Česká republika a aktuální otázky suverenity
Václav Pavlíček
Je užitečné připomenout souvislosti vzniku ideje suverenity se zřetelem k ideji jednoty Evropy. Podrobněji jsem tak učinil při jiných příležitostech.
Pojem svrchovanosti (suverenity) se prosazoval v konkurenci a v boji proti moci katolické církve a papeže, proti moci Svaté říše římské a císaře, proti moci lenních pánů a konečně i proti moci korporací, zejména měst. Tyto moci se chtěly uplatňovat na úkor panovníka (státu) a proti němu. Zatímco vztah k císaři a papeži reprezentoval nejvýznamnější vnější konkurenty suverénní moci panovníka, vztah k feudálům a městům, případně jiným subjektům opírajícím se o vlastní moc a majetek, představoval nejdůležitější vnitřní konkurenty. Zejména ve vnějších vztazích se projevoval rozdíl mezi suverenitou právní a suverenitou faktickou, vyplývající z reálné moci státu a určující geopolitickou situaci v Evropě. Konflikty mezi těmito mocemi v různých evropských státech ve středověku vedly k vleklým válkám, ke zmatkům a zločinnosti, někde až k bezstátnosti, tam kde slabé státní autority selhaly. Takové státy se stávaly kořistí jiných států, které byly konsolidované a moc panovníka byla upevněna a prosperovala. Teorie suverenity od dob Bodinových jako „absolutní a trvalá moc uvnitř státu“, moc suveréna se prosadila také proto, že předložila ideu zajišťující určitý stupeň stability a bezpečí. Po buržoazních revolucích to byl již národ (nebo lid), chápaný v politickém smyslu, který byl prohlašován za nového nositele suverenity uvnitř státu.
Proti této neomezené, tedy suverénní moci, která v sobě skrývala i mnohá rizika, se trvale zvedal odpor od těch mocí, které byly poraženy, i od subjektů jiných. Vítězstvím buržoazních revolucí se prosazovala především práva občanů.
Aspirace katolické církve na podíl na moci řešily zpravidla liberálně demokratické revoluce odlukou církve od státu, případně konfiskací jejího majetku, bylo-li nebezpečí silné (Francie, Portugalsko, Mexiko atd.). V jiných katolických státech, kde se uskutečnily změny reformami, například v Rakousku, byla posílena moc státu vůči katolické církvi řadou zásahů zajišťujících církvi jistá privilegia, ale i její plnou poslušnost, zejména v oblastech personálních a majetkových. Důvodová zpráva k církevnímu zákonu č. 50/1874, Ř., potvrzuje, že tzv. rakouský josefinismus byl tehdy obecným dějinným jevem.
Buržoazní revoluce a reformace ukončily i moc císaře Svaté říše římské, který si osoboval právo být hlavou křesťanských panovníků. Po porážce francouzské revoluce vytvořily ovšem nejsilnější konzervativní státy koalici i proti suverenitě lidu. Tato Svatá aliance byla i koalicí proti suverenitě národů všude, kde by se lid o získání moci znovu pokusil. Další revoluce, uskutečněné ve jménu suverenity národů v polovině 19. století vedly k novému poměru sil a k novým válkám o hegemonii ve světě.
Suverenitu ve vztahu ke katolické církvi, jež byla v českých zemích výrazně oslabena jejím spojením s Habsburky, spatřoval Masaryk v odluce církve od státu podle amerického vzoru. Ukázalo se však, že takové řešení bylo zejména s ohledem na situaci na Slovensku nereálné. Modus vivendi z roku 1928 měl být oboustranně přijatelným kompromisem mezi Vatikánem a Československem. Státu měl zajistit loajalitu církevních činitelů, měl též chránit majetek svěřený katolické církvi převážně ze státních zdrojů před zcizením nebo vývozem do ciziny.
Zajištění vnější suverenity státu hledal Masaryk spolu s Benešem v orientaci na Francii a Velkou Británii a v politice tzv. Malé dohody. Suverenita Československa byla ovšem těmito garancemi mezinárodním právem zajištěna jen potud, pokud to nepřekáželo rozhodujícím mocenským činitelům v Evropě. Jakákoliv izolovaná politika středních a malých států nemohla zabránit porážce nebo i zániku do té doby samostatných států. Okupované státy a národy ztratily reálné právo spolurozhodovat o svém osudu. V českých zemích se nová vládnoucí garnitura marně pokoušela dovolávat se pro svůj národ podobných vztahů s Německem, jako měl českých stát v době Svaté říše římské. Slovensko, Chorvatsko a některá další území získala postavení vazalských pseudostátů. Nová Evropa v Hitlerově pojetí nacistické říše měla být Evropou panské rasy, Evropou suverénního Německa, které vládne nad vazalskými národy a státy absolutně.
Spojeným úsilím států protinacistické koalice byla tato představa německé Evropy poražena. I poražené modely se ovšem mohou v nových souvislostech probudit k novému životu a prosazovat se s větším či menším úspěchem v oblasti ideologie i praktické politiky.
Po ideové a politické porážce diktatury sovětského systému na sklonku let osmdesátých se přitažlivým stalo heslo „návrat do Evropy“. Stále více se tím rozuměla nejen Rada Evropy, ale i Evropská společenství a ve vojenské oblasti Washingtonská smlouva.
Evropská společenství v devadesátých letech sama procházela rychlým vývojem, vyznačeným vznikem Evropské unie a nemalými zásahy do suverenity členských států. Odpůrci tohoto procesu jsou nepochybně v menšině, i když k nim patří i významné politické osobnosti, například Margaret Thatcherová. V poslední době jiná skupina těchto konzervativních osobností ve Velké Británii navazuje spolupráci s dalšími osobnostmi v Evropě a připravuje dokument označený Charter of the free nations of Europe. Někteří se obávají toho, aby místo evropského Německa nevznikla německá Evropa.
Ani ústavy přijímané v postsocialistických státech na počátku devadesátých let neodpovídaly požadavkům integračních změn. Místo priority národních suverenit v Evropských společenstvích, které byly vyjádřeny principem nezbytného konsensu všech členských států, se v dalších etapách prosazuje pojetí sdílené suverenity a v některých otázkách většinové rozhodování. V souvislosti s integrací se zdá, že stát jako nositel suverenity znovu řeší problém konkurence s jinými subjekty ve vnějších vztazích i uvnitř státu, které usilují o získání moci či podílu na moci. Ukazuje se to rovněž v České republice.
Značnou pozornost v letošním roce v letních měsících vzbudila smlouva České republiky se Svatým stolcem. Smlouvy s církevním subjektem musí být schváleny formou zákona. V krátké době poté, co byl přijat nový zákon, upravující postavení církví a náboženských společností (č. 3/2002 Sb.), však tato smlouva přinesla zvláštní postavení a práva jen pro jednu církev (církev katolickou) a podle nového znění článku 10 Ústavy jí dala přednost před zákonem. Různé činnosti této církve ve vztahu ke státu mají být založeny nikoliv na zákonu, ale na smlouvách mezi státem a touto církví. Aniž by bylo uvedeno (jako je tomu například ve Španělsku nebo v jiných západoevropských státech), že vždy musí být respektována svrchovanost zákona, že zákon platí pro každého stejně. Je velmi sporné, zda tato smlouva je ještě slučitelná s konfesní neutralitou České republiky, jak Listina základních práv a svobod v čl. 2 zakotvuje a s rovnoprávností všech náboženských sdružení v České republice.
Konec bipolarity světa vytvořil kvalitativně novou geopolitickou situaci, která se promítá do koncepce suverenity států. Mnohé představy z počátku devadesátých let v této oblasti vývoj mezinárodních vztahů překonává.
Zatím není jednoznačně rozhodnuto, kterým směrem v tomto procesu se bude ubírat integrovaná Evropa. Pokud bude směřovat k vytvoření určité podoby federace, půjde nepochybně o to, co bude integrující „státní“ ideou tohoto společenství. Nepostačí k tomu dosavadní čtyři svobody prosazované v Evropských společenstvích ani „trh bez přívlastků“. Uvedené hodnoty preferují především svobody silných ekonomických subjektů, nikoliv národů či demokratické hodnoty suverénních a rovnoprávných států. Pro budoucí evropskou ústavu takové hodnoty nového evropského společenství nebo státního útvaru se pokusila zformulovat Charta základních práv EU přijatá na konferenci v Nice. Budoucnost ukáže, zda jde o dokument způsobilý tuto roli splnit.
Kapitola (str. 55-58) ze sborníku:
Stanislava Kučerová a kol.
ČESKÁ A SLOVENSKÁ OTÁZKA V SOUDOBÉM SVĚTĚ
Základy naší hodnotové orientace
Vydalo nakladatelství KONVOJ, spol. s r. o.
Berkova 22, 612 00 Brno
jako svoji 154. publikaci. 391 stran.
První vydání, Brno 2002
e-mail: konvoj@konvoj.cz
ISBN 80-7302-041-6