Prof. MUDr. Rajko Doleček, DrSc. Ostrava, 1.2.2006

BITVA O VUKOVAR II.

7.SS divize „Prinz Eugen“, sestavená z “Volksdeutscherů“, příslušníků německé menšiny v Jugoslávii, se „proslavila“ trestnými expedicemi, zabíjením civilů a ničením měst i vesnic po Jugoslávii, v jejich převážně Srby obývaných částech, při likvidaci domácího protifašistického a protinacistického odboje, v roce 1944-45 pak jako pomocník při krvavých akcích částí 21. albánské SS divize „Skenderbeg“ na Kosovu a Metochii, v Černé Hoře, v Bosně. Při osvobozování Jugoslávie (zima 1944-45, jaro 1945) představoval Vukovar významnou německou pevnost, která přes měsíc odolávala útokům Titových jednotek NOVJ a POJ. Bránila bok ústupové cesty Wehrmachtu z Balkánu.

Chorvatská propaganda tvrdila, že Vukovar (komuna, tedy veliký okres) je chorvatská bašta. Při tom podle sčítání lidu (1981) tam bylo uvedeno 31% Srbů, 37,1% Chorvatů, 21,2% Jihoslovanů, z kterých byla veliká většina Srbové, protože se tito velmi často hlásili jako Jihoslované, Chorvati jen výjimečně. Podobně se jako Jihoslované hlásili i někteří Muslimové z Bosny & Hercegoviny Kolem Vukovaru byla celá řada vyloženě srbských vesnic.

Vláda ultranacionalistické strany HDZ Chorvatska, ještě před secesí 25.června 1991, se snažila zajistit svou moc v místech se srbskou většinou policejními stanicemi, obsazenými chorvatskými milicionáři (policisty). Chtěla tak znemožnit jakýkoli budoucí srbský odpor. Proti dosavadnímu pravidlu, že srbští milicionáři obsazují stanice v oblastech se srbskou většinou, začala vláda HDZ vyměňovat (často násilím) srbské členy milice a nahrazovat je chorvatskými. A pak začalo docházet ke střetům. Byli i první mrtví. Velmi závažný střet, ještě za plné existence Jugoslávie, se odehrál v březnu 1991 u města  Pakrac, (komuna, tj. větší okres Pakrac, v západní Slavonii, měl 28 000 obyvatel) , kam se odebrala jednotka chorvatské ZNG (Sboru národní gardy) a 600 členů speciální policie, aby obsadila stanici milice s většinou srbských milicionářů. Když se dovědělo o této nezákonné akci, velitelství JNA (jihoslovanská lidová armáda) tam poslalo obrněnou jednotku, která oddělila „znepřátelené“ strany. Z jednoho obrněného transportéru chorvatského MUP (ministarstvo unutrašnjih poslova – ministerstvo vnitra) zahájili palbu na vojáky JNA, kteří v zápětí zahnali útočníka. Jejich reakce však nebyla přes závažnost situace (jednotka, patřící do systému bezpečnosti státu, zahájila palbu na jednotku JNA) dostatečně energická, aby chorvatský MUP odradila od dalších podobných akcí. V referendu 12.května 1991, zda chtějí zůstat v Jugoslávii, bylo v komuně Pakrac registrováno 20 525 voličů, z kterých se 51% vyjádřilo, že chtějí setrvat v Jugoslávii (Srbsku).

Ustašovskými elementy a agitátory HDZ vybičovaná chátra v Zadru v noci 1.-2.května 1991 (tedy ještě před secesí Chorvatska a Slovinska) připravila pro tamní Srby „křišťálovou noc“, zcela podobnou té, kterou provedla nacistická chátra v Německu 9.listopadu 1938 proti Židům. Bylo vyloupeno, vypáleno mnoho srbských restaurací, obchodů a holičských salonů, soukromých domů. Mnoho Srbů bylo zmláceno, potlučeno. Podobné běsnění chátry zažili i obyvatelé Šibeniku a jiných měst Chorvatska.

V řadě oblastí Chorvatska docházelo k přestřelkám, někdy až k urputným bojům, když se chorvatské paravojenské jednotky, ZNG a MUP snažily násilím obsadit stanice milice v krajích s absolutní srbskou většinou (např.v Kninské Krajině). Byly to kraje, kde za ustašovského fašistického NDH (Nezávislý stát Chorvatsko) docházelo ke genocidě Srbů během 1941-45. JNA se na začátku snažila oddělit znepřátelené strany, sama se však stala terčem krvavých útoků chorvatských bojůvek, které začaly i s blokádami kasáren JNA, kterým byl přerušován proud, dodávka vody, potravy. Byly přepadány menší útvary JNA, výbušninami byly ničeny po Chorvatsku domy Srbů a Černohorců. Docházelo k dezerci části chorvatských, slovinských, albánských, později i muslimských vojáků, poddůstojníků, důstojníků z Bosny a Hercegoviny, i když řada důstojníků Chorvatů, Slovinců i Muslimů byla pro zachování Jugoslávie. Media Německa, Rakouska, Maďarska a Itálie byla zaplavena štvavou proti jihoslovanskou propagandou. Zbraně z Německa, přes Maďarsko a Rakousko, proudily do Chorvatska a Slovinska. Evropské společenství, předchůdce Evropské unie, nijak nereagovalo na neuvěřitelné rušení dohod z Helsinek z roku 1975, o nevměšování do vnitřních záležitostí suverénních států, o nedotknutelnosti jejich hranic.

Na Velikonoce 2.května 1991 se silná jednotka chorvatské policie pokusila dobýt stanici milice v Borovom Selu, několik kilometrů na sever od Vukovaru. Byla se ztrátami odražena, jednotka JNA ji zachránila před zničením. Když se jednotky chorvatského MUP a ZNG v té době pokusily obsadit stanici milice a dobýt srbskou vesnici Mirkovci (asi 15 km na jihozápad od Vukovaru), zahynulo 12 útočníků. V srpnu 1991 (už po secesi Chorvatska 25.června 1991) se sváděly těžké boje s mnoha mrtvými mezi oddíly ZNG a ozbrojenými Srby ve vesnicích se srbskou většinou kolem Vukovaru. Zde nutno připomenout, že za ustašovského teroru za II. světové války poměry mezi Chorvaty a Srby v tomto kraji byly docela dobré. Nicméně po II. světové válce se sem přistěhovalo dost Chorvatů ze Západní Hercegoviny, z oblasti prosáklé ustašovskou ideologií, odkud pocházela řada ustašovských vůdců. Přistěhovali se na místa po odsunnutí německého nebo maďarského obyvatelstva.

V době, kdy začaly propukat boje mezi Chorvaty a Srby, byl šéfem policie v Osijeku velmi inteligentní, elitní 35 letý Chorvat Josip Reichl-Kir, který se všemožně snažil udržet křehký mír mezi Chorvaty a Srby, chránil své srbské spoluobčany. Sám nikdy nenosil zbraň. Mezi Osijekem a Vukovarem (ve vzdušné linii kolem 40 km) bylo mnoho srbských vesnic, které u Osijeku dlouho odolávaly vlivu rychle se tvořících srbských paravojenských jednotek, které vznikaly jako sebeobrana proti akcím rychle vznikajících chorvatských jednotek. Koncem června 1991 někdo zaútočil granáty na stanici milice v Tenji, ve vesnici se srbskou většinou, 8 km od Osijeku, ve které žilo mnoho Srbů, propuštěných z práce v Osijeku, protože byli Srbové. Kir-Reichl to zajel vyšetřit. Na vstupu do Tenje rozstříleli jeho auto, populární modrou „Zastavu“. Byl zabit Kir-Reichl, jeden srbský člen milice a Kirův chorvatský poradce. Vrahem byl Chorvat Antun Gudelj, člen Tudjmanovy HDZ, politicky blízký s HDZ fanatikem Branimirem Glavašem, budoucím velitelem chorvatské ZNG v oblasti Osijeku, „seriovým vrahem v maskáčích“ (Misha Glenny „Pád Jugoslávie„/The Fall of Yugoslavia/, New York, Penguin Books, 1992), který se stal „mocným pánem“ ve Východní Slavonii. V té době již emisaři z Bělehradu začali vyzbrojovat tamní srbské obyvatelstvo.

Následkem dezercí Albánců, Chorvatů, Slovinců a části Muslimů, se výrazně oslabil 9.armádní sbor, zajišťující oblast Krajiny. Stávala se z něho srbsko-černohorsko-makedonská jednotka. V té době ohrožení krajů s absolutní srbskou většinou chorvatskými paravojenskými jednotkami, MUP a ZNG, poslalo Vrchní velení v červnu 1991 do Kninu elitního důstojníka, podplukovníka Ratka Mladiće, aby obnovil bojeschopnost 9.sboru, což se mu během krátké doby podařilo, a tím zabránil ničení a zabíjení v té oblasti. Mladić se narodil blízko bosenského městečka Kalinoviku v r. 1943, jeho otec Nedjo (čti nedžo) zahynul v r. 1945 v boji s ustašovci. Později, už jako generál, Ratko Mladić řekl autorovi:-„Já jsem už třetí generace Srbů, kteří nepoznali své otce, protože zahynuli v bojích, když jejich synové byli ještě malí“. V té době blokád kasáren JNA a útoků na její vojáky, řekl Mladić i toto:-„Nepřítelem je každý, kdo střílí na naše vojáky, kdo jim zastavuje dodávky vody, proudu, kdo je provokuje, blokuje.“

Po násilné secesi Chorvatska a Slovinska (25.června 1991) poslalo Evropské společenství 28.června 1991 svou „TROJKU“, trojčlennou „mírovou misi“do Jugoslávie (SFRJ). Trojka tvrdě vnutila zemi jako předsedu předsednictva, tj.prezidenta, Chorvata Stipe Mesiće, známého svými proti jihoslovanskými postupy. Paradoxní bylo, že přední politik a předák secesionistů Chorvatska, které se právě násilím odtrhlo od SFRJ, byl „násilím“ Evropského společenství „vnucen“ za prezidenta SFRJ. Zatím se po zemi stále více bojovalo, a secesionistům zcela nakloněná Evropa narežírovala celkem 14 příměří, vždy ve prospěch secesionistů, pro jejich znovu vyzbrojení a zvýšení počtu jednotek. Tudjmanovo Chorvatsko začalo 25. června 1991 akce proti JNA s mnoha jednotkami MUP a pouze 7 brigádami ZNG, a po 14 příměřích a po porážkách u Vukovaru a Dubrovníku, po úspěších JNA kolem Kninu, bylo už těch brigád 61, v kterých byli i příslušníci paravojenských HOS (chorvatské obranné síly), ustašovci z diaspory a kolem 10 000 cizích žoldáků. Neúprosně pokračovaly blokády a útoky na garnizóny (kasárna) JNA po celém Chorvatsku, jako začátek totální války proti JNA. Evropské společenství, pod silným tlakem Kohlova Německa, bylo jednostranně na straně secesionistů, Chorvatů a Slovinců, podobně i OBSE. Helsinské úmluvy o nevměšování a o zachování celistvosti států a jejich hranic z roku 1975 nenávratně zmizely.Vzhledem k nebývalé politické moci Kohlova sjednoceného Německa + Rakouska + Vatikánu, a neuvěřitelné propagandě na Západě, to, co se stane s tamními Srby, Evropské společenství nezajímalo.

Už několik dnů po utvoření ustašovského státu NDH, po kapitulaci armády Jugoslávie 17.dubna 1941, byl ve východní Slavonii vytvořen ustašovský prapor, vedený Augustem Halašem, odpovědný za masakry Srbů. Ustašovci a maďarští okupanti postříleli 21. dubna 1941 ve vesnici Sarvaš, v kraji mezi Osjekem a Vukovarem, 24 Srbů. Podobná situace se opakovala i v létech 1990/91, kdy po nástupu vlády HDZ tu byla už 24.března 1990 utvořena jako zárodek budoucí armády Chorvatska, 204.brigáda ZNG, pod velením Tomislava Merčepa, zplnomocněnce HDZ pro Vukovar, který tu zahájil svoji krvavou kariéru: masakry Srbů ve Slavonii, Záhřebu a hlavně pak kolem města Gospiće, kam ho doprovázel i jako jakýsi „kat z Vukovaru“, Josip Gažo. (Gospić je město v kraji zvaném Lika, pod pohořím Velebitu, nedaleko vesnice Smiljan, kde se narodil srbský světoznámý vědec Nikola Tesla /1856-1943/, jehož muzeum ve Smiljanu bylo po nástupu HDZ k moci zdevastováno). V rámci 204.brigády ZNG byly vytvořeny i zvláštní „skupiny pro tiché likvidace“, které započaly svou práci v první polovině 1991, ještě než začal větší srbský odpor. Velikými „pomocníky“ Merčepa byli již uvedený Branimir Glavaš, Blago Zedro a Tudjmanův starosta Vukovaru Marin Vidić, který se dostal k moci, když prezident Tudjman 25.července 1991 dekretem rozpustil řádně zvolenou obecní radu Vukovaru. Etnická čistka Vukovaru od Srbů byla domluvena v domě Tomislava Merčepa už v únoru 1991, nedaleko Vukovaru, za přítomnosti poslanců chorvatského Saboru (sněmovny) Vladimíra Šekse, Branimira Glavaše, Ivana Vekiće. Znamenala zprostit občany srbské národnosti všech vedoucích funkcí, zastrašováním je přinutit opustit komunu, případně některé zlikvidovat. Podle rozhodnutí výkonného výboru HDZ pro Borovo Naselje (pár km od Vukovaru) ze 13.března byli postupně odstraněni všichni vedoucí srbští pracovníci obuvnického kombinátu „Borovo“ (v Království Jugoslávie to byl „BAŤA“), jehož finanční prostředky byly převedeny do zahraničí k nákupu zbraní, výstroje. Tudjmanův starosta Vukovaru Vidić zprostil služby ředitele nemocnice, Srba Radetu Popoviće, srbské vedoucí pracovníky soudnictví, policejní správy atd. Postupně docházelo i k ničení výbušninami srbských restaurací, obchodů, kiosků, 2.května byla násilím obsazena rozhlasová stanice Radio-Vukovar.

Soustavné vraždění srbských obyvatel v širším Vukovaru začalo v červenci 1991, hodně jich přišlo o život v Borovom Naselju (ve sklepě pizzerie „Abazija“ „vyslýchal“ zajaté Srby Ivan Kapular). Zavraždění byli shazováni do Dunaje. Existují seznamy zločinců, ze skupiny Merčepa, Glavaše, Gaži, Dedakoviće, aj., kteří se zúčastnili bezuzdného vraždění kolem 4 000 Srbů. Novopečený starosta Marin Vidić si vedl deník, ve kterém byly i jeho zločiny. Likvidace Srbů ve Vukovaru a okolí trvala více měsíců, zapojovali se do ní stále noví zabíječi. Dva ostřelovači Miro a Zvonko Tvorel sami postříleli kolem 30 lidí, včetně žen a dětí, Mirko Filković-Kinez odpovídal za nějakých 50 vražd (sám vyslýchal a pak zabíjel), Zoran Šipoš (oslavován jako „hrdina vlastenecké války“) postřílel řadu Srbů i Chorvatů, kteří byli projugoslávští. Ivan Arbanas byl velitelem vojenské policie ZNG, vojenský soud v Bělehradě měl doklady o jím organizované likvidaci 45 osob. Popravy se konaly na břehu Dunaje, na polích, lidé byli podřezávání jako za „starých ustašovských časů 1941-45“.Žoldáci z mezinárodních brigád „Kondor“ a „Chicago“ také tu rádi zabíjeli. O vraždění Srbů v této oblasti (východní Slavonie) existuje otřesná fotodokumentace.

Chorvatské jednotky ve Vukovaru obklíčily a útočily na tamní garnizon JNA, kde byli soustředěny dva prapory JNA a četa vojenské policie. Před zahájením operace JNA o Vukovar, požádal Bělehrad Evropské společenství, ES, aby zprostředkovalo uvolnění obklíčených jednotek JNA a zajistilo v Záhřebu konec vraždění srbských civilů. Vše bylo bez efektu – možná, že samo ES skrytě, vzhledem k velikému vlivu Kohlova Německa, podobné akce tolerovalo, ne-li i podporovalo. Kolem Vukovaru byla koncentrována asi 1/3 všech chorvatských sil (204.vukovarská brigáda, brigády ze Záhřebu, Vinkovců, kolem 150 členů MUP, přes 400 nových gardistů ZNG z Vukovaru, paravojenské jednotky HOS, žoldáci z mezinárodních brigád). Před boji bylo z města evakuováno přes 6 000 žen, dětí a starých osob chorvatské národnosti. Srbům evakuace nebyla povolena.

Po neúspěchu s vyjednáváním, aby byly zachráněny obklíčené jednotky JNA a aby zabránilo dalším masakrům srbského obyvatelstva, rozhodlo se Vrchní velení JNA 14.září použít vyšší jednotky při osvobozování Vukovaru: 12.sbor z Vojvodiny, jednu gardovou brigádu a několik menších jednotek I.vojenské oblasti. V bojích byla zničena řada budov a zařízení, protože velení JNA nemohlo vystavit své jednotky velikým ztrátám v pouličních bojích. Byla použita taktika americké armády (viz  Irák) ničit nepřátelské cíle na vzdálenost. Bitvu o Vukovar také uspíšily série přepadů na garnizóny JNA po celém Chorvatsku: v Záhřebu, Varaždinu, Gospići, Zadru, Šibeniku, atd. Sám Vukovar byl silně opevněn, jednotky JNA tu zneškodnily přes 10 000 min a našly mnoho konzerv a jiných předmětů označených s NATO. Jako konec bojů se označuje 20.listopad 1991. Do zajetí se dostal celý krizový štáb obrany, včetně starosty Vidiće a mnoha uvedených zabíječů. Během bojů, jakož i přímo po konci bojů o Vukovar, došlo k projevům revanšizmu, odplaty některých příslušníků srbských paravojenských oddílů, proti příslušníkům chorvatské národnosti, ať už v uniformách nebo bez nich. Známý je masakr kolem 190 zajatých členů MUP, ZNG, paravojenských oddílů a civilů u statku Ovčary, který neospravedlňuje ani skutečnost, že mezi nimi byli ti, co vraždili vojáky i civily, nejen Srby, ale někdy i Chorvaty s projihoslovanským smýšlením. Pomsta a revanšizmus poškodily dobré jméno srbského národa, který vedl za více než 100 let osm válek za osvobození, ve kterých jeho vojáky zdobila statečnost, vysoká morálka, důstojnost a slušnost vůči zajatcům. Revanšizmus je cizí válečným dějinám a mentalitě srbského i černohorského národa.

Jak skutečně nazvat konec bojů o Vukovar – osvobození nebo dobytí města? Vzhledem k tomu, že akce znamenala osvobození obklíčené posádky, zastavení vraždění zbývajících Srbů, kteří se stali obětí ultrašovinistických snah vlády HDZ a vzkříšených ideálů ustašovského hnutí, lze říci, že to přece jen bylo osvobození, i když za vysokou cenu a s těžkými následky pro soužití Srbů a Chorvatů. I zde si strůjci neštěstí Jugoslávie ze zahraničí mohou mnout ruce: krvavá hranice mezi Srby a Chorvaty se stala krvavější, i když ne pro všechny.

Po osvobození Vukovaru došlo k hysterické odezvě významné části západních medií i řady státníků, bylo jednoznačně vidět, komu fandí a komu bezostyšně pomáhali zničit úspěšný multietnický a multináboženský stát Jugoslávii. Vykřikovali hesla o zbytcích komunizmu a nepřipomínali, že to byl právě Západ, a obzvláště Veliká Britanie, která za války (1941-45) jednoznačně umožnila převzetí moci v Jugoslávii Titem-Brozem vedené komunistické straně.Téměř nikdo z nich nemluvil o vraždách Srbů, o jejich hrozných historických zkušenostech před necelým půl stoletím za vlády ustašovců, jen se oháněli falešným heslem, že představují ideály „svobodného světa“. Po vukovarské porážce, po neúspěších v Krajině a kolem Dubrovníku, byla vojenská situace Chorvatska velmi vážná. Nicméně dobří přátelé z Evropského společenství (pod tlakem Kohlova Německa), z USA, z OBSE, z USA ovládané OSN, velmi Chorvatsku pomohli, za cenu nebývalého poškození oprávněných zájmů Srbů i Černohorců, za cenu úplného rozvratu zbývající Jugoslávie, za bezohledného zavlečení Bosny a Hercegoviny do občansko-etnicko-náboženské války, aby se pomohlo a ulevilo Chorvatsku. Významně pomohl i příchod „modrých přileb“, UNPROFOR, a odchod JNA z Chorvatska. Získaným časem a dodávkami zbraní pomohli „přátelé“ reorganizovat armádu Chorvatska, sankcemi dále poškodit zbytky Jugoslávie. Jako epilog krvavých bojů mezi jihoslovanskými bratry byla schůzka tehdejšího premiéra zbytků Jugoslávie Milana Paniće s chorvatským premiérem Franjo Gregurićem v Budapešti (8.srpna 1992), organizovaná Mezinárodním Červeným křížem. Podepsali smlouvu o výměně válečných zajatců, podle hesla VŠICHNI ZA VŠECHNY. Tak se na svobodu dostalo příliš mnoho zmiňovaných zabíječů, za což byl Panić velmi kritizován a musel opustit vládu v Bělehradě. (M.Panić byl významný americký byznysmen, který téměř jednoznačně uskutečňoval cíle USA, ne své země).

A jako výsměch spravedlnosti, řada srbských velitelů i bojovníků z vukovarské operace byla obžalována a zatčena (někteří možná právem) Soudním tribunálem pro válečné zločiny v Haagu (ICTY), ale vyhlášení organizátoři vražd Srbů i projihoslovanských Chorvatů z východní Slavonie (např.Merčep, Šeks, Glavaš aj.) nebyli vůbec ani obžalováni.

Redakce : J. Skalský Připravil: dr. O Tuleškov