prozíravých činitelů pokoušela přikročit k tzv. přestavbě, která byla i slovně proklamována, ale v míře pouhých dílčích úprav s nedotčenou podstatou totalitního systému.

Pozorně jsme očekávali Gorbačovovu návštěvu v Praze 1987, nakolik by mohla přispět k závažnějším reformám, po kterých toužily nejen skupiny demokratické opozice, nýbrž i stále širší vrstvy občanů vůbec. Všichni jsme byli zklamáni, když Gorbačov veřejně podpořil autoritu Husákova vedení strany a potvrdil jeho právo konat po svém, bez pokynů či zásahu zvenčí. V této situaci vznikla v užším okruhu bývalých aktérů Pražského jara iniciativa přeměnit soustavu debatních kroužků a schůzek v organizované sdružení, zatím ve formě klubu, který by zahájil veřejnou působnost a požádal o zákonem požadovanou registraci.

Našim prvním krokem bylo v lednu 1988 Prohlášení k 20. výročí zahájení obrodných reforem v roce 1968, nato pak další prohlášení připomnělo schválení Akčního programu konkrétních demokratizačních změn z dubna téhož roku. Obě prohlášení podepsaly desítky významných osobností spjatých s Pražským jarem. Vznikla již dostatečná základna, aby náš klub, podporující socialistickou přestavbu, zvolil své prozatímní vedení a začal vydávat občasník s názvem Dialog. Brzy nato jsme zahájili práci na vypracování návrhu programu zásadních systémových změn a sestavili týmy odborníků pro přípravu pracovního textu k diskusi. Chtěli jsme navázat na myšlenky Akčního programu, ovšem s vědomím, že po 20 letech pokročil vývoj u nás a v Evropě daleko kupředu, že žijeme v podstatně změněných podmínkách a koncepci demokratického socialismu musíme nově promyslet a formulovat v duchu reálné současnosti.

Přes nesnáze způsobované zostřenou policejní persekucí a přes nevůli úřadů povolit nám legální činnost jsme i nadále vydávali aktuální politická stanoviska, protesty proti nezákonnostem, manifesty k významným výročím, texty dopisů adresovaných státním činitelům našim i zahraničním a běžné samizdatové komentáře a úvahy jednotlivců.

Počátkem roku 1989 se podařilo dokončit obsáhlý program , který měl 85 bodů vtělených do osmi kapitol podle oblastí společenského a státního zájmu. Základem politických změn se mělo stát odstranění autoritářského systému poplatného stalinskému vzoru a uskutečnění pluralitní demokracie se soutěžením politických hnutí a stran, svobodnou diskusí o alternativních směrech vývoje občanské společnosti, svobodnými volbami zástupců lidu do orgánů státu a samosprávy. Byrokratické řízení hospodářství měl nahradit peněžně tržní mechanismus v prostředí soutěže státních, družstevních a soukromých podniků, volného oběhu kapitálu, bursovních aktivit ap. Regulační zásahy státu se měly uplatnit jen stanovením zákonného rámce fungování ekonomiky a činností kontrolních orgánů.

V sociální sféře jsme počítali s tradičními evropskými prvky vztahů mezi zaměstnavateli a odbory, se zdravotním a důchodovým pojištěním, se školstvím schopným vzdělat a vychovat kvalifikované mladé generace, se zlepšováním životního prostředí podle ekologických norem. Věda a umění měly být zbaveny laického vměšování byrokratů a rozvíjet se ve svobodné tvůrčí atmosféře, v níž by se uplatnily všechny talenty při dostupnosti výsledků všeho bádání a tvoření bez omezení. V mezinárodních vztazích, tehdy ještě ovlivněných blokovými limity, jsme již brali v úvahu jevy globalizačních tendencí a předpokládali rozšiřování všestranné spolupráce mezi Východem a Západem.

V našem programu nechyběly důkladné analýzy a prognózy, avšak vycházely z tradiční zvyklosti hledat ideální model námi preferovaného řádu, který by nebyl stalinsky zvrácený, ale zachovával by kontinuitu klasické socialistické filosofie a praxe, zbavené omylů a chyb, přizpůsobené moderním potřebám. Co tu chybělo, byly úvahy o charakteru přechodného období, o prostředcích a metodách, jak dát zaniknout přežilým a vzniknout novým strukturám společnosti a státu. Sám jsem považoval za víceméně samozřejmé, že reformy budou realizovány obezřetně a citlivě, že budou respektovat obecné zvyklosti života a psychiky lidí, že správně odhadnou sled etap hluboké proměny řádu, aby nedošlo k nežádoucím otřesům a zbytečným ztrátám a obětem, v tom jsem byl dědicem obrodného procesu roku 1968 a tehdejšího Akčního programu, který se začal úspěšně plnit se stálou podporou lidu, avšak musel odolávat tlaku radikálních skupin požadujících spěšné tempo změn ve stylu náhlého převratu, nač. nebyly široké vrstvy pracujících připraveny.

V podmínkách roku 1989 se události odehrávaly podle odlišného scénáře. Zatímco v roce 1968 stály v čele KSČ progresivní síly, ovládnuvší postupně celou stranu odshora dolů, koncem 80. let řídily činnost této strany neostalinsky orientované kádry s členstvem letitou stagnací ochočeným a pasivním. Nové všelidové hnutí proti totalitě mířilo na KSČ jako celek, odmítalo všechna její hesla i politickou praxi. Dlouhé roky opakovaná chvála tzv. reálného socialismu, ztotožňovaného s režimní diktaturou, přivodil v myslích lidí diskreditaci samého pojmu socialismus, provázený domněním, že definitivně končí celé stopadesátileté dějiny politického hnutí spojeného se zápasy o emancipaci člověka z útlaku ke svobodě a rovnosti všech. V mezinárodním měřítku se ujala teze o vítězství nejen demokracie nad diktaturou, nýbrž i kapitalismu nad socialismem.

Postavení klubu Obroda se nutně ocitlo pod silným tlakem těchto okolností,  měnících poměr politických sil i na scéně bouřlivých dějů listopadu a prosince 1989 i potomního vývoje. Zmíněná koncepce uváženého uskutečňování změn v postupných etapách, za aktivní podpory a pochopení občanů všech vrstev, měla sice své zastánce v nové vládnoucí garnituře politiků a ekonomů, ale neuspěla ve střetu se skupinou neoliberálů. Ti přišli s linií radikální a rychlé destrukce dosavadního systému a budování nových struktur, které by odpovídaly návratu ke kapitalismu volné soutěže a trhu, co možná bez regulačních funkcí státu. Podařilo se jim prosadit svou představu o transformaci, která spočívala v hektickém tempu vskutku revolučních aktů na poli politiky a ekonomiky, a to v podmínkách, kdy staré právní normy přestaly platit a nové ještě neexistovaly. Tato taktika, nazvaná příhodně "zhasnutí světel", vedla k živelným improvizacím a nekontrolovaným, tudíž i neprůhledným jevům rozchvacování obrovského národního majetku, překotné privatizace a bezbřehých restitucí. Lehkomyslně se přetrhávaly ekonomické vazby uvnitř státu i v mezinárodním měřítku, podlomilo se finanční zabezpečení neziskových sektorů školství, zdravotnictví, sociální péče, kultury, ale i nezbytného aparátu státní správy, bezpečnosti a obrany. K tomu přistoupila široká výměna řídících kádrů, usnadněná přijetím tzv. lustračního zákona, který vyřazoval celé velké skupiny lidí z práva vykonávat svou  profesi, aniž se čímkoliv v minulosti provinily, jen pro funkce v KSČ. Bylo mezi nimi nemálo reformátorů z 60. let, kteří se zasloužili o zrod a rozmach obrodného hnutí.

Klub Obroda od počátku transformačních změn ztrácel dřívější dynamiku a jeho činnost upadala. Východisko našlo jeho vedení ve vstupu do strany sociálně demokratické, která byla svým programem a ideovým zaměřením Obrodě nejbližší. Za zmínku však stojí jeho vztah k hlavní síle sametové revoluce, jímž bylo Občanské fórum, jemuž vedení klubu podřídilo veškerou svou aktivitu v převratových dnech a týdnech. Např. odmítlo, podílet se na nabízené účasti svých špičkových osobností ve vládě národního porozumění, která se ujala řízení státu v období do prvních svobodných voleb v polovině roku 1990. Nedokázalo také důrazně odmítnout různá podezření vyslovená představiteli OF ve věci tří setkání vedoucích Obrody s pověřenci KSČ, která byla jen výměnou názorů bez jakýchkoliv závěrů. Samo OF si totiž vyhrazovalo jakoby monopolní právo jednat s orgány komunistické moci, neboť se obávalo, že by aktivisté Pražského jara, sdružení v Obrodě a přizvaní k jednáním, tvořili nežádoucí doprovod, ne-li konkurenci, nebezpečnou svým směřováním k demokratickému socialismu, kam vůdcové OF rozhodně jít nechtěli.

Vážení přátelé, ve svém vystoupení jednoho z veteránů české politiky jsem mohl načrtnout jen v hrubých obrysech krátkou historii klubu Obroda, o níž jsem mohl šíře napsat ve své knize vzpomínek a úvah z roku 1998 a jejíž činnost je obsáhle dokumentována v publikaci Zdeňky a Stanislava Kokoškových, vydané Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR.

 

Děkuji Vám za pozornost a přeji Vám všem i vážené instituci Waldviertel Akademie vědecké i osobní úspěchy.

 

7. 12. 2004

 

Redakce: Doc. PHDr. Luboš Kohout, CSc.                                   Připravil: JUDr. O. Tuleškov

 

 

Vydalo Křesťanskosociální hnutí jako svou 184. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, červenec 2006.

Webová stránka: http://www.ksl.cz

E-mail: Vydavatel@seznam.cz