59. sjezd odsunutých Němců z Československa

10.-11. května 2008, Norimberk

(Studijní texty)

Ani stokrát opakovaná lež se nestane pravdou!

Z projevu Franze Pany, předsedy sudetoněmeckého landsmanšaftu, :

Moje velice vážené dámy a pánové, milí krajané, milí přátelé sudetoněmecké národnostní skupiny!

Jako svazový předseda SDL vás srdečně zdravím u příležitosti propůjčení Evropské Karlovy ceny SDL Petru Uhlovi.

… přítomnost dvou bavorských ministrů zde v Norimberku znamená pro nás sudetské Němce mnoho. Ukazuje to nerozborné spojenectví s naší záštitnou zemí Bavorskem…Srdečně budiž pozdraveni poslanci: evropského parlamentu Milan Horáček… Za konzulární zástupce zdravím vícekonzulku Polska paní Nerdus, jakož i zastupujícího generálního konzula ČR pana Ivo Losmana spolu se spolupracovníky z ministerstva zahraničí.

Rovněž srdečně zdravím další představitele z Německa, Rakouska a České republiky. Jim patří zvláštní přivítání. Budiž uvedeni prof. Rudolf Kučera, prof. Jan Mlinarik, bývalý senátor Zdeněk Bárta, Petr Andrle, Karal Herr, Daniel Herman z Ministerstva kultury, jakož i Miloš Reichert, zástupce českých evangelíků. Se zvláštním potěšením zdravím předsedy obou německých svazů v České republice, Irenu Kuncovou a Irenu Novákovou. … Je zde velkou ctí zde uvítat Oldřicha Stránského, předsedu sdružení politických vězňů, a jeho spolubojovníka dr. Tomana Broda. … Dále srdečně zdravím Petra Uhla, spoluzakladatele Charty 77 … Je to již potřetí, co tuto cenu dostává Čech. Prvním byl Lev Prchala a dalším Josef Koukl. ...

Tím nesrozumitelnější a hořčejší je pro nás sudetské Němce, že cesta ke svobodě a spravedlnosti po roce 1989, a především rozdělení Československa, nešlo směrem vstříc Sudetům. Od Václava Havla pochází věta: Jen pravda nás učiní svobodnými. Bohužel vnitřní svobody nebylo dosaženo také ve vztahu k vyhnání a k osudu 3 milionů Němců z Čech, Moravy a sudetského Slezska.

Naše motto pro tento rok: „Pro vlast a lidská práva“ nás nutí vyjádřit, o co jde.

- Právo na vlast je všeobecné lidské právo.

- Evropské skupinové právo nám dává spravedlnost.

- Spravedlivé vyrovnání a porozumění s českým národem na základě uznání nefalšované historické pravdy, jakož i

- zhojení bezpráví způsobeného vyhnáním.

Cesta byla nastoupena. Dnešní udělení ceny ukazuje, že také více Čechů jde s námi. Naše vůle po vyrovnání trvá. V tomto smyslu považuji 59. sudetské dny za zahájené.

Volný překlad: RNDr. V. Trkal, CSc.

Z projevu B. Posselta, mluvčího sudetoněmeckého landsmanšaftu,:

Milí krajané!

Již od roku 1976, tedy 32 let, se zúčastňuji na každém Sudetoněmeckém dni. A bylo to poprvé, že před přednáškami řečníků byly prezentovány dvě související díla důležitých skladatelů, obě skladby pocházely od Johanna a Karla Stamitzů, známých sudetoněmeckých skladatelů, kteří byli bratři. Ze všeho co proběhlo děkuji za jihomoravské písně a představení od Moravia Contact, které bylo skutečně uměleckým výkonem.

Předtím, než přikročím k slavnostnímu pozdravu, chtěl bych se ještě obrátit na dvě osobnosti, které již Franz Pany zmínil ve svém pozdravu. Měl jsem tento úkol po celý rok. Vím, jak těžké to je. Chci ještě dvě osobnosti, které jsou dnes mezi námi, ještě jednou osobně pozdravit. Pro vaši přítomnost na oficiálním seznamu účastníků bude mít naše jednání obzvláštní politickou váhu. Jedním je předseda Křesťansko-sociální unie Erwin Huber. Předseda strany, která nás již desítky let zde v Bavorsku ochraňuje a také v koalici v Berlíně za nás často vede obtížná jednání. Milý Erwine, děkuji Ti za to, že jsi dnes opakovaně s námi a proto demonstruješ sounáležitost, která, ví Bůh, není samozřejmá.

Co se týče druhého Oldřicha Stránského, znám jej již mnoho let. Když bylo v r. 1998 registrováno Německo-české diskusní fórum, stali se tři sudetští Němci jeho členy, Franz Neubauer, Fritz Wittmann a já. Jakmile bylo toto fórum konstituováno, dávalo mnoha německým účastníkům být tam s reprezentanty sudetských Němců. Ti tam měli centrální roli.Jakmile O. Stránský k nám poprvé přišel, jednal srdečně a ofenzivně, v první řadě s Franzem Neubauerem, tehdejším mluvčím, a dával najevo solidaritu. Proto bývalému osvětimskému vězeni, Oldřichu Stránskému, srdečně děkuji.

Milí krajané, dnes a v příštích dnech máme naplánovány různé akce, i při osmičkových výročí, které v česko-moravsko-slezské mytologii, ve společné mytologii Čechů a sudetských Němců hrají docela velkou roli. Dvě tato osmiletí chci také ještě jednou zdůraznit v rámci dnešních oslav při Karlově ceně.

- První byl rok 1348, kdy Karel IV., založil Karlovu universitu - která dala jméno naší Karlově ceně.

- A rok 1968, ve kterém mladý Petr Uhl jako revolucionář proti nesprávnému režimu, tehdy panujícímu v jeho vlasti, byl poprvé pronásledován a zatknut.

Tyto oba vybrané roky, znamenaly celé rozpětí našich společných česko-moravsko-sudetských dějin. Co založili Karel IV. a Petr Uhl? Co spojuje krále s revolucionářem? Panovníka s bojovníkem za lidská práva? Věřím, že jedna spojitost se najde, že jsou českými Evropany. Lidé s vysokým evropským vzděláním, kteří své zakořenění v českém patriotismu v Čechách vždy viděli zem dvou národů a mnoha evropských kulturních vlivů, ne v myšlení jednoho nacionalismu, nýbrž zcela naopak v hlubokém zakořenění v těchto multinacionálních a mnohajazykových Čechách spojených s jasnou evropskou orientací. Karel IV. mluvil německy, francouzsky, česky, italsky. Trochu italsky, ale velmi dobře francouzsky, téměř literární francouzštinou. Zato polsky Karel IV. nemluvil.

Oba jsou takříkajíc internacionální Evropané. Oba vždy přesahovali okolí ve velkých kulturních souvislostech. Druhou společnou vlastností obou je, že jsou tolerantní, nefanatické osobnosti. Jen v jednom pozitivním případě byli fanatiky, zvláště Petr Uhl ještě je, fanatiky práva. Oba totiž měli s bezprávím, s chaosem, se zvůlí co do činění. Oba věděli, že právo je nejvyšší kulturní vymožeností společnosti. Slabí potřebují právo. Silní se mohou prosadit pěstmi, lokty - přinejmenším do tehdy, kdy přijde někdo silnější. Ale slabí, a každý z nás je někdy slabý, potřebují právo, které je sociální vymožeností, vymožeností v první řadě pro slabé. Karel IV. zde v Norimberku Zlatou bulou ukázal příkladný právní dokument. Dokument jako základ míru. Petr Uhl celý život bojoval proti bezpráví a za právo, život věnoval spravedlnosti. Již jako mladík vytvořil společnost revolucionářů, kteří se stavěli proti stalinskému systému a hluboce tento systém odmítali. Patří k těm, kdo za boj za lidská práva také pykali. Proto, že přijal za vlastní elementární lidská práva, stavěl se proti pronásledování, proti teroru byl vězněn celkem devět let v československých vězeních a žalářích. Za své přesvědčení nejen bojoval, on za něj trpěl, přitom nikdy toto přesvědčení neztratil.

Jako žurnalista a publicista, jako někdo, kdo byl politicky aktivní, nikdy se nenechal ohnout. Byl přední osobou při založení Charty 77, byl vůdčí osobou při založení Výboru na ochranu nespravedlivě pronásledovaných. Byl především evropsky prospěšný v hnutí za lidská práva, jehož významný spolubojovníci jako Václav Havel a další vytvořili evropský fenomén. Pak mohl být totalitní systém a Sovětský svaz neodvratně odstraněn ze svobodného světa, protože tam stateční a řádní občané povstali a systém zeslábl a zpuchřel.

Petr Uhl měl kontakty rozhodně například na polské bojovníky za svobodu, na maďarské, slovenské, tehdejší Němce z NDR, německé bojovníky za svobodu. On rozhodně spoluúčinkoval při tom, že z československého hnutí za lidská práva vzniklo evropské, středoevropské hnutí.

Já sám jsem byl v podzimních dnech roku 1989 v Praze po celý převrat a revoluci. Viděl jsem, s jakou nevídaným nasazením tehdy občanská hnutí proti režimu a také proti ještě masivní zbývající sovětské okupační mocnosti vystupovala.

Milý Petře, viděli jsme se tehdy poprvé na Občanském foru, které jsme měli tehdy poprvé na Staroměstské radnici, jakmile jste projednali převzetí moci bojovníky za občanská práva, hnutím za svobodu. Od té doby jsme - předtím již přirozeně prostřednictvím médií - v osobním kontaktu. Udivují tvé smělé postoje a nasazení. Vždy se říká, že uctíme nejen prostřednictvím propůjčení ceny, nýbrž především prokázáním úcty. Ale je to pro nás vyznamenání, že smíme propůjčit Karlovu cenu.

Petr Uhl se od počátku velmi intenzivně zabýval sudetoněmeckou otázkou. Mladý revolucionář se s V. Havlem a dalšími v Chartě 77 přel o to, že také občanské hnutí za lidská práva je spojeno s tématem vyhnání a sudetskými Němci. A tedy - milý Petře, smím bez nepřívětivosti říci – že právě již zralý Petr Uhl z toho vyvozuje důsledky a pokouší se být aktivní, sledovat vyhnání a jeho důsledky. On byl šéfredaktorem ČTK po převratu, tedy takříkajíc z podzemní publicistiky nastoupil do čela velké státní tiskové agentury. A Petr Uhl - a to je třeba také říci a to dodává všemu zvláštní důležitost - byl pak pověřenec a vládní zmocněnec české vlády pro lidská práva. Podporoval v této funkci německou národnostní menšinu. Na mnoha jednání jsme se potkali - diskusní fóra, Ackermann-Gemeinde a v mnohých jiných institucích.Neodmítal diskusi.

Byl jsem dotazován při přípravě těchto Sudetoněmeckých dní, proč my s Petrem Uhlem vyznamenáváme každého, kdo je Čech a přichází z levice. Řekl jsem: Petr Uhl je třetí česká osobnost, kterou jsme vyznamenali. První byl generál Lev Prchala v r. 1958. Generál prchala byl vlastenecký český důstojník, který chtěl v r. 1938 bojovat proti Adolfu Hitlerovi, bylo mu to Edvardem Benešem zakázáno, a který byl po druhé světové válce vyhnán do exilu, účastnil se mnoha Sudetoněmeckých dní a který je dnes – a mnozí to vědí - s prvním mluvčím Sudetoněmecké menšiny, Rudolfem Lodgmanem z Auen, společně v Mnichově v jednom pohřebním místě pochován. Také to je dojemná ukázka smíření.

Druhá česká Karlova cena byla před několika lety udělena mému biskupovi, biskupovi z Litoměřic, dříve to byla jediná většinová německá diecéze v českých zemích, která měla vždy Němce jako biskupa. Biskup Koukl sloužil mši, kde jsem mluvil i já. Na závěr se vždy podíval do svého kalendáře a řekl, pane Posselte, kdy budeme koncelebrovat příště? Biskup Koukl byl velký muž, který nás všechny pozdvihoval. A dnes řekl bojovník za lidská práva, Petr Uhl, že zřetelně přísluší k levici. Lidská práva nejsou žádná "partajněpolitická" záležitost. Lidská práva také nekončí na národních hranicích, lidská práva jsou univerzální. A kdo tuto skutečnost může lépe ztělesňovat než Petr Uhl?

Volný překlad: Ing. P. Rejf, CSc.

Z projevu Petra Uhla, nositele Karlovy ceny, novináře a obhájce lidských práv

Velevážené dámy, velevážení pánové,

velmi mne těší, že mne "Sudetoněmecké krajanské sdružení" poctilo Karlovou cenou. Rozumím, že cena je nejen uznáním pro mne, nýbrž také pro všechny občany české republiky, kteří se již léta snaží odstranit staré historické zátěže, které leží na německo-českých a především sudetoněmecko-českých vztazích.

Narodil jsem se jedné pražské rodině během německého protektorátu v říjnu 1941. V říjnu 1946 jsem se díval-byl jsem jedináček-spolu s mými rodiči z okna obytného domu na rohu ulice Anglická a Bělehradská v pražské čtvrti Královské Vinohrady na nekonečný dav Němců ze čtvrti Nusle, kteří byli určeni do plánovaného odsunu a ony tři, nebo čtyři kilometry na pražské Hlavní nádraží museli pěšky. To byli především ženy, staří lidé a děti, protože většina mužů padla za Hitlera na frontě. Lidé nesli v rukou a na zádech rance z prostěradel, část vezla kočárky. Věřím, že to bylo 30 kg na osobu.

"To je strašné", řekli jednou moji rodiče, nevím již, zda otec, nebo matka. Dlouhé generace žili zde s námi, je to jejich vlast a nyní musí odejít. To je nespravedlivé.

"Ano máš pravdu", odpověděl druhý, "tito lidé přece za nic nemohli. Ale právo dopustilo, že si to zasloužili".

A tento rozpor mezi oběma stanovisky "to je nespravedlivé" a "oni si to zasloužili" mne doprovázel po celý můj život. To jsem si po více než třiceti letech plně uvědomil, když se v Chartě 77 diskutovalo, jestli má Charta povinnost vydat text o vyhnání Němců po válce. Z různých důvodů k tomu nedošlo, ale přesto se rozhořela polemika, jíž se zúčastnily tucty aktivistů Charty z obou pólů protikladných názorů. Další tucty se snažily o neutrální stanovisko k otázce, zda vyhnání bylo správné opatření, nebo nesprávné. Zda to byla především státní politika, nebo čin českého obyvatelstva, do jaké míry k tomu vedl úmysl obohatit se německým majetkem a také zda, nehledě na právo, to bylo morální. Při všech těchto tématech jsem byl kritik a odpůrce vyhnání právě takový, jako Václav Havel. Proto mi bylo líto, když v devadesátých letech podstatně změnil postavení.

Po návratu z vězení v roce 1984 jsem mohl zjistit, že vznikly dva nebo tři sborníky textů s polemikou chartistů k těmto otázkám. Jsou bohužel stále současné a pravděpodobně by bylo přínosné je v české a německé řeči opět vydat.

To vše podotýkám proto takto důkladně, protože věřím, že jsme po r. 1989 zmeškali příležitost. My v Čechách, sudetští Němci rovněž i Němci.

Léta jsem v kontaktu především s členy křesťanské Ackermann Gemeinde. Přesvědčil jsem se, že sudetští Němci jsou nejen důslední antinacisté, nýbrž také skuteční demokraté. Europoslance a mluvčího SL Bernda Posselta, považuji za svého přítele, je to skutečný Evropan.

Cena je pro mne ctí také proto, že já v české, ale i německé společnosti stále ještě postrádám ohodnocení násilí a bezpráví, jejichž obětí se stalo německé obyvatelstvo Československa v letech 1945-1946. Vysídlení mohlo být v podmínkách československého státu demokratické, ne odsouzením Němců a sudetských Němců.

Velký význam pro mne má také, že je Karlovou cenou uctěn člověk z levé části politického spektra. Celý život jsem bojoval proti stalinismu a diktatuře, ale činil jsem to vždy jen ze socialistické, levicové pozice. Sudetoněmecký problém, také vlastní problém Čechů a Němců v historii, nesmí být monopolizován křesťanskými socialisty a křesťanskými demokraty. Uznání antinacistických aktivit pozoruhodných částí německého obyvatelstva v Československu ve třicátých letech a uznání všech obětí nacionálního socialismu, právě tak jako vyhnání, jsou společným úkolem pro nás všechny.

Dialog mezi Čechy a sudetskými Němci je nejen možný, nýbrž také nutný. A není to jen sudetoněmecko-český, ale také česko-český a německo-německý dialog. On pomůže odstranit bílá místa naší vlastní historie a ulehčí soužití v Evropské unii, která se stává postupně společnou vlastí. Toto soužití nesmí být postaveno na utajování a zastírání minulosti.

Volný překlad: Ing. P. Rejf, CSc.

Z projevu Franze Pany, předsedy SDL

Mé velevážené dámy, milí krajané, milí přátelé sudetoněmecké záležitosti, …

vítám vás všechny na sudetoněmeckém dni v Norimberku…Můj první pozdrav patří všem krajanům, kteří přijeli zblízka i zdaleka, aby s námi i letos prožili velkou schůzku naší národnostní skupiny, aby opět se setkali se známými a sousedy z vlasti, podělili se o své vzpomínky, udržovali zvyky a tradice, především ale, aby zdůraznili, že :

- sudetoněmecká skupina se zasazuje o univerzální lidské právo na vlast;

- tato národnostní skupina si přeje dobré sousedské vztahy v pokojném domu Evropy;

- v tomto domě musí být i místo pro záležitosti a zájmy obětí vyhnání!

Proto srdečně „Pozdrav Bůh!“ všem hostům sudetoněmeckého dne z České republiky. Především našemu letošnímu nositeli Karlovy ceny – Petru Uhlovi. Ve své včerejší řeči tento nositel Karlovy ceny dojímavými slovy požadoval korekci české vlády k vyhnání a zdůraznil nutnost dialogu mezi sudetskými Němci a Čechy – zvláště pak s generací, která se narodila po vyhnání.

Vzájemné poznání, rozhovory, dialogy – to vše nám pomáhá. Sudetští Němci nadále jsou připraveni podat českému národu ruku ke smíření.

Můj srdečný pozdrav platí ministerskému předsedovi svobodného státu Bavorska a ochránci sudetoněmecké národnostní skupiny – dr. Becksteinu, muži, který pevně v sílu dialogu věří a již od prvních měsíců ve své funkci sudetoněmeckou věc prosazuje….

My, sudetští Němci, říkáme dík naší záštitě Bavorsku za jeho nepřetržitou podporu po mnoho let a to i v bouřlivých dnech. Také i za jasná vyjádření bavorského vedení Praze ohledně sudetoněmecké otázky a zařazení sudetoněmecké národnostní skupiny do dialogu. Bavorsko nenechává svůj čtvrtý kmen na holičkách, tak jako i naše národnostní skupina nenechá na holičkách Bavorsko.

Velevážený pane předsedo vlády, jste dnes poprvé naším hostem ve vaší nové funkci. Avšak již od vašich předešlých návštěv sudetoněmeckých dnů víme, že pro naši věc máte pochopení a srdce.

Srdečně zdravím i vašeho nástupce ve funkci ministra vnitra pana ministra Joachima Herrmanna. Již od doby, kdy jste byl náměstkem generálního tajemníka CSU, Vás známe jako angažovaného příznivce naší národnostní skupiny. …

Zcela speciálně a srdečně zdravím a Magdu Becksteinovou, manželku našeho předsedy vlády. Je to pěkný zvyk a patří to k šarmu Bavorska nazývat naši „First Lady“ s oblibou „Matkou kraje“. …

Chci Vám předat květinový dar jako zástupkyni všech matek, které místo v kruhu své rodiny tráví svůj svátek zde, na sudetoněmeckém dni. Nechtěl bych však dnes myslet jen na zde přítomné matky. Myslím na všechny ženy a matky, které byly postiženy vyhnáním naší národnostní skupiny z Čech, Moravy a sudetského Slezska.

Myslím na ženy jako byla moje babička. Byly bezbranné vydány událostem. Tyto ženy byly hlavními postiženými nelítostným vyhnáním. Na jejich plecích ležela odpovědnost za děti a strace. Kilometr za kilometrem nesly své uzlíky se skromným majetkem vstříc neznámé budoucnosti. Zažily nepopsatelnou nouzi, svízel a násilí. Prožily strach, bolest a hlad. Prožily smutek, beznaděj a touhu po opuštěném domově. Avšak jedno tyto ženy nikdy neztratily: tyto ženy nikdy neztratily samy sebe. Dnes na Den matek myslím i na svou matku a ženy, které jako ona byly narozeny v naší vlasti a které budují mosty ke krajům, ve kterých leží naše kořeny.

Za to, že my, kteří jsme se narodili již v nové vlasti, se zasazujeme o vlast, lidská práva a právo naší národnostní skupiny, děkujeme přirozeně mnoha vlivům, zvláště vlivu matek a otců, přátel a vzorů z naší krajanské organizace.

Byly to matky, které nám předčítaly v domovském dialektu staré pověsti, které nám zpívaly písně o vlasti, vařily jako tam a pěstovaly tradice. Zkrátka: byly to matky, které pěstovaly v nás cit k vlasti nejen rozumem, ale i srdcem. Proto děkuji z celého srdce všem ženám a matkám.

Mé velevážené dámy a páni, svatodušní svátky jsou pro nás velkým svátkem setkání. A tak bych chtěl jako zástupce mnoha tisíců aktivních krajanů některé z nich jmenovitě pozdravit: Přede všemi mluvčího sudetoněmecké národnostní skupiny Bernda Posselta…

Srdečně zdravím i předsedu sudetoněmeckého lansmanšaftu v Rakousku – Gerharda Ziehsela. … Spolu s ním zdravím evropského poslance, přítele a krajana Milana Horáčka, který se vždy angažuje pro naši věc. …Zdravím poslankyni CSU/krajanské frakce Christu Matschl, vedoucí pracovní skupiny politiky vyhnání … z SPD/krajanské frakce zdravím jejich mluvčí Christu Naass. … Z essenského krajského vedení vítám v zastoupení ministerského předsedy Rollanda Kocha Rudolfa Fridricha, zabývajícího se otázkami vyhnaných… Srdečně jsou vítáni i reprezentanti obecních korporací z Německa, Rakouska a České republiky.

Rovněž tak srdečně vítám reprezentanty diplomatického a konzulárního sboru z České republiky, z Polska, Chorvatska, Bosny-Hercegoviny a z Ruské federace. Jejich přítomnost dokazuje, že němečtí vyhnanci jsou vnímáni i mezinárodně.

Můj pozdrav platí i reprezentantům duchovenstva, především našemu světícímu biskupovi Gerhardu Pieschlovi a apoštolskému vizitátorovi sudetských Němců a předsedovi sudetoněmeckých kněží – páteru Norbertovi Seglegolovi….

Na tomto sudetoněmeckém dni uvidíte, že naše motto „Za vlast a lidská práva“ je provázejícím motivem práce SL. Vlast a lidská práva považujeme za pojmy, které nelze od sebe oddělit. Právo na vlast je universálním právem, vyhnání je více než jasné porušení lidských práv.

Nyní s konečným prosazením lidských práv v celé Evropě, zahrnující platnost elementárních práv národnostních skupin, získáme opět naši vlast. Když mluvíme o vlasti, myslíme tím uznání našeho vyhnání jako bezpráví, myslíme na čestné slovo politování a smíření a myslíme na znovuudobření (Wiedergutmachung) tak, jak je to možné a nutné. Přitom nepožadujeme od nikoho v České republice, komu se stal domov našich předků novým domovem, aby se ho vzdal. Takové představy jsou strašidlem, se kterým operují nepoučitelní a zpátečničtí Češi a Němci.

Nepožadujeme od vlády v Praze nic nespravedlivého, ale jen to, co bylo umožněno v Maďarsku, Rumunsku a v baltských státech: uchopte ruku svých bývalých krajanů a vykročme na společnou cestu do budoucna!

Mé velevážené dámy a páni… jsem hrdý na to, že jsem předsedou tohoto velkého hnutí za mír – sudetoněmeckého landsmanšaftu. Bojujeme a zápasíme slovem a argumentem. Vytrvale a houževnatě a s uvědoměním se zasazujeme za dobrou věc. Vy, moji milí přátelé a krajané, jste svou prací nenahraditelní; toto myslím doslova. Práce SL stojí a padá vaší připraveností čestně se angažovat. …

Volný překlad: Ing. arch. N. Žečeva

Kázání o Svatodušní neděli biskupa „vyhnaných“ Gerharda Pieschla

u příležitosti

59. sjezdu odsunutých Němců z Československa

Ano, nenapadá Vás již vůbec nic lepšího, uchvacujícího, také zbožného pro 59. sudetoněmecký den v Norimberku jako toto motto: „Pro vlast a lidská práva“?

A to mají nyní také zde návštěvníci bohoslužby na velké Svatodušní slavnosti před očima: „Pro vlast a lidská práva“.

Ano nenapadá nás skutečně nic lepšího, uchvacujícího a zbožného, a jsou pro to dva důvody:

Poselství papeže Benedikta XVI. německým vyhnaným z vlasti. Je pro mne tak důležité, že jsem je nechal rozdávat jako letáky. To znamená: „Zkušenost násilného vyhnání je také dnes pro nesčetné lidi strašlivá skutečnost. Provolání ‚Vyhnání celosvětově zavrhnout“ je proto příkaz lidskosti, neboť ze zdravého vlasteneckého zakořenění nabírají lidé životní radost, sociální tvořivou sílu a doufání v budoucnost. Vlast má geografické, kulturní, duchovní a náboženské dimenze. Patří k lidem a jejich historii a nesmí být nikým násilně vzata. Ideologie, které vyhnání požadují nebo ospravedlňují, míří proti důstojnosti lidstva…“ tolik papež Benedikt.

Motto „Pro vlast a lidská práva“ znamená prostě a jednoduše: jsou přece Svatodušní svátky!

Bylo to v překrásném měsíci květnu – ovšem pro nás ve strašném roce 1946 -, a je to skoro na den přesně: fyzicky a také psychicky se zbytek naší rodiny zhroutil – tři děti a matka a babička – po nepodařeném útěku na západ, dostiženy, a byly na nebezpečné cestě zpět do našeho domovského města Moravská Třebová. Při odpočinku na okraji lesa šla babička jako zvěd do blízké obce její rodiny. Tam Rusové ještě nedošli, a ona našla svou švagrovou jak sidolem čistí kliky u dveří. Uprostřed chaosu, bídy a zoufalství bláznivý pohled – a ještě více odpověď na otázku: „ proboha, co to děláš?“ odpověď „ jsou přece Svatodušní svátky!“

Svatodušní svátky se konají navzdory jednoho přes druhé, chaosu – a kdyby nebyly Svatodušní svátky, musely by se vymyslet: mezinárodní slavnost porozumění mezi národy a míru rovněž mezi sudetskými Němci a Čechy. Tak přemýšlí Erhard Ufermann, hudebník a evangelický duchovní, ve WDR-Radio (Západoněmecký rozhlas), a ten muž má správné jméno(Ufer-břeh), neboť jeho myšlenky vedou k novým břehům: „Nadšená slavnost malých lidí, tak jako jsme my, a neobjevených možností. Slavnost proti všemu strachu a provinciálnosti. Slavnost v novém duchu.“

Zvláštní historie Svatodušních svátků vypráví, jak síla Boha uspěla u docela jednoduchých lidí. U lidí, kteří již neměli naději a sny. Tehdy šlo o sympatizanty buřičského syna tesaře z Nazaretu. Politika, justice, ekonomika a také duchovenstvo ho zbavili vlivu v jedné koncentrované akci: uvěznění při noční a zamlžené akci, odsouzení v rychlém procesu, mučení a poprava, konec. Každopádně tomu všichni věřili, zejména mocní.

Jak to bylo s jeho přívrženci? Ti přece už - s výjimkami – před jeho popravou zmizely. Strach jim seděl v patách. Dlouhé roky věřili, že bude všechno dobré, že jejich přítel Ježíš s mocnými a jejich nespravedlností skoncuje a oni velkolepě půjdou ven, a nyní se museli před policií schovávat.

A najednou se něco stalo: nenadále se šíří dobrá nálada. Bouře nadšení. A lidé, byli zcela hotoví, objevili u sebe možnosti, o kterých neměli ani zdání. Strach byl pryč – přišli ven, nejprve sami ze sebe, pak ze svých úkrytů. Začali vyprávět o svých zkušenostech a vidinách. Docela otevřeně přišli k lidem, obyčejným lidem. Mluvili s duchem, kterému každý rozumí. Takový druh mateřského jazyka, jazyka, který umožňuje život, který jde pod kůži. Myslím slova, která vysvětlují a nezamlžují, která utěšují a nevodí za nos, která odpouštějí a neodsuzují, která osvobozují a neničí.

Tolik pan Ufermann – skutečně, nese své jméno po právu - jen říkáme: ano tehdy! - Ale dnes? Jakými společnými svatodušními, duchovními náplněmi jazyka mluvíme my sudetští Němci s Čechy? Musíme mluvit, neboť jazykovědci říkají, nemci – to jsou ti němí, kteří nemluví a kterým nemůžeme rozumět…

Svatodušní svátky ale jsou překonáním ztráty řeči! Ovšem, vyhnání z naší dědičné vlasti, oproti lidským právům, samozřejmě se nám vzalo řeč – tehdy až do dneška, tady ještě platí zákon beztrestnosti. Beze slov stála nedávno německá turistická skupina se mnou před křížem k uctění památky v Porlitz (?)– zapálili jsme svíčky jako vzpomínku na nevinné oběti brněnského pochodu smrti v den Božího těla 1945 a pak jsme přednesli tuto modlitbu: „A odpusť nám naše viny, jakož i my odpustili viníkům“ – připomeňme: „odpustili“! To není budoucí záměr, nýbrž již vykonáno v minulosti!

Svatodušní svátky, to je také návod k použití pro svobodu. Za to stojí tento malý zrezivělý visací zámek, který jsem přinesl, se jmenovanou turistickou skupinou, z koncentračního kláštera Seelau: Jakou strast vytrpěli naši čeští krajané nesvobodou na těle a na duši! Tu jsme žádáni, my sudetští Němci, snášet pospolu! Tak jako já nyní nosím toto červené mešní roucho, které české sestry vyrobily z vlajek – již ne srp a kladivo, nýbrž kříž, klas a vinný hrozen – výmluvné znamení usmíření.

Je mnohé v našem německo-českém životě temné, beznadějné . A přece – docela náhle – otevírají se nové perspektivy, bude takřka ohňostroj podnícen, který je trvalý a nevyhasne. Je cítit, že zde jde o něco jako nadšení. A také to bylo na jízdě setkání, o které vyprávím, cítit. Nebyl to můj nápad, ne, ten přišel od českého průvodce. Neměli jsme se dočkat jen Svatého kopečku u Olomouce, měli jsme se také bezpodmínečně dočkat poutního místa uprostřed bezpečnostního prostoru, v ruském výcvikovém prostoru Moravského Altwasser.

A to ukazuje na Svatodušní svátky: To je také boží ohňostroj s následky. Zažili jsme, jak česká skupina skautů obnovuje kostel, jak večer na sotva viditelných základních zdech rozbité vesnice postavili světla a modlili se. Sponzorské dary pro toto velkolepé dílo budou opětovány zvonkem. Zvoním a zní to docela jemně, skoro jako vánoční zvonek. Jsem ale pevně přesvědčen, že ta hodina přijde, kdy bude zvonit nepřeslechnutelně přes celou vlast.

Jsem pevně přesvědčen o tom, že Svatodušní svátky jsou více než jen vzpomínka z dřívějška. Nechme se přece povzbudit, objevit pro nás sudetské Němce a Čechy tuto sílu Svatodušních svátků. Přijde od Boha, který nám seslal Ducha svatého. Neboť

- Svatodušní svátky překonají jazykové bariery,

- Svatodušní svátky je návod pro svobodu,

- Svatodušní svátky jsou mateřským jazykem všech a

- Svatodušní svátky jsou Boží ohňostroj s pokračováním.

V důvěře na to, že lidí a národy svou vůli pro mír a usmíření posilují u ducha a síly evangelia Ježíše Krista, přeji všem radostné Svatodušní svátky!

Volný překlad: Irma v. Tirb

Z projevu B. Posselta, mluvčího sudetoněmeckého landsmanšaftu

Velmi vážené, milé slavnostní shromáždění, milí čestní hosté, milí krajané,

nestojím dnes poprvé před Vámi, ale poprvé jako mluvčí naší národní skupiny. A když někdo, již 32 let směl působit na všech sudetoněmeckých dnech a je hluboce zakořeněn v sudetoněmecké historii, je mi známo, jak velkou zodpovědnost a čest to znamená.

V době od vyhnání bylo šest mluvčích naší sudetoněmecké národní skupiny, to znamená, že já jsem teď ten šestý. První tří byli narozeni ještě v Malé Evropě C.a K. monarchie. První Rudolf Ritter Lodgman z Auen, byl sám ještě příslušníkem rakouské rady a po rozpadu C. a K. monarchie, při krátkodobém pokusu, prosadit právo na sebeurčení národní skupiny, zemský hejtman německých Čech, až do doby, kdy německo česká zemská vláda musela jít do Vídně do exilu. Druhý mluvčí potom byl Adenaurův ministr Hans – Christoph Seebohm. A třetím byl ten, pod kterým jsem směl svoji práci začít a který mě trvale ovlivňoval a jenž je zde nyní zastoupen vdovou a synem. To je nezapomenutelný Walter Becher.

Oba další mluvčí Sudetoněmecké národní skupiny a já se těšíme, že jsou oba dnes tady, byli a jsou lidmi, jež byli ovlivněni válkou a vyhnáním, a kteří jako mladiství a jako děti museli zažít strašlivé nelidské vyhnání a kteří potom po válce sebou tuto velkolepou organizaci národní skupiny vybudovali. Děkuji Ti, milý Hansi Böhme, a Tobě, milý Franzi Neubauere, že spolupůsobíte nadále na špičce naší národní skupiny. Zanechali jste nám velké stopy a vysoké kritérium, a my chceme udělat všechno, abychom toto kritérium podle sil – pokud to bude možné – správně provedli.

Milí krajané,  Franzem Panym a mnou jsou poprvé oba úřady spojené s vedením naší národní skupiny v rukou sudetoněmecké generace narozené po vyhnání. To je spojeno s mnoha dalšími funkcemi: moderátor našeho dnešního shromáždění, Robert Wild, bývalý předseda sudetoněmecké mládeže, je nyní zástupce spolkového předsedy landsmanschaftu. Jak vidíte, našel mezi mládeží dobré následovníky. To znamená, že došlo k procesu obměny generace. Tato obměna generací by nemělo znamenat, že se dokážeme a chceme zříci zážitků generace. Právě naopak. Zkušenosti generace jsou cenným pokladem, který chceme střežit a pěstovat a jejich odkaz chceme nést dál.

Při přípravě tohoto Sudetoněmeckého dne jsem byl tázán, proč my, sudetští Němci narozeni po vyhnání, vlastně jednoduše nepřestaneme být sudetskými Němci; proč jednoduše neřekneme „My jsme Bavoráci“ a hotovo. Milí krajané, zde mne napadají prostě tři důvody:

1) Sudetští Němci byli tisíc nebo 800 let – podle domovské příslušnosti – před vyhnáním. Je hrdá tisíciletá historie Němců v českých zemích, tedy v Čechách, na Moravě a v německém Slezsku. A tato historie byla před vyhnáním, tato historie je již 63 let od vyhnání a tato národní skupina bude mít také budoucnost.

2) Druhý důvod je otázka práva a morálky. Nemůže být přece pravda, že se musí jedna národní skupina vyhnat z vlasti, aby zde již neexistuovala. Pak by vyšla cynická kalkulace vyhnávačů. A to se nesmí stát v duchu práva a morálky.

3) A třetí důvod je ve slavné Liberalitas Bavariae – liberálním Bavorsku, v liberálním duchu svobodného stát Bavorsko. A říkám to velmi jasně právě zde v Norimberku za přítomnosti našeho ministerského předsedy pocházejícího z Franken ( Francko). Právě tak málo přestávají být Švábové, Frankové a rovněž Starobavoři, pod společným štítem svobodného státu Bavorsko, Šváby, Franky nebo Starobavory,.Nezanikneme ani my sudetští Němci jako čtvrtý kmen, nepřestaneme být sudetskými Němci. Jsme sudetští Němci a Bavoři, ať v Bavorsku žijeme nebo ne – od jižní Ameriky po Austrálii, od Rakouska po Českou republiku, cítíme se spojeni se zemí, která nás ochraňuje. Děkujeme Ti, milý Günther, že jsi převzal tak energicky patronát.

Milí krajané, před chvílí jsem řekl, jsme v historii hluboce zakořeněná národní skupina, která je rozhodnuta, vytvořit budoucnost. Minulost a budoucnost nejsou žádné protiklady, podmiňují se navzájem. A když jsou stále znovu lidé, kteří říkají, historie se má zapomenout nebo jednoduše udělat konečnou čáru. Budoucnost má jen ten, který stojí za svou historií.

My, milí krajané, máme v tomto roce zvláštní příležitost, vzpomínat historie. Vy víte, v českých zemích, mezi Čechy a sudetskými Němci je podstatná pospolitost: mýtus „8er-Jahre“ (roky s 8). Je již zajímavé, že hned na začátku roku SL vydal působivý rukopis o „8er – Jahre“a český president Václav Klaus, který nenapodobuje všechno, co sudetští Němci dělají, ve svém novoročním projevu rovněž zabýval „8er – Jahre“ (roky s 8), ale jen některými. Přitom bych chtěl jmenovat dva, které bývají často zapomenuty, přestože jsou obzvlášť důležité, protože to jsou pozitivní „8er Jahre“, které také objasňují, kolik je v naší historii spojení. Ten jeden je rok 908, ve kterém se před 1100 lety narodil svatý Václav s českými a německými předky. Svatý Václav, který je předkem Čechů a Němců; Svatý Václav, který je společným patronem zemí a kterého prosíme – a také to patří k duchu Svatodušních svátků-, aby oba národy českých zemí zase přivedl dohromady. Druhá velká vzpomínka je na rok 1348, kdy Karel IV založil universitu po něm pojmenovanou, Karlovu universitu. – Včera jsme propůjčili, po Karlu IV. pojmenovanou evropskou Karlovu cenu sudetských Němců, českému bojovníku za občanská práva Petru Uhlovi; velmi působivá akce. Milý Petře, děkuji Ti ještě jednou srdečně za Tvoje jasná a působivá slova. – Nejen první německá, nýbrž středoevropská universita s působením na celou Evropu ve všech jazykových a kulturních oblastech, v Praze německy, česky, latinsky. To ukazuje, co chceme dělat, když to chceme dělat společně a nenecháme ducha rozdělování vítězit.

Milí krajané, mezi novodobými „8er-Jahre“ vyniká samozřejmě rok 1848, revoluční rok Jara národů, kdy národy Evropy a především C. a K. monarchie doufaly, že dojde k vytvoření nového demokratického svazu národů. Víme, že to tehdy ztroskotalo, protože národy svou touhu po svobodě neuskutečnily společně, nýbrž proti sobě. A když také v končícím desetiletí C. a K. monarchie bylo mnoho úspěšných pokusů, věci obrátit v lepší směr – myslím na moravský smír z roku 1905, dosud nezavedené právo národních skupin – to byla přece bohužel Boží historie po roce 1848 na všech stranách ovlivněna protichůdně směřovaným nacionalismem, ačkoli byly také jiné sklony.

Ale jmenuji zde například rok 1878 – Berlínský kongres -, kdy šlo o nový pořádek na Balkánu po zhroucení Osmanské říše, když - počestný dohodce sem tam – vydal náhle právo na sebeurčení první a druhé třídy, a někteří právo na sebeurčení obdrželi, Bulhaři, Srbové a jiní. Ale jeden národ se jednoduše nechal spadnout pod stůl, a to jeden z nejstarších národů Evropy, Albánci. Ti byli tehdy vynecháni při uskutečnění práva na sebeurčení, a nyní se to projevuje v Kosovu a jinde. V současné době se díváme se strachem na Srbsko a doufáme, že se tam prosadí demokracie a evropský duch. Ale vidíme chyby, které byly vykonány před 130 lety, a které se projevují ještě dnes. To ukazuje, s historií se nehraje, s historií se nežertuje, a nesmí být žádné právo na sebeurčení první a druhé třídy.

Je to sto let, v roce 1908 Bosna a Hercegovina definitivně vystřídala Osmanskou říši za rakouské panství, které je tam ještě dnes velmi obdivováno. Rok 1908 ukazuje také souvislosti. Tehdy přešla Bosna k Rakousku, a poté byly v Praze mezi českými a německými studenty pranice, protože se obě strany obávaly, že rovnováha mezi slovanským a německým obyvatelstvem mnohonárodnostního státu bude přesměrována jedním nebo druhým směrem – podle konstrukce státu. To ukazuje, jak již tehdy byl svět spojitý. A my vidíme teprve dnes, v našem tak zvaném globalizovaném světě, je to tak správné, jako důležité znát toho druhého, toho druhého akceptovat, tomu druhému rozumět. Neumíme technicky a ekonomicky v Evropě nebo tak zvaném globálním venkově, v celosvětové vesnici, žít spolu, když vedeme proti sobě duchovní a kulturní občanskou a bratrskou válku. Proto, milí krajané, je našim úkolem, zde zbourat mosty. Uděláme to, apelujeme na české representanty, aby udělali totéž.

V roce 1918 se rozpadla stará Evropa, a měla nastoupit na její místo nová Evropa s právem na sebeurčení, co v pařížských dohodách, jak víte, nikdy nebylo uskutečněno. Ve smlouvách z Versailles, St. Germain, Trianon a Neuilly-sur-Seine bylo promarněno, co bylo slíbeno 1918 ve 14 bodech presidentem Wilsonem. Historie vyvozených důsledků sahá od krveprolití 4. března 1919 v naší vlasti až k dnešním problémům Kurdů.

Milý krajané, bohužel potom také rok 1938 nevedl k tomu, jak tehdy mnozí doufali, že toto bude překonáno. Rok 1938 znamenal pro mnoho sudetských Němců naději na  mír a sebeurčení. Ale nesvědomitý zločinec jménem Adolf Hitler zneužil tehdejší situaci, a důsledkem nebyl mír a právo na sebeurčení, nýbrž nesvoboda a válka. Druhá světová válka, nacismus, nebyly – to je docela důležitý bod – automatickým řešením pro vyhnání. Vyhnání mělo myšlenkové předchůdce již v 19. století. Vyhnání nebylo také neodvratný důsledek, neboť v Belgii, v Jižních Tyrolích, v Dánsku a jinde nebyly německé národní skupiny vyhnané. Jeden zločin nemusí automaticky za sebou táhnout jiný. A Petr Uhl k tomu včera našel působivá slova.

Ale samozřejmě by se vyhnání bez těchto předcházejících událostí nebylo uskutečnilo. A jedno musíme říci docela jasně: Obracíme se proti každé nucené příčinné souvislosti. Nemůžeme na jeden zločin odpovědět zločinem jiným, ještě k tomu, když se jmenujeme demokracie a tvrdíme, že tento zločin začal ve jménu demokracie.

Rok 1948 byl rokem uchopení moci komunisty, a rok 1968 pak Pražský jarem. Toto Pražské jaro zanechalo také hluboké stopy v naší národní skupině. Byl to můj před – před – předchůdce Walter Becher, který tehdy nechal otevřít Heiligenhof v Bad Kissingen a jiná sudetoněmecká vzdělávací místa pro utečence z Československa, kteří v roce 1968 utíkali před sovětskými tanky. A tehdejší česká emigrace se v mnoha sudetoněmeckých rodinách cítila jako doma. Vím to sám od českých školních přátel, kteří v mojí rodině pak zakořenili. Mohu jen říci, tehdy se ukázalo, že sudetští němci jsou všechno jiné než revanšisté a že v hodině nouze přispěli českým a slovenským utečencům nezištným způsobem, který také je dalším mostem pro budoucnost.

A nyní, milí krajané, kladu otázku: Co přinese tento rok, rok 2008, zase rok s „8“? Ne každý rok s „8“ přinese nutně revoluční změny, to česká moravská a slezská historická mytologie přehání. Ale my můžeme s pomocí Boží z tohoto roku něco udělat, novou cestu k sudetoněmecké a evropské budoucnosti. Domnívám se, že se nám podaří překonat především dominující význam určitých rituálů. V pátek jsem na tiskové konferenci jasně řekl, že vidíme znamení otevřenosti a schopnost rozhovorů u současné české vlády, u ministra zahraničí knížete Schwarzenberga, u ministra školství Lišky, u ministra spravedlnosti Cyrila Svobody, u ministryně pro menšiny Stehlíkové, kteří částečně působivě mluvili a psali. Vidíme znamení pohybu.

A když jsem to v pátek řekl, přišla v sobotu z Prahy reakce. Mluvčí ministerstva zahraničí, řekla, rozhovory se sudetskými Němci budeme ovšem vést, ale jednání nepřicházejí v úvahu. Milí krajané, o jednáních jsem ani já, ani nikdo ještě nemluvili. Lepší rozumný, rychlý a cílevědomý rozhovor než vést jednání vládních byrokratů, ze kterého nic nevzejde.

Proto říkáme jasně: Chceme vést rozhovory, a sice rozhovory s volenými representanty českého národa. Apeluji na českou vládu, aby jmenovala speciálně pro tyto rozhovory se sudetskými Němci pověřence nebo snad zvláštního vyslance. Ale říkám Vám také zcela jasně: nebudeme o to prosit a žadonit. Žijeme v sjednocené Evropě, a žijeme ve svobodné demokracii. Kdyby vládní struktury ještě tak daleko nebyly, aby udělaly to, co je v 21. století samozřejmé, totiž umožnit takové rozhovory na oficiální úrovni mezi sudetskými Němci a Čechy, pak vezmeme věci s českými partnery, vedoucími representanty z české civilní společnosti, sami do ruky.

Mám řadu nápadů. Povoláme česko – sudetoněmecké grémium expertů – tak zvané Think Tank, jak se to jmenuje nově německy -, které se bude zabývat jen tím, jak se hnutí může přivést na pevně zajetou frontu. Pak se mnozí byrokraté naučí potit, co všechno můžeme rozvinout za nápady. Milí krajané, jsme rozhodnuti se intenzivněji než dosud, zabývat napsáním společných dějin. Jsou stovky mladých českých, německých a sudetoněmeckých historiků, kteří vypravují fantastický postup naší historie, ale od komise německo-českých historiků, s velkou pompou do života uvedené, neslyším vůbec nic cílevědomého. Milí krajané, pak by měli dál sedět v jejich věži ze slonoviny (nevnímat okolí), a my sudetští Němci uvedeme v život česko – německé grémium historiků a sami se budeme důkladně zabývat historií našich českých zemí.

Stále se znovu říká, zvládnutí minulosti a zpracování dále trvajícího bezpráví a zármutku, které jsou ještě v lidech, to je za dnešní doby po 60 letech již nemožné, a když, tak to nevede k cíli. Víme, že mezi tím jsou velmi dobré opačné případy. V jižní Africe, na podnět nositele Nobelovy ceny za mír Nelsona Mandely, byly vytvořeny tak zvané Komise pravdy určeny k zpracování historie. Potom půjdeme na to s odpovídajícími kvalifikovanými osobnostmi docela jasně řečeno, co bylo možné v jižní Africe, co bylo možné v Bosně, rány minulosti zpracovat, to budeme také dělat v takových mírových a svobodných komisích, a budeme shromažďovat zprávy o svědectví doby, tak budeme my krajané Vás všechny a českou stranu prosit, aby jste životní zážitky dokumentovali. Pak by měla taková komise historiků, jaká vykonala v jižní Africe znamenitou práci, podat zprávu co naše generace prožila.

Milí krajané, tyto komise dostaly nakonec na návrh Nelsona Mandely jméno Komise pravdy. To beru jako rozhodující bod. Zpracování bezpráví je důležité. Ale k čemu to musí vést? Musí to vést k dokumentaci pravdy. Milí krajané, je to rozhodující bod. Jen pravda, jak po právu řekl Václav Havel, osvobozuje.

Proto potřebujeme v Berlíně Centrum proti vyhnání. A musím říci, jsem pobouřen, že předseda SPD Kurt Beck předevčírem ve Varšavě řekl, že dáma, která společně s naším nezapomenutelným krajanem Peterem Glotzem tuto myšlenku rozvinula, totiž prezidentka BdV (Svaz vyhnaných), Erika Steinbachová, nemá náležet ke koordinačnímu nebo kurátorskému grémiu. Odmítám tuto připomínku pronesenou ve Varšavě. My sudetští Němci a my vyhnaní jsme demokraté, stojíme v centru této společnosti. A jako demokraté sami si odsouhlasíme naše representanty.

Vedle Centra proti vyhnání v Berlíně doufáme samozřejmě velmi silně – a k tomu již Christa Stewens něco řekla a určitě také dnes ještě něco předsedovy vlády řekne – o našem Sudetoněmecké museum v Mnichově. Máme fantastické museum Chebska v Marktredwitz, Totéž platí pro Šumavské museum v Passau, pro museum Jizerských hor v Kaufbeuren-Neugablonz, které nyní přichází do dalšího stadia výstavby a musí být dokončeno. Máme mnoho set domovských světnic, ale milí přátelé vlasti, těšíme se na sudetoněmecké centrální museum v Mnichově, které Sudetoněmecký dům – také to říkám jasně- nenahradí, ale znamenitě doplní.

Důležité ale je, že zůstane u živoucí sudetoněmecké práce. Nechceme se stát musejními exponáty, nejsme žádný tak zvaný problém minulosti, jak se někdy v některých mediích píše, jsme, jak je zde v hale vidět, velmi živá národní skupina. A my jsme rozhodnuti, také v naší velké tradici sebeurčení jako sudetští Němci budoucnost posílit. Byli jsme národní skupina, která nikdy neměla vlastní stát, byli jsme v mnohonárodnostním státě Čechy, byli jsme v mnohonárodnostní monarchii Rakousko - Uhersko, pak v konstruovaném mnohonárodnostním státě Československo. Naučili jsme se náš osud vzít sami do rukou, proto jsme ještě po 63 letech po vyhnání tak silní, proto máme tento vysoký stupeň samostatné organizace a samostatného spravování, jak jej mimo nás znají vlastně jen v Jižních Tyrolích v tomto měřítku. Ale věřím, co do počtu spolků a hustoty organizací, překonáme dokonce i Jižní Tyroly.

Milí krajané, věřím, že to je velká síla. Nechceme být přívěšek nějakých byrokratů. Chceme udržet mnohotvárnost našich sudetoněmeckých institucí, a zde jmenuji především také Sudetoněmecký spolek archivu a musea, které musíme nutně zase podporovat a kvalifikovaně obsadit, aby mohl vykonávat své funkce jako paměť národní skupiny. A všechny mnohé jiné sudetoněmecké instituce od Heiligenhof po Bad Kissingen, které státní vláda, způsobem zasluhujícím poděkování, intenzivně podporovala, aby je přivedla do nové doby, až sem k Sudetoněmeckému institutu hudby a všem živoucím institucím při Sudetoněmeckém domě. Milí krajané, to chceme na každý pád udržet ve své pestrosti, ve své četnosti, ve své intenzitě. Je typicky sudetoněmecké: velká obec, která drží pospolu v  pestrosti, četnosti, svobodomyslnosti a přátelským názorem – to vím z mnohých politováníhodných zkušeností – se už nikdy neopustí. To je naše síla. To, milý Günthere, přinášíme do svobodného státu Bavorsko, do států Německo, Rakousko a mnoha jiných, ve kterých dnes většinou žijeme. To přinášíme sjednocené Evropě, která by byla bez sudetoněmecké národní skupiny nekonečně mnohem chudší a které můžeme slíbit, že také v budoucnosti třem velkým cílům budeme sloužit jako sudetští Němci, sice :

- opatrování kulturní rozmanitosti, do které vložíme náš příspěvek,

- výzkum a zprostředkování historické pravdy partnerskými rozumnými rozhovory a

- boj proti trvajícímu bezpráví..

A v EU bude v příštím roce na půl roku přebírat předsednictví Česká republika. Těším se již na to, protože jako europoslanec ve volné tribuně a debatách, samozřejmě pak také s representanty české vlády, mohu vést živé diskuze, na které se těším jako vášnivý člen sněmovny.

Milí krajané, mohu Vám říci jen jedno: Ministerský předseda Mirek Topolánek řekl při přípravě předsednictva rady dvě zajímavé věci. Za prvé řekl, že se bude snažit řešit problém Kypru, včetně tamější problematiky vyhnání. Zde můžeme jako experti v každé době stát radou a činem na jeho straně. Řekl, že by to mělo být top téma jeho předsednictví. Zde můžeme jen říci, že na podzim příštího roku bude vytvořena nová EU komise. Bylo by vhodné, kdyby v předběžných rozhovorech uvedl, že potřebujeme vlastního EU komisaře pro národní skupiny, menšiny a vyhnané, který žádosti evropských vyhnanců z vlasti na úrovni EU bude spojovat, zachycovat a koordinovat, který s námi společně tyto věci předem připraví. Takový návrh by byl důležitý pro případ nematerielní válečné náhrady.

Ministerský předseda Topolánek a česká vláda zvolili celkem hezké motto pro předsednictví rady. Předsedové rady mají vždy motto. A pro pololetí českého předsednictva od ledna až do června 2009 zvolila česká vláda větu „Evropa bez barier“. A to můžeme jen plně a docela podpořit. Bohu dík je železná opona pryč. Bohu dík jsou hranice pryč a z Norimberku do Prahy se může jet, aniž bychom museli někde zastavit. Bohu dík jsme zase ve společném parlamentu, totiž v Evropském parlamentu, sjednoceni a můžeme tak protikladná stanoviska, ale také přátelské pospolitosti, které jsou mnohem větší než protiklady, řešit spolu v rozumných rozhovorech. Nejhorší bariery dnešní Evropy, to jsou myšlenkové bariery, to jsou trvající nesprávné Dekrety (dekrety prezidenta republiky- pozn. red.), to jsou předsudky včetně nacionálních. Také my sudetští Němci máme při tom co dělat. Jsme rozhodnuti přispět k tomu, aby vše uvedené bylo konečně odstraněno. Ale chci na ministerského předsedu apelovat: berte své motto čestně! Odkliďte Dekrety! Odkliďte tak zvaný zákon o beztrestnosti! Odkliďte myšlení v nacionalistických kategoriích! Pojďte s námi cestou do Evropy! Pak budete k svému řídícímu mottu spravedlivý: Pryč s barierami v Evropě!

Volný překlad: Irma v. Thirb

Z projevu bavorského ministerského předsedy, dr. Güntera Becksteina

Srdečný pozdrav Pán Bůh všem sudetským Němcům zde ve Frankenhalle v Norimberku… V předešlých letech jsem se vždy zúčastnil Sudetoněmeckého dne, když se pořádal v Norimberku. Prožíval jsem velkolepou náladu, která vždy vládla během tohoto dne. Prožíval jsem soudržnost a sounáležitost, kterou se tato skupina vyznačovala – národnostní sudetoněmecká skupina. Tato soudržnost je vaši silou. S tímto semknutím jste přestáli bouře ducha času v Německu a mnohá osočování z Česka.

A proto říkám: Nejenom proto, že jsem ministerský předseda této krásné země, ale také z hlubokého přesvědčení jsem převzal záštitu nad touto národnostní skupinou, našeho čtvrtého kmene v Bavorsku. Dobře jsem si vědom povinností a úkolů, které jsou s tím spojeny. Často jsem zdůrazňoval: Velmi si vážím práce vyhnaných. Přestože přišli do Bavorska bez prostředků a traumatizováni vyhnáním, vzchopili se a vypracovali se. Tehdy nebyly žádné útulky, žádní sociální pracovníci ani psychologické týmy, které by mohly pomoci znásilněným ženám, týraným dětem a dospělým. Sami se museli vyrovnat s osudem, se ztrátou vlasti a majetku, se smrtí blízkých příbuzných a přátel. A byla to krajanská a jiná sudetoněmecká sdružení, která tehdy, tak jako i nyní, poskytovala oporu. Byl to nesmírný výkon. Spolu s námi jste znovu vybudovali naše Bavorsko…

Tento 59. sudetoněmecký den je dnem zvláštním. Před vámi totiž nestojí pouze váš nový ochránce, ale i noví mluvčí a nový předseda landsmanšaftu. … Oni oba nepatří již ke generaci, která vše prožila. … S novými vedoucími silami a novým ochráncem se dáme společně do úkolů, které leží před námi. Chceme nový vývoj, chceme uvést do popředí záležitost sudetských Němců. My tři jsme stejného mínění. Na to se můžete spolehnout.

Nový vývoj: K tomu patří jako první otevření diskuse na téma vyhnanců v Německu a v Evropě. Proto je nutné, aby osud vyhnanců nebyl zapomenut.

Proto je dobré, že „Centrum proti vyhnánění“ je konečně na dobré cestě. Zato chci kancléře Angele Merkelové vřele poděkovat. Unie, CDU/CSU, zakotvily toto viditelné znamení do smlouvy v r. 2005. Nyní se stalo skutečností. Německo – tak jako každý národ – potřebuje vzpomínková místa na dramatické části svých dějin. To, že se toto vzpomínkové místi stane realitou, je i zásluhou Eriky Steibachové, která již osm let neúmorně tento projekt prosazuje. Je pro mne proto samozřejmé, že E. Stainbachová a Spolek vyhnanců budou zapojeny do dalšího vývoje tohoto vzpomínkového místa.

Bavorsko již od samého počátku podporovalo tento projekt, který byl až do počátku roku 2005 potírán Červeno-zelenými. …

Bavorsko tento projekt finančně podpořilo.. Budeme dále podporovat zřízení vzpomínkových míst v Berlíně a naléhat na to, aby byl projekt vhodně umístěn. Na to se může pani Steibachová a němečtí vyhnanci spolehnout.

To, že sudetoněmecká národnostní skupina potřebuje v budoucnu své vlastní muzeum, je nesporné. Tak tomu je např. u Slezanů v Gorlici, východních Prusů v Lüneburgu, Pomořanů v Greifswaldu anebo u dunajských Švábů v Ulmu…

V říjnu minulého roku jsem se v Sudetoněmeckém domě vyjádřil, že musí být zřízeno takové muzeum – které by sloužilo ku cti kulturnímu státu Bavorska a našemu čtvrtému kmenu. A dodávám: Musí to být zařízení silně výkonné. Musí to být muzeum, které bude rovnocenným partnerem, odpovídajícím českým kulturním a vědeckým zařízením. Tato spolupráce je nutná. Projevila se již během vypracovávání koncepce a musí pokračovat i v budoucnu, např. s Collegiem Bohemicum v Ústí n/L (?). Tam má být v budoucnu představována historie Němců v Čechách.

V tomto projektu muzea vidím i šanci pro historicko-politický dialog mezi sudetskými Němci a Čechy, který zasáhne jádro problému, spolužití v Česku a zkázu tohoto spolužití vyhnáním. Toto muzeum může být historickým mostem do staré vlasti. … Jsem jist, že se nám to společně podaří – sudetským Němcům, Bavorsku a spolku – že se nám podaří uvést tento projekt a uskutečnit ho v příštím legislativním období.

V této době dále začíná projekt „Heimatstuben“ (domovské světnice) v Bavorsku. Asi ve 100 domovských světnicích je uchováno mnoho kulturního bohatství vyhnanců. Zkoumat toto bohatství a zabezpečit to, co je cenné, je náš důležitý úkol…. Musíme uchovat to, co je naší identitou a co má svůj původ v Sudetech.

Myslím, že rok 2008 je dosud dobrým rokem pro vyhnance v Bavorsku:

- viditelné znamení v Berlíně je uvedeno na cestu;

- je vypracována koncepce muzea v Mnichově a je předložena vládě;

- asi ve 100 „domovských světnicích“ je prozkoumáno a zajištěno kulturní dědictví vyhnanců.

Toto je nový, silný kulturně – historický průlom.

Pozoruji průlom i v české společnosti, určité zpětné pohlížení k dějinám sudetských Němců. … Mnoho z nás to pocítilo při cestě do sousední země. Potkali jste lidi dobré vůle, mladé lidi, pro které vyhnání je něčím strašlivým a děsivým…

Sudetští Němci a jejich organizace pravdivě ukázali, že jsou připraveni k dialogu. Toto jednání bych chtěl výrazně ocenit a povzbudit vás, abyste dále v celé hloubce pokračovali v rozhovorech a návštěvách. Pozitivních hlasů bude více v české společnosti, budou zřetelnější a srozumitelnější vzhledem k sudetským Němcům. Ministr zahraničí – Schwarzenberg, tento vynikající muž, mluvil zřetelně o vyhnání. Mladý český ministr Liška mluvil o tom, že o vyhnání musí být psáno v českých učebnicích. Chce, aby společně s Německém se vytvořila dějepisná kniha. Prohlašuji z tohoto místa: jsme rádi a jsme připraveni napsat společně s českým ministerstvem školní učebnici dějepisu. Můj ministr kultury Siegfried Schneider je připraven chopit se této nabídky.

Velmi také doufám, že v krátké době najde 4300 německých vojáků, jejichž pozůstatky leží v jedněch kasárnách, svůj důstojný poslední odpočinek. Tímto by byla v ČR ukončena bludná cesta tisíců rakví. Pak by konečně příbuzní věděli, 63 let po ukončení války, kde mohou navštívit hroby svých milých.

Řekl jsem, že těch hlasů bude více, i když tomu tak není u většiny české společnosti. Avšak četné kontakty již ukazují svůj účinek. Jsou to kontakty mezi školami, vysokými školami, mezi spolky a mezi sudetskými Němci a Čechy. Bernd Posselt pobývá téměř více v ČR než v Bavorsku, Ackermann-Gemeinde vede již léta rozhovory a buduje mosty v křesťanském duchu, sudetoněmecká rada se snaží dosáhnout kontakt na politické úrovni, Sudetoněmecká nadace, krajanský spolek, spolek Adalberta Stiftera, Seliger-Gemeinde, Collegium Carolinum, Sudetoněmecká akademie věd – toto všichni jsou připraveni na dialog s českými partnery. Toto jsou jasné příznaky: Chceme rozhovory, chceme budovat mosty, chceme dohodu.

Proto je zvrácenost odmítat přání vyhnanců na dohodu. Nikdo neprojevil více vůle o dohodu než němečtí vyhnanci z vlasti. Samozřejmě - ne za cenu zapírání, bezpráví, ne za cenu zapomenutí… a konečné čáry, ne za cenu sebezapření. Musíme trvat na nás samých, na našich předcích a na historii. Existuje německé přísloví: „Čas ubíhá, čas hojí.“ Každý z nás již poznal, že je na tom něco pravdy. Je to ale jen polovina pravdy. Vyhnání, utrpení, nouzi, smrt – tyto zkušenosti nelze z života vymýtit, ani z historie rodiny. Toto platí pro všechny lidi tohoto světa.

Čas ubíhá, ale nehojí vše. To, co opravdu může hojit, jsou lidé, slova lidí, odpuštění, odstranění bezpráví, a to tam, kde je to po šedesáti letech ještě možné. Toto může, právě proto, že tak intenzivně hledáte rozhovor, také očekávat.

Všichni víte, že jsem byl vloni – ještě jako ministr vnitra – v Praze. Mluvil jsem tam s premiérem Topolánkem a ministrem zahraničí Schwarzenbergem. Mezitím jsem se s oběma již vícekrát setkal.

Svého času jsem řekl Topolánkovi: Vím, co udělali Němci Čechům v době mezi roky 1938 a 1945. Vím, co hrozného se stalo v Lidicích a v Terezíně. Byly to nejtěžší zločiny proti lidstvu a zanechalo to u Čechů hluboké rány. Řekl jsem mu však také: „Pro mne jako demokrata a člověka, který je hluboce upoután k právnímu státu, nemůže být nikdy oprávněno znásilňování žen, věšení Němců na lucerny v Praze, pochod smrti v Brně, nucené práce, zbavení práv, vyvlastnění a vyhnání, i když předtím postihla Čechy válka a bylo jim učiněno velké bezpráví. Kolektivní vina a kolektivní potrestání nikdy nesmí být odpovědí na předcházející bezpráví.“

V Praze jsem veřejně prohlásil před tiskem: „Benešovy dekrety nepatří do žádného demokratického právního uspořádání… Benešovy dekrety jsou masivním prohřeškem proti evropskému, národnostnímu a lidskému právu.“ Je důležité, že spolu otevřeně komunikujeme, jednáme a vyjadřujeme svá stanoviska. Je však rovněž tak důležité, abychom byli připraveni na rozhovor a dialog. Jasné vlastní pozice, pochopení pozic těch druhých, otevřenost a poctivost v rozhovoru podle mne jsou dobré předpoklady pro politický dialog s Čechy. Svou návštěvu Prahy nespojuji s žádnými podmínkami. Přicházím do Prahy rád, je to překrásné město. Svůj postoj však nezměním. Z toho můžete vycházet.

Svého času jsem navštívil i sudetoněmeckou kancelář v Praze.Viděl jsem, že se tam odvádí dobrá práce a že s velkou námahou je hledána dohoda s českou stranou. Požádal jsem i lidi ze svého kabinet, aby při každém pobytu v Praze navštívili dle možnosti i sudetoněmeckou kancelář.

Před několika měsíci stálo v českých „Lidových novinách: „Německo-česká minulost představuje enormní bohatství vzájemných vztahů. Největší hojností by byli sudetští Němci … Jedním z hlavních témat německo-českých vztahů by měla být péče o tento sudetoněmecký most mezi Českem a Německem.“ Přesně tak to vidím i já. Sázíme na tento sudetoněmecký most, na tento most by měla sázet i česká strana.

Milí sudetoněmečtí krajané,

Ten, kdo v tomto roce cestoval do ČR, nemusel se již podrobit žádné kontrole. Hranice, která kdysi byly železnou oponou, se stala ještě průchodnější. Bavorsko leží blízko Čech a Čechy leží blízko Bavorska. Za to, co se zde odehrávalo od roku 1989 musíme především poděkovat Evropě. Evropa spojuje lidi. Evropa se také hlásí k Chartě o základních právech, která odsuzuje vyhnání. Evropa není pro nás jen společností hospodářskou, ale i společností, cenící hodnoty. Tuto Evropu chce Bavorsko vyznávat a pomáhat jí. Toto si vzal za svůj cíl můj evropský ministr Markus Soder.

Debaty o hodnotách Evropy jsou debatami o našem sebeuvědomění, o naší identitě. Jsou to nezbytné debaty o vnitřní spojitosti, ale jsou to i nezbytné debaty o hranicích Evropy. A to, že Evropa hranice potřebuje…, že nesmí překračovat své kulturní hranice, je mnohým známo.

Evropa jako instituce, hájící hodnoty – zajišťuje lidem právo na vlast a lidská práva. Taková Evropa je proti diskriminaci, proti Benešovým dekretům a proti tzv. zákonu o zproštění viny. Tento zákon o zproštění viny z r. 1946 … příliš hluboko zraňuje sudetské Němce. Tento zákon je skandál. Z tohoto místa říkám českým politikům: „Odvolejte tento zákon! Ukažte zřetelně, že v  právním státě nesmí být žádné ospravedlňování násilných činů!“

Mým cílem je uspíšit dialog na všech úrovních, také na úrovních obcí a krajů. Má se pěstovat sousedství, přitom ale vždy se má myslet na společnou historii a zapojovat do kontaktů sudetské Němce. Zasluhuje uznání, že bavorské obce zařazují sudetské Němce do dějin svého města. Tak např. město Hof zamýšlí rozšířit své muzeum o oddělení „Vyhnání, útěk a integrace.“… Přijímání sudetských Němců do našich bavorských dějin, do dějin krajů a měst, je důležitým znamením spojenectví. Zde by měly právě vyniknout obce Bavorska.

Zrovna tak důležitá je skutečnost, že se neostýchám užívat německých názvů měst, oblastí a řek v Česku. Východní střední Evropa se zřejmě také zbavuje ostychu používání německých jmen ve veřejných prostorách. I toto je potěšující znamení nové otevřenosti vůči sudetským Němcům a německé historii v tomto prostoru. … zájem sousedů ukazuje, že se obracíme k dějinám sudetských Němců. Zapojení sudetských Němců do českých dějin se všemi jejich výšinami a hloubkami, jak tomu bylo v minulých stoletích u všech národů Evropy, otevírá nové perspektivy pro sudetoněmecko-české sousedství.

Bernd Posselt, nedávno na otázku českého deníku „Mladá fronta- Dnes“, jaké cíle sleduje jako mluvčí sudetských Němců, odpověděl následovně: „Opatrovat v budoucnosti společnost a kulturu sudetských Němců, právě tak i partnerství s Čechy, protože jsou našimi nejbližšími sousedy. Musí se odbourat nedůvěra a předsudky, protože jinak mezi námi zůstane strach. Prostřednictvím kontaktů se učíme vzájemně poznávat.“

K těmto cílům mohu plně připojit:

- opatrovat společnost a kulturu sudetských Němců je zásadním úkolem ochraňující země;

- budovat kontakty s českými sousedy – tohoto úkolu jsem se ujal s plnou silou;

- v sousedském dialogu bych chtěl spolu se sudetskými Němci přemoci hluboké rány, které jim byly zasazeny vyhnáním.

Včera jsem byl na Dni vlasti Sedmihradských Sasů. Mluvil tam i státní tajemník rumunské vlády. Myslím, že není daleko doba, kdy se setkáme na Sudetoněmeckém dni i s českými starosty a že nějaký člen české vlády pozdraví sudetské Němce.

Jděme společně, jděme otevřeně – ochránce, ochranná země a sudetští Němci – do budoucnosti. Společně můžeme vykonat mnoho. Těším se na 60. sudetoněmecký den v příštím roce. Všem sudetským Němcům Zdař Bůh!

Volný překlad: ing. Arch. N. Ženeva

Redakce: Ing. arch. N. Žečeva a další Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 a Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, MO Brno, jako svou 253. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, Brno srpen 2008

Web. stránka: www.ksl.wz.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz