57.  sjezd odsunutých Němců z Československa

3. -  4. 6. 2006, Norimberk, Veletržní centrum

(Výňatky z projevů)

Zahájení panem Berndem Posseltem, MdEP, spolkovým prezidentem landsmanšaftu

Milí soukmenovci, milí hosté,

jsem samozřejmě rád, že mohu slavit své kulaté narozeniny v kruhu sudetoněmecké rodiny. Myšlenky se samozřejmě vracejí. První kulaté narozeniny, které jsem oslavil v rámci Sudetoněmeckých dnů, byly před třiceti lety mé dvacetiny. V této chvíli myslím na ty milé lidi, kteří již bohužel nejsou mezi námi – náš tehdejší mluvčí Walter Becher, starý kníže Franz Josef II. z Liechtensteinu nebo pan Dieter Max. To jsou jen někteří z našeho kruhu.

O to šťastnější jsem, že i po třiceti letech jsme nadále velkou a živou skupinou. Mezi námi je teď mnoho mladých lidí, kteří před třiceti lety ještě ani nebyli na světě. Někteří z přítomných našli cestu do naší rodiny třeba až v určitém věku, např. ve stáří nebo potom co odchovali své děti. Jen tak lze tento „sudetoněmecký zázrak“ vysvětlit. Sudetoněmecká skupina se obnovuje a každoročně překvapí ohromným množstvím účastníků našeho setkání.

Tento Sudetoněmecký den je mnohým zvláštní. V popředí stojí samozřejmě 60. výročí brutálního a zavrženíhodného zapuzení sudetských Němců ze své vlasti. Záměrně si připomínáme 60. výročí zapuzení našinců v tomto roce 2006, přestože dobře víme, že tato brutální a divoká zapuzení začala již v roce 1945. Největší masa byla zahnána ovšem až v letech 1946 /47. Nedávno jsem měl tu čest uctít památku zapuzených v bavorském Furth im Wald. Při této obzvlášť dojemné vzpomínce na první oběti zapuzení bylo zdůrazněno, že pouze do tohoto městečka dorazilo během dvou let po konci války asi 850 tisíc vyhnaných. Tato skutečnost je jasným důkazem, že zapuzení sudetských Němců nebylo jen vedlejším produktem války nebo kolaterální škodou, nýbrž chladnokrevně naplánovaný poválečný zločin.

Jestliže dnes na tyto události upomínáme, neděláme to proto, abychom otvírali staré rány nebo sypali sůl do těch, které dosud nepřestaly krvácet. Jde nám o to, abychom dokumentovali historickou pravdu ve smyslu „Již nikdy více“, „Již nikdy žádný totalismus“, „Nikdy válka“ a „Nikdy vyvražďování a zapuzení“.

V tomto smyslu je v zájmu všech lidí a všech národů, v neposlední řadě i našeho českého souseda, bojovat společně s námi aby se tato základní lidská práva, včetně  právo na vlast, stala bází  evropského a celosvětového právního pořádku. Lidská práva slouží všem lidem a všem národům, jsou nedělitelná. My neznáme žádnou kolektivní vinu, žádnou českou a žádnou německou. Jasně říkáme : „Budoucnost patří národům spojeným právním řádem, tak jak to již před 650 lety uzákonil král Karel IV. ve Zlaté bulle. V tomto smyslu chceme jít vstříc Čechům. Chceme se usmířit s tímto národem a žít s ním v dobrém sousedství.

V této souvislosti se musíme zmínit o té druhé zvláštnosti, která provází naše letošní setkání zde v Norimberku. V České republice se konaly volby. To pozitivní na začátek. Byly to již x-té demokratické volby v zemi, která byla po desetiletí ničena totalismem. Byl to ale první volební boj, ve kterém žádná z velkých či menších demokratických stran „nelovila“ hlasy  protiněmeckými a protisudetoněmeckými hesly a paralelami. Můžeme zodpovědně tvrdit, že pravicově radikální strany, které tak činily, zůstaly bezvýznamnými. Komunisté, kteří to také v určité nechutné směsi z nacionalismu a socialismu zkoušeli, výrazně hlasy ztratili.

Milí krajané, samozřejmě to neznamená, že nebudou potíže. Vidíme, že je v českém parlamentu mnoho stran a že není v dohledu ani koalice, ani většina. Není ovšem naším úkolem míchat  se do vnitrostátní politiky České republiky, nýbrž podpořit lidi dobré vůle, které najdeme ve všech větších stranách, aby se dál ubírali již vytýčenou cestou. Tuto cestu vytýčil uprostřed volebního boje velice neohroženě premiér Jiří Paroubek. On sám udělal první, psychologicky velice důležitý krok vstříc sudetským Němcům. Každý český politik, který má otevřené srdce a dobrou vůli musí vědět : centrálním prvkem dobrého sousedství s Německem a Bavorskem, jsme my, sudetští Němci. V tomto smyslu jsme připraveni vést s každým, kdo k nám přichází čestně a otevřeně, rozhovory na základě pravdy, práva a naprosté nezaujatosti.

Přátelé, mluvil jsem zde o pravdě a právu. Pravda a právo neexistují ovšem ve vzduchoprázdném prostoru. Potřebují silnou duchovní základnu. Je nepochybné, že ona třetina českého národa má jasnou náboženskou fundaci. Jsou to katoličtí a evangeličtí křesťané, husitští křesťané, křesťané českého bratrstva a mnoho židovských osobností, kteří s námi na základě své víry hledají dialog. Při této příležitosti vítám v našem středu pana biskupa Ladislava Hučka, který nám již podruhé prokazuje čest své návštěvy.

Tento Sudetoněmecký den se vyznačuje mnohými pozoruhodnostmi. Velkými či malými. K těm menším patří mé dva zážitky ze včerejšího dne. Jedním z nich byla diskuse sudetoněmecké mládeže, která mě posílila a dodala mi odvahu. Zcela mladí lidé zde nejen diskutovali na  nejvyšší úrovni, ale také zde prezentovali širokou paletu možností praktické práce národnostní skupiny a hranici překračujícího dialogu. To mi připomnělo zážitky z německo-českého diskusního fóra, ve kterém jsem  společně s Christou Stewens a Christianem Schmidtem, vedl nejednu bitvu a doufám, že ještě mnohé další povedu. Toto grémium chceme zachovat, chceme ho ale proměnit v produktivní diskusní fórum, čili zavést ho na cestu, kterou se již částečně ubíralo.  Jednou z posledních hanebností Jožky Fišera ve funkci ministra zahraničí Německa byla jeho diskvalifikace k podřadnosti. Chceme ho ale opět přivést do života jako skutečnou základnu dialogů.

Dále mi to připomnělo  i mého přítele Wolfganga Rotha, víceprezidenta Evropské investiční banky, který se jednou na začátku diskuze o lidských právech a Benešových dekretech  přihlásil a řekl, že toto téma dnešní mládež již nezajímá a proto je nutno se bavit o něčem s mládeží souvisejícím. Nato se přihlásil český student, který prohlásil, že je členem česko-německého mládežnického fóra a  již na mnohých setkáních se velice intenzivně diskutovalo o vyhnání Němců z Čech a o Benešových dekretech. To nám dokazuje, jak hrdi musíme být na naší mládež. Včera se otevřelo mnoho cest, o kterých si myslím, že vedou správným směrem. Druhým pozitivním zážitkem bylo otevření knižní výstavy, která je svědectvím o skutečnosti, že ještě nikdy nevyšlo ze sudetoněmeckého pera tolik novinek jako letos.

Oba příklady ukazují neskutečnou kreativitu a aktivitu naší skupiny. Její nezlomnou tvůrčí sílu i po šedesáti letech od vyhnání. Proto je důležité, abychom naši pospolitost udrželi, abychom zachovali náš archív, Hudební institut, Spolek Adalberta Stiftera atd. Bude nás to stát hodně sil. Ale já zde apeluji prostřednictvím našeho mluvčího  sudetoněmecké rady na ministerstvo zahraničí, neboť chceme vést rozhovory jak s naší vládou, tak na mezinárodní úrovni. Musíme usilovat o to, aby náš Sudetoněmecký dům v Mnichově byl politickým a kulturním centrem celé Evropy. Není to pouze sudetoněmecké muzeum, nebo místo kontaktní. Musíme usilovat o to, abychom šedesát let po vyhnání nebyli ještě vyhnáni z historie a kultury. Proto vás upozorňuji na podpisovou akci našeho krajana Hanse Slezáka. Podepište prosím! Německé názvy obcí a měst, které vzdělaní Poláci a Češi samozřejmě používají, když mluví německy. Jsou to právě Němci, kteří nemluví již o Eger, nýbrž o Cheb a to ještě špatně „Šeb“, protože to neumí vyslovit.

Kam to může vést jsem také včera zažil. Náš pan farář, Wolfgang Stingl, se představoval jednomu z našich hostů a poznamenal, že je rodák z Eger. Nato host řekl: „Aha, Vy jste Maďar“. Eger je také totiž město v Maďarsku, kterému my Němci říkáme Erlau. Jestliže si německé názvy obcí a měst neuchováme, nebude jednoho dne nikdo vědět, kde leží Eger, až bude číst v Schillerově díle o zavraždění Valdštejna. Zamění to s Erlau v Maďarsku, vlastí výborného vína „Býčí krev“, který ovšem s vraždou velkého vojevůdce nemá nic společného. Na tomto příkladu vidíte, jak komplikované jsou dějiny, když se zamění pojmy.

I proto potřebujeme i nadále reprezentaci naší skupiny. Proto vyzývám ty z vás, kteří ještě nejsou členy našeho landsmanšaftu, aby vstoupili do našich řad. Další vyzývám k verbování členů. Vyzývám vás k předplacení našich novin „Sudetendeutsche Zeitung“. Dokud máme své noviny, máme svou hlásnou troubu. Je to náš hlas v Německu, v České republice, v Evropě, ve světě. Podpořte naši pražskou kancelář, kterou jsme s velkým nasazením otevřeli a která pod vedením Petra Bartoně uprostřed pražské vládní čtvrti úspěšně pracuje. Ubíráme se novou cestou, bojujeme, aby naše skupina ani po šedesáti letech nezanikla a aby byla slyšena. Jsme zde a jsme připraveni aktivně a v duchu našich tradic se podílet na utváření společné budoucnosti. Tato tradice spočívá na právu, pravdě a křesťanské víře. Spočívá na několika staletí staré tradici spolužití s jinými národy, která měla své světlé i stinné stránky. My se ale navzdory protivětru nedáme z naší cesty svést. Půjdeme po ní dál. Sudetoněmecká skupina žije a je odhodlána budoucnost Evropy a sousedství s bavorským národem aktivně a v první linii spoluutvářet. Proto je tento Sudetoněmecký den jasným signálem.  

Proslov  dr. Edmunda Stoibra

Vážení sudetoněmečtí krajané! Buď dnes Bůh pozdraven zde v Norimberku. I já se společně se svou ženou velice rád řadím k vaší velké sudetoněmecké rodině a přeji z tohoto místa vše nejlepší panu Posseltovi k jeho 50tým narozeninám. Milý Bernde, Tvé narozeniny vyšly tak příhodně, že Ti k nim mohou gratulovat tisíce účastníků našeho setkání. Osobně Ti přeji, abys veškerou svou sílu mohl, kromě evropských otázek, věnovat Tvé národnostní skupině. Vytýčené cíle v naší záležitosti chceme dosáhnout společně, ať je to jak chce těžké.

Bernd Posselt nezažil vyhnání z Československa osobně. Patří k mladší generaci dědiců svých rodičů a prarodičů. Stejně na tom je i dnešní sudetoněmecká mládež. Sudetoněmecká historie, kultura a tradice existovaly v Sudetech přes 800 let a nesmí být za žádnou cenu zapomenuty. To je naše úloha pro dnešek i zítřek. Váš mluvčí, pan Johann Böhm, a  mnozí z vás zde přítomných zažili zapuzení na vlastní kůži.Také má žena přišla před 60ti lety jako malá dívka se svou vyhnanou rodinou do Bavorska. I ona tedy ví, co vyhnání znamená.  Ví co znamená být vytržen z vlasti a násilím a bez majetku být vyhnán do neznáma, kdy člověk ani neví kam přijde, co ho tam bude očekávat, jak bude žít dál. V bavorské televizi jsme měli před několika dny možnost vidět opět ty hrozné obrazy vyhnání, které nás dodnes dojímají a vedou k zamyšlení nad tím, co se to tenkrát vlastně stalo. My víme, že této nespravedlnosti předcházela nespravedlnost německá. Ale jasné je, že jedna nespravedlnost neospravedlňuje další. Pro obě strany platí : Nikdo z nás nesmí nic vynechat a nic přikrášlovat.

Před 60ti lety se staly tři milióny sudetských Němců a dvanáct miliónů Němců oběťmi systematického zapuzení. Zapuzení sudetští Němci vzpomínají v těchto dnech kdy a kam tehdy dorazili, jaká byla první setkání mezi nově příchozími vyhnanci a starousedlíky. Vzpomínají ale také na své mrtvé. Na ty, kteří zemřeli v českých táborech, na ty kteří byli ubiti k smrti nebo na ty, kteří zemřeli vysíleni po cestě. Ujišťuji vás, že ve vzpomínkách na vaše útrapy nejste sami. Jsou to právě mrtví, kteří nás nenechají na tuto hroznou nespravedlnost zapomenout. Oni jsou důvodem udělat vše možné proto, abychom mohli tuto dobu ve společné Evropě překonat.

Jak víte slavíme u nás letos „200 let moderního Bavorska“. Zde v Norimberku jsem před několika dny otevřel vidění hodnou výstavu „200 let Franků a Bavorů“. K této dvousté historii země patří již šedesát let i sudetští Němci. Do konce roku 1946 přišlo do Bavorska, tehdy rozděleného do pěti oblastí – Horní Falcko, Bolní Bavorsko, Horní a Dolní Franky a Švábska, přes milión vyhnaných. V těchto oblastech žilo tehdy méně lidí, než jich přišlo. Proto se sudetští Němci právem stali „čtvrtým kmenem Bavorska“. Nepatří k nám pouze z důvodu, že k nám tehdy „pouze“ přišli. Patří k nám pro to, co dokázali.

Prvním výkonem byla jejich integrace. Jaká byla v letech 1945/46 reální a mentální situace v Německu?  Marion hraběnka z Dönhoffu řekla : „Je utopií věřit, že na kusy rozbité Německo by se mohlo s problémem vyhnaných samo z vlastních sil vypořádat“: My jsme to ale sami z vlastních sil zvládli.

Druhou jejich zásluhou je politická, tvořivá a praktická práce. Historici hovoří o tom, že se vyhnanými Bavorsku dostalo „importovaného zprůmyslnění“. Vaše schopnosti, dovednosti, vědění a nekonečná píle Bavorsku ohromě pomohly. Třetina průmyslových podniků, které později vlastnili vyhnaní, měla své sídlo u nás v Bavorsku. Vyhnaní založili kolem 22ti tisíc řemeslných dílen a podniků v Bavorsku, které přispěly k rozvoji a blahu země. Hospodářský zázrak, výstup Bavorska k průmyslové zemi v 50tých a 60tých letech, naše dnešní hospodářská síla, to vše by bez vás a vaší integrace nebylo možné. Bylo to společné dílo nás všech a na to jsme hrdi. Za to vše vám chci, jako váš patron a ministrprezident Bavorska, vyslovit svůj dík.

Žádná jiná skupina zapuzených nemá tak báječné centrum uprostřed velkoměsta jako je Mnichov. Tento dům otevřel Franz Josef Strauß. V lednu letošního roku tomu bylo již dvacet let. Žádná jiná skupina zapuzených nemá tak dobře vybavenou nadaci. Je to především vaše zásluha. Na počátku 90tých let přispělo Bavorsko na váš účet čtyři milióny DM.  Žádná jiná skupina zapuzených nemá tak spolehlivého partnera jako vy v Bavorsku. Mezi námi nedochází k rozporům jako se Schröderem v Dolním Sasku nebo Eichelem v Hesensku. Za vlády červeno-zelených se nedalo o nějaké politice odsunutých prakticky mluvit. Jestliže nějaká byla, tak v tom negativním smyslu pro vás. U nás v Bavorsku máme nezlomnou kontinuitu důvěry a především zapojení vašich požadavků do politiky země. To je rozhodující rozdíl k jiným spolkovým zemím.

Vždy jsem říkal : čím východněji Němci žili, tím tíživěji byli na konci a po konci války postiženi. Všichni Němci, ať žili kde žili, byli odpovědni za druhou světovou válku a za všechno to zoufalství, které s tím bylo pro národy okupovaných zemí spojeno.  Toto je názor i českého lidu. Ale opak je pravdou. Ať Němci žili kde žili, byli stejným způsobem jako ostatní obklopeni válkou, bombardováním, žalem a smrtí. Nutno zmínit i Němce v bývalé NDR, kteří to měli ještě těžší než my na západě. Museli žít čtyřicet let v komunistické diktatuře.  Nejtěžší to ale měli ti, kterým byla vzata vlast i majetek. Byli jako bezprávní lidé kolektivně vyhnáni. To byl zločin proti lidskosti. A protože tomu tak je, považuji za povinnost křesťansko-sociálního politika hojit rány, které touto nespravedlností vznikly.  A proto říkám jako váš patron na adresu české vlády : my nepřejdeme ani šedesát let po zapuzení k dennímu pořádku. Naše požadavky jsou české straně známy. Ale aby bylo jasno, musíme je znovu a znovu opakovat. Bavorská vládá pod mým vedením nepoleví v prosazování spravedlnosti pro sudetské Němce. Sudetoněmecký den, na kterém se v mnoha tisících setkáváme, je tím správným místem, kde na naše požadavky, na spravedlnost a práva upomínat. Naše požadavky jsou realistické, v Evropě roku 2006 splnitelné.

Je to politika dobrých sousedských vztahů, ke které jsme vázáni smlouvou. Je to politika mladé generace obou našich zemí. Je to politika vpřed. Potlačovat problémy, mést je pod koberec by bylo návratem do minulosti.  Proto říkám :

1)  Co mluví proti dialogu mezi Českou republikou a Bavorskem za účasti sudetských Němců? Proč nemluvit o tom, jak nespravedlnost, ke které na obou stranách došlo, zahojit v sousedském duchu?   Již často jsem prohlásil a prohlašuji i dnes, jeden den po volbách v České republice, jsem pro tento dialog k dispozici. Ať je to na Šumavě, v rámci hranici překračující Zahradní výstavě Marktredwitz-Cheb, v Praze nebo v Bavorsku.

2)   Velice bych uvítal, kdyby byl zrušen zákon z 8. května 1946, tento šedesát let starý zákon o „beztrestnosti“. Jistě by to bylo hezké gesto. Nic by nestálo, nemělo by prakticky žádné následky, bylo by naopak vysoce morální. Protože ale od našeho minulého setkání uplynul další rok, aniž by se něco stalo, prohlašuji z tohoto místa : v Evropě, která je vázána v demokracii, nemá tento zákon žádné místo.

3)   Zůstávají Benešovy dekrety. I o ty by se jednalo u kulatého stolu. Zde bychom museli prohovořit, co vše by bylo šedesát let po vyhnání Němců možné. Proveditelná by již asi nebyla žádná materiální restituce, ale zcela jistě by byla možná restituce morální. Byl to prezident Havel, který zapuzení označil za „hluboce amorální čin“. O co tedy jde? O to, aby vám všem, kteří jste byli bezdůvodně před šedesáti lety vyhnáni z Čech, byla beze zbytku vrácena důstojnost jako občanům České republiky. To znamená přijmout vás zpět do své historie a do společnosti své vlasti.

My jsme zde na našich Sudetoněmeckých dnech měli vždy napřaženou ruku ke smíření. My chceme smíření, ale dobré sousedské vztahy jsou oboustranným projektem. Je to dát a brát. Spočívá na intenzivních rozhovorech a kompromisech. Jen tak se může podařit. Přestože v základních otázkách nedošlo k nějaké zásadní změně, nesmíme přejít skutečnost, že se za poslední rok událo přece jen mnoho pozitivního. Je to např. změna v postoji a názorech starostů a komun, stejně jako českého obyvatelstva. Máme z toho samozřejmě velkou radost.

Oceňujeme  připevnění pamětní desky na mostě v Ústí nad Labem, který byl svědkem násilné excese. Dále vítáme snahy vytvořit v tomto městě Collegium Bohemicum, kde by byla znázorněna historie Němců v severních Čechách. Velkou pozornost v minulém roce vzbudila i návštěva vašeho mluvčího, pana Johanna Böhma, v Lidicích, v Praze, Terezíně a Ústí nad Labem. Domnívám se, že právě tato návštěva mohla být důvodem určité změny v postoji Čechů vůči vám sudetským Němcům. Potěšující pak byla návštěva českých senátorů a poslanců v listopadu 2005 v Mnichově, při které bylo ve foyer Sudetoněmeckého domu vzpomenuto všech obětí zapuzených. Byly to dojemné okamžiky. Velice nás těší i skutečnost, že se stále více historiků věnuje dějinám sudetských Němců v Čechách a jejich odsunu. Také divadelní hra o brněnském pochodu smrti, sklízela nadšení. I vy, milí sudetští Němci, víte sami nejlépe, co vše jste v minulých letech ve jménu dobrých sousedských  vztahů učinili. Kolik pomoci a finančních příspěvků jste poskytli na obnovu kulturních památníků.

Ale také na politické úrovni se až do této chvíle ztuhlé pozice stávají o něco měkčími. Český premiér Paroubek nastartoval iniciativu pro ty sudetské Němce, kteří byli prokazatelně v aktivním odboji. Česká vláda rozhodla také o vědeckém a dokumentárním projektu. Vítám tuto iniciativu. Stejně vítám skutečnost, že se pan Paroubek v již proběhlém volebním boji vyjádřil několikrát pozitivně o sousedství s Bavorskem. To jsou úplně nové tóny z České republiky. Jestliže je to historická šance, chci ji uchopit. Dlouhý čas nám bylo vzkazováno, že partnerem pro případný rozhovor je pouze spolek, nikoliv Bavorsko. Jsem rád, že bylo rozpoznáno, že Berlín není zodpovědný za vše a že při řešení sudetoněmeckých otázek není možné Bavorsko obejít. Bez dobrých vztahů mezi Českou republikou a Bavorskem, nemůže být dobrých vztahů mezi Českou republikou a Německem. Bavorsko je silnou zemí v Německu. Bavorsko je součástí spolkové vlády. Bavorsko je patronem sudetských Němců. Bavorsko stálo po boku sudetských Němců i v době, kdy nám nepříjemný vítr z Prahy i Berlína fičel do obličeje. Tato solidarita zůstane.

Dnes existuje mezi Bavorskem a Českou republikou mnoho různých spojení. Jsou to školní a studentská partnerství, výměnné pobyty, kontakty v oblasti ochrany životního prostředí a samozřejmě také v oblasti hospodářství. Česká republika je ve východní Evropě našim obchodním partnerem číslo 1 (v hodnotě 8,2 miliard eur), na světě pak číslo 8. Z českých investic v Německu, plyne 80 % do Bavorska.

Jsou mezi námi ale stále ještě bariéry. Jsou to otevřené sudetoněmecké otázky. Usmíření je těžké jestliže mezi námi stále ještě jako železná opona stojí Benešovy dekrety. Usmíření je těžké, když se nemluví o minulosti. Tyto bariéry byly a jsou stále ještě důvodem proč jsem dosud nenavštívil zemi našich sousedů. Již mnoho let se snažím tyto bariéry odstranit. Jasně jsem prohlásil, že jsem v kteroukoli denní i noční dobu, na kterémkoli místě v Čechách nebo Bavorsku připraven k dialogu. Já neztrácím naději, že se česká strana chopí naší nabídky a že nová vláda se odváží průlomu. Byli jsme trpěliví ale také neoblomní a to se vyplácí.

Dřívější Československo bylo silnou průmyslovou zemí a to i díky sudetským Němcům. Dnešní Česká republika je opět silným průmyslovým státem. Vskutku je to tak.  Tato síla může být ještě vystupňována spoluprácí mezi dvěma silnými partnery. To bych velice uvítal, neboť by to prospělo oběma stranám.

Stejně jasné ale je : já jsem váš patron, já jsem váš advokát proti Čechům. Cítím se vám hluboce zavázán a povinen. Můžete se spolehnout, že při všech  rozhovorech s českou vládou  zmíním všechny vaše požadavky.  Můžete se také spolehnout na to, že mě budou sudetští Němci na oficiální návštěvu Prahy doprovázet.

Vše pozitivní co se v minulém roce v České republice událo, mne nechává doufat, že se našemu dialogu blížíme. Doufám, že nová česká vláda bude v této započaté linii pokračovat. Těšíme se na každý pozitivní signál. Na počátku tohoto pamětního roku jsem v Sudetoněmeckém domě řekl, jak historický průlom by to byl, kdyby přesně šedesát let po zapuzení, došlo k situaci, kdy možnost dialogu vystoupila ve své důležitosti  o stupínek nahoru. 

Od minulého sjezdu se vůči vám pozitivně změnilo i klima v samotném Německu. Koaliční vláda prosadila, že v Berlíně bude viditelné znamení, které bude trvalou upomínkou na to, jak nespravedlivé a zavrženíhodné bylo a je každé zapuzení. Spolková kancléřka učinila budované centrum svojí vlastní záležitostí. To jsou dobré předpoklady pro to, aby centrum proti vyhnání v Berlíně bylo dokončeno ještě v této legislativní periodě. Spolková vláda plánuje i výstavu „Útěk, zapuzení, integrace“, která byla otevřena spolkovým prezidentem v Domě historie v Bonnu a kterou lze v současnosti shlédnout v Berlíně, jako trvalou výstavu v Centru proti zapuzení v Berlíně. O tom jsem již osobně mluvil se spolkovým ministrem pro kulturu a média, panem Neumannem. Zároveň jsem se zasadil o to, aby tato výstava přišla po Berlínu a Lipsku také k nám do Mnichova.    

I zde se jasně ukazuje, jak se trpělivost vyplácí. Trvalá výstava sice nedělá ještě žádné „Centrum proti vyhnání“. Bylo by ale dobrým začátkem. Spolková vláda navýšila finanční prostředky na kulturní práci zapuzených o jeden milión eur. Červeno-zelení, jak sami víte, tyto prostředky drasticky zkrátili. I to je pozitivním signálem, že se v Německu opět dělá politika pro vás zapuzené a nikoliv proti vám. Nedávno jsem napsal i spolkovému ministru zahraničí, panu Steinmeierovi, abych se zasadil o to, aby dále existoval fond německo-české budoucnosti, který by měl příští rok končit. Poukázal jsem na to, že by prostředky byly v budoucnosti ještě více nasazovány v zájmu spojení naší a české mládeže a studentstva a dále na oblast politicko-historickou. Tento fond by měl sloužit více než doposud porozumění mezi sudetskými Němci a Čechy. Jsem rád, že se i premiér Paroubek  pro zachování tohoto fondu jasně vyslovil.

Sudetští Němci mají v Mnichově svůj dům, mají potentní nadaci, mají svého patrona. To je dobrá základna pro vaši budoucí práci. Tato práce musí být v budoucnosti nasměrována ven. Do německé a české veřejnosti. Jsem si jistý, že německá veřejnost postupně rozpozná, že dějiny Němců na východě a dějiny vyhnání jsou nedělitelnou součástí našich celoněmeckých dějin. Proto je centrum proti vyhnání v Berlíně obzvlášť důležité. Proto je důležité, aby naše média dřívější německé názvy obcí historicky správně označovala.

Svůj účinek navenek  mají i muzea. Jiné velké skupiny zapuzených mají již  svá zemská muzea. Jsou to např. Slezané v Görlitz nebo Pomořané v Greifswald. Je proto na čase, abychom i u nás s takovým projektem započali. Jsem si zajedno s paní Christou Stewens, že je nutné nejdříve vypracovat koncepci projektu a pak je nezbytné dostat spolkovou vládu „na loď“. Proto jsem se zasadil o to, že v budoucnosti bude spolek v Sudetoněmecké nadaci zastoupen.  Vláda červeno-zelených žádného svého zástupce do nadace nevyslala.

Sudetoněmecké muzeum je velmi důležitým historickým a duchovním projektem budoucnosti.  Každé velké dílo začalo prvním krokem. A ten teď chceme učinit. Je to znamení bavorsko-sudetoněmecké solidarity, na kterou se můžete vždy spolehnout.

Milí sudetoněmečtí krajané, v minulém roce jsme toho hodně dokázali. Velké úkoly však ještě leží před námi. Spolehněte, že budu společně s vámi pro ně hledat řešení. Budete zapojeni do všech otázek, které se vás týkají.  Z hlubokého přesvědčení chceme dobré sousedské vztahy a dobrou budoucnost v Evropě. Šedesát let po vyhnání a šestnáct let po r. 1989 by k tomu měl být čas zralý. Toto je poselství našeho 57. Sudetoněmeckého dne v Norimberku, které je určeno nové české vládě. Přeji vše nejlepší všem sudetským Němcům, ať žijí kdekoli.

Projev Johanna Böhma, mluvčího sudetoněmecké skupiny

Svatodušní svátky nás každoročně spojují. Jsou to křesťanské svátky. Jsou prastaré a symbolizují počátek křesťanství před dvěma tisíci lety. Tehdy byli lidé, tak to stojí v Písmu svatém, „naplněni svatým Duchem a započali mluvit v různých jazycích tak, jak jim bylo Duchem svatým přikázáno“. Všichni si rozuměli – zdali Římané, Kréťané, Židé, Arabové.

Sudetští Němci si záměrně vybrali právě tyto svátky pro svá setkání. Chtějí rozumět, chtějí najít porozumění. Nechtějí hádky, chtějí vyrovnání. Hlavní den našeho setkání začínáme vždy mší svatou. Tuto mši pak začínáme zpovědí a v modlitbě k našemu Otci víme, že my všichni máme jednoho společného Otce. Takto „naladěni“ se scházíme zde v hale. Přesto jsou ale tací, kteří nám předhazují agresivitu. Nikdo z nich asi žádné z našich setkání nezažil. Naopak. Zavírají oči před tím, co se před šedesáti lety událo.

Tehdy přijížděly vlaky z Československa do pohraniční oblasti Bavorska a Rakouska. Jeden vlak za druhým. Stovky, tisíce. Každý vlak byl přeplněn 1 200 osobami. Nebyly to však osobní vlaky, byly to transportní dobytčáky. V těchto se tlačily zoufalé bytosti, které neměly nic kromě pár kousků oblečení na těle a jednoho, dvou zavazadel.  Vezly s sebou ale také něco jiného : hezké vzpomínky na vlast a traumatické vzpomínky na hrůzy zapuzení. S vámi cestovala i naděje na lepší život. Na život beze strachu a hrůzy z toho co vás někde v cizině očekává. Nebyli jste všude vítáni. Potřebovali jste to, co potřebovali i ti, jejichž zem jste „zaplavili“ – jídlo, oblečení, palivo, stavební materiál.  Ale pak se ukázal váš pravý charakter. Chopili jste se práce. Váš duch, píle, pracovitost a silná vůle dosáhnout všeho předsevzatého. Proto jsou sudetští Němci aktivní „stavební mistři“ moderního Bavorska a Německa, jakožto i poválečného Rakouska.

Ženy a muži, kteří byli z Čech, Moravy a sudetského Slezska vyhnáni, zbaveni práv, mučeni a oloupeni o vlast, nerezignovali. Nezahořkli a ani nepropadli touze po pomstě. Přizpůsobili se novému prostředí, zapojili se do práce na výstavbě země. Tato tvůrčí síla naší skupiny se uplatnila v průmyslu, řemesle, obchodu, vědě, umění a politice. A obzvlášť Bavorsko jako země, která tehdy přijala nejvíce z nás, profituje z této skutečnosti. Vůle a schopnost z doslova ničeho vytvořit něco tak úžasného, souvisí zcela jistě s charakterem naší skupiny, jejíž předkové proměnili v tvrdé a nekonečně namáhavé práci z pustin na východ od Šumavy kulturní krajinu.

Bylo a je naším pevným přesvědčením, že pasivní pohled zpět nebo naděje na pomoc z třetí strany, nemůže být odpovědí na zapuzením způsobené vykořenění . My známe pouze jeden směr : budoucnost. Sudetští Němci přinesli tento tvůrčí potenciál s sebou do „nové vlasti“. V Bavorsku se stali oficiálně čtvrtým kmenem. Bavorsko nám tím dalo na vědomí, že v této zemi patříme k nim. Proto leží na dlani, že se ministrprezident této země každoročně účastní našich setkání. Velice to vítáme a vážíme si toho. Jestliže dnes vystupuje ve Starém Bavorsku, Švábsku nebo ve Francku, setkává se zde také se sudetskými Němci. Tito jsou ale dnes již Starobavořané, Švábové nebo Frankové. Sudetští Němci nemají již žádné své ohraničené uzavřené území. Můžeme mluvit o bavorsko-sudetoněmecké symbióze. A vy, pane ministrprezidente, jste se k nám „přiženil“.

Jsem proto rád, že Vy a Vaše paní choť jste mezi námi. Nejste pro nás pouze ministrprezident naší patronátní země. Jste také předsedou strany, která se spolupodílí na vládě a má proto v Berlíně velký vliv. Jak víme vláda se změnila. Nositeli zodpovědnosti jsou největší koaliční strany, které si jistě jsou vědomy co to znamená být stranami „lidu“. Teď již nebude možné to co za bývalého kancléře Schrödera, který nás, početnou část obyvatelstva, označil za „okrajovou skupinu“. Naše součastná kancléřka  zná hodnotu vlasti a chápe naše požadavky. Sociální demokraté, partneři ve velké koalici, si také již uvědomili, že právě sudetští Němci mají silně sociálně-demokraticky formované tradice. Sociální demokracie byla v mladé Československé republice až do třicátých let sudetskými Němci nejvíce volenou stranou.

Centrum proti vyhnání je zaznamenáno v koaliční smlouvě. Tím je dán správný směr, aby obětí vyhnání nebylo nikdy nikde na světě  zapomenuto. Zapuzení – nemluvím pouze o zapuzení sudetských Němců – jsou křivdou. Proto se od nich musíme distancovat.  Hans Rothfels, který byl vyhnán z Německa a který se po válce vrátil, se již v roce 1946 vyslovil proti vyhnání. V souvislosti s tehdejšími událostmi řekl : „Jestliže uznáme prostředek vyhnání jako běžný nástroj politiky, kdo nám zaručí, že se jednoho dne nebudou opakovat někde jinde, třeba na Balkáně. To, co tehdy vyslovil, se skutečně počátkem devadesátých let na Balkáně událo.

Jestliže my, sudetští Němci, budeme stále na toto zlo poukazovat, neděláme to primárně pouze proto, že se chceme stále stavět do pozice obětí. Nikdy jsme  letargickou roli litujících se obětí nepřijali a nikdy jsme jimi nezůstali, neboť jsme se z této pasivní pozice sami vypracovali. Děláme to pouze proto, abychom tento krutý osud z pozice vlastních strastiplných zkušeností ostatním ušetřili. Proto naprosto odsuzujeme veškerá zapuzení, proto chceme právu na vlast, nejen nám, nýbrž všem lidem světa, zajistit místo v budoucnosti. Je nám jasné, že našemu vlastnímu vyhnání již zabránit nemůžeme. Víme, že větší části vyhnaných již právo na vlast zprostředkovat nemůžeme. Komu bylo v letech 1946/47 padesát let, tomu by dnes bylo sto deset. Komu bylo třicet, tomu je devadesát. Jen zlomek těch, které události těchto let na vlastní kůži zažili, by se mohl „navrátit“. Jejich potomci jsou již v jiném prostředí doma. Není proto důvodu, aby se Češi obávali masového návratu zapuzených sudetských Němců do vlasti. Není proto důvodu, aby se v České republice rozšířil výkřik hrůzy : „Pozor, Němci přicházejí“. 

Někteří Češi to samozřejmě vědí. Před dvěma dny napsal známý komentátor Luboš Palata v Lidových novinách : „Sudetští Němci se nevrátí“. Je totiž názoru, že když to již v předchozích dvou letech neudělali (tím myslí možnost volného pohybu a volby bydliště pro občany EU), tak to již neudělají. „Krymští Tataři to ze Sibiře zvládli, proč tedy ne sudetští Němci za bavorskou hranicí“?, ptá se Palata rétoricky.

I ten kdo se nevrátí, chce ale vědět, že je k návratu pozván. Ze soudobé politiky ČR pro sudetské Němce vyplývá, že nejsou hodni, aby ve své vlasti žili.

„Zapuzení je národní vražda“. O takovémto výroku jednoho profesora dějin, který byl namířen s obzvláštní agresivitou proti české veřejnosti, je možné vést diskuse. Pak ale se znalostí fakt. Genocida je odborný výraz, který je popsáním skutku. Tento skutek nepředpokládá, že příslušníci jednoho národa nebo národnostní skupiny budou vyvražděni. Není to srovnatelné s „masovou vraždou“, tak jak tomu bylo při Holocaust. Tento skutek je naplněn i tehdy, když má být jedna národnostní skupina jako kulturní a sociální  jednotka vyhlazena. A právě tento úmysl stál za vyhnáním.  

Sudetoněmecká obec byla svého času oloupena o majetek a o vlast. Byli vyhnáni do hospodářského nic, byli zanecháni hladu a bídě. Byli větrem zaváti do všech koutů světa.  Tím byla jejich pospolnost rozervána, možnost pokračovat v životě mezi svými jim byla jednou provždy vzata. Profesor Felix Ermacora, uznávaný zastánce lidských práv, dospěl ve svých vědeckých pracích z roku 1991 k těmto závěrům. Stejného názoru jsou i jiné význačné osobnosti na tomto poli. I již zmíněný Palata se stal obětí různých konstruovaných nedorozumění. Odmítl např. tvrzení, že by se při vyhnání sudetských Němců jednalo o likvidaci lidí. Napsal : „Zapuzení zničilo národ, nikoli lidi“. Ale : zničení národa – to právě je národní vražda.

Dámy a pánové, k nedorozuměním a k nesprávným výkladům určitých narážek, může dojít vždy. Neměly by ale být nástrojem, který odvádí pozornost od vlastní věci. I my jsme přístupni kritice. Chceme rozumět, chceme, aby i my jsme došli porozumění, popř., aby nedocházelo k nedorozumění.

V politice a publicistice je mnoho osob, které chtějí mít ve vztazích mezi Českou republikou a Německem klid. Je to také hezké, žít nerušeně vedle sebe. I my sudetští Němci nejsme pro neklid. Chceme mít ve vztazích k našemu českému sousedovi mír. Trvalý mír. Základem pro to je spravedlnost a návrat k právu.

I Čechům se stala křivda. V krátkosti řečeno :

1) Ztráta sudetoněmeckých oblastí v souvislosti s Mnichovskou dohodou. Toto odstoupení bylo ostatně potvrzeno Anglií, Francií a Itálií.

2) Obsazení Československa Hitlerem v roce 1939 a jeho degradace k protektorátu.

3) Pronásledování, které český národ v době nacismu utrpěl.

K tomu říkám toto:

1) Český stát se vrátil do hranic v takovém rozsahu, v jakém byl před Mnichovskou smlouvou.

2) Český stát se opět konstituoval. Před více než deseti lety se ovšem rozdělil na českou a slovenskou část. Tím získali Slováci autonomii a právo na státní samostatnost. Autonomie byla však sudetským Němcům v rámci státního svazku  odepřena.

3) Německo-český fond budoucnosti přispěl k tomu, že české oběti nacistického pronásledování mohly obdržet humanitární pomoc.

To vše ukazuje na to, že pro Českou republiku se vše, co bylo poškozeno, v dobré obrátilo.  Ale i sudetští Němci museli vytrpět mnohé.

1) Byli paušálně zbaveni majetku a tím oloupeni o své životní jistoty.

2) Byli vyhnáni z vlasti a tím ztratili svůj životní prostor.

3) Byli zbaveni svých základních práv. Násilí vůči nim – dokonce vražda a zabití, bylo v souladu se zákonem prohlášeno za zákonné a  beztrestné. Pachatel musel pouze prohlásit, že jednal v rámci osvobozujícího boje nebo spravedlivé odplaty.

Tato právní nařízení trvají dodnes. Ještě dnes platí, že osoby německého a maďarského původu jsou „pro stát nespolehlivými“. A zákon o beztrestnosti slaví své již šedesáté narozeniny.

Je toho hodně co musí být zpracováno. Těmito nařízeními byli sudetští Němci stigmatizováni a diskriminováni. Již dávno by si zasloužili, aby byli z této diskriminace propuštěni. Přesto nejsou. A co oni dělají? Opravují poškozené kostely a rozpadlé pomníky, poskytují humanitární pomoc.

Udělat pod vším, co se stalo a co stále ještě působí čáru, není žádné řešení. To chtějí zpravidla dělat jen ti, kteří vědí, že se křivdy dopustili a měli by ji napravit. Čára se nedělá tam, kde se to hodí pouze jedné straně. Dělá se tam, kde s tím oba partneři souhlasí. A  na tom, abychom mohli souhlasit, musíme teď pracovat.

Včera a předvčírem se konaly v České republice volby. Pozoruhodnější než jejich výsledek, je skutečnost, že volební boj nebyl veden různými protiněmeckými postoji. Dokonce ani komunisté nevedli v nějaké větší míře svůj boj s pomocí nacionalistických karet.

V živé paměti ovšem máme sociálně-demokratickému státu nedůstojné scény z volebního boje před čtyřmi lety. Tehdy vyvolával bývalý premiér Zeman ducha německého revanšismu. Němci byli paušálně označeni za Hitlerovu pátou kolonu a proto bylo jejich vyhnání ze země oprávněné a spravedlivou odplatou za jejich zločiny. Toto protiněmecké tažení neslo ovoce, Zeman tehdy volby vyhrál.

Objevuje se změna v českém postoji k nám sudetským Němcům a k otázce zapuzení? Můžeme očekávat, že dva roky od vstupu ČR do EU, došlo jak na úrovni politické, tak u českého obyvatelstva k určitému uvolnění i ve vztahu k jejich bývalým zapuzeným spoluobčanům?  Nebo má pravdu „Frankfurter Allgemeine“, které minulou neděli k situaci v České republice napsaly : „Se vstupem ČR do EU ztratilo téma zapuzení Němců na významu“.

Vzpomínám např. na rozhodnutí českého Ministerstva vnitra, kterým bylo právě na základě Benešových dekretů  odňato státní občanství v roce 1946 zemřelému protivníkovi nacismu, knížeti Hugo Salm-Rafferscheidt. Ministerstvo tím reagovalo na rozsudek Ústavního soudu v Brně, který v restitučním procesu vycházel z československého státního občanství knížete. Toto občanství mu bylo totiž po válce jako antifašistovi českými úřady přiznáno. Protože ale Praha chtěla zabránit navrácení jeho majetku dědicům, byl tento zákon zcela bez ostychu aplikován i na mrtvém.

Německo nese část viny, že se ve spojené Evropě staví na zákonech, které jsou výsměchem demokracii a spravedlnosti. Příliš hlasité bylo sedmileté mlčení vlády Schröder / Fischer ke křivdám zapuzení a jejich následků.

Členství České republiky v EU je skutečnost, na které my sudetští Němci nic nezměníme a ani změnit nechceme. Nejsme ani z těch, kteří teď chtějí volat „to jsme hned věděli“. Čekáme ale na jasný signál z Bruselu, že svévolné porušování lidských práv, nebude společenstvím nadále akceptováno. Rakousko v minulých letech dbalo mnohem důkladněji nad tím, aby se požadavky zapuzených z vlasti nedostaly zcela pod kola. I z tohoto důvodu jsme letos vyznamenali Evropskou Karlovou cenou hornorakouského zemského hejtmana, pana dr. Josefa Pühringera, muže, který si nebere servítky pokud jde o právo, usmíření a mírové spolužití národů a národnostních skupin. Že tato politika při dobré vůli může být úspěšná, ukazuje rakousko-chorvatská smlouva o odškodnění pro Rakušany, kteří byli vyhnáni z území Jugoslávie. Byl bych proto rád, kdyby nová spolková vláda úzce spolupracovala s Vídní právě v otázkách střežení zájmů německých vyhnaných z vlasti. Součastný papež, Benedikt XVI., před lety na Sudetoněmeckém dni řekl : „Partnerství, které nesnese pravdu, není skutečné“.

Přes veškerou skepsi je nutno přiznat, že z Prahy přicházejí i pozitivní signály. Zmiňuji gesto premiéra Paroubka, který připomenul osud německých odbojářů proti nacismu, kteří po válce byli vystaveni zlovůli českých nacionalistů nebo byli na základě dekretů ze země vyhnáni. Toto gesto je sice pozoruhodné, přesto bychom ho ale neměli přeceňovat. Paroubek zůstává stát totiž vpůli cesty. V rozhovoru s vídeňským listem „Presse“ řekl na téma dalších kroků vůči vyhnaným Němcům : „Nepočítám s tím, že bychom chtěli s nějakými gesty dále pokračovat, nevidím k tomu nejmenšího důvodu“.

Proč se Praha nechopí iniciativy Petra Mareše, který navrhl podílet se na žalu, těžkých následcích násilí a nucených prací vyhnaných Němců. Nebo proč nedovolí, aby byly tyto oběti odškodněny z německo-českého fondu budoucnosti? Kdo dává českému premiérovi právo upírat odškodnění těm, kteří byly poválečné době ještě dětmi a proto zcela jistě nenesou žádnou vinu.

Přesto se v České republice něco děje. Myslím na angažovanou práci českých vědců a studentů, na snahu vědecky zpracovat brněnský pochod smrti. Myslím na mnohá gesta usmíření z Čech a Moravy.

Před několika měsíci jsem stál  u příležitosti své návštěvy na ústeckém mostě. Byl to pro mne pohnutý okamžik, když jsem z něj házel květiny do Labe k uctění památky obětí masakru. Navštívil jsem i jiná místa zločinu a utrpení. Terezín – peklo pro nespočet židů, po válce internační tábor pro Němce. Když člověk podnikne takovou cestu, cítí, jak změnou mocných se mění i skupiny obětí. Napřed to byli židé, pak Češi a nakonec Němci. Utrpení obětí však zůstává stejně strašné a neomluvitelné.

20. století bylo „strašné století“, jak řekl spisovatel Rüdiger Safranski. O to důležitější je, abychom my, jako vyhnaní z vlasti, i dále usilovali o překonání nacionalismu, o smíření mezi národy a uznání práv národnostních skupin. Musíme se zbavit všech předsudků, stavět mosty – to je naším hlavním cílem ve vztahu k Čechům. Má cesta v minulém roce byla krokem na této cestě. Následovala pak návštěva českých delegátů v Sudetoněmeckém domě v Mnichově. Senátor Bárta položil pod krucifixem ve vstupní hale květiny a mluvil slovy modlitby „Otče náš, … a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme naším viníkům“. Co musí říci křesťan víc? Odpustit a prosit za odpuštění. Pak by přišel nový začátek ve vztahu mezi Čechy a jejich dřívějšími spoluobčany. Začátek, z kterého by měly obě strany užitek.

Karel IV. Lucemburský byl německý a český král, římský císař, který vládl nad územím, kterému dnes říkáme střední Evropa. Jeho Zlatá bula znamenala obrat. Pryč od středověké svévůle k modernímu právnímu pořádku. Vláda práva, všeobecná garance lidských práv a respekt před všemi národy jsou tradičními liniemi, které jsou všem národům Evropy společné.

Před a po druhé světové válce byly tyto tradice zrazeny. Němci se stali pachateli – Němci se stali oběťmi. Vždy ve jménu přehnaného nacionalismu.

Naše poselství je pozitivní :

- usmíření na základech historické pravdy

- vyrovnání na základě uznání vzájemných práv

- dobré sousedství v úctě k jednotlivým osudům

„Každý musí mít odvahu vlastního přesvědčení“, řekl jednou Alexander von Humbold.  To platí o to víc pro nás, kteří nenarážíme s našimi požadavky na porozumění, dokonce jsme ať od německých, tak českých médií cílem nepřátelských poselství. Jsme přesvědčeni o správnosti a legitimitě naší věci. Mnohého jsme docílili, mnohé leží před námi. Ale ať vedou k cíli jen malé kroky, víme, že i nejdelší cesta prvním krokem začíná.    

Překlad a redakce: prof. J. Rychlý                                                         připravil: JUDr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů České republiky vyhnaných v roce 1938 z pohraničí a OR Klubu českého pohraničí v Praze 10  jako svou 180. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, červenec 2006

Webová stránka: http://.ksl.cz   ,     E-mail: Vydavatel@seznam.cz