Církve v Zakarpatí
Jak to vlastně bylo s křesťanstvím na Podkarpatské Rusi? Jiná stanoviska zastávají příslušníci pravoslaví, jiná grekokatolíci čili uniaté, opět jiná katolíci.
Jestliže sledujeme dějiny takzvané východní čili pravoslavné církve ve vztahu k Zakarpatí, setkáme se s názorem, že „Podkarpatorusové“ - Rusíni když přišli do země v éře christianizace Slovanů, přinesli sem údajně jako první řecko-východní čili byzantský obřad, tudíž pravoslaví. Při svém šíření v zemi se též údajně setkávali se Slovany jiné víry a obřadu. Alespoň takto to naznačoval E. Perfeckij ve své stati o východní církvi podkarpatoruské v nejstarší době, vydané roku 1923. Lze míti za to, že „Slovany jiné víry rozuměl katolíky, tj. Slováky a Poláky. Tento střet pokládal za příčinu diferenciace víry u obyvatelstva Zakarpatí v rané době do 13.století. Tehdy prý také počala kolonizace typu „šoltýzů“ a „kenezů“, tj. na starém tzv. německém právu“, což dovolovalo jednotlivým obcím míti kněze svého obřadu. Perfeckij dokazoval příslušnost Zakarpatí k byzantské liturgii již listinou cařihradského patriarchy Antonia vydanou hruševskému klášteru v Marmaroši (maďarsky Kertvélyes) r. 1391, a dokládal, že Podkarpatská Rus patřila k pravoslaví již dávno před tím. Odvolával se rovněž na příslušnost východního Slovenska - Spiše - k byzantské liturgii, hluboko na západ od Zakarpatí. Již ze 13. století dle něho je doloženo v této oblasti konání byzantské liturgie šesti kněžími. (Perfeckij E., Východní církev Podkarpatské Rusi v nejstarší době, in: Podkarpatská Rus. Red. J. Chmelař St. Klíma-J. Nečas, Praha, Orbis 1923, s. 94-98.) Podle něho pravoslavná církev v Zakarpatí měla za Arpádovců možnosti plného rozvoje. Obrat nastal za Anjouovců od nastoupení Ludvíka I. (1342-1982). Tehdy římská kurie vyhlásila boj proti „pravoslavným schismatikům“, což pokračovalo po staletí dále. Tak například z let 1438 a 1455 je doložen zápas o majetky mezi hruševským pravoslavným klášterem a latinským klášterem leleským. Král Ladislav se tehdy postavil na stranu Hruševských a zakázal latiníkům odejmouti majetky pravoslavných. Za příčinu úpadku pravoslaví pak Perfeckij
viděl rozmach maďarizace na Podkarpatské Rusi od 15. století, kdy se kněží pravoslaví dostávali do materiální závislosti na grófech. Dokonce i jejich děti mohly být prodávány do otroctví (!).
Zcela odlišně viděl otázku náboženství na Zakarpatí uniatský duchovní, pozdější premiér A. Vološin. V práci o řecko-katolické církvi na Podkarpatské Rusi, publikované v tomtéž sborníku, sice za základ christianizace považoval cyrilometodějské mise, ještě před maďarskou okupací, avšak za „počátek stabilního křesťanství“ pokládal teprve zřízení mukačevského biskupství ve 14. století. Tvrdil, že „veliký rozkol řecké církve od Říma nezanesl ducha rozbroje do naší církve, takže u nás formálně ani rozkol proveden nebyl“. (Vološin A., Řecko-katolická církev v Podkarpatské Rusi. In: Podkarpatská Rus, Praha 1923, str. 99-112, zvl. s. 100.) Dokládal, že již král Ondřej dal založit pro „rusínské mnichy“ klášter v okolí Mukačeva. Z jeho tvrzení však nelze určit, šlo-li o liturgii byzantskou, nebo římskou. Z předchozího líčení lze mít zajisté, že šlo o liturgii řecko-východní, byzantskou. Termín „rusínští mniši“ tak Vološin přičetl stavu daleko pozdějšímu. Dále připomíná nadaci knížete Korjatoviče pro mukačevský klášter ve 14. století. Vološin velmi nevražil na „rozbroj cesaropapismu Fotia Kyjevského r. 1450“ a poukázal na údajné žádosti Rusínů o pomoc u římské kurie. V duchu své ideologie pak hlásal, že úpadek církve (?) nastal odtržením „ruské církve od živého stromu Říma“. Poukázal na sjednocovací snahy biskupa Basila Tarasoviče r. 1633, který chtěl jednotu s Římem. Nechybí ani hagiografické líčení Tarasovičova martyria, jehož dal kníže Rákoczy r. 1640 zavřít na dvě léta v mukačevském zámku. Vološin uvedl vyhlášení uniatské církve v Užhorodě 24. dubna 1649, kde byly přijaty tři články grekokatolické unie
1. Řecko-slovanská liturgie
2. Volitelnost biskupa místními kněžími potvrzená Římem
3. Rovnoprávnost rusínského kléru s latinským.
Tak se i stalo, a prvního biskupa Partenia potvrdil papež Alexandr VII. Mukačevské uniatské biskupství tehdy mělo 13 žup a 858 farností. Bylo podřízeno jágerskému římskokatolickému arcibiskupu, tj. bylo pod přímým uherským vlivem.
Teprve za Marie Terezie došlo k formálnímu osamostatnění mukačevského biskupství kanonizací papežem Klimentem XIV., roku 1771. Následujícího roku pak bylo sídlo biskupství přeneseno do Užhorodu, za biskupa Bačinského. Dále došlo k oddělení vikariátu pro území Rumunska ve Velkém Varaždíně. Později tu vzniklo grekokatolické biskupství. Pro grekokatolíky v Srbsku, Banátu a v Chorvatsku bylo zřízeno r. 1777 biskupství v Križevci.
Zastoupení židovského národa v obchodní a hospodské profesi bylo značné. I toto však lze přičíst navrub především systematické hungarizaci, kdy Rusíni z ekonomických a diskriminačních důvodů prostě nebyli v těchto oborech takřka zastoupeni.
Vysoce záslužnou stránkou působení uniatské církve byly její zásluhy o školství. Prvními počiny v tomto směru byly „nedělní náboženské školy“, a dále farské (elementární) školy“. První taková elementární škola byla založena v Mukačevě již roku 1681. Tu pak roku 1744 biskup Olšavskij přebudoval na první učitelský ústav na Podkarpatské Rusi. Rozvoj národních škol v Zakarpatí nastal koncem 18. století. Roku 1794 byl založen učitelský ústav v Užhorodě. Jeho ředitel byl též hlavním inspektorem všech škol na Podkarpatské Rusi.
Naproti tomu gymnasium se Rusínům založit nezdařilo. Proto uniatští biskupové zakládali internáty. V Užhorodě pak biskup Poči zbudoval počátkem 19. století konvikt „Orphanotrophium“. Zde byli bezplatně přijímáni sirotkové, za mírný poplatek pak synové kněží a učitelů. Podle Vološina internáty udržovaly v žácích příchylnost ke slovanské liturgii a k rusínství.
Jediné jezuitské gymnasium v Užhorodě založené grófem Gyorgy Drugetem po jeho konverzi z kalvínství ke katolicismu, bylo po zrušení jezuitského řádu převedeno pod správu maďarského ministerstva školství. Úsilí grekokatolického kléru o alespoň částečné rusínské školství se naplnilo až po roce 1948. Teprve tehdy se dějepis, zeměpis, ruský jazyk a náboženství mohlo přednášet „rusínsky“. Avšak i tento skromný výdobytek Rusínů zničil rakousko-uherský dualismus roku 1867. A pak, že zaniklá dvojmonarchie prý nikdy nebyla „žalářem národů“... Již toho roku byli rusínští profes z Užhorodu rozprášeni - někteří prchli před hungarizací na Rus. Užhorodské gymnasium se tehdy stalo až do konce monarchie baštou maďarství. Později, opět z iniciativy uniatských biskupů, se docílilo nepovinných předmětů - rusínského jazyka a náboženství. Ještě později pak se nepovinná rusínština a náboženství v rusínštině mohly učit v Prešově, v Marmarošské Sihoti, a v Mukačevě. Koncem 19. století rozvoj rusínského školství posílil - v Prešově založen internát pro žáky středních škol, dále učitelský ústav. V Užhorodě r. 1884 bylo zřízeno „Alumneum“ pro syny duchovních. V Marmarošské Sihoti (Maramures Sziget) to byl internát pro rusínské děti a pro žáky právnické akademie. Výchova dívek pokulhávala až do roku 1875, kdy uniatští duchovní sebrali kapitál, a otevřeli vedle národní a měšťanské rusínské školy též školu ženských ručních prací.
Na druhé straně nelze nevidět apriorně odmítavý postoj k pravoslaví. Vološin tvrdil, že „pronikání pravoslaví do Zakarpatí“ (?) bylo dílem moskvofilních agitátorů“, že to bylo (rozuměj ďábelské - J. N.) dílo „ruského imperialismu“. Vološin psal doslova o „janičárech, vychovávaných ze synů rusínského národa“ (!), kteří prý potom vystupovali jak proti národní rusínské literatuře, tak i proti rusínskému katolicismu. Dospěl dokonce tak daleko ve svých vývodech, že připsal úspěchy hungarizace Zakarpatí „nebratrské politice“ ruského „absolutismu“ (!). Dokládá to i agitační kampaň kolem loku 1912, kdy prý z Bukoviny šířený časopis „Vira i cerkov“ byl pln výpadů proti řeckokatolické církvi. Ve skutečnosti habsburská vláda, usilující o rozdělení Polska, Bukoviny a Haliče v provincie přilehlé k Rusku a Rumunsku na straně jedné, a k Uhrám a k nově chystanému polskému státu na straně druhé, podporovala všemi silami tuto agitaci.
Také ji s podporou římské kurie (!) platila. Katolická církev dokonce zakládala polské katolické dělnické spolky, aby odvrátila věřící polské dělníky od ruských věřících. Do Ruska pak vyslala agenta jesuitu Felixe von Wierczynského, aby v Moskvě vytvořil tajnou katolickou obec. Jesuita byl roku 1911 vypovězen z Ruska. Lvovský uniat, arcibiskup Šeptycki, založil ostře protiruské hnutí s přímou podporou papeže Pia XII., a rovněž císaře Františka Josefa I.
Papež Pius XII. 17. 12.1908 dokonce arcibiskupa Šeptyckého tajně povýšil na „exarchu ruskokatolické církve“ (sic !). Cílem bylo v Rusku založit opěrné body tzv. „ruskokatolické obce“. Poté měli Poláci povstat proti Rusku, odtrhnout se, a konečně vytvořit separátní polskokatolický stát pod protektorátem Rakouska nebo Německa. Šeptycki byl ruskou policií zadržen roku 1912 a vyhoštěn do Rakouska. (Viz Szanya A., Úloha katolické církve v epoše fašismu, Praha - Havířov, s. 22-23.) Rakušané i Uhři - za blahovůle německého státu - chtěli prostě Rusíny využít jako val proti Velkorusům a Ukrajincům na straně jedné, a na straně druhé chtěli využít jejich toho času odlišné náboženské denominace jako protiváhy nebezpečně „panslávského pravoslaví“. To vše se pak svými důsledky provalilo ve známém „marmarošském procesu“.
Austro-polský plán se naplnil až za I. světové války. 5. listopadu 1916 ve Varšavě i v Lublinu vyhlásily Centrální mocnosti „Polské království“, které prohlašovali za oblast vyrvanou „ruskému panslavismu“. Ovšem Rakušané a Němci občany nového státu ihned povolávali do armády manifesty generálních gubernátorů. Vše bylo pouze návnadou Polákům, aby prolévali krev za austrogermánské válečné zájmy. Stínové polské království světové války pochopitelně stálo a padalo s I. válkou. Dokonce i slezský katolický list o tom psal: „Bylo ohlášeno samostatné Království polské, ale my Poláci v Prusku, do něho nepatříme. ...“
(Viz Zahradníček T., Jak vyhrát cizí válku. IS V, Praha 2000, s. 50-51.) Nejen Němcům, ale i císaři Franzi Josefu I., se jednou opět něco nepovedlo...
Výňatky z knihy Jiřího Jaroše Nickelliho – Syn Karpat , str. 22-28
Vydavatel Mgr. L. Jarošová, 628 00 Brno, Poledníkova 5. IČ 704924468 , 2008