Alexander Dubček a Václav Havel v podvečer Sametové revoluce 1989 VI
(Soupeři či partneři?)
PhDr. Antonín Benčík, CSc.
Serióznost mi velí, abych uvedl jedinou zmínku o návrhu gen. Prchlíka, předneseném při jednání s A. Dubčekem někdy v červenci 1968. František Kaucký, v roce 1968 generální tajemník federálního ústředí Svazu československých novinářů, cituje ve své vzpomínce Prchlíkovu odpověď při náhodném setkání na otázku, proč je tak otrávený: „Rusové nás obsadí, uvidíš. Jdu od Dubčeka, přes hodinu jsem do něj mluvil. Navrhoval jsem mu mobilizovat dva ročníky záložáků a udělat na hranicích záchytné kordony - násilím by je neproráželi, vím to jistě (sic!). Ale Saša tomu nechce věřit".
Toť vše... K tomu poznamenávám, že to bylo pravděpodobně nedlouho po tiskové konferenci V. Prchlíka (15.července), kdy Dubček obdržel od maršála Jakubovského, vrchního velitele vojsk Varšavské smlouvy, ostře kritický dopis právě na adresu V. Prchlíka a jeho tiskové konference (18.července) a kdy (ve dnech 20. až 25.července) vydávali sovětští maršálové a generálové velitelům jednotek Varšavské smlouvy, které byly určeny k plánované intervenci, příkazy k bojové pohotovosti s tím, že postaví-li se československé jednotky na odpor, je třeba je rozdrtit" .
A ještě jedna poznámka: Pozornější čtenář po přečtení „Memoranda" snadno zjistí, že i další Pithartovo tvrzení, jako by autoři tohoto dokumentu uvažovali o zajištění bezpečnosti Československa mimo svazek s Varšavskou smlouvou, „v rámci neutralizace země nebo neutrální politiky", je nesmyslné. To také jednoznačně potvrdil i Pithartem zmiňovaný gen. Prchlík v polemice s Vilémem Novým na listopadovém zasedání ÚV KSČ.
Uvedené otázky „serióznosti" Pithartových úvah a závěrů pochopitelně silně zpochybňují i jeho následující značně přehnaná tvrzení o roli vojáků v zahraniční politice stejně jako za vlasy přitažené tvrzení, že českoslovenští vojáci „se přece vyznačují tím, že za českou nebo československou věc už nebojovali doma několik století" .
Dovolím si nyní konstatovat, že Pithartův výklad, úvahy, soudy a odsudky, vztahující se k mocenskopolitickým a vojenskopolitickým skutečnostem let 1968 a 1969, se vyznačují amatérismem a naivitou na straně jedné a fanfaronským hrdinstvím, jakoby inspirovaným biblickým příběhem o Davidovi a Goliášovi, na straně druhé. Jejich výrazem je i nepochopení či ignorace faktu, že rozhodujícím faktorem ovlivňujícím posrpnový vývoj reformního hnutí byla srpnová intervence.
Že to byla například přítomnost a aktivita několikasettisícové intervenční armády, které zapůsobily jako živá voda na konzervativce všech odstínů, že to byl velmocenský nátlak SSSR, i nátlak varšavské pětky a intervenční armády, které silně ovlivnily narůstající diferenciaci československé společnosti i samotného reformního vedení. Že to byly tyto skutečnosti, které spolu s permanentní hrozbou ozbrojeného zásahu intervenční armády či takzvané Střední skupiny sovětských vojsk v Československu podvazovaly možnosti reformního vedení, ochromovaly jeho rozhodování a nutily je ke kompromisním ústupkům.
A opět si dovolím odvolat se na názor vědecké kapacity s problematikou událostí let 1968 a 1969 důvěrně seznámené. Michal Reiman v článku pro Literární noviny v roce 1998 mimo jiné uvedl: „Možnost předejít intervenci - zde nerozhodovaly taktické chyby a neobratnosti - poskytovaly pouze dalekosáhlé ústupky Sovětům. Znamenaly ovšem konflikt s čs. společností a konec reformního vývoje. „Opatrný" a „neobratný" Dubček projevil pozoruhodnou houževnatost v tom, jak se bránil jít touto cestou. (...) Na některých věcech by se přesto bylo dobré dohodnout: rozhodujícím zlomem v situaci byla sovětská intervence. (...) Vojenská obrana v srpnu by bývala přivodila velké oběti na životech a na materiálních statcích. Měla by snad bezprostřední pozitivní morální účin, nemohla však odvrátit porážku a její důsledky. Základní situaci nemohl zvrátit ani odvážnější a rozhodnější posrpnový politický postup - modifikoval by pouze jednotlivosti... hlavním zdrojem demoralizace byla však okupace a její důsledky".
Tolik ke knize Petra Pitharta, protože vyjádřit se argumentovaně ke všem základním problémům a názorům autora by vyžadovalo napsat novou a daleko rozsáhlejší publikaci, než je „Osmašedesátý".
Ve stejném duchu bychom mohli charakterizovat i úvahy V. Havla z listopadu 1968. Jako stoupenec radikálního proudu reformního hnutí vystoupil na plenárním zasedání Výborů svazů tvůrčí inteligence 22.11.1968, jednajících o možnostech odporu proti postupující normalizaci s požadavkem donutit čs. parlament, aby respektoval vůli 14 milionového národa. Jakoby proti jeho vůli nestála „vůle" představitelů 230 milionové supervelmoci. Jakoby příčinou porážky Pražského jara nebyla vojenská intervence jejích armád a pokračující velmocenský nátlak a stálá hrozba krveprolití a nikoli eventuelní chyby a omyly Dubčekova vedení.
V dubnu 1988 byla tato radikální kritika reformistů a hlavně proti Dubčekovu vedení značně razantně obnovena na mezinárodní konferenci o průběhu Pražského jara 1968 v italské Cortoně. V diskusi o vztahu KSČ a čs. společnosti v roce 1968 se spolupracovníci pařížského časopisu, Tigridova Svědectví, vehementně snažili prosadit názor, že základním dělítkem čs. společnosti byl vztah KSČ k čs. veřejnosti, ačkoli fakta jednoznačně dokazují, že základní určující dělení reformní společnosti probíhalo mezi hlavním reformním proudem, v jehož čele stál A. Dubček, a mezi radikály všech odstínů. Názory spolupracovníků Svědectví zde prezentoval především Vilém Prečan a Jan Pauer. Záhy se ukázala souvislost těchto názorů s představami o politickém vyústění opozičního hnutí a narůstajícím rozporu mezi socialistickou a občanskou opozicí, což ohrožovalo jeho jednotu.
V tomto duchu napsal a v roce 1988 vydal Pavel Tigrid publikaci Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. Nebylo to náhodné, ale cílevědomé. Že obzvlášť razantní útok proti reformistům a především jmenovitě proti Dubčekovi zahájil počátkem léta 1989 Pavel Tigrid. Jako šéfredaktor časopisu Svědectví, vydávaném v Paříži, v článku „Zpráva o stavu střední Evropy" (č. 87/1989) velice razantně napadl reformistu Milana Hübla a Pelikánovy římské Listy, že s pomocí KS Itálie a celého týmu stoupenců demokratického socialismu „postrkávají bývalého prvního tajemníka KSČ (A.D.) na politickou předscénu". Podle něj bylo zřejmě skandování Dubčekova jména na protirežimních demonstracích dílem nějaké klaky. „Naproti tomu (uvádí dále) Václav Havel, nejproslulejší politický vězeň požívá nesporné úcty u stále rostoucího počtu spoluobčanů, ovšem výlučně jako spisovatel - intelektuál, příkladný obránce lidských a občanských práv". V závěrečné části své "Zprávy" zvedá varovný prst: „jestliže se opravdu ukáže, že reformní komunisté a jejich program z roku 1968, Gorbačovsky přičesaný, ještě jednou vstoupí do politické hry se šancí v čs. společnosti zabrat, pak je nutné už dnes a dostatečně hlasitě vyjádřit obavu, že to bude pohyb nikoli dopředu, ale zpět. Aspoň o dvacet let".
Pokračování