Prof. PhDr. Koloman Gajan, DrSc.

Edvard Beneš a Mnichov

Dne 26. září 1938, čtyři dny před mnichovskou konferencí, přednesl Adolf Hitler, říšský kancléř a führer německého národa, v berlínském Sportpalastu jeden ze svých nejútočnějších, nejodpornějších a nejprolhanějších projevů proti Československé republice a především proti jejímu prezidentovi dr. Edvardu Benešovi. Před zfanatizovaným davem jeho posluchačů přímo řval: „Zde stojím já a tam stojí on. Mezi námi musí být rozhodnuto.“ (Hier bin ich und dort steht Benes.“) Šlo vskutku o boj dvou nesmiřitelných světů: demokratické republiky Československé a nacistické třetí říše.

Dr. Edvard Beneš, spoluzakladatel Československa, nejbližší spolupracovník T.G. Masaryka, dlouholetý ministr zahraničních věcí a druhý československý prezident, bytostný demokrat a znalec evropských politických poměrů, si uvědomil lépe než kterýkoli z evropských vedoucích politiků hned po vítězství nacionálního socialismu v Německu a nástupu Hitlera k moci zásadní změnu, která v Evropě nastala a hrozbu, kterou pro evropskou demokracii a zvláště pro bezpečnost československého státu představuje.

Politika hitlerovského Německa směřovala od samého začátku k agresi a k válce. Již v únoru 1933, měsíc po svém nástupu, prohlásil Hitler před zástupci Reichswehru, že jeho cílem je dobytí životního prostoru (Lebensraum) pro Němce na východě a jeho bezohledná germanizace. Demokratické Československo a osobně dr. Beneš mu v tom byli překážkou.

Letošní jubilejní osmičkový rok se blíží ke konci. Ze všech čtyř historických výročí – 1918, 1938, 1948 a 1968 – považuji rok 1938 a mnichovskou konferenci za výročí nejtragičtější. Mnichovský diktát vedl k zániku masarykovské demokratické republiky a k vypuknutí nejstrašlivější války v dosavadních dějinách lidstva.

Podle signatářů mnichovské dohody – britského ministerského předsedy Nevilla Chamberleina a francouzského premiéra Eduarda Daladiera – měla smlouva ochránit Evropu a svět před novou světovou válkou a přinést mír pro naši dobu (peace in our time); ve skutečnosti došlo již pět týdnů po záboru „Sudet“ v tak zvané Kříšťálové noci k velkým protižidovským pogromům a vypalování synagog, po půl roce okupovalo hitlerovské Německo zbytek Československa a po roce vtrhla německá vojska do Polska a rozpoutala druhou světovou válku.

Tak, jak tomu bylo o minulých výročích Mnichova, stalo se 70. výročí příležitostí k novému hodnocení a zamyšlení nad tehdejšími událostmi doma, v Evropě i ve světě. Vyšla celá řada nových historických prací (mimo jiné třísvazkové kritické vydání Benešových pamětí, editor Milan Hauner, obsáhlá dvoudílná Benešova biografie Jiřího Dejmka 1. a takřka nepřehledné množství úvah v odborném i denním tisku, konaly se konference a různá zasedání. V Mnichově uspořádal mezinárodní konferenci Ústav pro soudobé dějiny a Collegium Carolinum.

Publikované práce přinesly řadu nových, či dosud méně známých, faktů a informací, zamýšlení se nad tehdejšími složitými událostmi. Co se týče hodnocení role dr. Beneše v mnichovské krizi, došlo po zcela negativistickém dřívějším pohledu k výraznému posunu směrem k vyváženějšímu postoji. Je to, podle mého soudu, v první řadě zásluha historika Roberta Kvačka, vynikajícího znalce historie předmnichovské republiky a obou prezidentů, T.G. Masaryka i E. Beneše, i několika historiků dalších, zabývajících se Benešem.

*                                          

V naší moderní historii stěží najdeme druhou politickou osobnost, která by byla v rozmezí 10 let postavena před fatální úkol učinit rozhodnutí o otázkách, majících pro další vývoj československého státu a pro jeho lid tak osudový význam. A jen málokterý z našich novodobých politiků se dožil v relativně tak krátké době tolika ponížení, urážek a osobních zklamání. Edvard Beneš byl a občas je dosud napadán, kritizován i odsuzován nejen svými osobními a politickými odpůrci, ale často i svými bývalými spolupracovníky. Vytýká se mu, že jak v roce 1938, tak v roce 1948, kdy Československo stálo na osudovém rozcestí, situaci nezvládl a místo boje zvolil kapitulaci.

Hodnocení chování dr. Beneše v době Mnichova už má svou vlastní historii. Na základní otázku, kdo zavinil Mnichov, zněla dlouho stereotypní odpověď: Československá buržoazie v čele s prezidentem Benešem a v dohodě se západními spojenci Francií a Velkou Británií. Po únoru 1948 a v první polovině 50. let líčila tehdejší oficiální československá marxistická historiografie politiku v době Mnichova způsobem, který lze dnes těžko označit jinak než absurdní. Z její interpretace vyplývalo jakoby tehdejší českoslovenští političtí reprezentanti v čele s E. Benešem neměli na udržování samostatného státu vůbec žádný zájem a jakoby mnichovská kapitulace byla přímo jejich cílem. K 30. výročí vzniku republiky, dne 28. října 1948, tedy nedlouho po prezidentově smrti, označil tehdejší ministr informací Václav Kopecký prezidenta Beneše za reprezentanta „zrádné československé buržoazie“ a za hlavního politického činitele, zodpovědného za Mnichov.

Vojenské přípravy na obranu republiky, o něž se Beneš tolik zasloužil, interpretoval historik Václav Král, nositel státní ceny Klementa Gottwalda, ve své knize „O Masarykově a Benešově kontrarevoluční činnosti“ z roku 1953 slovy: „ Zkoumáním politiky československé buržoazie a jejího agenta Beneše v období Mnichova jsme došli k závěru, že cílem této politiky bylo obětovat Československo politické agresi, aby bylo umožněno zničení Sovětského svazu. Z tohoto hlediska se musíme dívat i na všechny přípravy obrany státu.“ A Král pokračuje: „Jestliže cílem Benešovy politiky byla kapitulace před Hitlerem, projevilo se to i v přípravách obrany státu, ze něž Beneš nese plnou odpovědnost. Měl-li před svou prezidentskou volbou značný vliv na řízení armády, bylo jeho postavení v armádě po roce 1935 téměř diktátorské. Aktivní účast Benešova na přípravách obrany státu před rokem 1938 sloužila mu pak jako argument proti podezření z kapitulantství. Proto Beneš vždy, kdykoli mluvil o Mnichovu, tvrdil, že Československo nechtělo kapitulovat, protože se prý od roku 1932 na válku s Německem připravovalo. Důkazem toho, že Československo se chtělo bránit, byla prý výborná příprava naší armády v roce 1938. Faktem zůstává, že Československo sice před Mnichovem intenzivně zbrojilo, avšak nikoli proto, aby se bránilo před Hitlerem, nýbrž především proto, že zbrojení přináší kapitalistům  nesmírné zisky, a dále proto, že tento výnosný obchod, na nějž prostředky poskytl náš pracující lid, zbavoval Beneše a zrádnou buržoazii všeho podezření z kapitulace. Ostatně Beneš věděl velmi dobře, že československé zbraně i po kapitulaci nepřijdou nazmar a že jich Hitler použije ve válce proti SSSR.“2.

Koncem 50. let po XX. sjezdu KSSS v době tzv. částečné destalinizace se sice ustoupilo od vyložených vulgarizací a zjednodušení, ale i nadále se tvrdilo, že Mnichov byl jen jakýmsi logickým vyvrcholením buržoazního zřízení ČSR a že odpovědnost za mnichovskou kapitulaci nese v první řadě Beneš.  Na tomto pohledu změnila jen málo léta šedesátá a následující. Benešovu vinu dokazovali nebo alespoň předpokládali téměř všichni, kteří se moderními dějinami Československa zabývali, historikové, filosofové a publicisté. Docházelo k onomu paradoxu, že pozornost byla soustředěna na kritiku Benešova postupu a celý složitý komplex otázek tehdejší situace zůstával zatemněn. Uvedu alespoň několik příkladů:

A co Beneš? Dvakrát kapituloval a vydal nepříteli bez boje stát, o jehož vznik a obnovu se zasloužil. (J.Firt)

Čeští liberální demokraté vzdali dvakrát hru bez boje a E. Beneš s vlajícími prapory zavedl národ do ocelového objetí Stalinova. (I. Sviták)

Beneš byl ctižádostivý, pilný, mnohomluvný průměr … Byl dobrý jako sekretář, jinak nic… Když přišla ve dnech Mnichova hodina rozhodnutí, žalostně se zhroutil, místo aby v této situaci rozeznal jedinečnou historickou příležitost. (J. Patočka)

Beneš se zoufale snažil využít všech domácích a mezinárodních faktorů, aby odvrátil národu hrozící nebezpečí. Když ale jeho úsilí ztroskotalo, nevzal v úvahu možnost odporovat silou anebo i jen vyhrožovat silou. (G. Skilling)

Z uvedených příkladů je zřejmé, že se v této věci v podstatě shodovali i autoři náležející jinak k různým názorovým skupinám. Toto pojetí se do té míry vžilo, že se pokládalo skoro za běžnou pravdu, takže se nepovažovalo za nutné věc znovu přezkoumávat.

Hlavním terčem kritiky Benešova postupu byla otázka kapitulace. Kritikové uváděli na obhajobu svého postoje zejména tyto argumenty:

Národ doma byl jednotný a disciplinovaný, pevně odhodlaný bránit republiku před nacistickými agresory. Pro svou obranu měl skvěle vyzbrojenou armádu s moderně vybavenými pevnostmi.

Hitlerovo Německo nebylo prý ještě na válku ani vojensky, ani hospodářsky připraveno; v zemi rostla nespokojenost a nazrávala politická krize. V samotném generálním štábu chystali proti Hitlerovi puč.

V západních zemích rostl odpor proti appeaserům. Útok Německa na Československo by tento odpor nesporně posílil, což by mohlo vést k vnitropolitickým změnám. Nově vytvořené vlády by jistě pak byly nenechaly Československo dlouho v boji osamocené.

Někteří kritikové Benešovi vytýkali, že se neopřel o Sovětský svaz, který byl odhodlán Československu pomoci.

Uvedené argumenty pomohly působit na každého, kdo nebyl s látkou zevrubněji seznámen, celkem přesvědčivě. Vyjadřovaly však spíše citový přístup k věci všech těch, kteří prožili mnichovskou tragédii anebo se do ní dovedli vžít. Prožije-li národ takový otřesný zážitek, že se musí vzdát agresivnímu útočníkovi bez boje, zanechá to v něm nutně hlubokou ránu, která se při každém dalším rozkolísání životních jistot znovu otevírá; je přirozenou tendencí jednotlivců i národů bránit se proti útočníkovi, byť by se jednalo i o ztracený boj. Je to tendence spontánní, přirozená,  a tak to tehdy také cítila většina lidí. Mohu tak soudit, protože jsem se sám ztotožňoval a tehdejším požadavkem lidových mas bránit se.

Úkolem historikovým není dávat průchod svým citům, nýbrž události analyzovat a vysvětlovat.

Věci nebyly zdaleka tak jednoznačné. Český národ byl ve své většině skutečně odhodlaný bránit republiku před Hitlerem. Nebyl však tak naprosto jednotný, jak se často paušálně tvrdilo a někdy i dnes tvrdí. Hospodářsky a politicky silné kruhy, zejména ve straně agrární, ale i v jiných pravicových seskupeních, usilovaly už dříve o změnu zahraničněpolitického kurzu Československa směrem na nacistické Německo. Vzhledem k celkovým náladám v obyvatelstvu neodvažovaly se tyto kruhy vystupovat otevřeně. Nicméně proti Benešovi intrikovaly, neboť ve své politické krátkozrakosti viděly v jeho počínání hlavní překážku dorozumění s hitlerovským Německem.

Československá armáda byla beze sporu jednou z nejlépe vyzbrojených evropských armád s vysokou bojovou morálkou a s důmyslnou soustavou pevností. Ani zde však nesmíme přehlédnout skutečnost, že také v armádě se odrážela hitlerovská rozkladná činnost mezi německou menšinou; velká část henleinovských funkcionářů už stála delší dobu přímo ve službách Hitlera. Podobně tomu bylo s iredentou maďarskou. Z přibližně jeden a půl milionu mobilizovaných vojáků bylo asi 300 000 Němců a asi 100 000 Maďarů. Je pravda, že většina mobilizovaných Němců, a to nikoliv pouze demokraticky a antifašisticky smýšlejících, ale také příslušníků SdP vcelku ignorovala Henleinovu výzvu z 23. září mobilizaci sabotovat a dostavila se řádně ke svým útvarům, ale jak by se byli tito vojáci a důstojníci zachovali později v boji, těžko říci. Mobilizaci se vyhnula jen část poslanců, členů SdP, uprchnuvších do říše.

Pokud se týče opevnění, i ta měla mezery; jižní, rakouská část československých hranic zůstala do podzimu roku 1938 nechráněna.

Názory na vojenskou schopnost Německa a jeho připravenost k válce již na podzim 1938 se stále poněkud různí. Většina historiků a vojenských expertů soudí, že Německo bylo již tehdy nejsilnější vojenskou a leteckou mocností v Evropě. Na přímý Hitlerův příkaz byly na základě přepracované verze Fall Grün z 30. května 1938 (Hitlerovy směrnice pro bleskové přepadení Československa: „Je mým nezměnitelným rozhodnutím v dohledné době rozdrtit Československo vojenskou akcí!)  zahájeny s okamžitou platností akce na mimořádné posílení armády a letectva. Byly vytvořeny integrované, samostatně operující pancéřové divize a pancéřové armády, svého druhu nové vojenské formace, jaké v r. 1938 vlastnilo jen Německo a které sehrály také v prvních dvou letech války – v tažení proti Polsku a zejména proti Francii – rozhodující roli. 3.

Hitler byl rozhodnut, když nabyl přesvědčení, že Francie a Velká Británie do války kvůli Československu nepůjdou, jít do války už na podzim 1938. Sám později litoval, že tak neučinil – překazili mu to prý Chamberlein a Daladier mnichovskou dohodou.4.

Ludwig Beck, šéf generálního štábu pozemního vojska, předal v roce 1938 vrchnímu veliteli armády von Brauchitschovi řadu pamětních spisů, ve kterých varoval před válkou. Byl přesvědčen, že Německo bude muset čelit obrovské nepřátelské koalici, že bude muset bojovat nejen proti Československu, ale také proti Francii, Velké Británii a Sovětskému svazu a že by v takové válce bylo určitě poraženo. Gen. pluk. L. Beck netušil ovšem to, co už tenkrát předpokládal téměř s jistotou Hitler a sice, že západní mocnosti jsou rozhodnuty do války s Hitlerem pro Československo nejít. 5. Pevný postoj Západu proti Hitlerovi by byl německou vojenskou a civilní opozici v jejím protinacistickém a protiválečném odhodlání posílil. O tom nemůže být sporu. Chování appeaserů Francie a Anglie vyznívalo naopak ve prospěch Hitlera. I když ne všichni Němci s výbojnou politikou Hitlera souhlasili, bylo jeho celkové politické postavení již i před Mnichovem do té míry pevné, že byl zřejmě s to vypořádat se tvrdě s každou vnitřní opozicí.

A jak reagovalo na tehdejší události  veřejné mínění ve Francii, Velké Británii i ve Spojených státech? Do jaké míry byly či nebyly oprávněné naděje opozičních sil na brzkou změnu vládních garnitur?

Britská vláda Neville Chamberleina a francouzská vláda Edouarda Daladiera pokračovaly důsledně v politice ústupků Hitlerovi; od dubna 1938 vyvíjely na československou vládu ve zvýšené míře nejrůznější formy nátlaku (ultimativní požadavek v noci z 20 na 21. září) ve smyslu splnění stále se stupňujících německých nároků.

Ve veřejném mínění západních zemí převládaly pacifistické nálady. Průměrný Angličan, Francouz, ale též Američan byl sice proti Hitlerovi a nacismu, ale zpracován obratnou demagogií appeaserů uvěřil falešné goebbelsovské propagandě (ovlivněn mimo jiné i Henleinovým působením za jeho pobytů v Anglii), že se jedná pouze o interní německo – československý spor, týkající se sebeurčovacího práva tzv. sudetských Němců, který je možno a nutno vyřešit dohodou.

Britský a také francouzský konzervativní tisk československou politiku vůči Němcům záměrně zkresloval. V mnoha článcích a statích útočil na prezidenta Beneše, že chce zločinně zavést svět do války a líčil ho jako neústupného protiněmeckého šovinistu.

*                                           

Tlak mas zdola nebyl zdaleka tak silný, jak někdy někteří autoři uvádějí; možnosti výměny vládních garnitur působením veřejného mínění a opozičních protiappaserovských byly omezené.

Lidé se tehdy jako dnes báli války, nechtěli ji; přáli si, aby mír byl za každou cenu zachován. Neuvědomovali si ovšem, o jaký pochybný mír se tu na úkor Československa jedná, netušili, že Hitlerovi o žádný mír nejde a že se s ním dohodnout nelze; že jemu se jedná o likvidaci Československa, kterou by se mu tak uvolnila cesta k ovládnutí Evropy i světa.

Došlo tehdy k poněkud zvláštní paradoxní situaci: zatímco se v ČSR stavěla v kritických zářijových dnech zdrcující většina obyvatelstva za rozhodnou obranu své ohrožené vlasti a dávala tuto svou vůli najevo v nesčetných manifestacích, dopisech, výzvách a provoláních, adresovaných odpovědným československým činitelům a prezidentu republiky, přicházelo na Hrad a československé vládě z celého světa velké množství telegramů a výzev s opačným obsahem, jenž by se dal stručně shrnout slovy: jsme s vámi, ale nechceme válku, a proto zachovejte mír!6.

Na československou vládu a Beneše se obracely vlády, různé korporace a instituce i jednotlivci, vyzývající k dohodě s Německem. Telegramy v tomto smyslu dostal prezident Beneš i od prezidenta USA F.D. Roosevelta a od všech 21 latinsko-amerických států. Nejvlivnější američtí diplomaté, velvyslanci USA ve Velké Británii, Francii a Německu, J. Kennedy, W. Bullit a Hugh Wilson byli nakloněni appeaserům.

Koncem září 1938 byl svět svědkem absurdních scén. Ve chvílích, kdy český národ procházel nejhlubším ponížením a prožíval jednu nejtragičtějších kapitol svých dějin, vítaly rozjásaná davy Londýna a Paříže Chamberleina, Daladiera a Bonneta po jejich návratu z Mnichova květinami, jako zachránce míru. Na čas umlkly dokonce i slabé hlasy odpůrců a všude zněl jen souhlasný potlesk nad „skvěle vykonaným dílem mírotvorců“.

„La Paix est suavée,“ prohlašoval pokrytecky Daladier po svém návratu na tiskové konferenci. 4. října 1938 odhlasoval pak francouzský parlament mnichovskou dohodu drtivou většinu hlasů v poměru 537 ku 77. Proti hlasovali jen poslanci komunističtí (75), umírněný poslanec za Neuilly H. de Kérillis a socialista Jean Bouhey, poslanec za Cóte –  d´Or. Poslanci, kteří 4. října zvedli ve francouzském parlamentu ruku pro mnichovskou dohodu, patrně netušili, že hlasují za svou vlastní katastrofu.

Francouzská veřejnost byla zmatena a veřejné mínění bylo rozděleno; v mocenské sféře si však zachoval převahu dosavadní kurs.

V britské dolní sněmovně probíhala diskuse o mnichovské dohodě bouřlivěji a mnohem déle, než ve francouzském parlamentu. Labourističtí a liberální poslanci varovali v ní před jejími neblahými důsledky. Také vlivní konzervativní poslanci W. Churchill, A. Eden a ministr námořnictva ve vládě Duff Cooper (který poté na protest z vlády vystoupil) projevili s politikou vlády svůj nesouhlas.

Věcně a bystře ohodnotil situace W. Churchill, který se odvážil tvrdě vystoupit proti všeobecně převládající euforií. Svůj projev začal slovy: „Chtěl bych začít tím, že řeknu něco nanejvýš nepopulárního a nevítaného. Chci nejdříve vyslovit něco, co si všichni přejí nebrat na vědomí, nebo zapomenout, co ale přesto musí být konstatováno: že jsme totiž utrpělo velkou nezměrnou porážku a že Francie utrpěla ještě více než my.“ Projev skončil varováním: „Britský národ by měl vědět, že v naší obraně existují hrubé nedbalosti a vážné nedostatky; měl by vědět, že jsme utrpěli porážku bez války a důsledky toho nás budou na dlouho provázet; měl by vědět, že jsme minuli hrozný milník našich dějin, že přitom byla porušena celá evropská rovnováha a že nad západními demokraciemi byl vynesen hrozný rozsudek: „Byli jsme zváženi a shledány lehkými. Nevěřte, že tohle je konec. To je teprve začátek zúčtování, je to první doušek, první ochutnání hořkého nápoje, který nám bude rok po roce předkládán, ledaže se znovu vzchopíme k velkolepému obnovení svého morálního zdraví a válečné síly a odvážně se zasadíme o svobodu jako za starých časů.“8

Nicméně Churchillův projev situaci v britské dolní sněmovně nezměnil a pro rezoluci schvalující politiku vlády hlasovalo 366 poslanců a proti pouze 144.

Tak tedy vypadala situace v západních zemích. Tato osudná politika přetrvala ještě rok po Mnichovu. Muselo dojít k dalším Hitlerovým agresivním akcím, musel přijít 15. březen 1939 a přípravy agrese proti Polsku, aby se na Západě začalo chápat, že jsou nyní nacistickým Německem bezprostředně ohroženi i oni.

Kontroverzní a hodně diskutovaná byla a stále ještě je otázka připravenosti, možnosti a ochoty Sovětského svazu přijít Československu v září 1938 vojensky na pomoc (a to i bez francouzské účasti).

Jak známo, nastala v sovětské zahraniční politice počátkem 30. let jistá změna. Když socialistická revoluce ve vyspělých zemích Západu nezvítězila (jak se původně v Moskvě předpokládalo) a když po vítězství nacionálního socialismu v Německu začalo naopak hrozit nebezpečí, že nástupcem evropských demokracií nebude  v dohledné době komunismus, ale spíše fašismus, jenž představoval i pro Sovětský svaz skutečné ohrožení, začalo sovětské vedení (i Komunistická internacionála) svou politickou linii postupně měnit. V roce 1934 vstoupil Sovětský svaz do Společnosti národů a navázal diplomatické styky s řadou dalších států. Sovětská diplomacie začala ve Společnosti národů podporovat úsilí o vytvoření systému kolektivní bezpečnosti,

Okupaci Rakouska Sovětský svaz odsoudil a jeho ministr zahraničních věcí M. Litvínov navrhl jménem sovětské vlády v diplomatické nótě USA, Velké Británii, Francii a Československu svolání konference, jež by posoudila vzniklou mezinárodní situaci a vyvodila z ní patřičné důsledky. USA a Velká Británie však sovětský návrh odmítly. L. Blum, tehdejší předseda francouzské vlády lidové fronty, stejně jako E. Beneš byli pro účast na takové konferenci, ale ve Francii došlo mezitím k vládní krizi a změně vlády; na postoj Československa nebral nikdo zřetel.

Sovětská diplomacie vedená M. Litvínovem toto odmítnutí těžce nesla. Pokládala ho za neklamné znamení snah Západu o vyloučení Sovětského svazu z evropské politiky a o jeho izolaci. Vlivné západní skupiny, které byly právě u moci, spatřovaly stále v sovětském komunistickém systému větší nebezpečí pro své zájmy než v systému nacionálně socialistického Německa, a dávaly proto přednost dohodě s Hitlerem před dohodou se Stalinem.

V době československé krize dal Sovětský svaz několikrát najevo, že splní svou spojeneckou povinnost vůči Československu, učiní-li  tak také Francie, na jejíž pomoc byla československo – sovětská smlouva vázána. Po neúspěšných jednáních Chamberlaina s Hitlerem v Godesgergu, podnikl obdobně jako západní mocnosti i jistá vojenská opatření. (Zda byl Sovětský svaz ochoten Československu pomoci, k tomu chybí dosud hodnověrný písemný dokument.) 9.

Byl-li Sovětský svaz skutečně ochoten vojensky zasáhnout po boku Československa sám, o tom byly dlouho jen dohady. Z dostupných materiálů nevyplývá, že by se na bezprostřední konflikt s Německem vážně připravoval. Ostatně sotva lze předpokládat, že by se byl za daných poměrů pouštěl do války s Německem jen po boku Československa. Takový krok mohl totiž znamenat, že by se octl  tváři tvář jednotné frontě evropských fašistických států i fašistického Japonska, a bylo zde i nebezpečí, že by západní pravicové kruhy Německu nakonec i pomáhaly. Nehledě na čistky, které v sovětské armádě probíhaly a značnou část velení zlikvidovaly.

Beneš sám po celou dobu krize se sovětskou pomocí počítal a prakticky až do svolání mnichovské konference doufal, že se přece jen nakonec podaří vytvořit společnou protihitlerovskou koalici, do níž by byl zapojen i SSSR. Mnichovem tato koncepce padla.

Když v mezinárodní politice zvítězila linie appeasementu a když se nakonec do izolace nedostalo Německo, ale Československo, neviděl Beneš jiné východisko než mnichovský diktát přijmout. Jednal sice ještě 30. září se sovětským velvyslancem Alexandrovským, ale šlo již jen o formální sondáž, protože už po britsko-francouzském ultimatu Československu došel Beneš k závěru, že se Československo jen na jednu frontu, a to na frontu východní, společně se Sovětským svazem, odvážit nemůže. 10. V knize „Mnichovské dny“ o tom praví: „ Došel jsem k závěru, že kdybychom odmítli anglo-francouzský plán a šli hned do války s Německem jen za podpory Sovětského svazu, bylo by došlo k těmto důsledkům:  Celý západní svět by byl – ať upřímně, ať neupřímně – věřil, že Hitler se svou propagandou o Československu jako nástroje bolševizace střední Evropy má pravdu, a byl by se obrátil hned proti nám. Maďarsko a Polsko by přirozeně hned všemi silami pomáhaly Německu.“

Již krátce po Mnichovu, když zahraničněpolitická koncepce M. Litvínova neuspěla – a Mnichov byl de facto namířen také proti Sovětskému svazu – začaly se v sovětské zahraniční politice opět silněji uplatňovat tendence politiky rapalské. 11.

O Benešově aktivitě a postupu od počátku propuknutí československé krize na jaře roku 1938 do mnichovské kapitulace bylo již napsáno mnoho. Pokud jde o hodnocení jeho role v krizi, existují mezi historiky stále spory o tom, co prezident měl či neměl dělat, čeho všeho se dopustil a pod. Renomovaný historik Milan Hauner, editor Benešových tří svazkových  Pamětí, žijící v USA, napsal sice nedávno, že „soud historie musí být vůči Benešově historické roli objektivní,“ sám mu však vytýká např, že neobjasnil všechny sporné otázky kolem mnichovské krize, zejména kauzy týkající se tzv. objednaného ultimata, utajené Nečasovy mise aj. Někteří kritikové hledí na Beneše ne jako na zcela určitou konkrétní osobnost, v daném společenském kontextu, nýbrž jako na bytost, jejíž možnosti působení na evropský i světový vývoj jsou takřka neomezené.

V konkrétním případě bychom měli vycházet z nesporného faktu, že Beneš, který jako nejužší spolupracovník T.G. Masaryka patřil k zakladatelům československého státu a tolik se o něj zasloužil, měl prvořadý zájem na jeho udržení; byl zde tedy v plné shodě zájem státu, který vyjadřovala jeho prezidentská funkce, s jeho zájmem osobním. Rovněž musíme vědět, že Beneš, který patřil bezesporu k nejinformovanějším a nejvzdělanějším státníkům své doby a který věnoval všechny své síly právě zahraničnímu vývoji ČSR, věděl, v jaké situaci Evropa je. Problémy jednotlivých států znal do podrobností.12.

To zajisté neznamená, že by dr. Beneš neměl být podroben kritice; ta by ale měla být založena na nějaké normě, měla by postihnout svůj objekt v jeho konkrétních reálných souvislostech; neměli bychom naproti tomu od kritizovaného žádat činy nemožné nebo činy, vymykající se dobovému normálu.

*                                        

Když všechno Benešovo nadlidské úsilí selhalo, rozhodl se – po zevrubném rozboru všech okolností – pro přijetí mnichovského diktátu.

Víme, jak mučivé a jak nesnadné bylo pro Beneše toto rozhodnutí.13. Počítal po celou dobu krize i s ozbrojeným odporem a byl připraven v boji i padnout. Ustoupit se rozhodl teprve tehdy, když selhal i jeho poslední diplomatický pokus s Polskem. Jako realistický politik věděl, co je v dané situaci možné a co možné není. Nechtěl angažovat národ v konfliktu osamoceně, bez spojenců, ve chvíli, kdy se věc Československa zdála být ztracená a Češi by se jevili světu jako ti, kteří vyvolali válku. Přitom si byl dobře vědom politických a mravních důsledků tohoto kroku pro národ a stát. Jednal subjektivně čestně, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, podle svých nejlepších představ. Na rozdíl od většiny západních politiků si byl dr. Beneš jist, že mnichovskou porážkou nic nekončí, že Hitler půjde ve svých požadavcích dál a že se k válce určitě dojde. A už po roce se mu dostalo satisfakce, když se ukázalo, že měl pravdu. 14.

Benešovo zdůvodnění kapitulace přijímali jeho kritikové s nedůvěrou. Pokládali ho za něco, co mělo sloužit jen pro danou chvíli a seriózně se s ním nezabývali. Prezidenta Beneše musíme však pokládat jednak za politika dostatečně kvalifikovaného, jednak za člověka morálně bezúhonného a tudíž zdůvodnění, jež vypracoval na základě důkladného rozvážení situace, za významný dokument, který je třeba brát v potaz. Po diplomatickém oznámení výsledku jednání v Mnichově, sešli se  dne 30. září dopoledne na Pražském hradě: čsl. vláda, prezident, zástupci politických stran a vojenští představitelé, aby jednali o mnichovské dohodě. Všemi přítomnými byla označena za diktát, jenž nemá v dějinách obdoby. Ocitujeme si pro oživení paměti příslušnou pasáž z Benešových Mnichovských dnů: „Reprezentanti československé armády, stojíce tu přede mnou v krásném sále hradním, jenž býval Masarykovou knihovnou, jeden po druhém se pohnutě, někdy rozčíleně ujali slova. Dokazovali mi jednomyslně a v různých formách toto:

´Ať velmoci usnesou a dohodnou cokoli, mobilizovaná a na hranicích a v pevnostech rozložená armáda by nesnesla, abychom nyní nátlaku jejich povolili a učinili nějaké územní koncese Hitlerovi. Musíme do války, ať důsledky jsou jakékoliv. Západní velmoci budou ostatně přinuceny nás následovati. Národ je naprosto jednotný, armáda je pevná a chce do toho jít. A i kdybychom zůstali sami, nesmíme povolit, armáda má svou povinnost bránit území republiky, chce jít a půjde do boje.´

Byl to rozhovor velmi pohnutý. Viděl jsem slzy v očích některých generálů… Zaváhal jsem. Nakonec po nové úvaze jsem rozhodně a pevně odpověděl takto: ´Je dobře, že jste přišli, a je správné, že jste mluvili tak, jak má mluvit československý voják… Ale já jsem v jiné situaci nežli vy. Já nejsem jen vrchním velitelem armády, jsem také prezidentem a politickým exponentem národa jako celku. Já nemohu brát v úvahu jen to, co cítí lid a armáda. Já musím vidět celou naši situaci vnitřní i mezinárodní, všechny složky toho, oč nyní jde, a všechny důsledky, které by naše eventuální kroky měly za následek.  Především se mýlíte, že by se Anglie a Francie k nám připojily, půjdeme do války sami. Dle mých zpráv a dle toho, co sám vidím ve Francii a v Anglii, dnes obě tyto země do války kvůli českým Němcům nepůjdou a vůči nám budou postupovat jako vůči viníkům války, půjdeme-li do ní sami. Řekly mi to opětovně ústně i písemně, úředně a ultimativně už dnes 21. září, a vše, co od té doby podnikly, toto jejich rozhodnutí jen zesílilo. Nedělám si o tom žádných iluzí. Je faktem, že nás ve věci našich smíšených krajů definitivně opustily už před zářijovou krizí a že Francie své smlouvy nyní už nesplní. Vidíte přece, že i Polsko nám nyní poslalo své ultimátum. Bylo by ode mne lehkomyslné, kdybych chtěl vésti národ na jatka v této chvíli v izolované válce … Nechtějí nyní bojovat společně s námi a za lepších okolností, budou muset bojovat těžce a za nás, až my nebudeme moci. Dostanou všichni těžkou odplatu.“ 15.

Jestliže tedy Beneš předpokládal, že v případě odmítnutí Mnichova Hitler Československo napadne, nelze popřít, že měl k tomu důvody velmi pádné. Sotva kdo by mohl vyvrátit, že by se události byly vyvíjely jinak, než tak, jak Beneš předpokládal, a těžko mu tedy lze vyčítat, že toto riziko postoupit nechtěl.

Pravda je, že v zemi bylo velké odhodlání k boji a velké rozhořčení, když k němu nedošlo. Byla to přirozená reakce, ale živelná, která si nemohla uvědomovat možné důsledky. Ale ani obrovský šok, který kapitulace bezpochyby v zemi vyvolala, není tak přesvědčivým důkazem proti Benešovu rozhodnutí, jak se často uvádí.  Když vešly postupně do veřejnosti ve známost informace o pozadí událostí, a když se v celém rozsahu vyjasnila zrada bývalých spojenců, začala živelná vlna rozhořčení postupně opadávat. Kampaň, kterou proti Benešovi rozpoutali odpůrci, pak ukázala, že rady, které mu mohly dodatečně uštědřit, spočívali jen v tom, že se měl již dříve podrobit Hitlerovi a orientovat na fašistické síly. Již po 15. březnu 1939 a zejména pak po vypuknutí druhé světové války národ ve své většině Benešovu politiku pochopil, uznal ho za svého legitimního prezidenta a začal doma podporovat jeho zahraniční akce na znovuobnovení československé samostatnosti. 16.

Historická zkušenost ukazuje, že útočník si záminku pro svou agresi najde vždycky. K likvidaci Československa použil Hitler sudetských Němců, což bylo pro něho neobyčejně výhodné, neboť se mu to podařilo bez války na základě klamů a lží. Při zabrání Rakouska byl Západ v tak ochromeném stavu, že si Hitler ani nepotřeboval nic vymýšlet. Získání polského území již bez války nešlo, ovšem i zde Hitler svou agresi zdůvodnil „oprávněnými“ nároky Němců na bývalé německé území. Západ pak chtěl osvobozovat od plutokratů a židů. A v Sovětském svazu nastolit vlastní diktaturu. K tomu, co bylo  řečeno, bych ještě na závěr připojil, že politický systém první republiky sehrál navíc svou zvláštní roli: Jako demokratický a protifašistický stát vzbuzoval u Hitlera od počátku mimořádnou nenávist a také konzervativní západní kruhy podezřívaly ČSR od jejího vzniku z přílišné pokrokovosti. Tento stát se nacistům nijak nepřizpůsobil, svůj režim nezměnil, dokonce se stal útočištěm všech demokratických a protifašistických sil z Německa, Rakouska i jiných fašizujících států. Tyto síly hleděly s odporem na československou zahraniční politiku, svou povahou vskutku mírovou.

Poznámky

1.Edvard Beneš, Paměti I.-III., Milan Hauner, editor, Academie, Praha 2007, Jindřich Dejmek, Politická biografie českého demokrata, 2 díly, Praha 2006-2007.

2. Král, V.: O Masarykově a Benešově kontrarevoluční politice, Praha 1953, s. 180

3.Tento plán vojenského úderu proti Československu, který vznikl na poradě Hitlera         s generály dne 28. května 1938 v  říšském   kancléřství, obsahoval  známé  vůdcovo rozhodnutí o rozbití Československa v dohledné době  vojenskou  akcí. „Es ist mein unabänderlicher Entschluss die Tschechoslowakei in absehbarer Zeit durch eine militärische Aktion zu zerschlagen.“ Na poradě ve dnech  9. až 10. září byly pak vypracovány bezprostřední vojenské akce proti ČSR na začátek října. Dokumente der deutschen Politik, VI, s. 292 a n. Viz také Mnichov dokumentech I., s. 36 a 62 a Mnichov v dokumentech II., dokument č. 18.

4. V únoru 1945 poznamenal Hitler v tzv. Bormanndiktaten: „Vom militärischen Standpunk aus waren wir daran interessiert, ihn (den Krieg) ein Jahr früher zu beginnen… Aber ich konnte nichts machen, da die Engländer und Franzosen  in München alle meine Forderungen akzeptieren.“ Sebastian Haffner, Anmerkungen zu Hitler, Fischer Verlag 1982, s. 44.

A ještě několik málo týdnů před bezpodmínečnou kapitulací hulákal Hitler: „Man müsste den Krieg 1938 machen… Wir haben in München eine einmalige Gelegenheit verpasst, den unvermeidlichen Krieg… rasch zu gewinnen“.  (Die Tagebüchr von J. Goebbels. Cit. podle : Der Spiegel, 21.9.1987, č. 39).

5. Nakonec Beckova akce ztroskotala. Jeho pamětní spis z 18. července se dostal do Hitlerových rukou. 13. srpna požádal Beck o propuštění a Hitler mu vyhověl. Ještě i později měla německá opozice v úmyslu vystoupit pod vojenským vedením generálů Haldera a von Witzlebena proti Hitlerovi, ale i tyto plány ztroskotaly. Viz ČELOVSKÝ, B.: Das Münchener Abkommen von 1938, Stuttgart, 1958, s. 274 a n., české vydání: Mnichovská dohoda 1938, Tilia Ostrava 1999.

6. Viz LVOVÁ, M.: Mnichov a Edvard Beneš, Praha 1968, s. 155 a n.

7. REMOND, R.: Notre siecle 1918-1988, Fayard 1988, s. 228

8. Citováno podle ČELOVSKÝ, B.: cit. dílo, s. 469

9. Tuto verzi opírali někteří historikové o pozdější Gottwaldovo tvrzení, že mu prý Stalin výslovně prohlásil, že Sovětský svaz byl připraven poskytnout Československu pomoc, a to i v tom případě, kdyby Francie tak neučinila a i kdyby tehdejší Beckovo Polsko  a Rumunsko bránilo průchodu sovětských vojsk přes své území. Podmínkou prý bylo, že se Československo bude samo bránit a že o sovětskou pomoc požádá.

10. BENEŠ, E.: Mnichovské dny, Paměti, Praha 1968, s. 318. Beneš v dopise L. Rašínovi v listopadu 1938 znovu potvrdil: „O Rusku bylo jasno v kritických dnech, že závazek splní, ovšem splní-li jej Francie.“

11. Že Rusko na válku v r. 1938 a také v r. 1939 nepomýšlelo, o tom rozmlouval Beneš s kancléřem Smutným krátce po přepadení Sovětského svazu hitlerovským Německem, po Stalinově projevu. Pravil, že mu Stalin dal ve své řeči satisfakci, že Rusko nebylo na válku s Německem v roce 1938 připraveno. „To byl také jeden z důvodů, který mě vedl k tomu, že my jsme v září 1938 do války jít nemohli. Ani Západ, ani Rusko připraveny nebyly. To jsem věděl. Kdyby tehdy Německo válku dostalo a Rusko nám na pomoc nějakým způsobem šlo, stalo by se to, čeho jsem se obával, že by Daladier i Chamberlein nechali Hitlerovi volnou ruku, aby si to s bolševiky vypořádal. K válce se Západem (by) pak více nedošlo. Hitler by byl pánem Ruska a my se z jeho jařma více nedostali.“ Acta Occupationis Bohemiae et  Moraviae I. Praha 1966, s. 238.  

12. Z mnoha výroků je známo, jak vysoce si Masaryk dr. Beneše vážil. Hned po návratu ze zahraničí řekl, že bez Beneše bychom republiku neměli.  Když byl Beneš zvolen v září 1926 do čela Rady Společnosti národů, poslal mu Masaryk telegram, v němž se mimo jiné pravilo: „Uznání Evropy, ba světa, zasloužil jste si znalostí, poctivostí a vytrvalostí; dovedl jste náš humanitní program prakticky zkonkretizovat a ztělesnit. Řídil jste se v politice zahraniční i domácí Havlíčkem, jeho politikou rozumnou a poctivou. Všichni čestní a myslící občané republiky, uznáním, jehož se Vám dostalo, budou potěšeni a posíleni. Pravda vítězí.“

Masarykův sborník, sv. II. 1926-27, sešit 4, s. 362. Je s podivem, že jen málokterý z autorů se odvolává na charakteristiku Benešovy osobnosti, kterou podal nesmiřitelný a nepodplatitelný kritik F.X. Šalda ve svém úvodním slově k publikaci Edvard Beneš ve fotografii. Šalda se v ní vyznal z obdivu, úcty a lásky k našemu druhému prezidentovi. „Lid cítí velmi dobře,“ psal Šalda, „že Beneš je krev z krve jeho, kost z kosti jeho, že v sobě ztělesňuje nejlepší české ctnosti: pracovitost, houževnatost a především lásku k lidství, lásku k životu v duchu a pravdě.“ Dr. Edvard Beneš ve fotografii. (Slovem uvádí F.X. Šalda.) Praha 1945.

13. Beneš cítil odpovědnost za osud svého národa. Obával se, že kdyby Československo neustoupilo, český národ by mohl být vyhlazen a nikdo by nehnul prstem. Znal dobře Hitlerovy záměry zlikvidovat Československo a zejména se obával řádění vojsk zbraní SS. F. Peroutka vypráví ve svých vzpomínkách o setkáních (a také K. Čapka a V. Palivce), jež se uskutečnily v březnu až v květnu 1938 s vědomím Beneše, s německým vyslancem v Praze Eisenlohrem. Vyslanec líčil svým hostům v nejtemnějších barvách, jaký by byl pravděpodobně průběh války mezi Československem a Německem a že nikdo by nedokázal udržet německá vojska před pomstou, jež by se týkala celého českého národa. Peroutka vzpomíná, že když tyto Eisenlohrovy hrozby tlumočil Benešovi, objevil se v něm tenkrát  zřetelný strach. Najednou začal myslet, že opravdu jde o to, zda se uchová tzv. biologická podstata českého národa. Proto se Peroutka domnívá, že když Beneš rozhodl 30. září kapitulovat, že tak učinil ze dvou důvodů: předně byl smrtelně zraněn zradou Francie a lhostejností Anglie (stejně jako K. Čapek) a za druhé, že měl patrně na mysli onu biologickou podstatu národa a řekl si, že není jeho právo obětovat zejména tenkrát, když byl boj beznadějný. PEROUTKA, F.: Muž Přítomnosti, Zürich, Konfrontace 1985, s. 207-208.

14. Občas slyšíme názory, že na rozdíl od Beneše by Masaryk nebyl kapituloval. Je to postoj nehistorický a osobně myslím, že v dané situaci by stěží někdo jiný byl dopadl lépe než Beneš. A podobně je to např. s odvoláním se na odlišný postup, jaký zvolily Polsko, Jugoslávie nebo Finsko; každý případ je odlišný, svým způsobem jedinečný a nedá se mechanicky srovnat se situací, v níž se v září 1938 nacházelo Československo. F. Peroutka v článku Byl Beneš vinen?, uveřejněném po únoru 1948 v pařížském deníku Le Monde, napsal: „Všechny druhy politiky, vůči nacistickému Německu, byly vyzkoušeny. Byla československá, polská, belgická, holandská, jugoslávská, rumunská metoda. Konečný výsledek byl týž: Hitler vtrhl do všech těchto zemí…

Roku 1938 bylo dokázáno v Československu, že žádné ústupky, ani roztržení státu, nemohou usmířit Hitlera, protože jeho skutečným cílem byla vláda nad Evropou.“

Právo lidu, 23.2.1990, s.5.

Někteří historikové také soudí, že nelze úvahy omezovat jen alternativou: buď kapitulace, anebo válka s Německem; proč nevzít v úvahu, že československé přípravy k válce nemusely nutně znamenat válku, ale jednání, v němž mohla ČSR jen získat (J. Křen); že vždy existuje nějaká možnost manévrovat, přinejmenším v symbolickém smyslu (G. Skilling). Mám za to, že mnichovské ultimátum Československu žádné jiné možnosti než ozbrojený odpor nebo kapitulaci nepřipouštělo. „Jen jednoznačné ano přichází v úvahu… nyní není čas na protiargumenty“, vzkazoval Chamberlein britskému vyslanci v Praze Newtonovi, když od něj žádal, aby dosáhl od Beneše prohlášení o přijetí ultimáta.

15. BENEŠ, E.: cit. dílo, s. 340-342.

Na počátku krize bylo velení armády – podle všeho – odhodláno k rozhodnému odporu proti agresorovi. Dne 9. září připsal náčelník generálního štábu gen. Krejčí k memorandu armády vlastní rukou: „Když zemřít, tak čestně.“ Ještě 29. září prohlašovali – jak jsme výše uvedli – generálové Krejčí, Vojcechovský, Luža, Syrový před prezidentem, že armáda chce a bude bojovat. V závěrečné fázi krize nastal určitý zlom. Podle svědectví P. Drtiny, když se 30. září jednalo na poradě u prezidenta o tom, zda se bránit nebo kapitulovat, z přítomných generálů (Krejčí, Husárek, Vojcechovský) byl jedině Vojcechovský pro to bránit se. Náčelník hlavního štábu armádní gen. Krejčí byl prý toho názoru, že „proti Němcům se můžeme bít jen s Poláky“. Nakonec zaujala armáda k obraně toto stanovisko: „Za daného stavu je nemožná. Tím, že Francie odmítla pomoc, přestala existovat Malá dohoda. Sověty pro nás do války nepůjdou. Znamenalo by to válku všech proti nám a SSSR. Polsko není neutrální. Nemáme pevnosti proti Polsku, máme jen částečně proti Německu a Maďarsku. V okamžiku války k nám vtrhnou polská a maďarská vojska. Čechy a Morava budou odříznuty od Slovenska a přes hrdinství našich vojsk se nebudeme moci dlouho bránit. Náš boj by znamenal sebevraždu. To jsme povinni my, vojáci, v této chvíli říci.“ LUKEŠ, F.: Podivný mír, Praha 1968, s. 322.

16. Přísnost kritiků vůči dr. Benešovi je vskutku někdy až zarážející. Na jeho hlavu jsou svalovány všechny nezdary a neštěstí, jež postihly národ od druhé poloviny třicátých let po současnost. Lehkovážně se přihlíží, co Beneš vykonal za svého života pro národ a čs. stát; upírají se mu kvality politika a státníka, jichž si vážili i nejvýznamnější soudobí státníci. Jak uvádí první Benešův životopisec. Pierre Crabites, Beneš, státník střední Evropy, Praha 1935. Přitom patřil Beneš k několika málo politikům, kteří viděli a upozorňovali od samého počátku na nebezpečí, jež hrozí evropským národům i celému světu ze strany nacistického Německa. Varoval Západ, že ustupování agresorům nikam nevede a že bude mít neblahé důsledky nejen pro Československo, ale i pro Francii i Velkou Británii.

Jistě, Beneš nebyl Masaryk, ale byl jeho důsledným pokračovatelem a stejně jako on věřil v ideály demokracie a humanity a celý život za ně bojoval. Sudičky mu ale nebyly nakloněny a bylo mu souzeno, jako snad žádnému jinému českému politikovi, projít těžkou kalvárií. Jeho stín stále obchází a hledá spravedlnost a na naplnění čekají také slova poslance Staška, která pronesl onoho osudného 30. září odpoledne na schůzi několika poslanců s prezidentem: „Vy nemůžete za to, že vše tak skončilo. Snad bylo Vaší chybou, že jste tolik věřil. Ale právě Vás spravedlivá historie neodsoudí.“ Viz  KRÁL, V.: Politické strany a Mnichov, Praha 1961, s. 163.

Redakce: J. Skalský                                                                               Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí jako svou 265. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací Praha, prosinec 2008.

Webová stránka: www.ksl.wz.cz                                                   E-mail:Vydavatel@seznam.cz