Co chudí říkají církvi

José M.Castillo,

Knižnice Cristianisme i Justicia

 

1-Úvod

... Končí nejkrutější století lidských dějin, v němž nelze ani přibližně odhad­nout miliony obětí válek pustošících celé národy. Nicméně nejděsivější násilí tohoto století nepřinesly a nepřinášejí války. Největší násilí, které způsobilo více obětí a které soustavně ničí daleko více životů, pochází z ekonomiky,- a abychom byli přesnější,- z ekonomiky neoliberálního trhu, z jeho organizace a skutečného působení...

 

1-Nejde jen o jednu z mnoha otázek

Oficiální statistiky prokazují, že denně umírá ve světě hlady 35.000 dětí a asi stejně dospělých.To znamená, že naše hospodářství je organizováno tak, že produkuje více než 70. 000 mrtvých denně. Ještě nikdy neexistovala válka, jejíž krutost by dosáhla takovýchto rozměrů. A statistiky rostou a rok od roku stále více lidí trpí stále krutější chudobou. Podle oficiální zprávy OSN o vý­voji lidstva z roku 1996 nejvýznamnějším znakem dnešní světové ekonomiky je rostoucí koncentrace bohatství ve stále méně zemích, a i v těchto zemích v rukou stále menšího počtu lidí. Podle údajů roku 1996 jen 20% obyvatel země spotřebovává 85% bohatství, kdežto pro 80% lidí zůstává k dispozici zbylých 15%..

 

Může mít takovýto svět budoucnost? Může církev, která se odvolává na Krista, mít dobré svědomí a pokojně si existovat v situaci plodící neuvěřitel­nou bolest a smrt? Tvrdí-li církev, že na zemi zastupuje Krista a jeho evange­lium,- co k tomu chce říci? A hlavně,- co chce dělat? To jsou otázky, které napadají kohokoliv. A jsou to otázky směřující nejen od církve k chu­dým, ale především od chudých k církvi. Otázka po vztahu chudých tohoto světa a církve není proto pouze jednou z mnohých. Ale je to vůbec nejnalé­havější a nejhlubší problém dotírající na církev a tím i na všechny křesťany.

 

2-Dvě důležité poznámky:

Předchozí tvrzení nemají zpochybnit obrovské sociální úsilí a práci, kterou církev kdy vykonala, ani znevážit více než stoletou práci na sociálním učení církve. Nicméně existují vážné důvody k otázce, zda si církev skutečně správně ujasnila, co pro ni vztah k chudým znamená a co od ní v praxi vy­žaduje.

 

 2-Symptomy k zapřemýšlení

Tyto symptomy vyvstanou, položíme-li si čtyři otázky:

*Jaký vztah má církevní instituce k těm silám, které rozhodují o hospodář­ském uspořádání světa?

 

*Jaké místo zaujímají v církvi chudí?

*Jaký mají chudí v církvi vliv?

*Proč jsou mnohými církevníky chudí pokládáni pro církev za nebezpečné?

 

1-Církevní instituce a hospodářský řád.

Církevní autority hlásají, že církev, v souladu s učením evangelií, žádá spra­vedlnost pro chudé, rovná práva pro všechny občany, a svobodu pro ty, kte­rým je upírána. Nelze popírat, že toto se hlásá. Ale co církev činí? Každý ví, jak se církevní instituce snaží všemi svými dosažitelnými prostředky udržovat dobré vztahy s politickými mocnostmi ve všech téměř zemích. A to nejen v těch kde se lidská práva respektují, ale i v těch, kde se po nich šlape. V tele­vizi vídáme vysoké církevní hodnostáře veřejně vysluhovat svátosti diktáto­rům, jejichž ruce jsou potřísněny nevinnou krví. A není tajemstvím, že Vati­kán se vždy snaží vycházet hladce s nejvlivnějšími vládami světové politiky a ekonomiky. Přičemž je zřejmé, že to znamená o mnohých problémech mlčet, o mnohých předstírat, a mnohému ponechávat volný průběh. Je skutečností, že některé země se brodí v hojností a v jiných lidé umírají bídou. Ale cír­kevní autority vycházejí zadobře se všemi, a v každé z nich je papež vítán a přijímán s nejvyššími poctami. Není podivné, že Vatikán byl jediným státem, který uznal vojenskou vládu, která svrhla demokraticky zvoleného presi­denta Haiti, J.P.Aristida? Státy s daleko většími výhradami proti Aristidovi než Vatikán vojenskou chuntu neuznaly, protože respektovaly principy de­mokracie a zásadu nenásilí. Nejsme povinni se ptát, zda se zde neděje něco podivného? Jak je možné že ten, kdo volá na obranu chudých, je obviňován těmi kdo jsou přímo za tuto chudobu odpovědni ? Co se to děje s církví, že se to nejen může dít, ale že to také tolik lidí může pokládat za zcela samo­zřejmé?

 

2-Jaké místo mají v církvi chudí?

Teoreticky je to jasné. Církvi jsou chudí tím, čím byli Ježíši: Nejmilejšími, nejdůležitějšími, prvními. Ale jen teoreticky. Protože v praxi věci často fun­gují jinak.... Jaké místo, například, mají chudí při církevních ceremoniích? Pravděpodobně žebrají o almužnu u dveří, ale rozhodně nesedí na prvních místech.V presbyteriáři by jen překáželi. A jaké místo zastávají při církevních shromážděních? Jakou úlohu hrají v pastorálních projektech, při diecesních synodách a při rozhovorech Římské kurie?

 

V první církvi to bylo jinak. A evangelia i epištoly hovoří jasně proti usurpo­vání předních míst takže v církvi se jich mělo dostávat především těm, kteří o ně byli v občanském životě připraveni. Počátkem třetího století stanovil liturgický a kanonický direktář (Didaskalia), že vstoupí-li do napl­něného shromáždění chudák má mu biskup předat své místo a jít si sednout na zem. To ovšem netrvalo dlouho. Když se počala církev ve čtvrtém století organizovat, vrátili se chudí na svá místa, a přední a přednostní posty znovu obsadili - snad definitivně- mocní.

 

3-Jaký mají chudí v církvi vliv?

Mluví se o vlivných osobnostech. Budeme-li však v církvi hledat přímluvce, obrátíme se na chudáka? Byl by to čirý nesmysl. Není však právě toto znám­kou církevního pomýlení, pokud současně tvrdíme, že chudí jsou a mají být mezi křesťany těmi nejdůležitějšími?

 

V naší společnosti má určitá osoba vliv, pakliže její účast nebo zásah má roz­hodující význam nebo když podmiňuje nebo předurčuje přijímaná rozhod­nutí ať již ve shromáždění, v instituci nebo ve skupině.... Jaký vliv ale vyko­návají chudí na významná rozhodnutí v církvi? Jsou vůbec tázáni? Berou se jejich stanoviska v úvahu? Pokládají se jejich stanoviska vůbec za významná? A přejdeme-li ke konkrétnímu: Mohou vůbec chudí vyjádřit své mínění jde-li například o jmenování farního kněze, o ustanovení biskupa, či o zřízení nebo zrušení instituce podle toho zda je pro ně přínosem či ke škodě?

 

Jaký vliv mají chudí na teologii?

Nad veškerým naším uvažováním stojí otázka, jaký vliv mají chudí nejen na rozhodování církve, ale především na její myšlení.Jaký vliv mají na teolo­gii?...Ovlivňují způsob kterým Bohu rozumíme, kterým vykládáme evange­lium, kterým vykládáme podstatu křesťanské spásy?...Napadne nás námitka, co vědí chudí o teologii? A co by si počali na teologickém kongresu? Podle Ježíšových slov však "Bůh skryl tyto věci před učenými a rozumnými a zjevil je maličkým" (Mat 11/25) Takže pokud je teologie vypracována učenci a od­bornými znalci, pak právě chudí a nevzdělaní, kteří jediní dle Ježíše sku­tečně vědí oč jde, jsou drženi stranou a nemají možnost cokoliv říci.

 

Církev přijímá skutečnost, že Boha se nelze dobrat úsilím, studiem ani spe­kulacemi,- ale jen pokud jde o čistou teologii, ve které se hovoří o milosti, o "nadpřirozených skutečnostech", o tom, co je nad vším čistě historickým, sociologickým, kulturním a co se týká tohoto světa. Naše "teologická věda" počítá s Boží milostí; ale v okamžicích pravdy se stávala a stává moudrostí učenců a odborných znalců. Ježíš ovšem takto problém neviděl. Jen mu "teologické" a "sociologické" soustavně splývá v takovém rozsahu, že my, kteří bychom měli "znát a rozumět", býváme vyvedeni z míry.

 

Evangelia i epištoly zpochybňují na mnoha místech naši představu, že teo­logie je věcí vzdělané učenosti. Kdo jsou tedy ti, co rozumějí Božím věcem? Zdá se, že to nejsou intelektuálové ani mocní ani lidé z dobrých rodin (1Kor 1/26). A aby odstranil všechny pochybnosti, Pavel uvádí"...ale co je ve světě bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé vyvolil Bůh,aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvo­lil...(1Kor27/28). Takže podle Ježíše i Pavla lze pouze zdola poznat, poro­zumět a přijmout Boha a Boží věci. Takže jsou to chudí kteří mají mít roz­hodující slovo a jsou rozhodujícím činitelem a ústředním jádrem myšlení v církvi. Pokud ovšem církev skutečně chce být věrná Ježíši. Což je druhou stránkou tvrzení, že v církevním učení chudí mají vždy co říci, co je rozho­dující, ať již se nám to líbí nebo nelíbí. Takže základním problémem církve není pouze evangelizovat chudé, ale také nechat se evangelizovat od nich...

 

4-Znamenají chudí pro církev nebezpečí

 

...Pro nemálo lidí z církevního světa znamenají chudí pro církev nebezpečí. Když toto říkám, nechci provokativně přehánět ani lidi hněvat. Ale fakta jsou nepřehlédnutelná.

 

1=Po celá staletí byli chudí předmětem církevní pomoci a almužnictví. Nikdy však nebyli subjektem rozhodování a myšlení. V posledních 30 letech se nicméně projevila změna. Jan XXIII začal hovořit o "církvi chudých"... a známe profesory eklesiologie, kteří se tomuto výrazu doslovně vysmáli. Poz­ději přišla "teologie naděje"(Moltman), "politická teologie"(Metz) a "sestupující (ascending?)christologie", které přesvědčovaly že křesťanské spa­sení se manifestuje v dějinách a ve společnosti. A říkali výslovně,... že "..Ježíš se stal Božím synem až svým vzkříšením". Ale my víme, že smrt a vzkříšení Kristovo nelze oddělit od života na zemi.. života chudého muže, který se narodil i žil mezi chudáky. A to je mnohým nepříjemné i pohoršující. Protože Kristus přicházející z nebe může být obdivuhodný, něžný a doko­nalý. Ale Ježíš přicházející z prostředka chudých nevyvolává žádné obdivné a ušlechtilé pocity. Naopak, takovýto Ježíš ruší a provokuje řadu nových otá­zek.

 

2=Situace se přiostřila počátkem sedmdesátých let, kdy se ve Střední Ame­rice objevila t.zv. teologie osvobození.Po dlouhá staletí se teologie zabývala chudými jen aby jimi poměřovala almužnictví, jímž se bohatí sklánějí k chu­dým pro klid svědomí a pro dobrý pocit štědrosti.... Ale ačkoliv evangelia přikládají chudým takovou důležitost, nikdo se nikdy neptal zda mají co říci teologii. To lze to odpustit. Nesnadné pochopit však je, že když poprvé v dě­jinách se teologie odvážila dát chudým rozhodující slovo v posvátných záleži­tostech, když prohlásila že chudí by měli být slyšeni a že chceme-li se podle nich orientovat pak budeme muset přehodnotit své teologické učenosti, - tehdy vzniklo obrovské pobouření v nemálo církevních kruzích. Vatikán se zhrozil, biskupové hlásali že se rozděluje církev, a teologové pálili ze svých nejtěžších zbraní proti tomu, co pokládali za nejhroznější kdy zvrácenost bo­hosloví. Krátká historie teologie osvobození je bezesporu nejzřejmějším dů­kazem, že pro mnohé církevníky jsou chudí skutečným nebezpečím, vez­mou-li se vážně se všemi důsledky, které z toho vyplývají....

3-Rozčlenění problému.

Otázka chudých v církvi není otázkou dogmatu ani idejí, ale otázkou citu a citlivosti k utrpení slabých.

 

1-Nejde o otázku dogmatu.

Nejde zde o otázku dogmatu ani o otázku hierarchické autority v církvi, ale o problém výkonu této autority.Původ autority je často směšován s jejím roz­sahem. Z čehož vyplývá názor, že je-li původ autority posvátný (autorita pochází od Boha ), pak je její rozsah neomezený (kdo by se odvážil klást meze Boží autoritě?). A výkon autority slouží pak autoritě samé namísto těm, k jejichž užitku je autorita určena.... To však není věc dogmatu... Je to jev, který vychází z lidské přirozenosti, přesněji, z citlivosti každého jednotlivce. Papež Inocenc III. i František z Assissi vyznávali tutéž "víru". Kdežto však prvnímu nestačilo nazývat se náměstkem Petrovým a začal se nazývat ná­městkem Krista, druhý prohlásil, že kdyby se setkal s kýmkoliv chudším než je on sám, cítil by se jako zloděj. Není to otázka dogmatu, je to otázka vní­mavosti.

 

2-Nejde ani o čistý ekonomický problém

Hovoříme-li o chudých, hovoříme o penězích, přesněji o lidech postrádají­cích ekonomické prostředky nezbytné pro život. Je to pravda, ale jen zpolo­viny. Protože peníze neznamenají v životě všechno.... a otázku vztahu mezi chudými a církví nelze redukovat pouze na ekonomickou rovinu.

 

Ježíš měl podle evangelií zvláštní porozumění pro čtyři skupiny lidí: Pro nemocné, chudé, pro publikány a pro ženy. A vystupoval proti rovněž čty­řem skupinám: farizeům, zákoníkům, kněžím a ancients*. Co společného měly ony čtyři skupiny první a co společného ony druhé? Ani v jednom pří­padě to nebyly peníze, protože v první okruhu vůbec nebyli jen chudí, a ve druhém zase jenom bohatí. Peníze jsou rozhodujícím faktorem v tragedii chudých. Ale Ježíš jasně viděl že se zde projevují i jiní činitelé a rozhodují­cím způsobem ovlivňují situaci., zvláště když v této situaci hraje svou úlohu náboženství.

 

3-Do hlubin lidské přirozenosti

Ježíš se narodil ve stáji a zemřel na"šibenici". Pro křesťany to není bezvý­znamné, protože svůj ideál člověka odvozují od toho, který se celý svůj život pohyboval na okraji společnosti. Okraj společnosti pak vždy znamená ztrátu důstojnosti. Ztráta důstojnosti je horší než chudoba sama. Protože úcta a dů­stojnost jsou to nejvážnější a nejcennější co lze ztratit. Nebo opačně, úcta a důstojnost jsou tím po čem lidská bytost nejvíce prahne. Můžeme proto říci, že smyslem touhy po penězích nejsou nejprvněji materiální výhody, ale bez­pečnost, moc, vliv, pocit síly, společenské postavení, respekt,- zkrátka fasci­nující moc kterou peníze v naší společnosti rodí.... I když nejnaléhavěji poci­ťujeme nutnost uchránit se před hladem, nejhlubší touhou lidské přiroze­nosti je "být jako bohové"* a být a vlastnit bez omezení, touhou kterou nelze omezit na pouhou ekonomickou rovinu, ale touhou, která se koncentruje v touhu po moci.

 

4-Náboženský faktor

Hovoříme o církvi a chudých. To znamená, že hovoříme o náboženství. Musíme se proto snažit pochopit, jak náboženský faktor zcela zvláštním způ­sobem ovlivňuje vztah k chudým.

 

Většina náboženství hlásá lásku k bližním. Přitom však často lidi naopak oddělují až k nenávisti, ozbrojeným konfliktům a zabíjení. V době a společ­nosti Ježíšově se zformovaly dvě protikladné skupiny: Jednu tvořili lidé zbožní, horliví, v zákoně vzdělaní; do druhé patřili ti ostatní: nevzdělaní, lhostejní, mravně neuvědomělí, a proto beznadějní a nečistí. Respekt k ná­boženství a ke znalosti předpisů rozdělil obyvatelstvo v takové míře a do ta­kových důsledků, že pro praktikujícího vyznavače znamenal jakýkoliv styk s nečistou skupinou ztrátu cti před obcí i před Bohem samotným.... Ježíš se v této situaci postavil jednoznačně na stranu těch, kdo pro nějakou příčinu byli pokládáni za nežádoucí, hodné pohrdání, a nečisté před Bohem i lidmi, pat­říce mezi nemocné, kteří byli pro svou nemoc spojováni s hříchem a nečisto­tou, chudé, kdo pro svou chudobu zůstali nevzdělaní a nemohli plnit nábo­ženské předpisy, mezi hříšníky a publikány, kteří zištně a nečestně kolaboro­vali s okupačním režimem, a konečně mezi ženy, které byly v tehdejší kultuře společensky zcela vyřazeny.

 

Pro svůj postoj dostal se Ježíš do konfliktu s příslušníky skupin druhého, vládnoucího okruhu, který jej přivedl až na kříž. Jedno však je třeba znovu připomenout: Příslušnost do vládnoucího okruhu neznamenala sama o sobě bohatství. Veklekněží a senátoři* byli sice neuvěřitelně bohatí, ale mnozí fari­zeové a zákoníci žili naproti tomu v naprosté chudobě. To co je spojovalo nebylo bohatství, ale náboženský postoj, spočívající na jejich náboženském vzdělání (=na znalosti Zákona) a jejich náboženské chování (dodržování zá­konných předpisů). Tato znalost a toto chování jim dávalo pocit jistoty a nadřazenosti, které jim v praxi braly možnost rozumět slabým a vyřazeným. A současně jim znemožňovalo přiblížit se těmto lidem, zajímat se o jejich konkrétní situaci, skutečně je milovat, a projevovat jim svou solidaritu. Tuto situaci nejlépe charakterizuje podobenství o farizeovi a publikánu, jak je zapsáno u Lukáše, 18/9-14.

 

To, co Ježíš pokládal za nejnebezpečnější byla zvrácená proměna osobnosti, kterou náboženství vyvolává u těch, kterým slouží k posile vlastní osobnosti, k pocitu nadřazenosti nad druhými, a v důsledku toho i k pohrdání všemi, kdo patří mezi slabé tohoto světa. Takový člověk je neschopen si uvědomit, co se s ním děje a naopak se domnívá, že se Bohu blíží. Zadruhé je pak ne­schopen mít kohokoliv rád, tím méně, jde-li o lidi jiného názoru a jednání,- což se týká právě a především lidí na pokraji společnosti, lidí vyřazených pro svou ekonomickou, etickou, náboženskou, kulturní a politickou příslušnost.. zkrátka všech slabých tohoto světa.

 

5-Chudí a náboženské osobnosti.

To co bylo svrchu řečeno není útokem na současnou církev, která vždy byla a dodnes je plna lidí hluboce oddaných evangeliu. Bylo by však klamem ne­vidět, že ono trvalé nebezpečí hrozí náboženským lidem i dnes. Nebezpečí chápat a žít svou víru a praksi takovým způsobem, že člověk, aniž by si to uvědomoval, podléhá pokušením farizeů Ježíšovy doby. Zná to nakonec každý kdo se stýká s kruhy kolem církve. Právě zde se lze často setkat s lidmi tak hluboce soustředěnými na svou víru a náboženskou praxi, že by je v je­jich sebejistotě nic nepřimělo změnit i písmenko na vlastním náboženském přesvědčení.

 

A vzdávajíce Bohu díky za to, že jsou takovými jací jsou, nikdy by nepřipus­tili, aby byli a žili v tomto světě tak jako tito bezprávní kolem nich, kteří po­strádají nejzákladnější důstojnost ať již náboženskou, mravní nebo společen­skou....Neboť křesťanské náboženství dokáže vyvolávat postoje, které jsou pravým opakem toho, k čemu a kam vede evangelium, a postižení nejsou přitom schopni tuto skutečnost rozpoznat.

 

Hovořit o chudých neznamená však hovořit jen o penězích, ale především o moci, lidské hodnotě a důstojnosti. Lidé se snadno rozhorlí nad nedostatky liturgickými, a přitom konkrétní projevy bídy a nedostatku v nejbližším okolí chrámů je ponechávají v klidu a lhostejnosti. Leda že je naopak dráždí a vyvolávají nepohodu, nevoli, nespokojenost a napjetí. Což neplatí v přípa­dech, které končíí konstatováním, že je třeba "pomáhat chudým", "podporovat potřebné", organizovat charitativní práci, rozdávat almužny, a "v bratrské lásce" se sklánět k potřebným. Tehdy se účastníci rozcházejí s vě­domím dobře vykonané práce a naplnění všeho čeho lze dosáhnout. Nesnáze vznikají, když se začne mluvit do hloubky a nezůstane jen u pomoci a almu­žen. Jak řekl Helder Cámara, brazilský prorocký biskup :"Když dávám chu­dému almužnu, nazývají mne svatým. Ale když se zeptám, proč je chudým, volají že jsem komunista". A zde začíná problém. Protože řešit chudobu do hloubky znamená hovořit o ekonomice a politice. A tím se dostáváme oka­mžitě k pojmům pravice a levice, socialismu, diktatury, demokracie, kapita­lismu, neoliberalismu a válek, k otázkám v tomto životě doslovně nejzávaž­nějším. Proto je otázka chudých tak konfliktní a vyhraněná na ostří nože.

 

Bylo zde již řečeno, že když Ježíš hovořil o chudých, měl obecněji na mysli lidi slabé a vyřazené, a ty pak kladl nad vznešené a důstojné. To pak více než naše peněženky zasahuje naše vlastní dobré jméno, naši vlastní důstoj­nost a naše vlastní sebehodnocení. V církvích je mnoho lidí, kteří jsou ochotni chudým pomáhat a evangelizovat je. Kolik však církevníků je ochotno se od nich učit,- zvláště pak v tak odborných věcech, jako je vztah k Bohu, ke Kristu, k evangeliu? Kolik z těch, kdo mají v církvi určité postavení, jsou vskutku ochotni žádat je o radu a dát si jimi pomáhat? A vůbec, komu by to kdy vůbec připadlo na mysl, že by chudí měli nést spoluodpovědnost za řízení farností, diecézí a celé církve?... Nelze se nedomnívat, že obrovská ne­vůle, kterou vyvolala teologie osvobození, pramení právě ze skutečnosti, že chudí v církvi nejen žádné slovo nemají, ale že jsou naopak církevními kruhy pokládáni pro církev za nebezpečné....Protože nechat chudé mluvit do věcí, svěřit jim vedoucí úlohu, nechat společnost a instituce (včetně církve) aby se organizovaly podle hledisek a zájmů chudých, jsou věci, které by ohrozily naši vlastní bezpečnost, náš pocit nadřazenosti, a naše těžko skrývané pohr­dání vším, co je slabé a vyřazené.

 

Když Ježíš řekl zbožným mužům své doby, že je "celníci a nevěstky před­cházejí do Božího království...", nejen že tyto ušlechtilé muže hluboce urazil, ale obrátil náboženství vzhůru nohama. A to nám nejde dodnes do hlavy. Nejde o to "zmytologizovat chudé", kteří vůbec nemusejí být dobří a ušlech­tilí, ale "odmytologizovat" nás sebe samé před Bohem jakožto zbožné.

 

4-Chudí a církev

Deformace, o kterých mluvíme, se netýkají pouze jednotlivců, ale i samé in­stituce a těch, kdo ji řídí, kdo mají odpovědnost, autoritu a moc. Tím však nechceme zpochybňovat tím méně popírat hierarchickou strukturu církve. Protože problém není ve struktuře, ale v její organizaci a v jejím fungování.¶ Nejde tedy o pravdivost dogmatu ale o to, jak je v praxi církevní moc organi­zována a jak působí. Každý kdo zná dějiny církve ví, jak rozmanitě byla cír­kevní moc realizována v průběhu věků. Z toho pak vyplývá mezi jiným i to, že cokoliv činíme dnes, vše bychom mohli vykonávat i zcela jiným způso­bem.

 

1-Problémem nejsou lidé, ale světové struktury

 

V církvi je mnoho ušlechtilých lidí. Otázkou však není zda v církvi takoví lidé jsou, ani zda církev provozuje charitu. Otázka leží hlouběji. Jde o svě­tový hospodářský systém, konkrétně o neoliberalismus, který způsobil že dnes tolik milionů lidí je beznadějně odsouzeno ke smrti hladem.... Každý dnes ví jakým tempem se prosazuje globalizace a vyřazování*. Víme, že globalizace je především hospodářským jevem: hospodářství a trh jsou tak propojeny, že neexistuje kouteček světa který by unikl jejich vlivu. Víme však též, že tento vliv není pro všechny stejný. Protože globalizace je řešena k prospěchu některých na úkor mnoha jiných.... Svět je fakticky organizován, kontrolován a řízen Evropou, USA a Japonskem... tak, že dvě třetiny lidstva jsou z prospěchu globalizace vyřazeny....Ti vyřazení jsou přitom všude... Podíl vyděděnců v zemích nevyvinutých bere ovšem dech, protože zahrnuje prakticky veškeré obyvatelstvo....V zemích bohatých vytvářejí tak zvaný Čtvrtý svět... A den ode dne se blíží našim dveřím.

 

...Ti vyřazení jsou ovšem nevyhnutelným důsledkem žravosti systému, žra­vosti zakotvené v institucích a jejich manažmentech, zosobněné finančními magnáty a představenstvy společností, a rozvíjené stratégy nadnárodních monopolů. Což se nestalo samo od sebe. Všechno bylo vymyšleno lidmi se známými jmény a tvářemi, a přirozeně s konty tučnými k prasknutí v nejbez­pečnějších bankovních institucích světa. Tím hůře pak, když tyto lidi potká­váme i v nejchudších zemích, kde hromadí neuvěřitelná bohatství za cenu miserie a smrti celých populací. Tak však dnes svět doopravdy vypadá.

 

2-Církevní instituce tváří v tvář světovým strukturám.

 

Jak se staví a jak jednají církevní instituce tváří v tvář ekonomickým silám, které jsou tak či onak odpovědny za dnešní stav věcí? Víme, že církev poža­duje ve svém sociálním učení spravedlnost a solidaritu pro všechny. Co však dělá církevní instituce v rovině praktické? A nemohla by dělat více?... Ve skutečnosti záleží na tom, jak je církevní moc organizována a vykonávána.A jak stojí tváří v tvář moci ekonomické a politické. Zde je pak nutno jít do podrobností. Jak jsou například jmenováni v církvi biskupové? Podle jakých kritérií jsou vybíráni ti, kdo předznačují chování církve? Neboť hledáme-li určitý typ biskupů, je to proto, že chceme mít určitý typ církve. Víme napří­klad s jistotou, že alespoň v některých zemích Třetího světa, když papežští nunciové žádají o soukromá dobrozdání pro výběr kandidáta na biskupský stolec, požadují mimo jiné, aby kandidát vykazoval dobré vztahy k vládnou­cím vrstvám a k vojenskému velení země. Toto kritérium pak odhaluje jeden z nejvážnějších stínů na církvi. Protože všichni vědí, k jakým úrovním ko­rupce se dostali velmi mnozí vládnoucí členové a vojenští představitelé v na­šem století, tak krvavém právě jejich vinou.

 

My jsme pak přistiženi v podivné situaci, kdy na jedné straně církev vydává skvělá provolání o spravedlnosti a úctě k lidským právům, a na druhé straně... až pod trestem exkomunikace požaduje od svých zástupců, aby pěstovali dobré vztahy s lidmi odpovědnými za nejkřiklavější nespravedlnosti a podu­pávání lidských práv. Jak potom neslyšet krutá obvinění o connivance* hie­rarchie s kriminálními silami (například Argentina) a na druhé straně o ztrátě důvěry těch biskupů, kteří se stávají nepohodlnými mocnostem tohoto světa (Brasilie nebo Mgr.Tomero) ? Za těchto okolností pak napadne každého je­diná otázka: Co v okamžiku pravdy církev doopravdy a skutečně chce? Hájit svou vlastní moc, nebo hájit oběti moci tohoto světa?

 

Je nesnadné a bolestivé klást si takovéto otázky, Je na místě prudence* nebo statečnost? /Parresía*?Bez ohledu na všechny možné nesnáze je však dnes čas k parresia*.

 

3-Církevní struktury

Druhou stránkou věci je otevřený odpor církevních struktur proti možnému zasahování chudých do vedení církve a proti uznání jejich účasti a odpověd­nosti. Církev nese velmi nelibě vše to co do ní po uplynulých třicet let vnášely její základní obce jako "církev chudých" a "církev lidu". Pokud je však známo, tyto obce se nikdy nepokoušely vytvořit "paralelní" církev ani se ne­chtěly přetvořit v sekty. Nikdy nezavrhly autoritu biskupů. Proč tedy ten strach a nedůvěra, které církev chová proti těmto nejubožejším světa?

 

Mnohá příručka církevních dějin bez rozpaků dokládá, jak byla církev ovliv­ňována císaři, feudálními knížaty, králi a magnáty, vládnoucími kruhy a poli­tiky, diktátory a tyrany s rukama potřísněnýma lidskou krví. A tento stav tr­pěn a dokonce i schvalován nejvyššími kruhy církevní moci. Neřešitelný problém vzniká však tam, kdy by to měli být chudí, ti nejubožejší světa kteří mají odvahu promluvit, aby se účastnili třeba i jen farního rozhodování nebo rozhovoru o orientaci diecése. Pokud k tomu dojde, rozsvítí se varovná čer­vená světla a jsou přijata veškerá opatření aby se nebezpečí zažehnalo. Proto byla, mezi jiným, i teologie osvobození pokládána za vážné ohrožení, a proto bylo vše možné podniknuto i k tomu, aby se omezil vliv CELAM* v Latinské Americe. A jmenování biskupů jsou připravována tak, aby se nemohl opako­vat případ Medellín * nebo Puebla*. Ano, je nepřehlédnutelné, že chudí jsou v církvi pokládáni za nebezpečí, které ji ohrožuje....

 

Pokud to, co určuje naše životy, je posedlost vlastní bezpečností, nadřaze­ností a mocí, pak ať sebevíc tuto skutečnost zastíráme pláštíkem náboženství a služby církvi, stáváme se těmi, které Kristus pokládal za největší nebezpečí pro lidstvo. Náš postoj nás nutně vede ke konkrétnímu a praktickému pohr­dání slabými tohoto světa. A jsme na startovní čáře tragedie a smrti chudých.

 

5-Závěr

Shrnutí formou bodů, pramenné odkazy, a otázky k rozhovoru.

 

(Co chudí říkají církvi, je název 88. brožurky, jíž vydalo studijní středisko „Christianisme i Justicia“ jezuitské společnosti Society of Jesus of Catalunya, r. 1999. Autorem je José M. Castillo  –red.)

 

Přeložil ing. I. Herold, CSc.