ČR, její ústavní činitelé, počínaje prezidentem, jsou objekty dlouhodobých a podlých útoků

Návrh poslanců na novelizaci trestního zákona, která by pamatovala na zvýšenou ochranu prezidenta, je jistě krok správným směrem.

Pan B. Sobotka, který se iniciativě poslanců podivoval, zřejmě téměř nic neví o prvorepublikovém zákonu na ochranu republiky. Ve stejné míře nebo ještě i větší trpí neinformovaností i řada poslanců. To vše předznamenalo jakousi obsahově nepochopitelnou diskusi nad nově předloženým legislativním návrhem.

Domníváme se, že v současné době je nutné chránit republiku novým zákonem na ochranu republiky, který by vycházel z prvorepublikové úpravy. Pokud se naši poslanci k tomuto poznání rychle nedopracují, pak proces destabilizace naší státnosti, jež je jednou z nevýznamnějších hodnot českého národa, bude pokračovat.

Nezakrývejme si fakt, že i někteří tzv. čeští politici se dívají na republiku s despektem. Vidí v ní nechtěně narozené dítě. Nejde jenom o monarchisty. I někteří kádeuáci a jiní se vzhlížejí s „nadějí“ v dávno neexistujícím Rakousko-Uhersku, jež naši předkové, kteří ho bourali i na frontách první světové války, viděli žalář národů. Dokonce letos na jaře, jak jsme se dozvěděli, pan ministr D. Herman, když náhodně byl ve Vídni, spěchal s kyticí na hrob Františka Josefa I.

Máme mezi sebou i další výtečníky. Ti zase inklinují rovnou k Německu. Pozemšťují republiku a sní o tom, že se staneme 17. zemí Německé spolkové republiky. Nadto vše jednají s představiteli tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu. Letos na jaře byla v Mnichově česká státní delegace, jež jednala o nás, za našimi zády a zřejmě i proti českým zájmům. Je přímo hrůzné si uvědomit, že představitelé republiky jednali s jakýmsi pochybným spolkem, který, ač nemá ani náznak mezinárodněprávní subjektivity, nás označuje za zločince válečné až genocidní. Dodatečně je pan český premiér pasoval na naše spojence. Možná, že jsou skutečně spojenci pana B. Sobotky, našimi však nejsou a nebudou. My je ve shodě s dr. E. Hahnovou považujeme za nositele henleinovských tradic.

Když si ještě uvědomíme, že některé zahraniční síly, často se spojující s „takéČechy“, vidí v republice "umělý útvar" nebo něco podobného, pak přijdeme celkem lehce k závěru, že republiku musíme chránit. Samozřejmě proti tomu budou ti, kteří by, ač "Češi", s republiku raději spěli do "spojenecké" náruče.

A právě proto i před nimi a rovněž proti nim je třeba republiku chránit. Čím dříve to pochopíme a naplníme skutkem, tím lépe!

J. Skalský