Vážení,
kdykoli se nalézám ve frankfurtské radnici, zvané Römer, při slavnostních příležitostech, padne můj zrak na působivé obrazy vládců říše římské německého národa, které zdobí císařský sál. Mezi nimi má Karel IV. zvláštní postavení. Zlatou bulou z r. 1356 upravil nejen volbu krále, stanovil práva kurfiřtů, ale také stanovil zásady zemského míru a omezil pěstní právo.
Jako poslankyně spolkového sněmu, která má volební okrsek ve volebním a korunovačním městě Frankfurtu n. M., činí mi vyznamenání Karlovou cenou sudetoněmeckého landsmanšaftu také proto velkou a mimořádnou radost. Jsem velice potěšena!
Více než tisícileté německo-české spolužití a sousedské spolunažívání se vytvářely po 800 let v rámci Svaté říše římské. Společenské, náboženské a politické konflikty v českých zemích ve středověku a raného novověku nebyly žádnými národnostními rozmíškami v moderním smyslu. O tom nejsou mezi historiky obou stran prakticky žádné rozdíly.
V první velké bitvě třicetileté války na Bíle hoře u Prahy nestáli v r. 1620 proti sobě Němci a Češi, nýbrž čeští protestantští vlastenci obou národností na jedné a císařsko-katolické síly na druhé straně.
Dvanáct vůdců poražené protestantské strany, jejichž useknuté hlavy po 10 let byly vystaveny na pražské staroměstské věži, měly německá a česká jména. Jedno je důležité, dovolávat se vzpomínek.
Německo-české vztahy měly různé cesty, zejména v polovině 17. století a v 19. století byly poznamenány jak mírovým soužitím, tak i roztržkami, znamenající vzájemné obohacování i ochuzování.
Nacionální konflikty,, jejichž důsledky vyvrcholily ve 20. století, měly svůj zdroj v 19. století.
Události třicátých a čtyřicátých let, od Mnichovské dohody 1938 přes dobu protektorátu s jeho hrůzami pro Čechy, od roku 1945 vyhánění Němců až ke komunistickému puči 1948, jsou dramatickými obdobími německo-českého soužití. To bylo oboustranně to nejhorší.
Neměli bychom nad touto částí společné minulosti plnou utrpení udělat tlustou čáru?
Tento krok je příliš zavádějící, když se zdá být královskou cestou do budoucnosti. Je to skutečně tak? Konečná tlustá čára v minulosti, konečná tlustá čára za minulostí by zastínila kladná století středověku.
Jsem pevně přesvědčena, že tento zdánlivě kladný akt závěru na konci bude těžší cestou pro naše národy. My si to nemusíme ztěžovat!
Po více než šesti desetiletích nejde při zpracování minulosti o „vinu a trest“ nebo pokání. To by bylo neplodné, dokonce kontraproduktivní. K naší minulosti se musíme společně postavit, abychom na dlouho získali mírumilovnou a plodnou budoucnost. Přitom by se nemělo mluvit o kolektivní vině, taková není. Češi nejsou národem vyhaněčů, jako my, Němci, nejsme národem nacistických zločinců.
Dnešní Česká republika je demokratická a žádné Němce nevyháněla. Jako mladý demokratický státní celek, nemá to ani hospodářsky, ale ani politicky vždy lehké. Toho jsem si vědoma.
Českým břemenem je nepopiratelně též dědictví z jiné epochy: osud sudetských Němců a jejich nelidské vyhnání. Tak jako k naší tíži jde odpovědnost za oběti nacistického Německa, s čímž my jako demokracie nemáme nic společného. Jsou to strašná dědictví!
Kdo se chce zbavit n těchto dědictví, má nyní možnost důkladně to učinit a od své země se odvrátit - vnitřně nebo zcela - a zříci se své národní identity. Kdo svoji otčinu miluje, nepůjde touto cestou, nýbrž řekne ano k celkovému dědictví. Se všemi pasivy, ale ještě více aktivy. Cokoli jiného by bylo bláznovstvím.
Nechci se vzdát Bacha, Beethovena , Schuberta nebo Mendlsohna, nechtěla bych postrádat Goetheho, Schillera, Heineho nebo Adalberta Stiftera jako součást své národní identity, tak jako určitě Češi potřebují Dvořáka, Smetanu a Janáčka stejně tak, jako i své básníky.
A my společně nemůžeme se zříci Franze Kavky, Franze Werfela, Rainera Mario Rilky, Petra Parléře, Baltazara Neumanna rodiny Dientzenhoferových, jen kvůli časovému úseku, který by mnozí ze svého svědomí škrtli a tím by současně odvrhli kladné období
Tak tedy co máme dělat? Kompletní dědictví přijmout. Ponořit se do temna lidstva nedůstojných dílů než do vlastních dějin. Jenom tak dospějeme přes noc k světlu.
Poetický nápad Rainera Mario Rilkla dal název „Kde domov můj“, který byl podnětem pro českého básníka Josefa Kajetána Tyla pro jeho malý literární dokument vřelé lásky k vlasti z pera německy píšícího básníka. Napsáno v roce 1895.
Rilke se narodil v Praze, znal dobře duše svých českých sousedů. Zakořenění a společenské vazby jsou přirozené nejen pro Němce, ale též u Čechů jsou emocionální potřebou. V tomto jsou si oba národy velice příbuzné.
Praha, zlaté město, je živým důkazem, jak v české a německé kultuře jsou propleteny české a německé události přes staletí. A jsou dosud –nejen v kamenných pomnících. Má první návštěva Prahy v r. 1992 neměla nic společného s politikou, ačkoliv již tenkrát jsem byla poslankyní Spolkového sněmu. Do Prahy mne přivedla hudba. Můj manžel dirigoval v půvabném Dvořákově sálu v tenkráte zrovna renovovaném Rudolfinu symfonický orchestr pražského rozhlasu. Za zkušeného průvodcování českého přítele jsme se více seznámili s kulturním městem.
Přitom nezapomenutelná byla návštěva v chrámu sv. Víta: jen jsme vstoupili do chámového prostoru , zasvitlo slunce, ačkoliv dříve bylo zataženo, a slunce dalo jas kostelnímu oknu, takže to málem nám vzalo dech. Mozart miloval toto město více než Vídeň nebo Solnohrad. On zde byl také oblíben: za premiéru „Don Giovanni“ byl nadšeně oslavován.
Během desetiletí rozdělení Evropy a konfrontace bloků vyhnaní, častěji než jiní, nezapomněli, že Praha, Bratislava, Budapešť a Varšava patří k Evropě. A měli větší podíl než jiní Němci na osudu národů v těchto středoevropských státech. Proč? Protože promluvilo srdce. Sudetští Němci jsou denně stokrát, tisíckrát na cestě do své vlasti. Nikoli se zaťatou pěstí, nýbrž s otevřeným srdcem. Mezitím vznikly četné kontakty, dokonce přátelství mezi vyhnanými a lidmi v našich sousedních státech, z nichž byli vyhnáni. Jsou ochotni o tom vést dialog. Na komunální úrovni již mnohde existuje a přináší ovoce.
Co dosud chybí, je přijetí takových podnětů na státnické úrovni. Rozpory kvůli vyhnání, léčení této velké evropské rány povede ke společné mírové budoucnosti a obohatí celou Evropu. Nikdo by se pak nemohl odvolávat na to, že při hrozném „etnickém čištění“ vyhnání sudetských Němců jako přijatelný model lze akceptovat řešení, uplatněné v rozbité Jugoslávii.
Pořád existují zákony o vyhánění a zbavení práv, které dosud nebyly zrušeny. Takové zákony odporují lidským právům, mezinárodnímu právu a kritériím z Kodaně. Evropská komise ve svých přístupových zprávách svého času k tomu nepřihlížela. Tehdejší spolková vláda nejen proti tomu nezakročila, nýbrž dokonce jej hájila. To bylo více než nedbalý záměr těch, kteří lidská práva používají jako laciná slova v nedělních projevech. A v konkrétních jednotlivých případech, kdy je to možné, ani nepomůžou. To je provinění proti lidským právům.
Evropská unie není jen hospodářské, ale i hodnotové společenství. Škodí její podstatě, když zákony nepřátelské lidským právům mají přednost jako praktické právo. Selhání v tomto směru bylo převážně – to podtrhuji – ne u přistupujících států, nýbrž u Německa a Evropské komise. Lidská práva nepožadovali s náležitým důrazem a tím vytvářeli dojem, že vše je v nejlepším pořádku. Jsem přesvědčena, že všichni kandidáti pro vstup byli tenkrát ochotni změnit své zákony odporujícím lidským právům, kdyby byla vůle na straně Německa a EU.
Když jsem 3.7.2003 v německém spolkovém sněmu poukázala na tyto nedostatky, tehdejší ministr zahraničních věcí, Joseph Fischer, v plénu odmítl tvrdit, že je to neúnosné. Ne to není neúnosné, nýbrž to je naše povinnost upozornit na nedostatky lidských práv, zejména když se to týká našich bolestných dějin.
Někteří v Německu se pokoušeli pokoušejí dosud mobilizovat obavy s Německem sousedících států. Bohužel v Polsku se to pokusilo důkladně. A bude to trvat určitou dobu, než tyto škody budou odstraněny.
Ale v České republice bylo a je dosud dost intelektuálů, kteří odporují tomuto nespravedlivému požadavku. Zářným příkladem proto je český nositel Karlovy ceny Petr Uhl. Rovněž i mládežnická organizace Antikomplex, nebo čeští iniciátoři pro „Kříž usmíření“ v Teplicích nad Metuji, kteří byli vyznamenáni cenou lidských práv Franze Werfela 2003 naší nadací Střediska proti vyháněním (ZgV) v frankfurtském chrámu sv. Pavla, to jsou příklady. Poslední odvážný dokument o sudetoněmeckých osudech je film „Zabíjení po česku“ režiséra Davida Vondráčka.
Český intelektuál Bohumil Doležal nasměroval v srpnu 2003 varování Německu a protivníkům naší nadace „Středisko proti vyháněním“, které znělo: „V české společnosti probíhá nespekulativní, ale vytrvalý boj o spravedlivé pojetí dějin. Je politování hodné, že němečtí politici, intelektuálové a novináři se fakticky staví na stranu těch, kteří dějiny falšují, popírají odpovědnost a chtějí potlačit svobodu. Já především nechci zpochybňovat, že Němci tuto chybu dělají s dobrým úmyslem. Nesmí se divit, když jim Čech řekne: ´Kdybyste přec alespoň mlčeli.“
Je dobré, když odvážní muži a ženy z našich sousedních států Středisko proti vyháněním od počátku podporují a obhajují. Pro Německo, pro naši identitu, ale též pro Evropu, je důležité, že útěk a vyhnání nyní mají v Berlíně pevné místo. Bez naší Nadace ZgV by se to nikdy nepodařilo. A je naléhavě nutné, abychom nadále měli sílu pomáhat této Nadaci a zůstali u všech našich možností. K tomu vás všechny vyzývám.
Minulost, přítomnost a budoucnost jsou pro naše národy velice úzce navzájem spojeny. Evropa končí - to víme my všichni – nikoli na Odře, Nise nebo u Bavorského lesa.
Potřebujeme usmířenou Evropu, ve které četné národy mírumilovně mohou vedle sebe žít, jelikož naše evropské národy žijí vědomě i nevědomě na společném kulturním základě. Němečtí vyhnanci z vlasti svoji vůli k tomu projevili před 60 lety ve své chartě ze Stuttgartu. Na tom trváme dosud
Vzpomínka na rozumně střízlivou, dokonce rozumnou politiku Karla IV. může být odrazovým můstkem pro naši společnou evropskou cestu.
Srdečné díky za Karlovu cenu, je pro mne něčím mimořádným.
Volný a krácený překlad: Ing. Jaroslav Liška
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty,cz