Ani stokrát opakovaná lež se nestane pravdou!

 

Již po padesáté šesté se setkávají sudetští Němci. Přijíždějí ze všech koutů Německa, mnozí z Rakouska a jiní z blízkých i vzdálených zemí. S velkou radostí zdravíme i v letošním roce naše
početné krajany z Čech, Moravy a ze Slezska. Stejně srdečně vítáme i ty z vás, kteří svou přítomností mezi námi vyjadřují spojenectví se sudetskými Němci. I vám říkám: „Pozdrav Bůh a vítejte v Augsburku.“

Již zítra k vám promluví patron sudetských Němců. Já přináším již dnes pozdravy našeho bavorského předsedy vlády Edmunda Stoibera. Obzvlášť zdravím letošního nositele Karlovy ceny sudetských Němců pana biskupa Koukla z Litoměřic.

Císař Karel IV., zakladatel této ceny, sloučil ve své osobě mnoho předností: otevřenost světu, právní kulturu, křesťanské hodnoty a kulturní jednotu Evropy. Ztělesňoval ale také německý a český prvek. Biskup Koukl přijal za svůj úkol navázat na všechno společné. Zdravíme ho jako přítele a těšíme se z jeho vyznamenání.

Je nám velice lito, že jiný nositel Karlovy ceny před několika týdny zemřel. Profesor dr. Dieter Blumenwitz, který toto vyznamenání obdržel v roce 1998, se zasadil za lidská práva, za odsunuté a za národnostní sku­piny. Jako právní zástupce bavorské vlády se spolupodílel na onom roz­sudku Spolkového ústavního soudu, který potvrdil jedinou státní příslušnost pro všechny Němce. Vzpomeňme s úctou tohoto muže.

Válka, která byla ukončena před šedesáti lety, měla vítěze a poražené. Především však zanechala nepředstavitelný počet obětí. V minulých týdnech a měsících jsme si připomněli osvobození německých koncentračních táborů. Pro milióny lidí přišlo bohužel příliš pozdě. Se smutkem vzpomínáme na tyto oběti, stejně jako na ty, kteří padli na frontě nebo ve vypálených německých městech.

S ohledem na události, které následovaly po roce 1945, dělí si Evropa své vzpomínky. Lidé na východě neprožili tento rok jako osvobození, nýbrž jako pokračováni násilí, popřípadě jako po desetiletí trvající komunistickou diktaturu.

Pro většinu vzpomínek byla nalezena slova. Na okraji zůstal osud patnácti miliónů z vlasti vyhnaných Němců. To, že svět při pohledu na vítězný rok 1945 nic o katastrofě našeho národa nechce slyšet, je velice bolestivé. Evropa, která tuto stránku svých dějin nebere na vědomí, je ještě nezralá.

Jsme vděčni našemu spolkovému prezidentovi, který ve svém proslovu postavil naše zapuzené na roveň jiným německým obětím. Jak pan Köhler řekl, je bezpodmínečně nutné být spravedlivý vůči všem národům a také vůči našemu vlastnímu.

Být spravedlivý znamená být čestný. Naše zkušenosti jsou ovšem jiné. Jak se zdá, mělo by být teď zvykem, že se o obětech zapuzení mluví jen v souvislosti se zločiny nacismu a proto jsou mimo pozornost. Vyhnání sudetských Němců jako trest za německé zločiny. I dřívější rozdělení Německa bylo zmiňováno ve stejných souvislostech. Podobné úvahy nevedou dál. Ústí totiž do
eticky a historicky slepé uličky.

Porovnávání jednoho zločinu se zločinem předchozím, stojí mimo naší právní tradici. Takovéto srovnávání způsobuje, že zodpovědnost není k rozpoznání. Především stojí ale v cestě těm snahám, které se snaží společně řešit a zpracovat vše, co se na obou stranách událo. Pohodlné odpovědi dnes vedou k nepohodlným otázkám zítra. Mottem tohoto 56. sudetoněmeckého dne je: „Překonat vyhnání – dosáhnout vyrovnání“. Proto volme kamenitou, ale na konci k cíli vedoucí cestu.

Stojíme k sudetským Němcům a k německým vyhnancům. Stojíme k nim v solidaritě a ve znamení díků za skvělé výkony při výstavbě a vývoji moderních struktur v naši zemi. Velice si vá­žíme jejich inovační síly, politické rozvahy a jejich příspěvku k porozumění s našimi sousedy na východě. Naše spojenectví se projevuje tím, že dnes a v budoucnosti stojíme na vaší straně.

 

Ano, máš pravdu. Mohu upřímně říci: „Jsem Josef, váš bratr". A to ne z pouze jednoho důvodu.

Za prvé na začátku byl Adam, náš praotec, proto jsme od Adama jedna rodina. Za druhé se stal Kristus naším bratrem. Skrz něj jsme tedy všichni bratry a sestry. Proto jsem v tomto smyslu Josef, váš bratr. Za třetí říká doktor Matzek, právě v naší oblasti je v každé německé rodině, minimálně v každé třetí generaci jeden Čech a v každé české rodině minimálně v každé třetí generaci jeden Němec. Tak se to vyrovnává.

Když někdo ke mně přijde – mnozí z vás už u mne byli – pak přijmu každého, kdo ke mně při­chází, jako bratra a sestru. Já sám mohu uvařit kávu, a když bude venku zima, mám vždy po ruce doušek slivovice.

 

Milí krajané v této přeplněné hale, z celého srdce vás zdravím u příležitosti 56. sudetoněmec­kého sjezdu zde v Augsburku. Před touto halou je v této chvíli několik extremistů s transparenty, jejichž nápisy nás srovnávají s dobytkem. Mnoho z vás zažilo na vlastní kůži cestu v dobyt­čím vagóně, která vás vedla pryč z vlasti, neznámo kam. Přesto dobytek nejsme. Jsme sebevědomí lidé, poctiví občané, kteří jsou připraveni mluvit otevřeně o svých záležitostech a seznámit s nimi, jak německou, tak i evropskou společnost. Nikdo nás při tom neumlčí.

Již několik dní cítíme zde v Augsburku znamení porozumění, znamení svatodušního usmíření, znamení spojené Evropě. Tato znamení vycházejí z města bohaté historie a to protože se tu koná náš sudetoněmecký sjezd. Bohužel existují tací lidé, kterým se naše snahy o dosažení smíru vůbec nehodí do krámu. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit skutečnost, že v režii několika lidí, které neznám, se začalo ve čtvrtek nebo v pátek v určitých sdělovacích prostředcích vytrubovat, že v pondělí, tedy zítra, na protest proti našemu setkání zde, bude vztyčena socha Beneše. Proslýchá se též, že vysocí reprezentanti státu zúčastní se této oslavy. Samozřejmě doufám, že se tyto zprávy nepotvrdí. Je to zřejmě jen pokus o provokaci. Ale podívejme se tedy na tohoto Beneše. Tento muž nestojí pouze v pozadí brutálního zapuzení našich soukmenovců, je to ten muž, který vydal svůj vlastní národ stalinské a komunistické nadvládě. Kdo na počátku 21. století takového muže pozvedne ve svém vlastním zpátečnictví ke kamenné modle, ten neškodí pouze ostatním. ale především sobě. Jestliže se chce někdo střelit do kolena, ať to klidně udělá, já mu mohu pouze říci, že ho to nebude bolet méně i když to začne dělat pravidelné.

Setkáváme se zde v Augsburku šedesát let po válce a následném vyhnání. Setkáváme se, abychom dokázali, že vyhnání není zapomenuto. Naopak. Chceme připomenout, že vyhnání i nadále působí – lidsky, morálně a politicky v duších lidí. Je nutné překlenout následky této křivdy, stejně jako i stále ještě působící následky morální. Je jisté, že by toto vyhnání nebylo možné bez určitých událostí, ke kterým patří nacionálně socialistický režim se všemi jeho zločiny a druhá světová válka. Tyto zločiny jsme nikdy nezapírali ani nebagatelizovali. Svou minulost jsme zpracovali jako žádný jiný národ a děláme to i nadále. Vyhnání ovšem nebylo jen vedlejším účinkem války. Bylo po druhé světové válce, po konci války, po pádu fašismu, chladnokrevným, již mezi válkami plánovaným, činem. Plánovaným vyhnáním, etnickou čistkou, genocidou – čím chcete. Byl to pokus o vyhlazení sudetských Němců v srdci Evropy. Toto naše dnešní setkání je jasným důkazem, že se tento pokus nezdařil a nikdy nezdaří. Nepřipomínáme vyhnání proto, abychom sypali sůl do rány, připomínáme ho proto, že ho chceme podle pravdy dokumentovat a poukázat na něj. Proto potřebujeme centrum proti vyhánění a mnoho jiného. Jasně ovšem říkáme: Jde nám především o to, bojovat ve smyslu „už nikdy“ za ukončení použití vyhánění, genocidy a vraždění jako politického prostředku, tak, jak se tomu bohužel stále ještě od Kavkazu po Balkán a dále až do Afriky děje. Chceme bojovat za to, aby právo na vlast bylo zakotveno v mezinárodním a evropském právním pořádku.

Vzpomínám na rok 1905 na Moravské vyrovnání, jeden z nejsvětlejších okamžiků našich dějin. Naši předkové, Češi a Němci vytvořili až do dnešní doby nejlepší model práv pro národnostní menšiny. Jestliže se to podařilo jim, proč by se to nemohlo podařit nám? Jsem proto velice rád, že byl v nové ústavní smlouvě Evropské unie zakotven zákaz kolektivního odsunu, tedy vysídlení a stejně tak právo národnostních skupin a menšin – poprvé v historii EU. Byl to těžký boj, který jsme vedli několik desetiletí a proto je našim největším úspěchem. I proto hlasovali sudeto­němečtí poslanci v Bavorském a Spolkovém sněmu, stejně jako v Evropském parlamentu za jeho přijetí. Z tohoto místa apeluji na českého prezidenta Václava Klause, aby ukončil svou agresivní propagandu proti této smlouvě. Chová se jako evropský politický protijezdec.

Jestliže se my, sudetští Němci, nechceme pouze vracet k minulosti, nýbrž se také aktivně podílet na budoucnosti, potřebujeme hodně přátel a spojenců. S radostí konstatuji, že našich sudeto­německých sjezdů se neúčastní pouze naše sudetoněmecká rodina, ale i mnozí z našich přátel a spojenců, kteří již díky této skutečnost v určité formě k naší rodině patří. V den těchto svatodušních svátků zdravím i naše vysoké duchovenstvo, které je zde v těchto dnech ještě početněji zastoupeno než jindy. Je jich zde tolik, že nám chybí prakticky již jen papež. Ale i svatý otec je s námi ve svých myšlenkách, neboť papež Benedikt XVI. je jediným papežem, který se sudetoněmeckého sjezdu již osobně zúčastnil. Dobře si pamatuji na rok 1979, na ten důležitý moment v evropské historii, před prvními přímými volbami do Evropského parlamentu. Tehdy s námi papež Benedikt XVI. mluvil a našel jasná slova k naší sudetoněmecké otázce. Děkujeme proto Bohu, že ho máme. Prosím vás všechny, abyste touto cestou poslali pozdravy z našeho sudetoněmeckého sjezdu našemu papeži…

Víme, že se neustále vede diskuse, zdali pojede Edmund Stoiber v rámci programu sousedství v Evropské unii do České republiky. My, sudetští Němci, ho k tomu vyzýváme. Kdo by mohl naše zájmy zastupovat lépe než náš patron. Řekl nám, že když cestu do České republiky uskuteční, tak pouze v našem doprovodu.

Je zde mezi námi i mnoho nositelů Karlovy ceny. Vítám velice srdečně Jeho císařskou Výsost dr. Otta von Habsburk, doktora Silvia Magnago, profesora Pana, naši Barbaru Stamm a v neposlední řadě našeho čestného předsedu a bývalého našeho mluvčího, pana Franze Neubauera, kterému z tohoto místa ještě jednou gratuluji k jeho sedmdesátým pátým narozeninám a k jeho papežskému vyznamenání, kterého se mu dostalo dnes ráno. Protože jsme evropská národnostní skupina, jsem šťasten, že jsou mezi námi i evropští poslanci. Já mohu sám sebe těžko uvítat, ale vítám svého milého ko­legu, který se našich setkání již mnohokrát účastnil, zástupce frakce Zelených v Evropském parlamentu, pana Milana Horáčka. Tento náš milý kolega se vždy zasazoval o sudetoněmecko-český dialog a usmíření. V těchto dnech uvádí na veřejnost působivou výstavu o koncentračním táboře pro Romy v době protektorátu, který byl v boudách, kde se dnes nachází prasečinec. Právem přesvědčil pan Horáček Evropský parlament, že tento vepřinec musí zmizet a na jeho místě musí být vystavěna přiměřená vzpomínková síň. Lituji, že prezident Klaus reagoval tak cynicky, když řekl, že by to za prvé bylo příliš drahé a za druhé, že tam stejně byli integrováni jen ti lidé, kteří by bývali nechtěli pracovat. Představte si takový názor v dnešní době a v tomto pamětním roce 2005. Děkuji proto panu Horáčkovi za to, co dělá pro sudetské Němce a taká za jeho práci pro jiné národnostní skupiny v Evropě.

Již včera jsem pozdravil diplomatický sbor. Dále zdravím zástupkyni Maďarska, generálního konzula paní Marii Baranyi. Maďarský národ je jediným národem, který jako celek obdržel naši čestnou Karlovu cenu. Za další velvyslance zdravím generálního konzula České republiky, pana Jana Hlouška, který je spravedlivým partnerem naší práce. Upřímně zdravím též našeho skutečného přítele a spojence, bavorského ministra zemědělství, pana Josefa Millera. Dále chci vyjmenovat naše další vážené hosty: doktor Markus Söder, Bernd Kränzle, Christa Matschl, Reinhard Pachner, Franz Pschierer, profesor Gerhard Waschler… (Edmunde, teď vidíš kolik sudetských Němců je v bavorském zemském sněmu). Dále je mezi námi mnoho zástupců české civilní společnosti: profesor Rudolf Kučera, Vojtěch Belling, Luděk Kudláček, Zdeněk Geist, Petr Anderle, Milan Kubeš, Karel Herr a mnozí jiní. Vítám i Němce z České republiky s jejich svazovými předsedy paní Irene Kunc ze Zemského shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, paní Rosemarie Knap z Kulturního sdružení a další zástupce našich soukmenovců z Rakouska, Jižní a Severní Ameriky, z Austrálie, ze Skandinávie, z Itálie, Velké Británie, Švýcarska…

Dnes jsou v této hale přítomni lidé, kteří myslí na své milé rodinné příslušníky, které ztratili buď při vyhnání, v následujících desetiletích nebo od minulého našeho setkání. Mnozí z nás myslí na muže, který zde dnes poprvé není mezi námi, který všechna naše předchozí setkání vedl, pra­coval na jejich přípravách, který udělal z našich sudetoněmeckých sjezdů to, co dnes jsou, pan Dieter Max, kterého jsme ztratili. Vzpomeňme na něj a poděkujme mu za jeho příkladnou práci pro nás. Tento dík a vzpomínku adresujeme i jeho vdově Christi, která je dnes mezi námi a my si toho velice vážíme.

Tento 56. sudetoněmecký sjezd se koná v roce mnoha historických výročí, která nechceme zne­užít k překroucení pohledu na přítomnost a budoucnost. Historické události by měly být mostem do budoucnosti, na které se chce naše národnostní skupina spolupodílet, neboť jsme skupinou s budoucností.

 

 

Zdravím srdečně mluvčího sudetoněmecké národnostní skupiny pana Johanna Böhma, předsedu sudetoněmeckého landsmanšaftu pana Bernda Posselta, dále paní Christu Stewens, vrchního starostu pana Wengerta, kolegyně a kolegy z Bavorského zemského sněmu, Německého spolkového sněmu a Evropského parlamentu. Obzvláště srdečně zdravím pana Franze Neubauera, který oslavil před několika dny své sedmdesáté páté narozeniny. Především ovšem zdravím spo­lečně se svou ženou vás, sudetské Němce, kteří v tak velkém množství a mnohdy i z velké dálky, přišli na toto setkání k nám do Augsburku.

Sudetští Němci se schází již podruhé na našem svatodušním setkání zde v Augsburku. Zde, v bavorském Švábsku, vše před 56 lety začalo. Zde začala každoroční setkání sudetských Němců, aby veřejně poukázali na příkoří a nelidskost vyhnání, aby se postavili za nutnost hojení ran této nespravedlnosti a také aby napřáhli ruku k porozumění. Toto platilo před padesáti šesti lety a platí to i dnes, neboť rány vyhnání stále ještě nejsou zahojeny.

Ctihodné říšské město Augsburk slaví významné jubileum, 450 let augsburského náboženského míru. Po dlouhodobých a četných roztržkách mezi císařem a evangelickými říšskými stavy bylo zde před 450 lety dosaženo smíru. Tento smír by měl ukázat cestu Německu a Evropě. Augsburk by se tak stal městem smíru a míru pro Německo. To, že se scházíme právě zde v Augsburku,
považuji za významný signál. Šedesát let po začátku útěku a vyhnání se chceme s touto tragédii konečně vypořádat a překonat ji. Chceme dojít smíru a porozumění.

Tento rok vzpomínáme šedesátého výročí konce války. S úctou vzpomínáme na všechny její oběti, také na oběti našeho národa. Bilance druhé světové války je strašná: 55 miliónů mrtvých, bezpříkladný holocaust na evropských Židech, obrovské ztráty hlavně u národů na východě, miliónové deportace a nucené práce, koncentrační tábory. Jeden vězeň z Dachau řekl: „Byl to svět bez jakékoli milosti.“

My v Bavorsku jsme v hluboké lítosti vzpomněli obětí koncentračních táborů Flossenbürg a Dachau. Mezi vězni zde byli sudetští Němci a přes 200 tisíc lidí ze všech Němci obsazených oblastí, především Čechů. Uctění obětí v koncentračním táboře v Dachau byl přítomen i místopředseda Senátu České republiky Petr Pithart. I on zde ztratil rodinné příslušníky, stejně jako mnoho jiných Čechů ztratilo své příbuzné v německých koncentračních táborech.

Nacistická diktatura, která pokládala slovanské národy za méněcenné, Židy a Romy nebo postižené lidi za života nehodné, přinesla Evropě nekonečný žal a utrpení. Oněch dvanáct let je částí naší dlouhé německé minulosti. Zde není nic k zamlčování nebo k definitivnímu skoncování. Tato část našich dějin zůstane navždy a navždy bude upomínkou a vzpomínkou. Jsme se všemi ná­rody, které s bolestí vzpomínají na své mrtvé, v tomto žalu a smutku spojeni.

Smutek, spoluúčast, vzpomínka a nezapomenutí, to vše platí i pro oběti našeho národa. Naše
stálá vzpomínka patří všem padlým, v zajetí zemřelým vojákům, obětem bombardování, deportovaným, znásilněným ženám, obětem vyhnání. Náš spolkový prezident Horst Köhler řekl 8. května ve svém projevu: „Když upomínáme na vlastní oběti, na utrpení našeho národa, neznamená to, že chceme německou vinu relativizovat nebo naše dějiny nově psát, ale každá oběť jakéhokoli násilí je obětí ve své důstojnosti a lidského bytí sama za sebe. A kdo, když ne my sami, by měl vzpomenout našich obětí. Je to zcela přirozené a samozřejmé. Je to prostě přikázání lidskosti.“

Před deseti lety napsal bývalý spolkový prezident Roman Herzog ve svém poselství Chartě vyhnaných z vlasti: „Ale pravdou je také: Ani německá vina, ani německý nacionalismus nebyly ospravedlněním pro vyhnání miliónů Němců.“ Jedna nespravedlnost nesmí být pramenem a ospravedlněním pro nespravedlnost další, obzvlášť ne ve smyslu kolektivní viny. Nikdo se neptal na vinu či nevinu jednotlivce, platila pouze kolektivní vina. Dřívější prezident Havel to kdysi nazval pomstou. Vyhnání Němců, vyhnání sudetských Němců bylo a zůstane zločinem proti lidskosti, velkou a těžkou křivdou.

Komu jsou upřena lidská práva a důstojnost, komu je násilím vzata vlast a majetek, kdo je deportován a musí vykonávat nucené práce, tomu se prožité utrpení natrvalo zapsalo do duše, srdce a vědomí. Před šedesáti lety to potkalo vás a zasáhlo vás to plnou silou. V květnu 1945 začala v Čechách jedna z největších etnických čistek dvacátého století. Mnoho obětí a očitých svědků těchto čistek líčilo své strašné zážitky. Jako příklad mohu uvést dvanáctiletého chlapce, který v českých táborech ztratil své rodiče, dva bratry a babičku. Sudetští Němci byli prohlášeni za bezprávné a beze cti. Byli bez domova, vyhnáni z vlasti, ze země svých předků, která jimi byla osídlena přes 800 let. Postižení byli především ženy, děti a staří lidé. Ústí nad Labem a Brno jsou místy, která znamenala utrpení, týrání a smrt.

Ale i zde platí: Vina je vždy osobní, nikoliv kolektivní. I v této jedovaté atmosféře let 1945–46 projevili mnozí Češi svou spoluúčast a soucit, poskytli pomoc. Lze říci: Byli to Němci na východě, kteří na konci války nesli největší důsledky za Němci rozpoutanou válku. Celkově bylo vyhnáno 15 miliónů našich soukmenovců, z toho jich dva milióny přišlo o život. K tomu přišla ještě ztráta vlasti a majetku. Z tohoto důvodu si zaslouží náš soucit a naši solidaritu. Proto je bolí, když jsou zde, ve vlastní zemi, spolkovou vládou tlačeni na okraj a je jimi opovrhováno. A proto říkáme, že na tragédii útěku a vyhnání z vlasti nesmí být nikdy zapomenuto. My v Bavorsku jsme přistoupili k činu a v Norimberku postavili všem obětem vyhnání pomník. Stejně tak jsme zřídili v budově státního kancléřství pamětní desku.

Před šedesáti lety přišlo do Bavorska v průběhu dvou let přes dva milióny vyhnaných. Počet obyvatel Bavorska vzrostl ze sedmi na devět miliónů. Takový přírůstek obyvatel během tak krátké doby je ojedinělý v celé historii země. Přesto se podařila integrace ve zcela zpustošené zemi. Společně byly odstraněny trosky a díky společné a neúnavné práci ožilo poválečné Bavorsko. Dnes je naše země, také díky těmto vyhnancům, hospodářsky silnou. Stali jsme se sebe­vědomými a samostatnými.

Evropa 1945! Téměř šedesát států stálo ve válce proti Německu a Japonsku. Jen pět zemí Evropy zůstalo neutrálními. Náš kontinent byl z velké části zničen. Země pokryla milióny obětí. Německo bylo obsazenou, rozdělenou a zneuctěnou zemí.

Evropa 2005, o šedesát let později. Německo je součástí spojené Evropy s pětadvaceti státy.
Německo dnes není obklopeno nepřáteli, ale pouze samými přáteli. Německo se mohlo se svým rozdělením v míru a svobodě vypořádat a je opět jednotné. Vaše vlast, Sudety, ležela přes čtyřicet let daleko za železnou oponou. Dnes je součástí společné Evropy.

Cesta do společné Evropy začala západní integrací Spolkové republiky Německo. Příkladem je usmíření dávných nepřátel Německa a Francie. Jistě, rány, které způsobila válka, nebyly na západě tak hluboké jako na východě. K tomu nebyli Němci vyhnáni ani z Francie, ani z Belgie a ani z Dánska. Po staletí trvající nepřátelství mohlo být překonáno, neboť si státy vyšly vstříc a lidé se nad hroby svých mrtvých usmířili. I naši zapuzení položili svou Chartou z roku 1950 základní kámen této dnešní Evropě. Silou své vůle spolupracovali na „velkém mírovém projektu 2. poloviny 20. století na našem kontinentu". Podíleli se na vzniku společné Evropy, kde mohou žit všechny národy beze strachu a nátlaku. Tuto jejich práci by měla Evropa dostatečně ocenit.

Před rokem se stali členy společně Evropy i naši východní sousedé, mezi nimi i Česká republika. Byl to historický krok pro celou Evropu. Železná opona, tato nepřirozená hranice uprostřed Evropy, zmizela. S touto skutečnosti jsme spojovali a dále spojujeme mnohé oprávněné naděje. Proč?

1.      Existuje německo-česká sousedská smlouva. Tato vyzývá obě strany k dobrému sousedství. Hodí se ale k dobrému sousedství potvrzení Benešových dekretů českým parlamentem tak, jak se tomu stalo v roce 2002? Já říkám NE!

2.      Existují i Kodaňská kritéria, která definují Evropskou společnost jako společnost hodnot. Hodí se k této společnosti Benešovy dekrety, na jejichž základě byli sudetští Němci vyhnáni? Já říkám NE! Hodí se k této společnosti takzvaný zákon o beztrestnosti z 8. 5. 1946? Já říkám NE! S Chorvatskem byla přerušena jednání o vstupu do Evropské unie na neurčito, protože nebyl vydán válečný zločinec. U našich sousedů je stále ještě v platnosti zákon, který nechává bez trestu ty, kteří se na Němcích dopustili zločinů. V Evropě bychom neměli měřit dvěma metry. To vede ke ztrátě věrohodnosti, evropské skepsi a nezájmu o politiku.

3.      V německo-českém prohlášení se dočteme: „Spolková republika Německo a Česká republika si dnes sdílí společné demokratické hodnoty… Na tomto základě jsou všichni rozhodnuti, ve všech důležitých oblastech přátelsky a úzce spolupracovat.“ V otázce minulosti postrádám tuto úzkou spolupráci, obzvlášť úzkou spolupráci s postiženými. Ve zmíněném prohlášení čteme dále, že česká strana lituje zákona číslo 115 z 8. 5. 1946, na jehož základě zůstaly
zločiny spáchané na Němcích nepotrestány. Česká strana lituje! Tak ať ho zruší. Bylo by to skutečně přátelské gesto, kdyby Česká republika v roce šedesátého výročí konce války tento zákon, o kterém bylo zcela záměrně rozhodnuto 8. 5. 1946, tedy jeden rok po skončení války, zbavila platnosti. Snad k tomu ještě dojde. Byli bychom rádi!

4.      Již léta se v České republice přemýšlí o odškodnění oněch Němců, kteří po 8. 5. 1945 zvláště v Čechách trpěli. Německo-český fond budoucnosti právem uvolnil peníze pro Čechy, kteří vykonávali nucené práce, Němcům se zatím nedostalo ničeho!

To jsou fakta. A já je znovu zmiňuji, neboť jen tak může člověk zůstat důvěryhodný. S ohledem na vstup České republiky do Evropské unie, s ohledem na rok 2005 můžeme říci, že šance, které jsme měli, jsme nevyužili. Ze strany české politiky nepřišlo přes Šumavu k našim vyhnaným žádné gesto. Byli jsme plni nadějí, které se bohužel nenaplnily. My všichni jsme velice zklamáni. Právě toto zklamání bylo důvodem, proč naši poslanci CSU hlasovali v Evropském parlamentu proti přijetí České republiky do EU, přestože jsme si vědomi, že právě Česká republika je bez jakékoli pochyby jádrem Evropy.

Navzdory zklamání nám svítá ještě naděje ze strany české společnosti. V dubnu letošního roku se v Praze konala „konference usmíření“. Účastníci zde sepsali dokument, který je podle mého názoru to nejbáječnější k čemu v tomto roce šedesátého výročí konce války došlo. Sudetští
Němci jsou zde žádáni o prominutí za utrpěná příkoří. V dokumentu se mluví i o touze po smí­ření: „Velice nás bolí zatvrzelost našich politiků a jejich neochota k dialogu s jejich politickými reprezentanty.“ Za toto prohlášení velice děkuji organizaci českých křesťanů.

Již deset let prohlašujeme u příležitosti našich setkáni, že my jsme k dialogu připraveni. Již ně­kolikrát jsem zdůraznil, že se jako váš patron nabízím jako koordinátor a moderátor tohoto dialogu. Jsem také ochoten hned, jakmile se k tomu naskytne příležitost, cestovat do České repub­liky a uvést vaši věc do pohybu. Je samozřejmé, že vaši reprezentanti budou u toho!

Již léta dostáváme tu samou stereotypní odpověď: „S žádným spolkem nejednáme.“ Před krátkou dobou prohlásil ministr zahraničí České republiky Svoboda v jednom rozhovoru: „Já jsem člověk dialogu a jsem ochoten mluvit i o otázkách minulosti.“ To jsou úplně jiné tóny, a proto vezmeme pana ministra Svobodu za slovo.

3,5 miliónů sudetských Němců, kteří byli druhým národem Čech, nejsou přece žádným spolkem. Jsou národnostní skupinou, která žila přes 800 let společně s Čechy v Čechách, na Moravě a v sudetském Slezsku. Společně s nimi spolupůsobili na kulturní náboženský, duchovní a hospodářský vývoj země. Je jisté, že zanechali ve své vlasti obrovské dědictví. A právě proto mají nárok na dialog a být při něm rovnocennými partnery.

Nesouhlasíme proto s politikou našeho spolkového kancléře a jeho ministra zahraničí, kteří při svých cestách do ciziny nutnost dialogu nezmiňují, naopak dávají najevo, že toto téma nepatří do jejich programu. Spolkový kancléř by měl být kancléřem všech Němců a nevylučovat ty, kteří následky války trpěli nejvíce.

Jsem velice rád, že letošní Karlova cena byla udělena českému biskupovi Josefu Kouklovi. Čeští biskupové usilují již řadu let o upřímné usmíření se sudetskými Němci. I letošní biskupská konference udělala vpravdě křesťanské gesto. Odsoudila odsun dřívějších spoluobčanů a vyzvala k usmíření s nimi. Za toto gesto jsem českým biskupům velice vděčný. Jsou to poselství, která plně vystihují motto našeho letošního setkání: „Vyhnání překonat – smíru dosáhnout.“

V těchto dnech se živě diskutuje o Evropské ústavě, která by měla Evropu institučně posílit a člověka člověku přiblížit. Charta základních práv, ve které je zákaz vyhnání zakotven, je součástí Evropské ústavy. Tato ústava bude pro 25 států a 450 miliónů Evropanů společnou a zavazující. Již v tomto okamžiku je jasné, že Benešovy dekrety, jsou v přímém rozporu s naší dnešní společností. S výjimkou České republiky nenajdeme v celé Evropské unii jediného rozumného de­mokratického politika, který by s čistým svědomím mohl říci, že Benešovy dekrety jsou s dneš­ní společností slučitelné. Připomeňme si například pozitivní výroky pobaltských a maďarských politiků vůči německým vyhnancům.

V těchto dnech před šedesáti lety se vrátil Beneš ze svého exilu v Londýně a začal se svým působením. Během krátké doby uvedl do právní moci ony dekrety, na jejichž základě byli sudetští Němci zbaveni práv, vyvlastněni a konečně i vyhnáni. Šedesát let jsou tyto dekrety platné. Před třemi lety byla jejich platnost českým parlamentem znovu stvrzena. České soudy vyslovují na jejich základě stále ještě své rozsudky. Já jako váš patron se s nimi nikdy nesmířím. Stále budu otevřeně říkat a připomínat, že se tyto dekrety do naší společnosti nehodí a že by bylo nejlepší je závazně zbavit platnosti. Tyto dekrety jsou otevřenou ranou Evropy, a proto zůstanou i v budoucnosti tématem v Bavorsku, v Německu, v Evropě.

Vím, že mezitím uplynulo šedesát let. Jsem si vědom, že již nejde v jádru ani tak o otázky mate­riální, jako o otázky morální. To samé ví i česká politika a proto by jí nemělo být zatěžko vstoupit se sudetskými Němci do dialogu. Rok 2005, ale i rok příští, kdy vzpomeneme šedesáté výročí hlavní fáze organizovaného vyhnání, by byl dobrou příležitostí chopit se napřažené ruky sudetských Němců.

Společné zpracování této minulosti není jen bavorsko-českým problémem. Pro mne je to otázka politické kultury v Evropě. Společná Evropa potřebuje i společný historický a duchovní základ. Základy naší dnešní Evropy jsou mimo náboženství, kultury a osvěty jistě i naše zkušenosti s diktaturami, s diktaturou nacionálně socialistickou a s diktaturou komunistickou. K tomu přichází i zkušenost válečná z let 1914–1945. Všechny tyto zkušenosti jsme předali dnešní Evropě. Tak se stala naše Evropa místem svobody, míru, jistoty, lidské důstojnosti a lidských práv.

My, Němci, jsme prodělali tento proces získávání zkušeností. Víme proto, že to co zůstane ne­vysvětleno a nezpracováno, vyplave jednoho dne opět na povrch. Devadesát let po genocidě na Arménech, vzplanula o tomto tématu v Evropě diskuse, přestože již nežije nikdo, koho se to týká. Stejně tomu bude i s problematikou vyhnání, jestliže ji Evropa společně nezpracuje.

Šedesát let po válce existují i u nás otevřené otázky. Za jednu z nejdůležitějších považuji otázku Centra proti vyhánění. Myslím, že je na čase, aby byl projekt, který započala pani Erika Stein­bach za spolupráce mnohých, konečně dokončen. Spolková vláda by měla přestat klást odpor. V Německu, v mnoha spolkových zemích a i v hlavním městě Berlíně, je řada památníků obětem
na­cismu. Nemáme ale žádné centrální památné místo, kde by mohlo být vzpomenuto patnácti miliónů vyhnaných, na dva milióny mrtvých, jako i na skvělý výkon integrace. Tuto skutečnost považuji za zásadní nedostatek kulturního státu. Každá země v Evropě by již dávno takovéto
pietní místo měla. Maďarský spisovatel Péter Esterházy řekl 10. 10. 2004: „Němci pojmenovali svá provinění pravým jménem, vlastní strasti nikoliv…“ Zdá se, že tomu tak je. Tak je to ne­zúčastněnými chápáno. Vyhnání bylo tragickou události pro náš stát a pro náš národ. Bylo by proto dobré, kdybychom takové místo vzpomínky v evropském duchu a s pohledem na vyhnání ve 20. století prosadili. Budu se o to dále neúnavně snažit a zasadím se o to, aby bylo v Berlíně.

Váš mluvčí Johann Böhm stále zdůrazňuje, že je nutné, aby si sudetští Němci uchovali právo na vlast, aby nebylo zapomenuto jejich utrpení. V minulém roce proto byla uspořádána putovní výstava „Přišli do Bavorska…“, která byla k vidění ve 26 městech a přilákala desetitisíce návštěv­níků. V současnosti připravuje Dům bavorské historie další výstavu s názvem „Bavorsko a Čechy – 1 000 let sousedství“, která se bude konat v roce 2007 v Zwieselu.

Na začátku září se zúčastním Dne vlasti ve Straubingu, abych vzpomněl a uctil památku obětí vyhnání. Sudetští Němci našli před šedesáti lety v Bavorsku svou vlast, před padesáti lety převzal náš stát nad nimi patronát, před pětatřiceti lety byla založena Sudetoněmecká nadace a před dvaceti lety byl otevřen Sudetoněmecký dům v Mnichově.

S velkým zájmem jsem četl, že město Ústí nad Labem plánuje muzeum německo-českého soužití. Jestliže bude tento projekt uskutečněn, byl by Sudetoněmecký dům v Mnichově jeho přirozeným partnerem. I v tomto úmyslu města, ve kterém došlo před šedesáti lety na labském mostě ke krvavé potyčce, vidím obrat a znamení vědomého zpracování minulosti.

K rezignaci není důvod. Plně souhlasím s Berndem Posseltem a Johanem Böhmem, když říkají: Také šedesát let po útěku a vyhnání: „Jsme zde". To svědčí o sebevědomí a síle, což dokazuje i tento Sudetoněmecký den zde v Augsburku. Souhlasím s nimi, i když říkají: „My jsme téma budoucnosti.“ I já to tak vidím. Vaše téma zůstane na denním pořádku. O to se jako váš patron zasadím. Tím si buďte jisti!

Na zdraví, sudetští Němci!

 

 

 

 

 

 

56. sudetoněmecký sjezd se v podstatě neliší od našich předchozích setkáni. Vše je jako dříve: setkávají se desetitisíce lidí. Lidé, které stmelil jejich společný osud – vyhnání. Dnes prožívají radost setkání, vyměňují si vzpomínky a zkušenosti, teskní po ztracené vlasti a od politiků oče­kávají jasná slova.

Den našeho dnešního hlavního setkání jsme započali bohoslužbou. Naše setkání se tedy koná „ve jménu Božím“. Je to logické, protože ve jménu Božím se nehlásá nenávist, nýbrž se hledá cesta ke smíru. Biskup Koukl z Litoměřic je nám příkladem v našich snahách. Kdyby politici jeho země
jeho názory sdíleli a ubírali se stejnou cestou, jistě bychom smířeni docílili.

Před týdnem jsme vzpomněli šedesáté výročí ukončení druhé světové války. Svět slavil vítězství nad strašnou a člověkem opovrhující ideologií. I pro Němce znamenal konec války osvobození – – osvobození od strachu, náletů a duševní stísněnosti uniformované společnosti. Neměli bychom dokonce použít stejných slov jako v minulosti Theodor Heuss, který mluvil o vykoupení místo o osvobození?

Pro nás, sudetské Němce, znamená 8. 5. 1945 den, kdy v Čechách, na Moravě a v sudetském Slezsku začala nová válka. Válka proti ženám, dětem a starým lidem. Boj ozbrojeného násilí proti bezbranným. Napadení nebyli chráněni mezinárodním právem ani pravidly civilizace, která byla v těch strašných čtyřicátých letech minulého století o jednou více postavena mimo svou platnost. Tato válka se konala za vyloučení světové veřejnosti. Jestliže o ní pronikly na veřejnost přece jen nějaké zprávy, chovali se jejich autoři tak, jakoby se za svá zpravodajství museli omlouvat. Willy Brandt, který v prosinci 1945 líčil v norských Dělnických novinách otřesné události, kterým padlo za oběť i mnoho jeho sociálnědemokratických kolegů, napsal: „Nemohu zatajovat nebo zamlčet to, co je na denním pořádku … a to ani tehdy, kdyby se vyskytli lidé, kteří by má slova měli považovat za propagandu.“

Skutečně bylo téma vyhnání, žalu a nucených prací tabu. Papež Benedikt XVI., tehdy ještě arcibiskup v Mnichově a Freisingu, vzpomněl na sudetoněmeckém sjezdu v roce 1979 na křivdu vyhnání a pak řekl: „Světová veřejnost o tom z mnoha důvodů slyší nerada, neboť nepatří k jejich obrazu historie. Naopak usiluje o to, aby se o této křivdě nemluvilo. I někteří dobře smýšlející
lidé jsou názoru, že by se v zájmu smíření o minulosti dál diskutovat nemělo.“

Tato myšlenka je určena nejen těm příznivcům mlčení o minulosti nebo těm, kteří jí překrucují, ale i těm, kteří až do dnes popírají zodpovědnost svého národa za vyhnání a vraždění, kteří nejsou přístupni dialogu s reprezentanty sudetoněmecké skupiny. Benedikt XVI. dále řekl: „Ale láska, která předpokládá vzdát se pravdy, není žádnou skutečnou láskou.“ Měla by totiž špatný základ. Jeho předchůdce, papež Jan Pavel II., se krátký čas poté vyjádřil podobně: „Jen pravda nás osvobodí.“

Za poslední čtvrtstoletí se naše pozice ze základu změnila. Zdravím proto obzvlášť srdečné toho, kdo má na této změně velký podíl, našeho patrona doktora Stoibera a dále jeho ctěnou ženu Karin, která je, jak všichni víme, jednou z nás, neboť pochází z Chebska…

Můj pozdrav patří též našim čestným hostům z politiky, duchovenstva, diplomacie a průmyslu, kteří svou přítomností demonstrují své spojenectví s námi a s našimi požadavky. Především ale zdravím vás, moje sudetoněmecké soukmenovce. Jako každý rok o svatodušních svátcích dokazujete svou přítomností:

 

•        My, sudetští Němci, se nenecháme zlomit.

•        Zachováváme naše zvyky a dobré tradice.

•        Budujeme novou vlast tak, jako naši předci budovali vlast starou.

•        Odmítáme odvetu nebo mstu; proto křivda, kterou jsme utrpěli my, padá zpět na hlavy těch, kteří se jí dopustili.

Tento 56. sudetoněmecký sjezd je dalším článkem v řetězu. Liší se od těch předešlých ale tím, že se koná v době, kdy německá společnost a veřejnost začíná vidět německé oběti druhé světové války a poválečné doby v jiném světle. Náš spolkový prezident, dr. Horst Köhler, řekl ve svém projevu k šedesátému výročí konce války: „Truchlíme nad všemi oběťmi Německa – nad oběťmi násilí, které z Německa vzešlo, nad oběťmi násilí, které na Německo dopadlo. Truchlíme nad všemi oběťmi, protože chceme být vůči všem národům spravedliví, vůči všem, tedy ř vůči našemu vlastnímu… Vzpomínáme na žal a utrpení německých vyhnanců, znásilněných žen a na oběti bombardování proti civilnímu obyvatelstvu. My neseme zodpovědnost za to, že tento žal a jeho příčiny nebudou nikdy zapomenuty a nikdy se nebudou opakovat.“ Obdivuhodná slova muže,
jehož rodina musela na konci války opustit svůj domov v Polsku.

Bohužel nemůžu na tomto místě jmenovat našeho spolkového kancléře, jako mluvčího německých vyhnanců. V Německu se nesnaží o rozhovor s nimi, ale jede do zahraničí a tam o nich mluví negativně. Ve Varšavě a v Praze označil naše požadavky za neoprávněné. Na náš úkor se vtírá do přízně ciziny. To je politováníhodné. Včera zde parlamentární sekretář Körper řekl, že je správné mluvit spolu a ne o sobě.

Nic není ukončeno! To platí nejen pro nás Němce, ale i pro ty, kteří považují všechny strašné a zavrženíhodné zločiny nacismu za ospravedlnění pro své vlastní zločiny na Němcích a do dnes je považují za „spravedlivou odvetu". Tyto pokusy o ospravedlnění odmítl již před lety dřívější český prezident Václav Havel, který o zapuzení sudetských Němců prohlásil: „To nebyl trest, to byla pomsta.“

Nic není ukončeno! To připomínáme především mládeži. Jí by měly vzpomínky na tehdejší události, na osudy rodičů a prarodičů, na jejich úsilí při mírové výstavbě Evropy pomoci. Mladí lidé zde v Augsburku dokazují, jak živý je vztah ke staré vlasti, jak silný je smysl pro spravedlnost. Oni sami nemuseli sdílet těžký osud svých předků, ale i jim byla ztrátou staré vlasti uloupena část jejich vlastní identity. Bezpříkladné porušení lidských práv vyhnáním, působí a přenáší se bezprostředně na potomky, kterým je, stejně jako jejich předkům, upíráno právo na vlast.
Vyhnání se nepromlčí po jedné nebo dvou generacích. V případě Izraele trvala doba promlčení téměř dvě tisíciletí. Vlast je formována prací mnoha generací. V tom leží kořeny, kterých si je i dnes naše mladá sudetoněmecká generace vědoma. Proto se dovolává svého práva na vlast. Proto žádá stejně jako my zodpovědné politiky v České republice, aby konečně vstoupili s jejich zástupci do předsudky nezatíženého dialogu. Musíme ale konstatovat, že i dnes panuje v oficiální Praze mlčení, přestože se Česká republika stala členem NATO a Evropské unie. Míra nerozumu, stupeň historické slepoty a rozsah národního zaslepení při styku s vlastní historií jsou v Čechách děsivé a stále méně se hodí do mezinárodního prostředí.

Estonsko, Maďarsko, Rumunsko, Chorvatsko, Slovensko – seznam zemí, které se o novou bázi ve vztahu k vyhnaným Němcům snaží, na nás dělá dobrý dojem.

Polsko – jehož politikové nejdou pro nevlídně slovo proti Německu daleko, vidí v Němcích podle ankety nejsympatičtější národ – ještě před Američany. Jen 19 % Poláků si myslí, že je radno mít před Němci strach. To jsou výsledky ze země, která po Rusku za Hitlera trpěla nejvíce, jejíž města byla zničena a která po konci války oplakávala milióny obětí.

Česká republika, zdůrazňuji – ta oficiální Česká republika – se stává ostrovem nerozumu a zpátečnictví. Zatvrzelý postoj politického vedení českého národa kontrastuje mnohokrát výrazně s postojem prostých lidí.

„Lidová demokracie“ – tak pojmenoval Franz Neubauer to, co bezpočet našich spoluobčanů od roku 1989 uskutečňuje. Návštěvy ve staré vlasti, podpora při rekonstrukcích kostelů a pomníků, péče o staré hroby, stejně jako aktivní působení při vzniku nových projektů a partnerství mezi městy nebo obcemi, spolupráce při organizaci různých kulturních setkání. Příkladné je to, co
bylo vykonáno v oblasti spolupráce českými církvemi. Jedním příkladem z mnoha je působení našeho nositele Karlovy ceny biskupa dr. Koukla. Jako litoměřický biskup pozval vyhnané, aby navštívili kostely svého dětství, modlili se ve své mateřštině – němčině a zpívali zbožné písně. Dá se právem říci, že do stádečka jeho věřících patří ovečky z mnoha zemí, které mají svou vlast a své kořeny v těch oblastech, které patří k diecézi.

My, sudetští Němci, jsme lidem, kteří dnes žijí na území naší staré vlasti, i celému českému ná­rodu, podali ruku na usmířenou. Mnozí Češi ji uchopili. I to patří k pozitivnímu vývoji posledních let.

Tyto dny, kdy si svět připomíná konec druhé světové války, nabírají diskuse o důsledcích této lidské katastrofy zajímavý směr. Státnici dvou pobaltských zemí odmítli pozvánku ruského prezidenta Putina k účasti na oslavách šedesátého výročí konce války v Moskvě, protože konec
války pro ně znamenal začátek sovětského okupace. Prezident USA, George W. Bush se při své návštěvě v Pobaltí omluvil těmto a všem dalším národům, které přes čtyřicet let trpěly pod sovětskou dominancí za omyly poválečné doby. Velkorysé gesto muže milujícího svobodu a spravedlnost.

Výraz „omyly poválečné doby“ mi připomíná pasáž z projevu sira Winstona Churchilla z prosince 1944: „Odsun, pokud nám je možné udržet si přehled o situaci, je ten nejuspokojivější a nejtrvalejší prostředek. Nebude docházet k míšení obyvatelstva, čímž vznikají nekonečné nepříjem­nosti… Bude nastolen pořádek.“ Z této řeči mluví duch, který ovlivnil Postupimskou dohodu a její části o takzvaném transferu obyvatelstva z Československa. Jsem si jist, že by tento velký Evropan Churchill o několik let později nic podobného neřekl. A už vůbec ne dnes, tváří v tvář skutečnosti, jak my v Evropské unii zacházíme s menšinami ­– mírumilovně, s respektem a ve vzájemné úctě.

Vyzývám tímto signatářské státy Postupimské dohody, velké demokracie USA, Francii, Velkou Británii, ale také našeho východního přítele Rusko, aby prohlásily vyhnání sudetských Němců z Československa v souladu s Postupimskou dohodou za to, čím toto vyhnání bylo: Velký omyl poválečné doby, který přinesl jen žal a utrpení.

Při rozhovorech jsem často dotazován, proč my Němci oslavujeme tak intenzivně šedesáté
vý­ročí konce druhé světové války. Myslím si, že je to možná jedna z posledních příležitostí, kdy se setkává mnoho očitých svědků, kteří mohou pozvednout hlas a vyprávět o svých zážitcích z války a z doby poválečné. Těmito svědky jsou ti, kteří přežili koncentrační tábory, pronásledovaní, vojáci, ale také vyhnanci a další německé oběti. V této souvislosti děkuji svobodnému státu Bavorsko, který velkoryse podpořil projekt „Očité svědectví“. Tento zachová na vždy vzpomínky vyhnaných z vlasti, jejichž hlasy možná již brzy umlknou.

Prosím všechny své soukmenovce: Nepohřbívejte své vzpomínky. Předejte je naší mládeži při přednáškách na školách, zveřejňováním ve vašich vlasteneckých listech anebo jednoduše v rozhovoru s vašimi dětmi a vnoučaty. Naši potomci mají právo vědět, co bylo.

Od Alberta Einsteina pochází věta: „Je těžší rozbít předsudek než rozbít atom.“ Ale nám se to podaří. Podaří se to s vytrvalostí, trpělivostí a neúnavnou vůlí. I měkká voda vymele kámen.

„Vyhnání překonat – smíru dosáhnout“ to je heslo našeho 56. sudetoněmeckého sjezdu. Jeho emblémem jsou dvě ozubená kolečka. Ozubené kolečko je symbolem produktivity a tvůrčí síly, kterou může ohrozit jen to, že jedno kolečko nezapadá správně do druhého. Tak je tomu i ve střední Evropě. Jestliže chceme mít úspěch v oblastech hospodářství, politiky a kultury, pak musíme táhnout všichni za jeden provaz. Česká republika se nemůže již uzavírat a sudetští Němci nemohou být necháni „venku za dveřmi“. Znamenalo by to sypat písek do strojku a tím ohrozit úspěch celku. Proto vás prosím, jděte s námi dále naši cestu, která by nás měla zavést k dialogu a smíření s Českou republikou.

(Laudatio mluvčího sudetoněmecké národnostní skupiny Johanna Böhma, prezidenta Bavorského zemského sněmu, na nositele Karlovy ceny sudetoněmeckého landsmanschaftu 2005. kterou získal biskup dr. J. Koukl u příležitosti 56. sjezdu, bude vzhledem k jeho značnému rozsahu publikováno v Křesťanském sociálu č. 7 a 8, které vyjde kolem poloviny září t.r. V Listech č. 42 bude kromě dalšího obsažen pozdrav dr. E. Steinbachové, předsedkyně tzv. Svazu vyhnanců. - pozn. red.)

 

(Výňatky)

Není to žádná náhoda, že naše požadavky právě v Rakousku nacházejí tolik pochopení. Tady se spojují historické vlivy a aktuální zkušenosti tisíciletého sousedství s českým národem a aktuální zkušenosti s vyhnáním devadesátých let na Balkáně v nejbližším sousedství Rakouska. Obojí vedlo k tomu, že požadavky sudetských Němců právě tak jako požadavky jiných starorakouských národnostních skupin německého jazyka nacházejí dnes ve Vídni daleko větší pochopení než v německém hlavním městě Berlíně.

V Rakousku se ví daleko lépe než kdekoliv jinde, že bez účinného zákazu vyhnání, tedy i bez ur­čité „wiedergutmachung“ již provedených vyhnání nemůže být ve střední a jihovýchodní Evropě zřízen stabilní a spravedlivý pořádek. A v Rakousku se také ví, že národnostní skupiny a národnostní menšiny mohou znamenat veliké obohacení, ale také veliký konfliktní potencionál, když se s nimi jedná nespravedlivě. Patří k velikým zásluhám … spolkového kancléře dr. Wolfganga Schüssela, že tuto historickou zkušenost Rakouska vždycky používal ve své politice. V roce 1999 vyzval Evropský parlament Českou republiku, aby zrušila stále platné dekrety a zákony, které se vztahují k vyhnání. Rakouský parlament a národní vláda tuto iniciativu ihned převzaly.

Ale nezůstalo jen u tohoto rozhodnutí. Rakousko trpělivě, ale důrazně trvá na tom, že vyhnání sudetských Němců, ale také vyhnání slovinských Němců, zůstává na pořadu dne v rozhovorech s dotyčnými zeměmi… Vaše zásluhy ve prospěch sudetoněmecké skupiny … je to část, která se nás bezprostředně týká a za kterou jsme vám zvlášť vděčni…

Naše naléhání má podporu Rakouska i Bavorska. Naproti tomu spolková vláda v Berlíně není ochotna něco pro nás udělat.

Přeložil: Prof. J. Rychlý                  Redakce: dr. O. Tuleškov                 Připravil: dr. O. Tuleškov

 

V roce 1945 československá vláda písemně ujistila Rakousko, že dekrety prezidenta republiky se nevztahují na Rakušany a ani nejsou vůči nim uplatňovány. Přesto však postupem doby vznikly určitě majetkové problémy a to i jako důsledek aplikace prezidentských dekretů v některých nevyjasněných případech. Jednání obou zainteresovaných stran, ČSSR a Rakouska, vedla postupně k jejich odstranění.

V československo-rakouském protokolu z 19. 7. 1965 byl definován rakouský majetek tak, že „musí jít o majetek, který v době odnětí byl majetkem Rakušana“. V tomto protokolu se Rakousko výslovně a jednoznačné vzdalo nároků na odškodnění tzv. Novorakušanů, tj. osob, „které neměly k 27. dubnu 1945 rakouské státní občanství a jejich majetky, práva a zájmy byly čs. opatřeními bez náhrady konfiskovány“.

Rakousko se současně zavázalo, že „nebude vůči ČSSR nároky na odškodnění takových osob více zastupovat a neposkytne takovým nárokům žádnou podporu“.

V protokolu byly vymezeny základní pojmy a tak byla otevřena cesta k dalším diplomatickým jednáním o majetkoprávních problémech. Poté se již jednalo jen o nárocích tzv. Starorakušanů, tj. osob, které měly rakouské občanství již k 27. dubnu 1945. Dlouhodobá diplomatická jednání vyústila 19. prosince 1974 v uzavření československo-rakouské smlouvy. Jí byly vypořádány nároky, které „vznikly až do dne podpisu této smlouvy v důsledku podrobení rakouských majetků a zájmů čs. konfiskačním, znárodňovacím nebo podobným opatřením“.

Toto globální a konečné vypořádání všech nároků, oprávněných i domnělých, obsahuje též tzv. deliberalizační klauzuli, tj. závazek neintervence, který zní: „Rakouská republika nebude již proti ČSSR zastupovat nebo podporovat žádné nároky rakouských osob, které vznikly proti ČSSR nebo čs. fyzickým i právnickým osobám v souvislosti nebo v důsledku čs. opatření konfiskačních, znárodňovacích nebo podobných.“

Proč naše veřejnost není o těchto skutečnostech informována? Jsou alespoň informováni naši politici? Pokud ano, proč podle uvedené smlouvy nejednali a její dodržování neprosazují? Na
tyto a další skutečnosti se petici zeptáme našeho ministra zahraničních věcí. - drt

 

 

                                                                                                                                                     

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí a Historickou a dokumentační komisí Klubu českého pohraničí jako svou 147. publikaci
určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Publikace neprošla autorskou ani jazykovou úpravou. Praha, duben 2005. Webová stránka: www.ksl.wz.cz  E-mail: vydavatel@seznam.cz