Alexander Dubček a Václav Havel v podvečer Sametové revoluce 1989 XII

(Soupeři či partneři?)

PhDr. Antonín Benčík, CSc

17. listopadu 1989 bylo pochmurné zimomřivé počasí. Podzim pomalu končil a zima se teprve chystala převzít vládu nad přírodou. V ranních hodinách toho dne nasedl A. Dubček v Bratislavě do vlaku směřujícího do Prahy, kde se měl setkat s členem vedení KS Itálie, poslancem Evropského parlamentu Luigim Collajanim. Ten ho v Praze očekával spolu s V. Slavíkem a jeho manželkou, aby mu sdělil potěšující zprávu, že Evropský parlament - skupina pro sjednocenou levici - navrhla udělit A. Dubčekovi cenu Andreje Sacharova za mimořádné angažování na obranu lidských práv. Po tomto setkání chtěli navštívit rodinu O. Jaroše, blízké přátele A. Dubčeka. Podle údajů Miloše Hájka, tehdejšího předsedy Klubu Obroda, z tohoto setkání mělo vzejít mj. i společné prohlášení A. Dubčeka, L. Collajaniho za socialistickou frakci Evropského parlamentu a M. Hájka za Klub Obroda, k současné situaci.

Události 17. listopadu však tyto úvahy předběhly. Neboť Jan Urban, člen Obrody, signatář Charty 77 a aktivista nezávislých iniciativ, je vyzval, aby se zúčastnili manifestace mládeže na pražském Albertově. Když přišli na Albertov, stačili zaregistrovat vzrušenou atmosféru i skandování různých hesel "Zrušte KSČ, Zrušte StB, Nechceme Miloše", atd., ale také "Ať žije Havel, Dubček, Devátý, Ať žije Charta..."

Nebylo jim však dopřáno prožít dosyta atmosféru manifestace. Pojednou totiž Dubček zaslechl hlasy: "To je on". A vzápětí se ocitl v kruhu příslušníků StB, kteří ho spolu s italským přítelem zatkli. Luigi Collajaniho po krátké době propustili, ale A. Dubčeka drželi v zajištění a vyslýchali až do 21. hodiny. Byla to poslední akce StB proti A. Dubčekovi.

O brutálním zásahu Bezpečnosti proti studentům na Národní třídě, kteří se přece jen rozhodli pokračovat v manifestaci podle původně předpokládané trasy až do Opletalovy ulice, se Dubček dověděl až následující den po návratu do Bratislavy.

Až potud fakta o epizodické účasti A. Dubčeka na Albertově 17. listopadu. Avšak zapřísáhlý kritik Pražského jara, A. Dubčeka a reformistů osmašedesátého vůbec, P. Pithart to viděl ve své jasnovidecké vizi zcela jinak. Nyní totiž, v roce dvacátého výročí sametové revoluce 1989, vydal - zřejmě jako součást pompézních oslav "sametové", ale i sebe sama, publikaci "Devětaosmdesátý" s podtitulem "Vzpomínky a přemýšlení. Krédo". Vydalo ji nakladatelství Academia. Již z titulu je zřejmé, že navozuje vlastně na svou předchozí publikaci "Osmašedesátý", o níž byla již řeč v předchozí kapitole. A skutečně, záložková reklama mj. uvádí, že P. Pithart "napsal řadu významných politologických děl, z nichž zejména analytická kniha ´Osmašedesátý´ sehrála svým pohledem na jedno z nejvýznamnějších období moderních dějin našeho státu ve své době zcela průlomovou roli". Nevím sice, kdo tuhle záložkovou reklamu formuloval, zda autor či redakce. Vím ale, že tato oslavovaná kniha vyvolala ve skutečnosti živou a většinou odmítavou reakci. Stejně jako i další v záložce uváděná kniha ´Podiven´. Časopis Dějiny a současnost tenkrát publikoval její až sžíravě kritické hodnocení z pera celé plejády čs. historiků. A další řada kritiků se ozvala v souvislosti s kampaní kolem prezidentských voleb a Pithartově kandidatuře v Národním osvobození č. 18 a č. 24 v roce 2002. Osobnost Pitharta a názory autorů ´Podivena´ byla pro ně zcela nepřijatelná, a u Pitharta i s představou o roli čs. prezidenta.

A když jsem nyní obětoval několik stovek korun a publikaci „Devětaosmdesátý“ zakoupil a začetl se do ní, mé tušení se naplnilo měrou vrchovatou. Neboť základní metodou autora je i tentokrát subjektivismus. Své vidění a chápání události dějů, jejich hodnocení, až příliš častá bez ohledu na fakta (která buď nezná, nebo ignoruje), vydává za skutečnost. Zkrátka, stejně jako ve své knize „Osmašedesátý“, jen s tím rozdílem, že tentokrát má jeho kniha mnohem vyšší literární úroveň, ať již je to zásluhou autora či redaktora.

Důkazem této jeho metody je i hodnocení uvedené epizodické účasti A. Dubčeka na Albertově 17. listopadu. V kapitole „Svoboda už jen na tři kroky od nás" obšírně vysvětluje a hledá výmluvy, proč – i když byl organizátory osobně pozván, se on sám nezúčastnil shromáždění na Albertově, aby pak vzápětí zaútočil s hloupou a zákeřnou pomluvou proti A. Dubčekovi: „Kdo se k průvodu přidal s neomylným (pozor, přijde ironie) smyslem pro timing (načasování - B.A.) byl Alexandr Dubček. Bylo totiž přesně dvanáct nula nula. Vzápětí ho ale z průvodu orgáni (StB-B.A.) nenápadně odvedli a drželi někde na strážnici".

Podobnou metodu omluv, pomluv a útoků použil ve své knize několikrát. A k tomu jen dodám, že A. Dubček v létech 1988-89 jezdil často do Prahy k různým jednáním s dlouhou řadou reformistů. Např. s bývalým tajemníkem V. Slavíkem, s bývalým tajemníkem pražského Městského výboru KSČ B. Šimonem, bývalým předsedou vlády O. Černíkem atd., atd., přičemž se v Praze často zdržel i 2-3 dny. Státní bezpečnost za tuto dobu zaznamenala cca 20 Dubčekových návštěv v Praze.

Namístě je tudíž otázka. Proč se náš nikdy nechybějící hrdina a veliký vyznavač a obdivovatel hrdiny z biblické pohádky o Davidu a Goliášovi, ale také zapřísáhlý kritik Dubčeka, Pražského jara a reformistů, „také" neúčastnil na této akci? Zřejmě jeho jasnozřivému úsudku uniklo a nikdo mu neprozradil, jaký význam, jakou roli bude tato událost hrát v "sametové" revoluci. Ale zřejmě nedostal z Hrádečku žádný pokyn...