České národní listy

září, říjen 2015

Zamyšlení říjnové

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

28. říjen je náš“ Den nezávislosti.“ Symbol vzniku svobodného státu Čechů a Slováků, obnova naší státnosti po bezmála 300 letech. Nejsme sami, kdo slaví státní svátek na památku ustavení své státnosti. Tak třeba Švýcaři. Pro ně je takovým dnem 1.srpen. Svátek připomíná, že 1.8.1291 se na /od té doby posvátné/ louce Rütli sešli zástupci tří lesních kantonů /Schwyz, Uri a Unterwalden/, aby ve vší tajnosti uzavřeli pevné „spříseženectvo“ k boji za svobodu od utlačitelských Habsburků. Našli spojence v dalších kantonech a časem zvítězili. My jsme prožili osvobození od Habsburků zhruba o 600 let později. Ale je toho více, co nás se Švýcary spojuje. Zakladatelský přínos evropské reformaci. My jsme měli mistra Jana Husa, oni Ulricha Zwingliho. Nebo zakladatelský přínos klasické pedagogice. My jsme měli J.A. Komenského, oni H. Pestalozziho. Ale je také něco, co nás odlišuje. Švýcaři nikdy nezpochybnili a neznevážili svůj 1. srpen. My však si svou věrností 28.říjnu tak jisti nejsme.

Naši „spříseženci“ se dali do otevřeného zápasu za svobodu a samostatnost za první světové války. Předcházel tomu ovšem dlouhý historický prolog.

V 10. století Přemyslovská knížata postupně, po dobrém i po zlém sjednotila české kmeny. Podřídila jejich území jednotné správě, zavedla daně a postavila vojsko k obraně proti výbojným sousedům. Utvořila stát. Část moci si vedle světských velmožů vynutila církev. Českému státu se v dalších staletích vlivem přeskupování mocenských sil v zahraničí dařilo tu lépe, tu hůře. Z knížectví se časem stalo království /Koruna česká/,stát získával i ztrácel na síle i na rozloze, střídavě měnil své hranice i význam. Největšího věhlasu dosáhl za panování králů Přemysla Otakara II., Karla IV. a Jiřího Poděbradského. Po nešťastné bitvě na Bílé hoře přestal existovat. R.1621 fakticky, r.1627 právně. Český stát, uchvácen cizím vítězným vladařem, podroben jeho víře /platila zásada cuius regio, eius religio/, zbaven vlastního sněmu, práv a svobod svých zástupců, ochuzen o vyšší stavy /exulanti pro víru/, o jejich majetky /byly konfiskovány / i vzdělanost /obohatila jiné země/, byl připraven o všechno, čemu věřil, co ctil, co miloval. Zbyl po něm jen nevolný lid, odsouzený k násilné rekatolizaci a tuhému poddanství.

„Na Bílé hoře nezvítězila kultura vyšší“, napsal uznávaný historik, jako by předvídal, že nám to někteří dnešní vykladači dějin budou tvrdit. „A jakkoli vysoko se potom vznesly kupole barokních kostelů a honosné fronty barokních paláců v pokatoličené Praze, vítězný postoj jejich nemohl nikdy zaplašit památku slz a krve, jimiž v letech hrůzy naplnil brutální vítěz znásilněnou zemi…Bílá hora, ztráta české samostatnosti, ponížení a úpadek, bylo neštěstí, neštěstí bez míry a hranic“/J. Pekař/.

Ale byly jiné státy, v kterých se vývoj nezastavil jako v naší zemi, degradované na pouhou provincii, podřízenou příkazu mlčení a hrozbě oprátkou. Ve světě byly revoluce, nizozemská, anglická, americká, francouzská. Osvícenci útočili na přežitý feudalismus a neudržitelný absolutismus. Z rozdrobených držav se postupně stávaly státy, zástupci stavů se domáhali slyšení. Volalo se po konstituci, po rovnoprávnosti, po uznání lidských práv. Požadavky svobody neměly platit jen pro jedince, ale i pro celé společenství, i národu se mělo dostat politických svobod a práv. Romantici budili lásku k vlasti. Stálá tichá výměna přes hranice zemí sytila hlad po ideálech, podvracela staré řády a konvence, občas podnítila i revoluční výbuch v té či oné zemi. Odpůrci byli zatím v přesile, ale touha národů po svobodě od nadvlády a násilí nepomíjela. V zemích, kde národy měly své státy, měly zápasy ráz sociální. Jinak tomu bylo u potlačených národů, které vlastních států neměly, jako my a ostatní Slované, s výjimkou Ruska. Připraveni o politickou nezávislost, vlastní vedoucí vrstvy, ba i jazyk, bylo nám nejdříve prožít probuzení národního vědomí a jazykové, literární a kulturní obrození. Poté se objevila i touha mít nejen svůj národ, ale i svůj vlastní stát.

„Hle, jak úžasným tempem pracovaly dějiny“, líčí historik zmíněné období, „od skepse vlastenců proucích se před staletím /ovšemže v jazyce německém/, lze-li vůbec doufat, že by si český národ stvořil vlastní literaturu, od let, kdy nebylo jediné české vyšší třídy obecné školy a kde společenský, literární a úřední styk vzdělaných vrstev českého původu byl skoro naskrz německý, až k dnešku, kdy bohatstvím výchovných ústavů všeho druhu i kvantem produkce duševní můžeme se měřit čestně s nejpokročilejšími zeměmi světa, od let všeobecného němého poddanství…kdy země naše byla nesvobodnou provincií státu nám cizího, až k státu československému, až k plné samostatnosti…“/J.Pekař/.

Dlouhá desítiletí vedli zástupci již obrozeného národa marný zápas o politické zrovnoprávnění někdejší Koruny české, o uznání naší státnosti . Tu vypukla světová válka/1914-1918/. Ve hře bylo nové uspořádání světa a vztahů mezi národy. Nešlo jen o zájmy válčících velmocí, šlo i o zájmy malých potlačených národů. Jejich odbojní představitelé zahájili v exilu svou činnost. Byli to – bez nároku na úplnost – Poláci, Jihoslované, Ukrajinci, Rumuni, Italové, Řekové, Albánci, Arméni. Z našich politiků přijal historickou výzvu T.G.Masaryk. Odhodlal se k činnosti, která v duchu jím vytvořené filosofie našich dějin směřovala k vytvoření samostatného státu na principech moderní demokracie a humanity.

Začal tím, že 6. července 1915 vyhlásil v Ženevě /500 let po upálení mistra Jana Husa/ boj za osvobození Čechů a Slováků z rakousko-uherského područí. S podporou domácí Mafie /tajný zpravodajský spolek/ a ve spolupráci s E. Benešem a M.R. Štefánikem se vydal /v 64 letech svého věku/ na neuvěřitelnou misi s cílem získat ve světě „pro naši věc“ porozumění, sympatie a podporu, a posléze vytvořit i vlastní armádu. /Legie jsme měli dříve než stát./ Hlavní zastávky na čtyřleté cestě, naplněné prací diplomatickou, literární a organizační, byly: Řím, Ženeva, Londýn, Paříž, Bergen, Stockholm, Petrohrad, Moskva, Kyjev, Vladivostok, Tokio, Jokohama, Vancouver, Chicago, Washington, Philadelphia, New York, Padova. V západní Evropě a v Itálii strávil 17 měsíců, v Rusku 11 měsíců, v Japonsku 12 dní, v USA 6 měsíců. Cesta domů – vlakem a lodí – trvala celý měsíc.

Doma zatím sílil nesouhlas s vládou válčící monarchie. K vzpomínkám na staré křivdy a ústrky přibyl odpor proti odvodům mladých mužů, kteří měli pokládat životy za cizí, imperiální zájmy, proti rekvizicím potahů, potravin a finančních prostředků pro potřeby fronty. Šířil se nedostatek, bída, hlad, bujel výměnný černý obchod, šmelina a keťasování. Z okruhu Mafie se organizovaly uvědomovací a proklamativní akce na podporu zahraničního odboje. /Slavný Manifest spisovatelů 25.5.1917, Národní přísaha l1.4.1918 .Hlavní zásluhu měli básník Jaroslav Kvapil a spisovatel Alois Jirásek./ Stejně jako následující květnová oslava výročí založení Národního divadla vyznívají zmíněné akce jako protest proti oportunistickému smiřování s vládou, jako podpora boje za svobodu a samostatnost národa a za vzájemnost Čechů, Slováků a Jižních Slovanů, které tu zastupují početné delegace. Všichni si slibují „věrnost za věrnost, lásku za lásku.“ 14.října vyhlásili socialističtí předáci generální stávku, protest proti vládě a provolali samostatný stát. Chystaný převrat byl však ještě pro tuto chvíli potlačen.

Mezitím Tomáš G.Masaryk, který se právě přes Japonsko vrátil ze Sibiře do USA, zvážil situaci na světových bojištích , ve velmocenských diplomatických kruzích i ve vlasti a učinil s veškerou vážností krok dějinotvorného významu: Předložil světovému fóru „Prohlášení československé nezávislosti“. Zkoncipoval je a projednal s přáteli ve Washingtonu a kabeloval je do Paříže E. Benešovi, aby se odtud, ze sídla Čsl. Národní rady/ nyní již Prozatímní vlády Československa/ mohlo šířit do světa. Téhož dne ,18. října ,odpověděl president W.Wilson rakousko-uherskému císaři Karlovi na jeho neupřímný, vojenskou porážkou vynucený návrh přeměnit monarchii ve federální stát. Prohlásil, že „ne on, Wilson, ale národy samy mají posoudit, jaká akce se strany rakousko-uherské uspokojí jejich nároky a jejich pojetí vlastních práv i osudu jako členů rodiny národů.“ Za Čechy a Slováky to „pojetí práv a osudu“ vyjádřila „Washingtonská deklarace“, /jiné označení uvedeného „Prohlášení československé nezávislosti“./ V podivuhodné shodě domácího i zahraničního odboje proklamovala nezávislou republiku, spojení Čechů a Slováků, principy demokratické ústavy. Dřív než dokument mohl doma přijít ve známost, dověděli se Pražané 28. října, že monarchie přijala stanovisko presidenta Wilsona, a že Češi i Jihoslované mohou o sobě rozhodnout sami. Za nepopsatelného nadšení veřejnosti se vlády ujal Národní výbor /muži Října/ a vydal prohlášení, že „odvěký sen o svobodě a samostatnosti se splnil.“ 28. říjen se tak stal dnem vzniku samostatného Československa. Slováci se k společnému státu připojili svou deklarací 30.října v Martině.

Masaryk se vrátil z exilu až 21. prosince 1918, když už parlament /Národní shromáždění/ řádně od 14. listopadu fungoval a přijal první zákony: Habsburkové zbaveni trůnu, T.G.Masaryk jednomyslně zvolen presidentem, zrušeny šlechtické tituly, uzákoněna 8hodinová pracovní doba. Další zákony byly přijaty již za jeho přítomnosti: zřízení university v Brně, zřízení university v Bratislavě, zákon o pozemkové reformě, o sociálním zabezpečení aj. 29. února 1920 byla schválena Ústava ČSR, s volebním právem i pro ženy. /Švýcarky se toho dočkaly až r.1974./

28. říjen 1918 poznamenal nejvíce generaci našich rodičů. Přicházela na svět na přelomu 19. a 20. století. Dospívala za války a po ní. Do osvobozené vlasti, do nového samostatného státu vstupovala jako do svého životního jara s veškerým elánem, důvěrou a radostí svého mládí. „Kokardy, jásot, na praporu prapor“ – jedinečné okamžiky v dějinách národa i v životě jednotlivce. Mnohé zastihl převrat ještě ve školních lavicích. Účastnili se neutuchajících oslav, vítání legionářů i navrátilců z války, kterým se přeběhnout k legiím nepodařilo. Vysazovali „lípy svobody“ na počest Masaryka, Beneše, Štefánika a Wilsona ./Těm krásným stromům, které mnohde ještě stojí, bude zanedlouho 100 let ./Dívky šily a vyšívaly národní kroje. Ale ne nějaký „svéráz“, chtěly mít „pravé“ kroje, ať jakkoli pracné, podle vzorů z etnografických muzeí: /Největší zájem byl o kroj kyjovský, piešťanský,o některé jihočeské./ Dnešní kritik všeho, co se vznikem našeho státu souvisí, uštěpačně se vyslovil o „vítacích špalírech,“ o uctívání „miláčka národa“ a žasl s nesouhlasným podivem při pohledu na staré fotografie: „Těch praporů, těch průvodů!“ Ano. Lid věru více než geopolitické úvahy miloval dechovku a pochodové písně, krojované skupiny, uniformy legionářů a Sokolů. Byla to společná radost a hrdost společně pochodovat v průvodu na počest národa a vlasti, jeho představitelů jeho symbolů, hesel a vizí budoucnosti. Mladí se chystali na všesokolský slet, první v osvobozené vlasti, někteří skládali proslovy na tábory lidu, jiní deklamovali verše o účasti legionářů ve válce, která právě skončila. Původní radost v té kráse, síle a důvěře se již nikdy nebude opakovat. A zklamání, jež prožili tehdejší mladí, když „přišla zima, dlouhá a zlá“, nás bolí víc než naše vlastní.

Historie je moře přílivů a odlivů lidských tužeb a snah, úspěchů i proher, vítězství i pádů. Je i plna pokusů bývalých lidí, kteří se chtějí vrátit a restituovat bývalé poměry. Ukázalo se, že převrat roku 1989 vyvolal zpětný pohyb,  restauraci minulosti. Kam až se budeme vracet? Pro některé měl být Listopad 1989 Anti-srpnem 1968, měl odstavit Husákovy normalizátory. Ale Dubčekovi osmašedesátníci se nesetkali s pochopením. Veřejný prostor ovládl nesnášenlivý dogmatický antikomunismus. „S komunisty se nemluví,“ ani s těmi, kteří byli disidenty a podepsali Chartu 77. Tak tedy Anti-únor 1948 a vrátíme se do První republiky. Ale co to? Na Hrad dosedl knížepán jako kancléř po bok presidenta. Vlast byla ponížena na noru a nevětraný pelech, národní obrození bylo odmítnuto jako mylné a scestné. Zahájili jsme dehonestující tažení proti „mýtům a kýčům“ první republiky / husitský, selský, sokolský, legionářský, tatíčkovský/. Zato vděčně vzpomínáme monarchie, obnovujeme její pomníky, ctíme Franze Josefa, Sisi, Radeckého. Nový rok vítáme pravidelně koncertem Vídeňských filharmoniků /hrají nám Strausovy valčíky/. Dokonce se chystáme obnovit na Staroměstském náměstí Mariánský sloup, přestože je to symbol vítězství nad protestanty, zpečetěný vestfálským mírem. Tak tedy Anti-říjen 1918. Stydíme se za husity. Hus se provinil svou pýchou a Žižka byl terorista. Stavovské povstání bylo právem potrestáno. Obdivujeme baroko a šlechtu, protireformace byla blahodárná. Rehabilitujeme jesuity, Sarkandra, ba i Koniáše. Veliká restaurační repozice minulosti, až k Bílé hoře. Jak jsme se mýlili! Dobrotivá monarchie, která nám vládla zhruba 300 let, dělala všechno jen pro naše dobro!

Tomáš G. Masaryk,president-Osvoboditel, se zasloužil o stát, o naši samostatnost a svobodu. Ale jsme jí vůbec hodni? Zasloužíme si ji? Stojíme vůbec o to, být národem a mít svůj stát? Jak dopadá náš každoroční plebiscit o naší státnosti 28. října? Spokojíme se s tím, že jsme manipulovaný dav, který prodal svou hrdost za mísu konzumu, nemá minulost a nemá budoucnost, a jako stádo jde tam, kam se jde, bez přemýšlení o tom, kam by se mělo jít? Bůhví proč jsme dojati, když na světových sportovních soutěžích stoupá naše vlajka a hraje se naše hymna. Je to jen bezvýznamný relikt minulosti a nebo jsme v hloubi duše přece jen věrni ideálům 28.října? Smíme opakovat slova naděje z pobělohorské doby, „Což zhaslo slunce, když zahalil je mrak?“

Odsun německého obyvatelstva z Československa je nevratný. Česká republika je svrchovaný a jednotný stát s neměnitelnými hranicemi

O odsunu německého obyvatelstva, a to nejen z Československa, rozhodli představitelé vítězných spojenců na konferenci v Postupimi, která se konala ve dnech od 17.7 do 2. srpna 1945.

Transfer německého obyvatelstva ze tří evropských států do Německa se uskutečnil jako akt mezinárodního práva, nikoli práva vnitrostátního. Do vnitrostátního práva důsledky tohoto mezinárodněprávního rozhodnutí ovšem výrazně zasáhly.

Podle zprávy o třístranné konferenci v Berlíně vydané 2. srpna 1945 se čelní představitelé USA, Sovětského svazu a Velké Británie dohodli o odsunu Němců z Polska, Československa a Maďarska.

V prohlášení se uvádělo, že "tři vlády prozkoumaly tuto otázku po všech stránkách a uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky (the transfer to Germany of German populations or elements there of), které zůstávají v Polsku, Československu a v Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa. Jsou zajedno v tom, že jakýkoli odsun (transfers) musí být prováděn spořádaně a lidsky". Představitelé těchto vlád zmocnili Kontrolní radu, aby zjistila, kolik takových osob už přišlo do Německa z těchto států a provedla odhad, v jaké době a jak rychle by mohly být provedeny další odsuny s ohledem na situaci v Německu. O tomto rozhodnutí byly zpraveny československá vláda, polská prozatímní vláda a Kontrolní komise v Maďarsku se žádostí, aby zatím zastavily další vyhošťování, dokud Kontrolní rada nesplní úkoly, které jí v této souvislosti byly uloženy.

Problematiku transferu německého obyvatelstva na Postupimské konferenci předložil nejprve 25.7. 1945 W. Churchill, který uváděl, že je třeba přesídlit velký počet Němců z Československa do Německa. Mluvil o počtu dvou a půl milionů Němců. Na základě tohoto podnětu a informace ministra zahraničí Velké Británie A. Edena o stanovisku dr. Beneše se touto otázkou zabývali ministři zahraničí. Definitivně o transferu rozhodla "Velká trojka" 31. 7. 1945 za předsednictví H. Trumana. Československé stanovisko na konferenci tlumočila tedy britská delegace.

Rozhodnutí bylo nepochybně přijato po prozkoumání experty. Problémem transferu se ostatně zabývali britští experti již na počátku války. Někteří autoři uvádějí, že autorem této myšlenky byl N. Chamberlain a prosazovala ji Konzervativní strana.

Zprávu o usnesení Spojenecké kontrolní rady v Berlíně z 20. listopadu 1945 sdělili zástupci velmocí - sovětský, britský a americký velvyslanec československé vládě zvláštními diplomatickými nótami z 28. listopadu, z 3. a 7. prosince 1945. Československo podle požadavků obsažených v těchto nótách dále postupovalo.

Dokumenty Postupimské konference byly významným krokem v mezinárodních právních a politických jednáních, které vytvořily základy mezinárodního práva v poválečném světě. Potvrdily rozhodnutí Krymské konference a navázaly i na jiná předchozí jednání Spojenců počínaje Atlantickou chartou. Účastníci Postupimské konference přijali rozhodnutí i jménem Československa a ostatních signatářů Deklarace Spojených národů z 1. 1. 1942, tedy všech států protinacistické koalice, které byly ve válečném stavu s Německem. Představitelé tří velmocí jednali v jejich zájmu a reagovali na jejich návrhy. Transfer německého obyvatelstva z Československa byl krátce poté stvrzen i v dalších mezinárodních smlouvách, zejména v Pařížské dohodě o reparacích od Německa a založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata uzavřené 21. 12. 1945. Československo tuto dohodu publikovalo pod č. 150/1947 Sb. Dohoda vyjadřovala ve svém znění souvislost "s odsunem bývalých československých příslušníků". Odsun německého obyvatelstva z ČSR jsme provedli humánně a řádně, jak konstatovali i vrcholní činitelé Spojenecké kontrolní komise.

Přestavitelé čs. exilu na Západě i v  Německu již v 50. letech minulého století jednoznačně konstatovali, že odsun je definitivní a nezvratný. Rovněž zdůraznili, v souvislosti se snahami fašizujících prchalovců a představitelů sudetů o návrat odsunutých a jejich potomků do republiky, o vytvoření česko-německé federace, v níž by měl stejné postavení český národ s německým, ten měl vzniknout ze sudetů, neměnnost československých hranic a jednotný charakter republiky.

Toto stanovisko čs. exilu bylo zásadně totožné se stanoviskem tehdejších nejvyšších ústavních orgánů Československé republiky, podporovaných v tomto směru velkou většinou našeho lidu.

Na uvedených prohlášeních ani v současnosti nelze nic měnit. Němci z ČSR byli odsunuti. Jejich vlastí a domovem je Německo. Nechť zůstanou tam, kde jsou!  Nechceme je v republice! Česká republika se nestane česko-německou federací! Všechny pokusy změnit současný stav, podnikaný nejen sudety, ale českými germanofily a sudetomily, jsou, jak jsme přesvědčeni, nejen protizákonné, ale i protiústavní! Proto musí být stihány příslušnými orgány.

Připravil J. Skalský

Za EurIng Dr. Bohumilem A. Koblihou

Jeho světská pouť skončila 24. červnem 2015, kdy po delší vyčerpávající nemoci, jíž silou své vůle houževnatě vzdoroval, podlehl jejímu nepřekonatelnému tlaku. Jeho choré srdce přestalo tlouci.

Život neměl lehký. V roce 1968 odešel, jako několik desítek tisíc dalších Čechů a Slováků, do ciziny, aby zde našel nový domov. Začátky těchto  exulantů, nebo emigrantů, byly často přetěžké. Nešlo jen o hmotné podmínky, v nichž žili. Stesk po vlasti mnozí jen těžko překonávali. Toulky světem pro Bohumila neskončily jen v Anglii. Prošel i částí Afriky, Asie. A vracel se domů, do Londýna. Jeho znalosti, pracovní dovednosti a obětavost mu zajistily odpovídající postavení ve společnosti. Bohumil přesto na svou vlast nezapomněl. Byl celá léta v písemném kontaktu se svými přáteli v republice. Dokonce je několikrát i osobně, společně se svou manželkou, navštívil. I já jsme měl tu čest. Již v r. 1990 jsme navázali první pracovní kontakty, které vyzrály v dlouhodobou a těsnou spolupráci, který trvala až do posledních měsíců jeho života. Dříve bychom řekli, že Bohumil psal, dokud mohl udržet pero v ruce.  Jeho články nám zprostředkovávaly po dobu  více let nejen anglickou, ale i širší realitu. Dozvídali jsme se z nich mnohé, co by jinak před námi zůstalo skryté.

Jeden čas Bohumil uvažoval o přesídlení zpět do republiky, což jsme obzvlášť vítal. Žil jsem v domnění, že budeme úzce spolupracovat i osobně. Ale pak z více důvodů se jeho plán návratu neuskutečnil. Bohužel!

Vím jedno, že Bohumil, i jeho rodina, měli svou českou vlast velmi a vřele rádi. U nich doma se mluvilo česky. I proto jeho čeština byla skvělá. Ostatně tuto skutečnost potvrzuje celá řada jeho článků. Zatímco mnoho emigrantů, kteří odešli po srpnu roku 1968, začalo v Rakousku i Německu silně němčit, dokonce i částečně myslet jako Němci, prostě více či méně se po letech ne nemnozí z nich odrodili, Bohumil myslel a jednal jako Čech, který nepřerušil své pouto k národu, který tak miloval. Žil i problémy svého domova, některé jej zarmucovaly jiné povzbuzovaly. Nikdy, i když se situace  zdála být spíše horší než lepší, se svého češství nevzdával. Důkazy toho poskytl přemnohé.

Se znepokojením nesl sílící křik a tlaky sudetů, s despektem se díval na „naše“ sudetomily a germanofily.  Cítil, že z tohoto směru by mohla být naše republika znovu ohrožena. Situaci citlivě vnitřně prožíval. Ve svých článcích o tomto sílícím nebezpečí také psal. Mluvil o čtvrtém rajchu, který ohrožuje nejen ČR, ale znovu také a opět i Evropu.

Nelze opomenout, že Bohumil byl křesťan. Proto také nenesl lehce tíži nejrůznějších konfliktů, které v Evropě i ve světě hrozily a propukaly. Opět umírali a umírají lidé. Jako křesťan byl i sociálně citlivý. V  roce 1990 se zprvu domníval, že v Československé straně lidové našel křesťanskou politickou platformu. Následné kroky „takélidovců“ jej z omylu vyvedly. Celá léta spolupracoval s Křesťanskosociálním hnutím i s dalšími subjekty, v jejichž tisku publikoval. Značná část čtenářů Bohumila zná z jeho článků. Svého času jsme vydali i jeho publikaci, vyšla i jinde, která  požadovala neutralitu pro ČR. Knihu poslal kromě dalších i tehdejšímu prezidentu V. Klausovi. Již tehdy však mnozí z rozhodujících činitelů naší neutralitu neviděli jako vhodnou či vůbec možnou. Nepokusili se však ani o první kroky vedoucí tímto směrem. Bohužel!

Jak jsem se dozvěděl z dopisu paní Mirky Koblihové, vzácné manželky Bohumila, ještě před svou smrtí na nás vzpomínal a poslal nám svůj pozdrav, pozdrav poslední.

Odešel vzácný člověk, Bohumil Kobliha. Bude však k nám dále promlouvat svými texty. Bude v nás žít, dokud my zde na tomto světě budeme. Až budeme odcházet i my, kdož jsme ho dobře znali, za ním, bude umírat i on s námi.         Dr. O. Tuleškov

Čtvrtý Reich

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha

Poznámka redakce: Připomeňme si památku našeho Bohumila i tímto článkem

Třicátého ledna 1933 převzal Adolf Hitler Říšské kancléřství. Dějinné záznamy uvádí, že se tak stalo po zákulisních intrikách bankéřů (ejhle), vojenských kruhů, junkerů a pravicových politiků. Osmdesát let tedy uplynulo od rozvoje Třetí říše budované k nápravě historického ublížení Obermenschů První světovou válkou (1914 -1918) a jejich potupy mírem uzavřeným v paláci Versailles 28.června 1919. Tak to cítili Němci. Nápravu měl tedy přinést Hitler, ale ta znamenala jen další porážku.

Procitnutí z katastrofy Třetí říše v druhé světové válce (1939-1945), bylo velmi drastické. Návštěvník Berlína ještě léta po 8. květnu 1945 (VE Day, Den vítězství Spojenců v Evropě) mohl vidět trosky jejich Reichstagu a ulice lemované štosy starých cihel vyrovnaných vedle proluk po vybombardovaných a válečnými operacemi zničených domů. Vznešené projekty Alberta Speera, bezesporu nadaného Hitlerova vrchního architekta, a velikášstvím Adolfa Hitlera inspirované, zejména Germania: Hlavní město světa, skočily tam v ruinách hlavního města. Ne všichni chtějí být otroky velikosti někoho jiného.

Poválečná vláda Německa, vedená dřívějším starostou Kolína nad Rýnem dr. Konradem Adenauerem, nemohla jinak než dojít k poznání z vojenských porážek. Vyrazila nové heslo: "Prohráli jsme válku - vyhrajeme mír", Heslo jistě poutavé, povzbuzující. "Deutsland über Alles" mohl nadále zůstat i když trochu jinak, ale v srdcích Němců určitě stále tentýž.

Z trosek se Evropa dokodrcala, přes všechny dřívější zkušenosti, k evropské ekonomické spolupráci (EEC). Někomu to bylo málo a byli jsme dostrkáni k politické formě super státu, s hrdým jménem Evropská Unie (EU). Obrazy velké budoucnosti, bez horkých válek mezi evropskými státy, byly a jsou rovněž vznešené a přitažlivé. Kdo by nechtěl dobré a věčný mír?! V historii je spousta vznešených plánů o lepším světovém pořádku, jako ty Hitlerovy a Speerovy. Napoleon to myslel také dobře, chtěl spojit Evropu dokonce pod jednotnou měnou, jako dnes kopíruje německá vůdkyně paní Merkelová.

Po plánech a s plány velikánů přijde realita, jak věci změnit a jak to všechno udělat. Jak věci řídit, bez nárazů a úrazů. Při tom ale "síla" jedněch by neměla vyžadovat omezení ostatních. To nakonec ze superstrátu vytvoří "vězení národů", jak jsme si odtrpěli už za Rakouska? Realitu vždy zamíchávají staré touhy, představy a ideje. Vůdcové touží po vítězství. Oni musí vyhrát (vyhrát mír!). Jejich způsob života a jejich průmysl je přeci nejlepší, i oni sami jsou nejlepší (über alles)! Tu supermani, onde Obermenschové. Je zde dávná soutěž a někdy nekalá. Je zde vrozená agrese. Dnes dokonce podporovaná vším, sporty počínaje. Kde je naše české sokolské heslo "ni zisk, ni slávu"?

K agresi politické se připájí dravost obchodní pro uplatnění vlastní nadprodukce výrobků, které hledají uplatnění. V Evropě každý umí nějak průmyslově vyrábět. Musel umět, aby přežil a vytvořil si k tomu prostředky svými vynálezy. Supermani všech druhů, když chtějí protlačit a dodávat svoje, musí samozřejmě zatlačit/potlačit to původní. Trumfují uměle sníženými cenami, zřizují nablýskané obchodní sítě, kde prodávají především to svoje. V procesu "být úspěšným" dochází také k cílenému vykupování výrobních zdrojů "konkurentů" a často k jejich zničení, Aby nemohly soutěžit s technologií supermana a jeho zbožím.

Protlačuje-li superman své zboží a kupující se nechá unést módou, svoji touhou, libostí a reklamou (nebo se nákupčí dá zkorumpovat/podplatit), je snížena občanova soudnost. Pak je snadno vmanévrován do půjček, pod heslem žij dnes, plať zítra. A už je kupující na cestě k poddanosti a nakonec se stává nevolníkem a otrokem. To všichni známe z praxe. Který stát dnes není zadlužen!?!

Jenomže ono to vše je ještě složitější a horší než na povrchu můžeme sledovat. Člověk podobným "obchodováním" je zbavován svého občanského sebevědomí a prospěšné hrdosti, že umí pěstovat, že ví, jak pro sebe vyrábět. Jak se o sebe postarat. Je také cizími oslnivými výrobky (jako kdysi černoši zrcátky) omračován, zbaven soudnosti a nakonec odlidšťován. Když je zbaven práce a neumožní se mu aby sám vyráběl lépe, aby v soutěži mohl obstát. V důsledcích je odnárodňován, deklasován. Zbaven svých zvyklostí a institucí (cechů, spolků výrobců a p.) a svých výrobních tradic staletí budovaných, je zbaven přirozené své ochrany. Státům jsou podráženy nohy a národní obrana občanů mizí.

Užitečné hranice jsou likvidovány nadnárodními entitami. Tento stav není pomyslný, ale je až nepříjemně reálný a denně zakoušený i velkými státy jako je Spojené království - Velká Britanie. Denně jsou zde problémy např. s neregulovaným přítokem "pracovních sil", často ilegálním.

Víme, že kdo vládne nad penězi vládne nad vším. Kdo je zbaven své národní cedulové banky, kde vydává své peníze dle své potřeby, je zbaven řízení svých věcí na území svého státu. EURO znamená konec samostatnosti. Jakýkoliv zisk pro občana, který by mohl z nezištné spolupráce vzniknout, je jako vždy v dějinách zmařen chamtivostí a hamižností "silnějších".

Z tohoto hlediska nemůžeme nevidět že německé heslo "vyhrát mír", znamená (bez horké války i v míru), cestu agresivního obchodu (důsledky vidíme např. v Řecku), a finančních uměle vyvolávaných tlaků a nátlaků. Dle postupu politiků a "ekonomů", jako je paní Merkelová, vidíme paralely s diktátory horkých válek jako byl Napoleon a Hitler. Utvářet a opanovat Evropskou unii pro účely ekonomicky silného Německa, znamená hrozbu Čtvrté říše se všemi důsledky, jako bylo plánem té Třetí...Nejnověji cestu "tiché agrese" Německa potvrzuje článek nedělních Timesů z 24.listopadu 2013: German invasion cuts Britons of top jobs. V článku autor uvádí, že Německo zvyšuje svojí dominanci v Bruselu. Má zde současně skoro dvakrát tolik pověřenců v EU komisi než Britové.

Londýn

Aby jednání o strategickém dialogu mezi Prahou a Berlínem

náhodou nezapadlo

Sudetendeutsche Zeitung nám laskavě sdělil, že na návštěvě Mnichova českým premiérem Bohuslavem Sobotkou se jednalo i o strategickému dialogu mezi Berlínem a Prahou, který připravují oba ministři zahraničních věcí, ČR a NSR. Zatím se naši investigativní novináři, nacož pak ti ostatní, nepokusili nám sdělit ani ty nejzákladnější informace.o strategickém dialogu, který jako by na nás spadl z nebe. Nevíme o něm vůbec nic. Nevíme, jaké cíle sleduje a co konkrétního má přinést českému národu.

Přesto se však obáváme. Co má v ruce dr. Špidla, šéfporadce premiéra Sobotky, ministr Zaorálek a jistě i pan Sobotka, zřejmě nic dobrého nám nepřinese. Proněmecká skupina v ČSSD, v níž jedním ze soudobých uhelných kamenů je  i paní ministryně M. Marksová, se dále aktivizuje. Zřejmě navazuje i na obdobné kroky „křesťanských demokratů“ v čele s panem P. Bělobrádkem a D. Hermanem, které jsou již letité, činěné dokonce i jejich předchůdci, a v poslední době ani neskrývané. Samozřejmě plebs se má dozvědět jen to, co mu jeho reprezentanti dovolí.

A to je vzorový příklad chápání a fungování demokracie v praxi. Lid, který je podle ústavy zdrojem veškeré státní moci, neví nic o tom, čím ho jeho zástupci hodlají obšťastnit. A kdyby se to náhodou alespoň někdo nedozvěděl ze zahraničního tisku, asi bychom dále nic nevěděli. Děkujeme demokratické sociální demokracii za její demokratismus a křesťanským demokratům za nadělenou „křesťanskou demokracii“.

Nestydíte se, pánové, aspoň trochu? Ať již je to tak či onak, měli bychom se snažit  získat potřebné informace o tzv. strategickém dialogu. Třeba je jeho obsah ještě výbušnější, než vládou uskutečňovaná politika vůči migrantům.

J. Skalský

Podle B. Posselta je wiesbadenská dohoda vizionářským dokumentem

Takovou však není. Je pouze  úmluvou, jíž fašizující prchalovci, kteří nebyli představiteli čs. exilu a proto neměli právo jeho jménem jednat, zradili zájmy republiky a jejího lidu sudetům

Bernd Posselt ve svém projevu na 61. sjezdu odsunutých Němců z Československa, který se konal v r. 2009, poměrně široce mluvil i o wiesbadenské dohodě. Označil ji za vizionářský dokument, jímž sudetoněmecká národnostní skupina učinila velký krok k českému národu a zvláště pak k úpravě budoucích vztahů mezi Čechy a sudetskými Němci. V jednom z následujících svých vystoupení B. Posselt uvedl, že sudetští Němci jsou připraveni k dialogu, jenž by alespoň orientačně měl vycházet právě z wiesbadenské dohody…

Pokud jde o signatáře dohody, pak především je třeba zdůraznit, že generál Lev Prchala nebyl českým vlastencem, ale pouze, slušně řečeno, fašizujícím generálem, který se obklopil českými kolaboranty s nacisty. Druhým signatářem za „svobodné exilové Čechy“, jak se vyjádřil Posselt, byl Vladimír Pekelský, člen Vlajky, zatčený v r. 1945 za kolaboraci s Němci, jemuž se podařilo v r. 1946 utéct z vězení a dostat se do západního Německa.

Generál Lev Prchala založil v roce 1940, spolu s novinářem Petrem Prídavkem, Československý národní výbor jako formu opozice vůči československému odboji vedenému čs. londýnskou vládou a prezidentem dr. E. Benešem. Pozdější Českou národní jednotu Prchala koncem roku 1944 přebudoval na Český národní výbor. Po únorovém puči v ČSR vznikla v březnu 1948 Česká národní skupina pro Západní Německo. V únoru 1949 byla založena Rada svobodného Československa (RSČ), která se stala představitelkou Čechů a Slováků v exilu.

Předsedou předsednictva se stal dr. Petr Zenkl, místopředsedou dr. Jozef Lettrich. Dalšími členy předsednictva byl Václav Majer, Dr. Adolf Procházka, Dr. Josef Černý, Dr. Jozef Dieška. Dr. Štefan Osuský, Ferdinand Peroutka, Dr. Juraj Slávik. Český národní výbor byl jedinou „českou“ skupinou mající styky se sudetskými Němci a která byla ochotna jednat s nimi o budoucím vzájemném vypořádání se ve "svobodné Evropě."

Proti této úmluvě se negativně vyslovila Rada svobodného Československa (RSČ). Ze strany sudetských Němců dochází k pokusu k jednáním o otázce jejich osudů ve svobodné Evropě. Dne 20. dubna 1953 pověřenec předsedy sudetoněmeckého Landsmannschaftu Dr. Rudolfa Lodgmana jménem Simon navštívil Peroutku v New Yorku. Podle vlastnoručního Peroutkova zápisu bylo důvodem návštěvy najít nového českého partnera pro jejich politický program, neboť generál Prchala údajně neměl žádnou váhu. Dva roky nato se Peroutka za přítomnosti hraběte Jindřicha Kolowrata-Krakovského setkal s Paulem Fialou, reprezentantem dr. Lodgmana v Americe. Účelem Fialovy návštěvy bylo přání zahájit jednání mezi Čechy a Němci. Na Peroutkovu otázku Fiala řekl, že sudetoněmecký program je vytvořit „federativní stát Čechů a Němců“, přičemž by se střídali čeští a němečtí prezidenti. Dr. Lodgman podle něj stále čeká na vyjednávání s Čechy. Zatím jednají s Dr. Josefem Černým, který souhlasí s programem federace, a přejí si uzavřít formální dohodu s Radou svobodného Československa. Další jednání se však již neuskutečnila. Jak pro československou emigraci, tak pro domácí československé politiky otázka sudetských Němců byla vyřešena jejich odsunem. Na těchto pozicích většinová česká politika zásadně zůstává dodnes.

Po vzniku Charty 77 a zasedání ve Franken 1978, svolala Ackermann-Gemeinde spolu s Opus bonum, někteří chartisté začali přehodnocovat odsun a úlohu tzv. sudetských Němců. “ Právo na dějiny“ byl dokument Charty 77 11/84, který otevřel stavidla k přepisování našich dějin, jež zatím velmi málo úspěšně se snažil převyprávět sudetoněmecký landsmanšaft (sborník Hlasy k českým dějinám, redigoval doc. Dr. Luboš Kohout, CSc., www.ceskenarodnilisty.cz, pojednává o této problematice blíže.) Do popředí se dostaly i otázky úlohy katolické církve v našich dějinách a habsburská monarchie. Tzv. Danubius i Bohemus působili velmi účinně v tomto směru.

Kam až jsme se v této „transformaci“ dnes dostali, nejlépe vypovídá např. skutečnost, že náš exministr zahraničních věcí, Karel Schwarzenberg, nemluví o odsunu, přesídlení či transferu, ale o vyhnání sudetských Němců, a to zcela s rozporu s terminologii Postupimské dohody, atd. Jako bývalý ministr zahraničních věcí by však měl vědět, že za vyhnání stát, který ho provedl, nese odpovědnost a je povinen vyhnaným nahradit škody, které jim vyhnáním vznikly. Vyhnání je jednostranný akt jednoho státu, který je v rozporu s mezinárodním právem. Odsun (přesídlení, transfer) byl proveden na základě rozhodnutí vítězných mocností a v souladu s jimi stanovenými principy.

I povídání pana exministra o kolektivní vinně je zcela scestné. Němci, převážně i s rodinami, a bylo jich tisíce, utekli z našeho území ze strachu před trestem za zločiny, které spáchali, ještě před koncem války. Další tisíce antifašistických Němců, na něž se odsun nevztahoval, odešlo z Československo do Německa, sovětské i americké okupační zóny, dobrovolně a samozřejmě za zcela jiných podmínek než Němci podléhající odsunu. Měli celou řadu výhod. V Německu se podíleli na výstavbě nových demokratických správních i jiných orgánů. V tehdy ještě v ne denacifikovaném Německu byli vítanou posilou.

Přesto po útěku, odsunu německého obyvatelstva a rozhodnutí některých německých antifašistů o dobrovolném odchodu čítala německá menšina na našem území téměř až 250.000 lidí.

Z výše uvedeného  jasně vyplývá, že při odsunu jsme nerozhodovali na základě kolektivní viny. To dokazují i další skutečnosti. V posledních svobodných volbách v Československu květnu 1938 se vyslovilo pro nacisty asi 90% německého obyvatelstva, včetně i tzv. nevinných.sudetoněmeckých žen. Ty dobrovolně volily nacismus pro sebe i své děti. Sely vítr, společně se svými muži, sklidily bouři!

Přes tyto skutečnosti řada médii neustále tvrdí nepravdy. Proč asi? Komu tím slouží? České národní zájmy jsou jim cizí.

Největším neštěstím současnosti je, že se objevují noví "prchalovci", připravení jednat se sudety snad i ve smyslu tzv. wiesbadenské dohody. Nepodceňujme úsilí těchto odrodilců, v tom lepším případě neználků našich novodobých dějin, kteří jsou však pro republiku neméně nebezpeční. Sudetoněmecký landsmanšaft a současní "naši prchalovci" jsou překážkou pro navázání dobrých sousedských vztahů s Německem.                                                                            Připravil dr. O. Tuleškov

K německé menšině v České republice

Počátek 90. let minulého století byl pro orientaci německé menšiny u nás rozhodující. Tehdy sudetoněmecký landsdmanšaft udělal vše, aby ji získal na svou stranu. Nepovedlo se  mu to však zcela. Odporoval  Kulturní svaz občanů ČR německé národnosti“ (KS), který označil prosudetskou skupinu v rámci německé menšiny za novou pátou kolonu. Ještě v tu dobu byla možnost tuto menšinovou skupinu, jež se dokonce prohlásila za součást „sudetoněmeckého kmene“, minimalizovat.

Během poměrně krátké doby se situace změnila v neprospěch těch našich Němců, kteří Československé republice zůstali věrni. Německé svazy, které v tu dobu vznikaly, měly podporu tehdy všemocného Občanského fóra, měly všechny podmínky, včetně politické a finanční podpory, pro svůj rozvoj. Této pomoci se KS nedostávalo. A tak celkem rychle začaly nabývat jasnou převahu nejrůznější nové německé svazy, vznikající tehdy jako houby po dešti.

Co tehdy německé menšině v ČR chybělo?  Vzpomeňme si, jak nedlouho po válce opustila Československa velká skupina německých antifašistů, bylo jich asi kolem 90 tisíc. Odjeli z republiky na výzvu, aby pomohli v Německu při budování nových orgánů. Zde došlo k velké chybě, jak jsem přesvědčen, že jsme se nesnažili, i v tehdejších těžkých podmínkách, získat je pro to, aby v republice zůstali. Jejich odchod značně zeslabil antifašistickou  tendenci v tehdejší německé menšině.  A tak, právě i z uvedeného důvodu, u nás později vyhrála prosudetská orientace, která od té doby, působením jak vnějších, tak vnitřních faktorů, ještě zesílila.

Když vezmeme v úvahu konstatování dr. Evy Hahnové, že sudeti jsou nositeli henleinovských tradic, a skutečnost, že již v 90. letech se sudetům podařilo vtisknout svůj charakter i naší německé menšině, pak máme co dělat i v republice s henleinovskými tradicemi. O nich se nemluví ani o jejich konkrétních nositelích, ač bychom k takového diskusi, k níž nás vyzývá právě dr. E. Hahnová, měli silně přispět a trvat na ni. Bez této diskuse, která má zásadní povahu, nemůže dojít v rámci německé menšiny v ČR k tolik potřebné diferenciaci. Ti Němci, kteří s politikou M. Dzingla a I. Novákové nesouhlasí, jsou v malé menšině. Nikdo jim zatím pomocnou ruku nepodává, ač by si to zasloužili.

Tak co, budeme konečně diskutovat o sudetech a jejich českých soukmenovcích jako o nositelích tradic henleinismu, abychom jim pomohli se vší dobrou vůlí některé starší stereotypy překonat a podívat se na svět bez tradičních sudetoněmeckých brýlí? Ne všichni sudeti a čs. Němci patří do jednoho pytle. Naše životní zkušenosti nám říkají, že je jich dost, s nimiž bychom našli, alespoň z větší části, společnou řeč. Dokonce i na sjezdech sudetů se takoví našli. Nuže, dejme se do toho, hledejme! Stojí to za to!                                                                                                    J. Kovář

ČT opět  bájí o masakru Němců,  tentokrát v Ústí nad Labem

Celé naše pohraničí, které nám po Mnichovu ukradli Němci, bylo  postupem doby protkáno sítí koncentračních táborů, jejich poboček a zajateckých lágrů, v nichž převažovali Rusové. Jaké praktiky v nich Němci uplatňovali po dobu jejich existence, je nám všem známo. Tam, kde Němci vybudovali koncentráky, všude denně a hromadně umírali pro nás v nepředstavitelných podmínkách vězňové a zajatci. Jinak tomu nebylo ani v nám odcizeném pohraničí. Kdo hlídal vězně na tomto území? Samozřejmě to byli především tzv. sudetští Němci. Ti také dělali ve vyšších pracovních postech v dílnách i továrnách, kde heftlingové, otroci panského německého národa, otročili. Jak se chovali k těmto ubožákům? I zde platilo pravidlo, že byli horší než říšští Němci. V koncentračních táborech úspěšně „pracovali“ i esesačky, které si se svými mužskými protějšky nijak nezadaly, byly často velmi horlivé a krutost některých přesahovala jakékoliv představitelné hranice. Židé a Slované přece nebyli lidmi, i když tak vypadali, ale podlidmi.

Mučení lidí, jejich vraždění, vyvrcholilo v prvních měsících roku 1945 pochody či transporty smrti. Když některým vězňům se podařilo uprchnout ve slavné  sudetengau, do jejich lovu se samozřejmě zapojovali i sudeti, muži, chlapci, ženy. Chycení byli jimi surově trestáni i zabíjeni. Pokud k tomu nedošlo, osvědčení esesmani vykonali dílo „německé spravedlnosti“, popravili vězně, kteří byli chyceni. V průběhu pochodů či transportů smrti, ale i v jiných místech, zahynulo celkem, podle údajů německých historiků, na 250.000 koncentráčníků a válečných zajatců. Značná část z nich procházela i našim pohraničím, tehdy ještě územím německého rajchu. Kolik tisíc lidí, ubitých Němci k smrti, utrápených hladem či zemřelých na infekční či jiné nemoci, se vlastně v našem severozápadním pohraničí nachází?  Jsou jich pravděpodobně desítky tisíc. Značná část z nich je v hromadných hrobech, jiní ještě spí svůj věčný sen o svobodě na nějakém dosud neznámém místě.

Každý den probíhaly v německých koncentračních táborech masakry, někdy menší, jindy velké. V takové Osvětimi nebo Treblince dovedli spálit celý transport vězňů i za několik hodin. Samozřejmě v pobočkách KT v tzv. Sudetengau byly masakry řádově nižší, ale probíhaly denně.

Sudeti za války sloužili nejen „doma“, ale také v tzv. protektorátu. Uměli česky, znali mentalitu českých lidí a byli prodchnuti cílem germanizovat celé Čechy a Moravu. Byl to jejich čelný přestavitel, K.H. Frank, který již v roce 1940 předal Hitlerovi takovýto plán. Sudeti s velkou radostí přijali zprávu o zavření českých vysokých škol a dále se ptali, kdy dojde i na další české školství. I protektorát chtěli co nejdříve zrušit.

Osobní nasazení sudetů v „protentokrátu“ bylo bezpříkladné. Pracovali v gestapu, na některých  úřadovnách tvořili až polovinu jeho osazenstva, v Sicherheitsdienstu, v Abwehru, bojovali v SS i wehrmachtu, byli horlivými nacisty, v NSDAP, s níž zločinecká Sudetendeutsche Partei splynula, zastávali mnohé významné funkce.  Pražská organizace NSDAP např.  v roce 1942 přijala doporučení, aby Češi, kteří odepřou „dobrodiní germanizace“ byli bez dalšího zastřeleni. Činnost sudetů za války byla výrazně protičeská, vše české bylo pro ně nejpřednějším nepřítelem. A tak mezi českým obyvatelstvem se rodila a sílila myšlenka, že další soužití s Němci v osvobozené republice je nemožné. Musí pryč, hlásili představitelé českého odboje londýnské vládě, která ať chtěla či nechtěla postupně na odbojářské pozice přešla. O Němcích nejen v Československu měli Angličané jasno již od r. 1940.  I N. Chamberlain se cítil Němci, i K. Henleinem, jenž přijížděl do Anglie důvěřivým Britům vyprávět pohádky o hrůzném utrpení Němců v ČSR, podveden a potupen. A právě proto i z konzervativní strany šly podněty k poválečnému vysídlení Němců.

V samém závěru války, a dokonce i několik dní po  vyhlášení kapitulace německých ozbrojených sil, Němci řádili. Drakonické tresty za vše, co bylo protiněmecké, vyhlásil maršál F. Schörner, který přikázal ničit i důležité spoje infrastruktury. Přes 8000 českých lidí padlo v boji proti Němcům, když chránili své domovy, města. Němci běžně vraždili i rukojmí. Desítky tisíc našich lidí prolilo v té krátké době svoji krev  proti zločincům, kteří nakonec přestali poslouchat i rozkazy svých vojenských představitelů. Z vojáků se stali bandité.

V osvobozeném pohraničí se po 9. květnu 1945 ještě dlouho střílelo. Opět umírali lidé. Zločincům z SS, NSDAP nebylo nic svaté. I v bývalých koncentračních táborech, např. i v Terezíně, dohasínal, v době bezprostředně po osvobození nebo v dalších dnech a týdnech, život zcela vyčerpaných vězňů, jejichž jediným snem bylo vrátit se domů, ke svým blízkým. Podléhali infekčním i jiným chorobám v místech věznění. Ti šťastnější, mnozí z nich, jimž bylo dopřáno vrátit se domů, následně umírali na nezhojitelné následky věznění.

Kolik českých životů po osvobození ještě vyprchalo? Byly jich zřejmě tisíce. Nevím, že by ČT o těchto dodatečných „masakrech“ nás někdy dostatečně informovala. Spíše o nich zarytě mlčí. Nehodí se jí do krámu.

Pan Bělobrádek, jenž „ve službách vlasti“ byl v Bavořích na roztrhání, omluvil se obětem odsunutých Němců, aniž by vzpomněl našich zavražděných. Bylo jich na 360.000. O nich nezavadil ani slůvkem, ale o 30.000 mrtvých sudetů mluvil, ač s velkou pravděpodobností z tohoto počtu bylo asi až 9.000 sebevrahů. Nebyl jen jediný případ, kdy otec, „sudetoněmec“, zabil své blízké z rodiny a pak spáchal sebevraždu. Ale co je v této souvislosti jistě zajímavé, že mezi německé oběti odsunu se zahrnují, jaksi zcela samozřejmě, ale bez reklamy, i „hrdinní“ esesmani a další zločinci z gestapa a NSDAP. Kolik těchto asi bylo? Sudeti se samozřejmě nesnaží o nějakou alespoň přibližnou odpověď. Bylo by to pro ně, viděno očima jejich obětí, dehonestující. A tak pravda byla raději umlčena.

Je zde ještě jedna zajímavost, jíž je dobré připomenout. Zatímco sudeti neustále mluví při nejrůznějších příležitostech opakovaně a důrazně o obětech odsunu, jichž má být podle jejich povídaček až 240.000, někdy však i podstatně méně, pak o ztrátách sudetů na vojenském poli ve službách třetí říše, která byla, podle slov A. Hitlera strážkyně nové Evropy a její civilizace před židobolševickými hordami, povídálkové téměř mlčí. Z jiných pramenů se dovídáme, že na poli cti a slávy za Hitlera a Vaterland padlo kolem 200.000 sudetů a další statisíce raněných prolilo „drahocennou německou krev“. Nějak si nedokážu vzpomenout, že by sudetoněmecký landsmanšaft (SL) obviňoval Hitlera, jenž byl skutečným hrobařem sudetoněmectví, ze smrti svých soukmenovců. Pokud několik vět na toto téma procedí někdo z vedení SL, je to pouhá rituální úlitba bohům. Ne Hitler a nacisté jsou nepřáteli sudetů, ale Beneš a Češi, samozřejmou výjimku tvoří sudetomilové. A tak to jde celá léta kolem dokola. Historická pravda sem, historická pravda tam, podle momentální potřeby SL.

Ač pan Bělobrádek označuje sebe a své straníky za lidovce, zřejmě o šrámkovském lidovectví toho moc neví. Těsně před válkou v r. 1939 jeden lidovec, Msgre. B. Stašek, kanovník vyšehradské kapituly, předseda české zemské organizace Československé strany lidové, pronesl na Vavřinecké pouti  kázání, v němž vyzval účastníky k složení přísahy věrnosti národu slovy: „ Co slíbíte a řeknete matce české? Slibme jí a přísahati budeme v této památné chvíli jménem svým a všeho českého lidu, že jí nikdy neopustíme, nezradíme … Přísahati budeme, že svou prací, svorností, národní jednotou … postavíme opět vlast svou na onen stupeň cti, blahobytu a slávy, jakou prožívala v nejslavnější své minulosti.“ Samozřejmě si sudeti i na toto pamatovali. Hned na samém začátku světové války byl zajištěn a odeslán do koncentračního tábora. Vrátil se po osvobození domů, pouze s jedním okem a podlomeným zdravím. Ještě stačil na Vavřinecké pouti pronést řeč. Záhy však na následky věznění zemřel. Podobný osud měla celá řada lidoveckých činitelů i sympatizující kněží.

Záhy po B. Staškovi  Němci arestovali P.F. Chýlka, poté zakrátko J. Plojhara, jenž na sv. Václava pronesl velké vlastenecké kázání v Rudolfově, jemuž naslouchaly i zástupy lidu před kostelem, a později též děkana Al.Tylínka. Do protifašistické činnosti se od prvních dnů okupace zapojil i A. Petr, představitel českých křesťanských dělníků…Nevzpomínám si, že by o nich pan Bělobrádek mluvil jako např. o „bratrancích“ z bavorské CSU, ač zmínění lidovci měli být jeho předchůdci. Ano, měli by být, ale zřejmě nejsou. Skutky i mluva dnešního nejvyššího „lidovce“ jsou zcela jiné než šrámkovských lidovců. Za verbální lidovectví se on a jeho parta nemohou schovávat . O té falši ví již kdekdo. Jeho počínání je nechutné a odsouzeníhodně, jak mnozí jsou přesvědčeni.

Ale nazpátek do Ústí nad Labem do konce července roku 1945. Nejdříve do Krásného Března, kde v  areálu bývalého cukrovaru  byly uloženy   zbraně, munice a výbušniny. K tragické události došlo 31. července 1945 v odpoledních hodinách. Výsledek byl katastrofální. Tlakem vzduchu a vymršťovanými hořlavinami bylo zničeno nebo vyhořelo asi dvě stě domů v okruhu půl kilometru. Obětí bylo několik desítek lidí, zemřelo 27 lidí, z toho většina byla Čechů. Ze   49 raněných bylo 39 Čechů (z toho 4 vojáci) a 10 Němců. Všichni byli převezeni do ústecké nemocnice.

Toto jsou fakta. Ta by vypovídala spíše pro to, že pachatelé byli Němci. Povídání o tom, že výbuch měl urychlit odsun Němců, je méně pravděpodobné. Odsunout několik tisíc Němců do sovětské zóny zřejmě tehdy nebylo tak velkým problémem. Postupimská konference vzala na vědomí tzv. divoké odsuny a legalizovala je. Urychlovat odsun Němců zničením dvě stě domů, lidskou krví, českou více než německou, nemělo smysl.

Je pravděpodobné, že poslední jiskrou, jež vedla  k výbuchu nespokojenosti a k útoku na německé obyvatelstvo bylo krajně provokativní jednání  Němce  Georga Schörghubera . Na mostě, kde v tu dobu bylo již velké množství Čechů, „provolával slávu Německu, plival po českých policistech a vojácích a projevoval radost nad výbuchem. Jeho jednání nezůstalo bez následku. Nejprve ho dav shodil z mostu do Labe. Pád přežil, ale na břehu ho pak zastřelili.“(Z internetových materiálů). A pak k tomu došlo. Češi nabyli přesvědčení, že za mohutným výbuchem a následnými požáry jsou Němci. Proto je pronásledovali a házeli do Labe. Německých obětí bylo více než 43 i když sudeti mluví dokonce snad až o 2.500. Úřadům se podařilo zjednat pořádek až v podvečer. Bylo vyhlášeno i stanné právo.

Kdo stál za výbuchem v Krásném Březně nelze v současnosti s jistotou říci. Můžeme se jen domnívat, že za ním byla nějaká skupina fanatických Němců, podobných Georgovi Schörghuberovi, který, jak bylo zjištěno, byl pyrotechnikem v německé armádě. Werhwolf přece s podobnými akcemi počítal a byl na ně připravený. V nacistickém podzemí byli přece i armádní specialisté potřebného zaměření.

31. července 1945 zhasl život několika desítek lidí, Čechů i Němců. Je nám líto každého zmařeného života českého nebo německého. Vzpomeňme si však v této souvislosti na slova W. Churchilla k možné bezprostředně poválečné situaci: „…Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito - to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme „teď dost“ a pak začneme mírovou práci." A dodal: "Transfer bude nutný!...Dá se jim krátká lhůta, ať si vezmou to nejnutnější a jdou." ( Z rozhovoru Winstona Churchilla s prezidentem Edvardem Benešem ze 3.4.1943, který zaznamenal Jan Masaryk, in Dalibor Plichta, Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky, Praha, Fenix, 1996, str. 20). Co předvídal W. Churchill, se také stalo. Kdo seje vítr, sklidí bouři!

Prosudetoněmecká stanoviska ČT jsou již delší dobu známá. Ten nedávný pořad o Ústí nad Labem z 31.7.1945 je jen jedním z dílů již „klasického díla“ „Vraždění po česku“, jehož autorem je sudetoněmeckými penězi a uznáními ověnčený D. Vondráček, jeden ze „známých českých vlastenců“. Od ČT v současné době nemůžeme čekat nic jiného. Jen slzy nad německými oběťmi, pro něž nevidí ty české. Je asi nepředstavitelně těžké rozlišovat, kdo byl  agresor  a kdo jeho oběť. V podání ČT oběťmi jsou Němci a zlí Češi pak původci všeho neštěstí. Dobrák Posselt, ČT často jeho osobnost uvádí na obrazovce v jeho přirozených proporcích,  se dokonce již zříká odškodnění za odsun, ale Češi mu nevěří. Říkají, jak se může vzdát něčeho, co nikdy nebylo a není jeho právem, ani právem jeho soukmenovců.  Ale  historii i přesto nám stále někdo staví na hlavu. Jak dlouho ještě…

Dr. O. Tuleškov

Návštěva pan Bělobrádka v Bavořích

Jel tam za státní peníze jako místopředseda vlády ČR a přesto, jak mnozí soudí, se choval jako poskok sudetů. Navštívil tzv. Sudetoněmecký dům v Mnichově, položil květiny a poklonil se obětem odsunu Němců z ČSR, aniž by zdůraznil, souslednost významných historických dějů a jasně řekl, kdo začal válku, kdo byl agresorem a kdo byl skutečnou obětí.

Když před nedávnou dobu se připravovala státní návštěva prezidenta Zemana v Moskvě, někteří významní členové politických stran, a dokonce i někteří vládní činitelé, se domnívali, že by si cestu do Moskvy měl prezident platit. Když se milostivě uvolili, že cesta do Moskvy bude hrazena ze státních prostředků, naléhavě doporučili, aby se prezident neúčastnit vojenské přehlídky. Jak vše toto dohadování bylo pro prezidenta republiky ponižující, je zbytečné zdůrazňovat. Srovnejme další státní návštěvu, tu Bělobrádkovu s tou prezidentskou. Peníze na ní byly, nikdo místopředsedu vlády nesvazoval nějakými podmínkami. A dopadlo to prachšpatně. Pan Bělobrádek byl přesvědčen, že si může dělat v Bavořích, co jen chce. A také tak činil. Potloukal se z místa na místo tažen mašinou sudetů, velkým Posseltem.

Jistě by za tuto cestu by měl být premiérem silně pokárán a nadto by měl být vyzván, aby náklady na tuto cestu si dodatečně zaplatil sám. Na příští návštěvu v zahraničí by měl být provázen někým, kdo by mu radil, co si jako místopředseda vlády může dovolit a co nikoliv. Jen za těchto podmínek se nedočkáme od pana Bělobrádka, přítele velkého B. Posselta a zastánce "sudetoněmecké věci", dalšího ostudného jednání, které on bude samozřejmě považovat za normální. Vždyť přece je bavorská Křesťanskosociální unie sesterskou  organizací KDU-ČSL a bavorští křesťanští socialové jsou tak bratři, ne-li více, kádeuáků, které rozumbrada Holobrádek nazývá lidovce. Ale to jen tak nejde! Šrámkovští lidovci byli osvědčenými vlastenci a když byla republika ve 30. letech v nebezpečí spolupracovali s každým, kdo se na obraně republiky podílel. A to věřte, nevěřte v mnohých místech i s komunisty. V zahraniční politice sázeli hodně na Moskvu a podporovali uzavření Československo-sovětské smlouvy z poloviny třicátých let 20. století.  Že za to byli vykřičeni jako poskokové rudých pánů, se ani nemusíme divit. Vždyť to byli právě fašizující pravičáci, kteří je k bolševikům počítali.

To se panu Bělobrádkovi stát nemůže. Ten Moskvu a Rusko  nemusí, zato však velmi rád jezdí na bavorské vdolečky, které snad před vším upřednostňuje. Takže se nedivme, když jejich velký pekař je náležitě ozdobí, že  místopředsedovi české vlády tak chutnají, že se i zapomíná.                                                                K. Malý

Hájí Sobotkova vláda ještě české zájmy?

Pokud ano, pak by měla platit  zásada, že pomoc uprchlíkům, ať již jde o migranty z Afriky nebo Asie, bychom měli poskytovat teprve tehdy, až vlastní závažné sociální problémy budeme mít vyřešené.  Nejdříve bychom měli vytvořit podmínky, aby naši spoluobčané z neúplných rodin, důchodci, nezaměstnaní, bezdomovci, mezi nimiž se již objevují nejen ženy, ale i děti, mohli žít život lidsky důstojný, a ne plný živoření na okraji společnosti nebo dokonce již i mimo ní,  které poznamenává již sta tisíce našich blízkých.

Při úvahách o nich nezapomínejme na jeden neoddiskutovatelný fakt. Tito lidé svého času společně s námi vytvářeli hodnoty, které v současnosti všichni bez rozdílu s vděčností užíváme.  Svou těžkou sociální  situaci ve velké většině případů si sami nezpůsobili. Přesto však nyní trpí, mnozí z nich již dlouhodobě. Jen kolik zdravotních těžkostí je navštěvuje, někdy i trvalého rázu.

Pan Sobotka se svou vládou by si měl uvědomit, že jistá část dnešních vyděděnců odevzdala své hlasy jistě i ČSSD, možná že i hnutí ANO. A  nadto je tady ještě jeden veledůležitý faktor. Při  opakovaných průzkumech veřejného mínění se vyslovilo kolem 70 % respondentů proti přijímání tzv. uprchlíků do České republiky.

Pokud sobotkovská vláda nechce vnímat hlas lidu, pokud chce porušit zásadu, že naši sociálně slabí lidé i celé jejich skupiny bychom měli upřednostňovat  před jakoukoliv pomocí zahraničním subjektům, pak dokazuje, jak jsou jí zájmy těchto českých občanů šum a fuk, že jí je cizí i princip, na níž stojí demokratická vláda, a to vláda většiny. Z hlediska podpory tato vláda se opírá o vnitřní menšinu, staví se proti většině. Vláda se podřizuje zájmům cizím a vládne v souladu s nimi. Takovou vládu však nechceme!

Ano, stejně jako pan prezident jsme přesvědčeni, že dříve než si nabereme stovky, tisíce migrantů, měla by vláda poskytnout peníze např. Klokánkům. Místo toho Sobotka drze, bezdůvodně a naprosto neadekvátně napadá prezidenta Zemana. Ať se premiér snaží jakkoliv verbálně podstatu problému zamlžovat, obyčejným lidem je jasné, oč vlastně jde. Že jeho muziku tvrdí ministryně práce paní M. Marksová-Tominová, žádný div. Stala se z jeho milosti šéfkou resortu, ač byla známá  svou podporou „sudetoněmecké věci“.

Dalo by se čekat, že v rámci ČSSD se najdou kritici postupů pana premiéra. Bohužel jejich hlasy jsou nějak málo slyšet. Ostatně pokud panu B. Sobotkovi jsou fakticky lhostejné demokratické principy  v životě státu, pak  asi nemůžeme čekat, že by v rámci „jeho strany“ jim dal větší prostor.

Priority, které pan premiér nyní sleduje jsou jasné. Rozevřít náruč pro migranty, dát jim volební právo do komunálních voleb, a posilovat vztahy s Německem. Ani v prvním případě, natož pak  v tom druhém, nemá demokratický mandát, ale jak vidět, je mu to celkem jedno. Většina z nás odmítá touto cestou se sobotkovskou vládou, v níž jsou takoví „vlastenci“ jako pánové Bělobrádek a Herman, dále jít.  Dnes víme, že sudeti, když říkali, že nová vláda začala tam, kde skončila ta nečasovská, měli zřejmě pravdu. Ale tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.

J. Kovář

Na otázku, zda máme uprchlíky přijímat, zní většinové ne!

Zatímco nás vláda a různé zainteresované nestátní organizace vtíravě a snad neustále přesvědčují, že máme migrantům otevřít svoji náruč a přivinout je k hrudi, že musíme být solidární a nikoliv rasističtí, se v dalekém Jemenu připravuje další emigrantská vlna. Do probíhající občanské války již dříve vstoupila Saudská Arábie, bombarduje rebely, ale boje pokračují i nadále.

Opět umírají lidé, vznikají ohromné materiální škody. K tomu všemu kdosi z jakýchsi nám neznámých důvodů vyhlásil blokádu na dovoz potravin. Důsledky všech uvedených faktorů jsou hrůzné. Na pokraji vyhladovění je podle dostupných informací 6 milionů Jemenců, dalších 7 milionů trpí nedostatkem základních životních potřeb.

Tato tragedie jakoby žádnou vládu v Evropě nezajímala, ani Evropská unie, která si hraje na imperiální mocnost, nejeví potřebné známky krajního rozhořčení. Nic nevíme o tom, že by naši a evropští rozumbradové, kteří nám svorně a nevybíravě vnucují uprchlíky, protestovali proti tomu, co se v Jordánsku děje. Ostatně mají jistě svých starostí dost, koaliční hrátky v Evropském či českém parlamentu stále probíhají se střídavým výsledkem.  A nadto nám musí prodat, jak se zřejmě mlčky dohodli, co nejvíce uprchlíků.

Že v Jemenu se může již v nepříliš dlouhém čase zformovat další uprchlické vlna, neberou snad ani v úvahu. Proč také? Věří si, že uprchlíky nám stejně vnutí. Jestli jich bude o nějakou tisícovku více, to pro ně není žádný problém. Alespoň tak se chovají. Odpovědní politici, na rozdíl od velké většiny těch evropských i našich, by měli vyvinout co nejrychleji silný tlak, aby blokáda na dovoz potravin byla zrušena a boje v Jemenu přestaly. To je to nejefektivnější řešení uprchlického problému, a to přímo na místě, kde mnohým lidem v současnosti, vzhledem k  situaci, hrozí  nejrůznější nebezpečenství včetně smrti. A právě proto v Jemenu, jakož i v jiných států s obdobnou situací, by politici a státníci měli hledat a nalézt mírové řešení tamních problémů, aby lidé nemuseli opouštět své domovy.

To je včasné a jedině správné řešení uprchlického problému, nikoliv čekat až dorazí do Evropy další statisíce lidí. Současně si však mezinárodní společenství musí položit otázku, kdo kde vytvořil konfliktní situaci, kdo nese odpovědnost za boje a války a proto i povinnost všemožně uprchlíkům pomáhat, a to až do jejich návratu do původních domovů.

Všichni již dnes dobře víme, že to byly především Spojené státy, někde s pomocí NATO či EU, které společně nesou odpovědnost za velké migrační vlny z Iráku, Libye, Sýrie, Afghánistánu i z dalších států. Je-li toto společenství skutečně odpovědné za vzniklou situaci po jejich zásahu, mělo by vzniklé finanční náklady spojené s přijímáním migrantů hradit, a to každý podle míry svého zavinění. Pokud tuto odpovědnost neprosadíme již dnes, můžou se podobné situace na jiných místech znovu a znovu opakovat. A  nám budou říkat politici, kteří se bojí ukázat prstem na skutečné viníky, buďte solidární a pomáhejte svým bližním. Tito politici jsou nejen bázlivci, ale také bez schopnosti si promítnout situaci, jaké dopady bude mít na život národního společenství.

Proč máme naše finanční prostředky investovat do migrantů, když mnozí naši lidé trpí  chudobou, někteří, a jsou jich deseti tisíce, mají místo střechy  jen nebe nad hlavou. Vážení čeští politici, buďte konečně solidární s vlastními lidmi! Jim přece jste odpovědni ze své činnosti. Přednostně řešte jejich problémy a teprve poté těžkosti migrantů. Jinak to nejde.                                                                 J. Skalský

Pan P. Bělobrádek kráčí ve šlépějích  K. Schwarzenberga

a dokonce jej i trumfuje

Je ještě pan Bělobrádek místopředsedou vlády ČR? Formálně zřejmě ano, fakticky spíše prosazuje zájmy sudetů. Ostatně tak činí již delší dobu. Podle něj sudeti se zřekli nároků na majetkové odškodnění. Pokud se na tento "akt" dívá z hlediska sudetoněmeckého, pak může plesat. Ale jako český politik, do státníka má daleko a nikdy jím zřejmě nebude, by se měl zeptat, jakýchto nároků se sudeti konkrétně vzdali? I kdyby pátral sebevíce, pak takové nenajde. Nejsou!

Ty české nároky vůči Němcům, včetně tzv. sudetských, zjistí lehce. Jde o povinnost Němců zaplatit nám reparace, které nám podle Pařížské reparační dohody patří. Jde cca o 360 miliard předválečných korun, tedy v současnosti asi o 3,5 bilionů.

Nadto by měl jako český politik vědět, že německý majetek v republice jsme byli povinni konfiskovat tak, aby se nikdy nedostal zpět do německých rukou. Dokonce ani hodnotu německého majetku, který jsme konfiskovali, jsme nebyli povinni odečítat z našeho reparačního účtu.

Ale ještě je zde jedna "maličkost". Kdo platil cestu Bělobrádkovi do Bavor? Vystupoval zde nejen jako místopředseda české vlády. ale v delší době i jako sudetomilní patolízal. Pokud to bylo za naše peníze, tak je to zvrácenost a nový pan "Čistý" by si toho měl být vědom. Nechť si alespoň část cestovného zaplatí ze svých. Sudeti za službu, kterou jim prokázal, mu jistě náklady refundují.

Cesta pana Bělobrádka do Bavor byla několika dny pravdy o panu Bělobrádkovi, jeho straně i o samém předsedovi české vlády. Bělobrádkovci nejsou lidovci, ti šrámkovští byli důslednými vlastenci, ale obchodníci s českými zájmy, které na bavorském trhu pod cenou prodávají a zrazují. Bože, zbav nás, prosíme, takovýchto "politických křesťanů", dokud nám nenadělají ještě více škod.                       J. Kovář

Pro koho jsou dobré pohádky o popravách Němců v Blovicích

po druhé světové válce?

Na sklonku druhé světové války i v tom poválečném kvasu prvních dnů se přihodilo leccos, co nebývá běžné. Zmizeli beze stopy i lidé. O omyly nebyla nouze. Časem se mnohé vysvětlilo a upřesnilo, něco zůstalo záhadou podnes. Bohužel, i když poválečné zmatky utichly, navrstvily se chyby další a často zbytečně. Někdy v tom byla i  lajdáckost, zbytečný chvat. Dopustí-li se jich tak odborné pracoviště, spadající pod Akademii věd, je to na pováženou. Bohužel stalo se. A postihlo městečko Blovice na jižním Plzeňsku. Akademický atlas českých dějin či Ottův historický atlas vrhly na Blovice stín hanby.

Označují je jako místo, kde se po válce a během odsunu zacházelo s Němci nehumánně, ba dokonce se tu i popravovalo? A co hůře – z těchto odborných knih čerpali i další, objevily se články v tisku a tahle nepravda se dostala i do učebnic. Ano, učebnice dějepisu pro 9. ročník a víceletá gymnázia údaje převzala. Bílovice jsou tam zmíněny i jako místo s převážně německým obyvatelstvem… Naprostý nesmysl.

Pracovníci muzea jižního Plzeňska v Blovicích byli tím doslova zděšeni. Znovu, pro jistotu – se pustili do kontroly všech záznamů, hlášení, kronik, vzpomínek pamětníků – nikde sebemenší zmínky. Podle sčítání lidu v roce 1930 v Blovicích žilo 2387 obyvatel, Čechů 2355, Němců jen 18, zbytek cizozemci. Kde je ta převaha Němců, ví jenom odborní lektoři oněch děl. Kdyby to ostatně byla pravda, spadlo by městečko automaticky po Mnichovu do záboru.

Přitom ale, jak dosvědčují tehdejší záznamy, jak v Blovicích, tak ani v Dobřanech (ty už byly v záboru) po válce k žádným přehmatům vůči Němcům nedošlo. Neproběhl tu ani tak zvaný „divoký odsun“. Určitou roli zde sehrála i přítomnost amerických jednotek. V Blovicích nebyl ani sběrný tábor – také nač? Ten nejbližší byl v Dobřanech a ve Stříbře, kde Němci početně převažovali.

Nad tou chybou nelze mávnout rukou. Je to velká „hrubka“, byť zdánlivě jen regionálního dopadu. Takovýchto chyb se rázem zmocňují naši rivalové – odsunutí Němci. Takové „góly do vlastní branky“ jen uvítají. A nejen oni, i zdejší jejich slouhové. Takže propříště – v Blovicích se nepopravovalo.         Josef Sedlák, Plzeň

Odporné divadlo kolem Klokánků

Jana Maříková

Vláda sehrála cynickou frašku se "snahou" pomoci Klokánkům. Fond ohrožených dětí (FOD) potřebuje 30 milionů nutných na oddlužení a další provoz Klokánků. Ten dluh vznikl hlavně tak, že MPSV - či spíše ministryně Marksová Tominová prostřednictvím podřízených úředníků a různých poradců - Klokánky likviduje.

Špinění paní Vodičkové ze zpronevěry – bez podání trestního oznámení – je kouřovou clonou, zakrývající asociálnost celého divadla. MPSV škrtá platby ze státního rozpočtu, převádí je na jiný účel (třeba na pěstounskou péči) a zadržuje peníze. Ministryně chce Klokánky zlikvidovat.

Z nějakých mně neznámých důvodů nenávidí dřívější předsedkyni FOD paní Vodičkovou. V rámci jednání o pomoci Klokánkům si vynutila odstoupení Marie Vodičkové z vedení FOD. Aby pak oproti slibům žádnou pomoc Klokánkům z rozpočtu MPSV nedala . A zablokovala ji i na vládě. Jde i o to, že Marksová zřejmě plní zadání svých dřívějších a možná i současných "pasáků". Ministryně dříve "pracovala" v neziskové organizaci Gender studies (GS), která na rozdíl od rovněž neziskového FOD neodvádí žádnou reálnou užitečnou práci, která by někoho zachraňovala před bídou, týráním nebo smrtí v otřesných podmínkách. Zato však GS čerpala štědré dotační podpory z Norských fondů. Norsko - to sice není jen Barnevernet, ale i třeba spisovatel Nesbo nebo elektrárenský gigant Norskhydro. Jenže Barnevernet tam má zatraceně "prolezlou" veřejnou správu. Asi jako u nás Hrdlička, Janoušek nebo PPF. Barnevernet dělá v Norsku rozsáhlé špinavé obchodování s dětmi ve velkém. Obrovský kšeft. A z části za státní peníze. Česká "dámička", která byla napojená na norský penězovod, když se stala ministryní, tak kupodivu prosazuje zavedení stejného systému obchodování s dětmi, jako dělá v Norsku Barnevernet. V tom jim FOD a Klokánky překáží ve kšeftu. Ministryně Marksová by měla jít z křesla - nejlépe k čertu. Ale asi by měla jít k čertu celá vláda.

Problém vůbec nemusela řešit vláda. To bylo jen odporné divadlo. Ministr financí Babiš - pokud by skutečně chtěl FOD pomoci - klidně mohl dát těch 20 milionů z rozpočtové kapitoly Všeobecná pokladní zpráva (VPS). To je největší kapitola státního rozpočtu. Jde o více než 300 miliard. Je to větší rozpočtová kapitola než MPSV včetně důchodů. Podle rozpočtových pravidel ji spravuje ministr financí. Podle zákona o rozpočtových pravidlech ČR může ministr provádět rozhodnutí do výše 5% objemu rozpočtové kapitoly. To je mnohonásobně více než těch 20 milionů. Babiš jako ministr financí mohl sám dát příkaz zaplatit z VPS pomoc FOD. Jenže Babiš se rozhodl sehrát cynické politické divadlo, z něhož socani vyjdou jako odporné hyeny. Vláda rozhodla, že nedá ani 20 milionů na ohrožené děti, ale dá 140 milionů Chovancovi „na uprchlíky“. Těch 20 milionů na české ohrožené děti zablokovali socani svým hlasováním. Aby „podrželi“ svoji ministryni. Měli by za to jít k čertu i s Babišem.

Je to jako by lékaři nad krvácejícím pacientem místo obvázání rány uspořádali „odborný seminář“ o výhodách a nevýhodách jednotlivých druhů obvazů. Jenže lékaři by, na rozdíl od ministrů, v takovém případě byli stíháni za neposkytnutí první pomoci.                                                                                              novarepublika.cz

Sudeti jsou nositeli kontinuity henleinismu

Henleinofašismus byl jedním z projevů německého nacismu. V letech 1938 a 1939 s ním zcela splynul. Dr. E. Hahnová konstatuje, že nositelem kontinuity  henleinismu je sudetoněmecký landsmanšaft. Ano,  tato „bohulibá“ organizace, která má ve znaku „mírové holubice“, má s nacismem určité společné znaky, např. nenávist k prezidentu E. Benešovi, ke Slovanům, zvláště pak k Rusům, ke komunistům. Nacisté také určovali, co máme dělat, koho máme milovat a koho nenávidět, jaké pomníky bourat, jaké stavět a které zákony přijímat či rušit. Jejich specifická taktika spočívala v tom, že ze všeho ničemného, co činili, obviňovali druhé. A lhali a lhali a ze lži pak „tvořili“ nacistickou pravdu.

Ze sudetomanů nenávist  k uvedeným  subjektům jen teče. Ač jsou sami nahnědlí, podle goebbelsovského receptu náckují, a to bez zábran, druhou stranu. Dlouhodobý deficit racionálních argumentů nahrazují, přečasto, vulgarismy. Pravděpodobně sami nevědí, jak se tím shazují a jak kompromitují organizaci, pokud to ještě vůbec jde, jíž představují. Možná, že jde o sudetomany na volné noze, tak zvané Witiky, kteří jsou mnohdy řazeni k extrémistům. Ti se však mohou řídit jen svým momentálním vnuknutím, urážet, nadávat bez zábran pod svou bojovou zástavu se smutně nám známou orlicí. Naši předkové by o nich řekli, že jsou sprostí jako dlaždici. Stejně špatné je, že trpí mnozí z nich duševní impotencí. Všimněte si, že produkují jen podlé výkřiky, jimiž stanovují své pravdy, vnucují  je nám je. Bohužel nejsou schopni odlišit  své dojmy a představy od historické pravdy. A pokud náhodou to umí, pak nedají pořádný článek, ani za zlaté prase, dohromady. Někde vyštrachají text od pochybného autora a snaží se nám jej mnohokrát v krátké době vnucovat. Stále však křičí, aby odpoutali od sebe pozornost, chyťte zloděje. Je zajímavé, jak se schovávají za banality a vyhýbají se zásadním otázkám. Ať konečně řeknou, o co usilují.  Jedna skupinka sudetomanů na FB se vyslovila na svých stránkách jasně: Sudety patří Německu. Jiní pak hrají na elektronickém jevišti zatím jen malé úlohy. Jejich „štěky“ otravují atmosféru. Jsou nediskutovatelné.

Zatím co my otevřeně říkáme, že hájíme české státní a národní zájmy a na řadě konkrétních příkladů to dokládáme, jim zatím stačí jedna či dvě věty, kterými se snaží vše umazat, pošpinit, shodit. O sobě dokonce ani neřeknou, zda jsou sudeti nebo Češi s německými kořeny nebo již germanizovaní Češi. I tento údaj o sobě tutlají. Asi vědí proč. Tají i svá stanoviska k Postupimské smlouvě a Pařížské reparační dohodě, o dekretech prezidenta republiky se ani nezmiňuji, ty totiž z hloubi duše nenávidí asi stejně tak jako prezidenta E. Beneše. Nemluvím též o tom, že někteří z nich žijí v místech, kde v době sudetengau byli vražděni a umírali lidé, včetně zajatců, zejména sovětských, z tamních koncentračních táborů, zřízených nacisty, nebo na pochodech smrti po tisících. Do poslední chvíle nacistické říše zde Němci často ve spolupráci se sudety páchali nejrůznější zločiny. A pak po válce mnozí váleční zločinci z řad funkcionářů z NSDAP, SS, SA, gestapa, Sicherheitsdienstu stáli u zrodu tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu a zaujímali v něm dlouho, předlouho, řadu vedoucích míst, a to až do zlomu století XX. a XXI. Takže můžeme jen potvrdit, že paní doktorka E. Hahnová má pravdu. Jen zkuste s nimi o ní mluvit!  Uslyšíte jen několik jejich šťavnatých nadávek. A to právě oni považují za diskusi.

Smiřovat se? Ano, ale za dávno jimi určených podmínek, které ve stanovách „vylepšili“. Zřekli se toho, jak tvrdí, na co však  nikdy neměli nárok. Za to si sami vzájemně uznale a hrdinně poplácávají po ramenou a říkají si, jací jsou pašáci, jakou díru do světa udělali a hlavně ještě udělají.  Samozřejmě, že všechno má být na náš účet. Tak nás napadá, že „změny“ sudeti provedli jen ve stanovách. Jejich program zůstává nedotčen. Zatím o jejího novelizaci nic nevíme. Sudeti o něm, jak jsme informováni, jen zarytě mlčí.

Svých plánů mohou, alespoň z části, dosáhnout za pomocí několika částí “páté“ kolóny v republice. Značná část německé menšiny v ČR, jež je první ze zmíněných kolón, se již dávno, počátkem 90. let minulého století, prohlásila za součást tzv. sudetoněmeckého kmene, a podle toho jedná. I když jde o společenství privilegované, představte si, že mělo nedávné zasedání v hodovní síni českého ministerstva zahraničí, je málo početné a „most“ k Německu samo nemůže vytvořit i kdyby se rozkrájelo. Na pomoc již dávno přikvačily i katolická a evangelická církev. Ve Sdružení Ackermann-Gemeinde (SAG), které, ač údajně je právně samostatným subjektem, je fakticky složkou německé Ackermann-Gemeinde, jež je jedním z názorových společenství sudetoněmeckého landsmanšaftu. Členem SAGu je i kardinál Duka a další preláti i kněží. Za profesionálního omlouvače bychom mohli považovat pana plzeňského biskupa F. Radkovského, který, ač nikým nepověřen, se za český národ omlouvá v Němcích tam či onde. V současnosti mu konkuruje zdařile ministr Daniel Herman, který je nynějším předsedou SAGu. V souvislosti s touto skutečností někteří autoři mluví o tom, že „páter vyklouz“ je prvním sudetomanem v české vládě bohabojného křesťana a snad i sociálního demokrata B. Sobotky. Ale německá skupina v ČSSD by na „historický úkol“ nestačila. Jí razancí předčí TOP 09, KDU-ČSL a Zelení.  Nedostižní v tomto směru jsou bělobrádkovci. Do hry o českou státnost a národní zájmy vstoupilo již i ANO, zatím jen zčásti. Ta jeho brněnská složka se však již sama dokázala téměř znemožnit.

Nic nevíme o tom, že by se od  zločinců ve svých vlastních řadách, kteří byli otci zakladateli SL a vedli ho pevnou rukou celá desetiletí, sudetomani, kteří „diskutují“ na našich stránkách, distancovali a za jejich zločiny se omluvili. Vždyť na rukou měli nacisté, společně se sudety, krev téměř 27 milionů sovětských lidí. Místo aby zpytovali své svědomí a káli se, nenávistně napadají Rusko dál. O minulosti mlčí. Nelze o několika náhodných větách, které prohodí, prohlásit, že jde o skutečnou omluvu.  Kdo mlčí, souhlasí. Zvláště když vystupuje pod nějakým „sudetským“ názvem.  Jím dává najevo svou sounáležitost  s těmi, kteří chtěli vytvořit v Československu uzavřené území, jemuž říkali sudetenland. Byli to ve zdrcující míře lidé, které můžeme považovat nejen za henleinovce, ale i za nacisty, s nimiž již po Mnichovu splynuli. Byli to náckové, často mnohem a mnohem horší pro Čechy než nacisté z Říše. Ještě dříve než Hitler zpracoval plány na likvidaci českého národa, tito tzv. českoslovenští občané německé národnosti potřebné plány již měli.  A jeden z nich, K. H. Frank, podobný plán předložil A. Hitlerovi. Nacisty zůstali po celou druhou světovou válku. Někteří z nich i po ní. Tak komu sluší název nácek?  Samozřejmě jejich pohrobkům.

Zásada slušnosti, která vyžaduje diskutovat o nejrůznějších názorech slušně a bez urážek, jak je vidět,  pro mnohé z nich neplatí.  U nás však ji téměř všichni jiní diskutující dodržují bez výjimek. Vulgarismy sudetů jasně „vynikají“. Pokud nechcete respektovat ani zásadu slušnosti, páni, která je obecně uznávána, pak  na naše stránky raději nechoďte. Mnozí z nás si vašich štěků ani nevšímají, nevnímají je. Odpovídat na ně nechtějí, je to pod jejich úroveň.  Jen výjimečně se někdo nechá vámi vyprovokovat a  pak toho stejně lituje.  Škoda času, říká si.

Snad bychom měli uvést ještě jednu skutečnost. Za SL se staví  Bavorsko, kancléřka posílá sjezdu sudetů pozdravy. H. Koschyk mluví o milionech, které proudí z německé pokladny do rukou SL. Srovnejte s tím postavení našich vlasteneckých organizací. Ze strany vládních činitelů jim není zdaleka věnována ta pozornost, jíž se těší ve SRN sudeti. A že by miliony korun rozmnožovaly „kapitál“ našich organizací, je již zcela nemyslitelné. Zrovna tak nevíme nic o tom, že by Zaorálek nebo jiný český ministr zahraniči zapůjčil hodovní síň v Černínu nějakému vlasteneckému zasedání, ač Němci v něm setkání měli.  Zamyslete se nad tím, vážení přátelé!

Paní Dr. Eva Hahnová doporučuje diskusi Čechů a Němců o tom, proč sudeti jsou stále ještě nositeli kontinuity henleinovské strany. Paní doktorka velmi dobře ví, o čem mluví. Léta se sudetoněmeckým landsmanšaftem byla v kontaktu. Pracovala v jedné z jeho institucí. Měla tedy možnost osobně poznat jednotlivé vedoucí činitele SL a poznat tento subjekt zevnitř, jak funguje, kam směřují jeho aktivity. Zatím takováto diskuse neproběhla. Ne naší vinou. Druhá strana v tomto směru již celá desetiletí drží bobříka mlčení. Nechce přiznat ani známá fakta. Ze svých polopravd a i lží si naopak plácá, za vydatné pomoci sudetomilů všech odstínů, germanofilů, svou „pravdu“, přepisuje  dějiny, jejichž nové vidění nám usilovně vnucuje. Historická pravda je zde jejich obětí.  Ale aby přiznali, že jsou nositeli kontinuity henleinismu, je zatím ani nenapadlo. Diskuse na toto téma zřejmě otevírat nehodlají. Důvod? Můžeme si jej domyslet.  Z takovéto skutečné diskuse by vyšli jako poražení. Tezi, jíž zformulovala paní doktorka E. Hahnová, by s největší pravděpodobností, hraničící až s jistotou, nemohli vyvrátit.

Ale nejde jen o to! Pokud nebudeme tomuto dravému postupu sudetů čelit, historie se může opakovat, i když ne v tak barbarské nacistické podobě, ale třeba i někdy   jen v „rukavičkách“. Zatímco nás „naše“ média neinformují o hrozícím nebezpečí nebo se dokonce snaží nás uspat jako Šípkovou Růženku, SL ve srozumění s již zmíněnými devíti kolonami nastupuje, aby naplnil své plány. Když naši ústavní činitelé víceméně jen mlčí k procesu, který již dlouhodobě probíhá, musíme mluvit my, obyčejní občané republiky.                                                                       J. Kovář

Němečtí antifašisté společně s námi proti

znacizovaným henleinovcům

„Svébytný prvek v boji proti Sudetendeutsche Partei (henleinovští nacisté) představovaly oddíly branných sborů Rote Wehr, později přejmenované na Republikanische Wehr a ustavené německými sociálními demokraty už v roce 1934, a komunistických Arbeiter Wehr. První skupiny Rote Wehr vznikly v severozápadních Čechách s původním cílem chránit schůze a další akce své strany. V době bezprostředního ohrožení republiky se účastnily nepolitických forem boje proti henleinovcům, rozbíjely jejich schůze a srazy a znemožňovaly šíření jejich propagandy. Příslušníci Rote Wehr složili 3. července 1938 i přísahu věrnosti ČSR a v zářijových dnech aktivně bránili republiku. Na některých místech spolu s jednotkami stráže obrany státu bojovali proti ordnerům a sudetoněmeckému freikorpsu. V Nýrsku se zúčastnili odražení dvou útoků freikorpsu z bavorského Sambachu a v Mikulově vznikl oddíl Rote Wehr v počtu sto padesáti mužů, který byl za zářijové mobilizace vojensky vyzbrojen a začleněn jako samostatná jednotka do mikulovské posádky československé armády. Vedení DSAP oddíly Rote Wehr rozpustilo až 2. března 1939. Podobně jako Rote Wehr působily oddíly Arbeiter Wehr, k jejichž zřízení dostala KSČ povolení 8. srpna 1938. Předsednictvo KSČ schválilo jejich statut a organizační řád 9. září a v době mobilizace pak zajišťovaly většinou týl československé armády. Arbeiter Wehr byla zakázána orgány pomnichovské republiky 16. listopadu 1938.“    Z knihy Československu věrni zůstali

Z rozhovoru s Lorenzem Knorrem, německým antifašistou

Jste přece Němec a chebský rodák. Proč se nepovažujete za sudetského Němce?

Protože jde o umělé označení, z kterého udělali nacisté politický pojem. Pokud si vzpomínám, tak ještě před rokem 1936 toto označení nehrálo zásadní roli. Ale na olympiádě, která se konala v roce 1936 v Německu, prohlásil Goebbels na adresu Němců, kteří přijeli z Československa: Vy nejste žádní občané Československé republiky německého jazyka – což bylo tehdy oficiální označení – vy jste sudetští Němci! V tomto pojmu je totiž obsažen nárok na pohraniční území, osídlená tehdy hlavně Němci. Takže já dodnes tvrdím: byl jsem německy hovořícím občanem Československé republiky!

Vraťme se k aktuálním česko-německým vztahům. Je na nich co zlepšovat?

Ke zlepšení by nepochybně přispěla eliminace činnosti Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Z jeho strany je neustále sypána sůl do ran, neustále zní požadavky na odstranění takzvaných Benešových dekretů, což jsou, málo platné, zásadní historické dokumenty. A takové dokumenty prostě nelze odstranit, zrušit, vyjmout je z historie. Článek XIII závěrů Postupimské konference výslovně nařídil odsun Němců z Polska, Československa a dalších zemí. Důvodem byla snaha vítězů druhé světové války zajistit mír a evropskou bezpečnost. Byla to snaha odstranit zdroje neklidu před válkou, a těmi byly bohužel německé menšiny. Tuto skutečnost a hlavně pak rozhodnutí postupimské konference dnes mnozí rádi přehlížejí. Já osobně třeba považuji za možné i jiné řešení, než bylo vysídlení skoro všech Němců z ČSR, ale byla zde nezvratitelná vůle Spojenců, aby bylo co nejvíce Němců soustředěno do Spojenci kontrolovaného prostoru. Tak to svého času prosazoval hlavně Churchill, nikoli Stalin.

Ze vzpomínek na r. 1938

Můj děd Vojtěch Ret, narozený 25.2.1900, bydlel se svou rodinou – manželkou a dvěma malými dětmi ve stáří osm let a čtrnáct měsíců – ve Kdyni, kde byl zaměstnán na berním úřadě. Byl členem Stráže obrany státu a ještě s ostatními muži byl jako desátník v záloze nasazen o obraně našich státních hranic. Jejich úkolem bylo střežit oblast u Všerubského průsmyku u obcí Nová Ves, Hyršov a Všeruby. Dne 7. října 1938 dostala četnická stanice Kdyně, kde bylo příslušné velitelství SOS, rozkaz k vyklizení stávajících stanovišť na základě mnichovské dohody o postoupení našeho území Německu a k zaujetí nových pozic. Naši se stáhli do Nové Vsi, německé stanoviště bylo v Hyršově, vzdáleném asi 4 km.

8. října večer nastoupila do služby hlídka složená ze štábního strážmistra Slípky a mého dědečka. Když hlídkovali na silnici asi 400 m za Novou Vsí směrem k Tyršovu, byla na ně z Němci obsazeného území zahájena prudká palba. Hlídka se dala na ústup do Nové Vsi. Tam však štábní strážmistr Slípka zjistil, že se s ním nevrátil můj dědeček. Ihned po něm pod vedením štábního strážmistra Loudy zahájili pátrání. Když přišli na místo, kde byla předtím naše hlídka napadena palbou, došlo k opětnému prudkému palebnému přepadu z německé strany a přitom byl štábní strážmistr Louda zastřelen. Hlídka se tedy musela stáhnout do Nové Vsi, aniž zjistila, co se mým dědečkem stalo.

Pozdějším vyšetřováním vyšlo najevo, že byl při německé střelbě zasažen do nohy, při ústupu dostižen Němci a odvlečen z našeho území na samotu „Na spáleném“ k výslechu a tam ho doslova ubili k smrti. Ještě nedávno v této chalupě žila žena, která slyšela, jak s ním zacházejí. Slyšela, jak týraný volá “Prosím vás, nezabijejte mne, mám doma dvě malé děti!“ Mrtvého pak odtáhli na kraj lesa nad Novou Vsí směrem k Hyršovu a přikryli chvojím. V těchto místech má rodina postavila dřevěný kříž. Ráno 9. října zajel náš styčný důstojník na německé velitelství do Všerub k vyjasnění celého konfliktu. Bylo mu řečeno, že desátník Ret je mrtev a jeho tělo bude ve 13.00 předáno na demarkační čáře u Nové Vsi. To se také stalo. Paradoxem je, že vůz, na kterém Němci převáželi mého umučeného dědečka, doprovázela čestná jednotka SS a při předání těla našim vojákům vzdali Němci na rozkaz svého důstojníka čest zbraní.

Zohavené tělo mého dědy pak protokolárně prohlédl za účasti anglického pozorovatele, našeho styčného důstojníka a starosty města místní lékař a vydal pitevní nález. Bylo konstatováno roztříštění spodiny lebeční, bodné a řezné rány do levé části hrudi, zlomení a rozdrcení 5. až 10. žebra, střelná rána do nohy, pravá ruka uchycena jen na kousku kůže. Anglický pozorovatel byl tímto bestiálním činem na raněném bezbranném vojákovi zdrcen. Bylo totiž zjištěno, že ze zbraně, kterou Němci spolu s tělem vrátili, nebylo vůbec vystřeleno. Slíbil také, že vznese okamžitý protest na příslušném německém velitelství.

Můj dědeček byl pohřben ve Kdyni a štábní strážmistr Louda v Klatovech. Babičce bylo tehdy 39 let a ta osmiletá holčička byla moje matka. Blízko místa, kde byl umučen v roce 1938 můj dědeček, desátník v záloze Vojtěch Ret, stojí dnes kamenný památník.                                                        Marie Růžková, tehdy Kdyně

Za vlast a za rodinu!

Ladislav Kašuka

Je docela dobře možné, že brzy přijde doba, kdy opravdoví vlastenci z České republiky a zbytku Evropy budou s tímto heslem na rtech bojovat a umírat, pokud příliv migrantů z Afriky do Evropy neustane! Islámské země se především vinou neustále se do nich vojensky vměšujících Američanů z velké většiny stali místem, kde je život velmi nebezpečný a těžký a jsou nyní doslova líhní všeho druhu náboženského extremismu založeného na jediné myšlence, kterou je pomsta všem nevěřícím „křižákům“ z USA a zemí NATO, kteří udělali z jejich rodných zemí mnohdy doslova peklo na zemi!

Většina z té obrovské přílivové vlny novodobých kolonistů, která se valí v současné době do Evropy v průběhu dlouhých desetiletí, ve kterých se Amerika vměšovala pro svůj vlastní prospěch a zisk do jejich domovských zemí, přišla o někoho z rodiny, nebo ze svých blízkých a myšlenku na pomstu si společně s vyhlídkou na osídlení a následnou postupnou islamizaci Evropy nese ve svých srdcích!

Občas nastávají okamžiky, kdy se někteří z nich neovládnou, spadnou jim z tváří masky prosebníků a začnou vykřikovat, že až jich bude více, tak nás podřežou, nebo zotročí! Tehdy se vlastně dozvídáme pravdu o tom, co Evropany, kteří je hloupě přijímají s otevřenou náručí, ze strany islamistů opravdu čeká!

Američané, kteří sami nejsou žádným opravdovým národem, nýbrž celosvětovou multikulturní směskou dobrodruhů z celé planety, kteří téměř vyhladili původní obyvatelstvo Severní Ameriky a ukradli mu jeho zem, prosperují především z války, z chaosu a neštěstí druhých! V současné době pracují na tom, aby obrátili svět doslova naruby, a štvou Evropu proti Ruské federaci, která nechce nic jiného, než mír a výhodnou ekonomickou spolupráci s každým, kdo dokáže ocenit rovnocenné partnerství. Jenže Američané nestojí o partnery, nýbrž o loajální vazaly plnící bez otázek jejich rozkazy a požadavky!

Z důvodu zisku a světové dominance američtí politici a oligarchové tahající z pozadí za nitky podporují různé fašistické puče a barevné revoluce a zároveň svou pokračující politikou „bombové demokracie“, kterou provozují po celém světě tam, kde jen můžou, nahánějí do Evropy co nejvíce pomstychtivých imigrantů, které není čas žádným způsobem prolustrovat a případně odmítat a vracet tam, odkud přišli! Cílem této politiky není nic jiného, než postavit americké impérium na troskách zbytku civilizovaného světa!                                                       19.8. 2015 blog idnes

Operace Blesk a Bouře - plán Kyjeva na zničení Donbasu

Místopředseda Nejvyšší rady Ukrajiny Andrej Parubij: Kyjev potřebuje čas, aby mezinárodní společenství sankcemi zničilo finanční impérium, které budoval Putin, a my abychom mohli vybavit svou armádu a dočkat se toho rána, kdy zahájíme své operace "Blesk" a "Bouře" proti republikám Donbasu.

Ukrajinská vláda zvažuje variantu vývoje událostí, při níž republiky Donbasu - DLR a LLR - postihne osud Srbské Krajiny, která přestala existovat v důsledku útoku chorvatské armády v roce 1995.Toto prohlášení pronesl ve vysílání ukrajinské televize Andrej Parubij. Kyjevský politik poznamenal, že navštívil mezinárodní konferenci, "kde měl možnost komunikovat s chorvatskými kolegy, kteří vedli chorvatský stát v době krize, která byla velmi podobná té, která je u nás."

"Byl jsem překvapen, když jsem zjistil, že všechno tam bylo velmi podobné tomu, co se dnes děje na Ukrajině. Oni také přijímali rozhodnutí o zvláštním statusu těchto území. Také chtěli švindlovat před mezinárodním společenstvím a nejprve přijali ústavu, nikoliv status, a když mezinárodní společenství řeklo "udělali jste chybu", byli nuceni přijmout zákon o zvláštním statusu těchto regionů. Byl také připraven společný program o východisku z krize. Vlastně předpokládal stát ve státě, kde srbská území měla mít svou vládu, svou milici, svůj jazyk, svou vlastní měnu. Pro státní orgány zůstala pouze zahraniční politika a armáda. Tato dohoda byla zamítnuta jen proto, že samotní separatisté ji odmítli, ale dokonce i Chorvati byli připraveni," řekl Ukrajincům Parubij.

Podle jeho slov mu na otázku, v čem spočívala logika všech těchto kompromisů, diskutující odpovídali takto:

"Je nutno získat čas, připravit armádu, vyzbrojit ji tak, abychom jednoho dne mohli přejít do útoku. Uplynuly čtyři roky a jednou ráno začali operaci "Blesk" a byli schopni za dva dny vyčistit jedno velké území, a pak začali operaci "Bouře" a za několik dní vyčistili další velké území."

Dále jeden ze současných vedoucích ukrajinského parlamentu uvažuje takto:

"Získat čas - to je to, co nám často říkají naše mezinárodní partneři. To je to, co říkali v předvečer přijetí ústavy, protože přijel celý výsadek našich mezinárodních partnerů a řekli: potřebujeme čas, abychom sankcemi mohli přitlačit Putina, jako kdysi přitlačili Miloševiče, a mohli vám pomoci vyzbrojit a vybavit vaši armádu. U nás to bude, jak to bylo tam. Potřebujeme čas, aby mezinárodní společenství sankcemi zničilo finanční impérium, které budoval Putin, a abychom mohli vybavit svou armádu a dočkat se toho rána, kdy zahájíme své operace "Blesk" a "Bouře".

Poznamenejme, že Parubij je známý tím, že se stále zajímá o "chorvatské" scénáře vývoje událostí ve vztahu k Ukrajině. Například na jaře roku 2014, kdy byl hlavou Rady národní bezpečnosti Ukrajiny, reagoval na článek Denise Olejnikova, podnikatele, který byl nucen emigrovat z Ukrajiny do Chorvatska, o specifiku srbsko-chorvatské války devadesátých let minulého století. Článek získal mimořádnou odezvu.

Podstatou článku bylo, že když šla chorvatská armáda bránit území před "teroristy", měli na základě speciálního signálu všichni civilisté opustit ulice a zůstat ve svých domovech, a ti, kteří byli mimo domov, byli standardně považováni za vojáky nepřátelského vojska a likvidováni. Tehdy se Parubij vyjadřoval v tom smyslu, že pokud chce ukrajinská vláda vyhrát na Donbasu, musí se učit od chorvatských vojáků - výše popsaná taktika je "v tomto okamžiku jediné správné řešení."

Kyjev, 3.8.2015, Regnum

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr.Vladimíra Grulichová

Z projevu B. Posselta na 63. sjezdu odsunutých Němců z Československa, Norimberk, 26.-28.5.2012

„Důležitou zvláštností tohoto našeho sjezdu je přítomnost značného množství českých hostů. Jsou jich zde stovky, ale jen zlomek z nich byl oficiálně pozván…  

Když ty oficiální, nikoli soukromé, pověřence českých politických stran, kteří jsou na tomto sjezdu, sčítáme, pak představují podle nejnovějších výzkumů 60% hlasů v českém parlamentu. To musíme proměnit ve skutky.“

Tato slova musíme brát vážně. Za SL stojí nejen Bavorsko, ale do značné míry i Německo. Kanléřka A. Merkelová se v  době nepříliš dávné angažovala pro dialog mezi sudety a ČR. A to nemluvím o penězích, které z Bavorska i SRN proudí do pokladen landsmanšaftu. Kam až došel P. Nečas ve svém projevu v bavorském  zemském sněmu v Mnichově? Jaké tlaky na něj působily?       

Jedním z viditelných  skutků, který následoval po uvedeném sjezdu bylo Brno v r. 2015 a v témže roce i Poběžovice. B. Posselt však měl zřejmě na mysli důležitější kroky. Parlamentní většina v ČR může např. přijmout řadu rozhodnutí pro sudetoněmecký landsmanšaft důležitých, např. o přímých jednáních vlády ČR s představiteli SL, který sní o návratu do ČR, kde by se sudetoněmecká národnostní skupina transformovala v druhý národ  republiky a tak dále. Tyto cíle lze   velmi těžce dosáhnout jen mezinárodními jednáními, jak jsem přesvědčen, ale spíše přechodem vládních politických stran na sudetoněmeckou víru, tedy vnitřním převratem, spojeným se zahraničními tlaky.

Postupy K. Schwarzeberga, P. Bělobrádka, D. Hermana, O. Lišky, M. Horáčka, V. Špidly, L. Roučka, M. Marksové, ale i B. Sobotky, P. Vokřála a jim podobných, v neposlední řadě i kardinála D. Duky, neberme jako náhodné úlety, ale jako cílevědomá jednání směřující k výše uvedeným i dalším cílům, jež jsou pro naši republiku, a tedy i pro každého z nás, velmi nebezpečné. Svého času, a to nejednou, dal B. Posselt svým věrným na vědomí, že s některými představiteli české politické scény probíhají neveřejná jednání, o nichž je bude informovat, až dozraje doba.

A na co čeká česká vlastenecká obec? Až bude sudetomilská ruka v rukávu sudetů? To by bylo trestuhodně pozdě.                                                            Dr. O.Tuleškov

Vydala Nezávislá skupina Věrni zůstaneme ve spolupráci s Křesťanskosociálním hnutím a Českým národním sdružením jako svou 510. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, 25. srpna 2015

www.ceskenarodnílisty.cz  e-mail: vvdavatel@seznam.cz