50. sjezd Němců odsunutých
z Československa
22. – 23. května 1999, Norimberk
Studijní texty
Ani stokrát opakovaná lež se nestane pravdou!
Úvodem
Půl století je již dosti dlouhá doba, aby se mohli lidé i organizace zamyslet nad svou existencí, např. sudetoněmecký landsmanšaft (SL) nad smyslem svého revanšistického zaměření a usilování. Peter Becher rozdělil v Die Brücke (12/96) vývoj SL na 4 fáze:
1. fáze boje o existenci – poválečná léta
2. fáze: integrační – 50. a 60. léta
3. fáze: ideologická – 70. a 80. léta
4. fáze: anachronická – od r. 1990, která jsou charakterizována bezkoncepčností a absencí slovníku, přiměřeného nové situaci.“
Jenže program SL, obsažený ve 20 bodech ze 7.5.1961, a jeho stanovy ze 24.2.1991 mluví stále stejným revanšistickým hlasem. Oba dokumenty odpovídají období studené války, v níž se stal i SL jednou ze zbraní proti „Východu“. Sudetoněmecké dny jsou stále leště organizovány v tomto duchu. Nestoudné jsou i stále na nich opakované požadavky na zrušení tzv. Benešových dekretů a zákona č. 117/1946 Sb., jakož i na odsouzení odsunu a na omluvu za něj. Nesmyslné je i volání po uznání „Volksgruppe“ a po „právu na vlast“, odškodnění, přestože volající dobře ví, že podle mezinárodního práva od nás nemohou dostat ani korunu odškodného. Všechno jsou to jen prázdné a v praxi neuskutečnitelné volební fráze, hesla. A když nám SL hrozí, že znemožní přijetí ČR do EU, dokazuje tím, jen nereálnost a směšnost svých představ. Tak se dnes mohou chovat jen lidé zbaveni soudnosti.
Jednou z organizací tzv. sudetských Němců (SN) je Ackermann-Gemeinde (křesťansky orientovaná). Letos 22. ledna přijala „nové“ politické teze – bohužel je to jen opětně opsaných nechvalně známých „20 bodů“. Přestože je nám tato organizace představována jako nejvstřícnější, svými tezemi to naprosto popřela.
Naproti tomu vloni 31. října přijala Seliger Gemeinde (SG, sociálně demokraticky orietovaná) své Brannenburské teze, které ukazují, že pochopila novou realitu. „SG si je vědoma, že žádný kolektivní návrat nebude,.. neuskuteční se ani žádné dalekosáhlé restituce majetku.“ O „neprávnosti“ odsunu, o „právu“ na vlast ani o „Volksgruppe“ není v nich ani slovo. Naopak volají po „přitažlivé vizi, která osloví jak Čechy, tak SN,… musí však být oproštěna od veškerých pokusů usilovat o budoucnost jako restituci zašlého způsobu života.“
Důležité je uvědomit si, že každý může přijmout jen jeden z těchto dokumentů a jednat podle něj. Jsou naprosto protichůdné. Brannenburské teze zrušily ideový monopol SL. Bohužel, bude to obtížné, aby se s nimi seznámili všichni tzv. sudetští Němci, protože SL to bude záměrně znemožňovat.
Franz Neubauer ani ostatní křiklouni nic nemohou měnit na současném vývoji pro SL už nepříznivém. Důležité je, že dnešní vláda sociálních demokratů a zelených odmítá podporovat jejich revanšistickou politiku.
Ze stále většího ústupu ze slávy nepomohla „sudetoněmeckým“ dnům ani účast samozvaného předsedy vlády Republiky Kosovo dr. Bujana Bakoshiho, který nevšedně srovnával „sudetské“ Němce s uprchlíky z Kosova.
Dočkáme se někdy toho, aby „dny odsunutých sudetských Němců“ přestaly být provokativní? Od konce války už uplynulo více než půl století. V Evropě i na celém světě došlo k výrazným změnám. Jak dlouho si ještě bude SL hrát na „zapomenutého čerta“, z něhož si v pohádkách dělají legraci? Doba se přece zásadně změnila.
Potřebám sjednocené Evropy odpovídají pouze pozitivní cíle, zaměřené na současnost i budoucnost. Brzdit tento trend revanšismem z konce druhé světové války je nejen nesmyslné, ale i naprosto neperspektivní.
PhDr. Pavel Macháček, tajemník Kruhu občanů ČR vyhnaných r. 1938 z pohraničí
Provolání mluvčího sudetoněmecké národní skupiny (Volksgruppe)
Vážení krajané,
píšeme rok 1999 a můžeme se předběžně ohlédnout za devadesátými lety. V té době musela sudetoněmecká národní skupina přestát těžkou žíznivou pouť. Ale přečkala ji, aniž by se nechala rozštěpit nebo ztratila své odhodlání.
Bezprostředně po zvratu 1989 se na krátkou dobu zdálo, že s překonáním komunistické diktatury se podaří také uspořádat neřešenou sudetoněmeckou otázku. Ale brzy, nejpozději v roce 1992, jsme museli poznat, že k tomu Praha nebyla dostatečně připravená. Bylo nám bolestně připomenuto, že to nebyli ve čtyřicátých letech pouze komunisté, ale s nimi i občanští politikové, kteří vyhnání naší národní skupiny připravili a uskutečnili.
Rok 1995 přinesl v České republice návrat k nacionalismu a k obnovení nešťastné teorie kolektivní viny v politických projevech i v rozhodnutí českého ústavního soudu. Nejpozději v tom okamžiku se měla německá spolková vláda v Praze rozhodně vzepřít a vzít vážně svou povinnost zastat se nás, sudetských Němců.
Německo – české prohlášení, podepsané v lednu 1997, s nímž jsme nemohli z řady vážných důvodů souhlasit a před jeho nedostatky jsme naléhavě varovali, sudetoněmecké - české vztahy nezlepšilo. Konečné tečce se ovšem za bavorské pomoci podařilo zabránit.
Bylo by bývalo žádoucí, aby spolkový kancléř Schröder při svém setkání s českým premiérem Zemanem v březnu tohoto roku přinejmenším požadoval zrušení Benešových dekretů, které se sudetských Němců dotýkají. Místo toho by byl nejraději smetl veškeré problémy minulosti jediným pohybem se stolu. Touto svou politickou linií německý kancléř naše oprávněné zájmy pošlapal. Ukažme při tomto sudetoněmeckém dni, že takovéto zacházení nepřijímáme, a že jsme společenskou silou, která nemůže být v politickém životě Spolkové republiky jednoduše přehlédnuta.
Milí krajané, mezitím však nastala řada příznivějších událostí. Jednání České republiky o přístup k Evropské unii začala již před několika měsíci a ukazuje se, že ČR potřebuje ještě mnoho úsilí, aby mohla k EU přistoupit. To se týká i oblastí, které se nás bezprostředně dotýkají, např. zacházení s menšinami, otázky státní příslušnosti a určité otázky majetkové. My, sudetští Němci, jsme byli vždy toho názoru, že Česká republika by měla patřit k EU, nicméně jen tehdy, budou-li splněny nezbytné podmínky jejího přístupu. Podle měřítek formulovaných samotnou Evropskou unií patří k tomu … odstranění diskriminačních opatření. Pro nás to jednoznačně znamená, že protilidové Benešovy dekrety musí být zrušeny a bezpráví způsobené vyhnáním musí být odstraněno. Je to i v zájmu vnitřního sjednocení Evropy a rovnoměrného vývoje jejich oblastí. V tomto smyslu stojí pak náš letošní sudetoněmecký den pod heslem:
„Právo na vlast – stavební kámen Evropy“
Otázky vyhnání a neodškodněného vyvlastnění byly dnes postaveny před celý svět.
Komise pro lidská práva OSN stejně jako americká sněmovna reprezentantů zaujaly k tomu v uplynulém roce stanovisko, které nelze přeslechnout a které zaznívá zcela v našem smyslu. Také živé debaty o odškodnění totálně nasazených jsou pro nás významné. Ukazuje se, že vyvlastnění a oprávnění (Entrechtung) milionů lidí se ani po 60 letech nepromlčuje. Kdo utrpěl bezpráví od Němců, má nárok na vypořádání. Nemůže se ale měřit dvojím loktem. Pro toho, kdo utrpěl bezpráví jako Němec musí platit totéž.
Vně politiky je však sudetoněmecký den především slavností setkání a shledání s velkým a pestrým kulturním pořadem. To platí o to více v tomto roce, kdy slavíme jubileum: Slavíme svůj padesátý sudetoněmecký den. Po celou polovinu století, tedy téměř po dvě generace, setkávají se rok po roce tisíce krajanů, aby se v míru přihlásili ke své vlasti a zastali se dobrého práva.
Milí krajané, ukažme i v tomto jubilejním roce, že naše krajanská skupina trvá a že je rozhodnuta spolupracovat na vytváření své vlasti ve sjednocené Evropě. Přiveďte své přátele, děti a vnoučata, abyste je obeznámili se svými kořeny a abychom lépe poučili ty, kdo se domnívají, že sudetoněmeckou otázku vypořádal pouhý běh času. Na shledanou v Norimberku.
Váš F. Neubauer
Z projevu mluvčího sudetoněmecké národní skupiny (Volksgruppe) dr. Franze Neubauera
(Pozdravy přítomným, jmenovitě paní Barbaře Stamm, zastupující omluveného předsedu vlády, dále „jeho císařskému veličenstvu dr. Otto Habsburkovi, předvoji a předbojovníku za práva národních skupin (Volkgruppenrecht)“; a silné skupině krajanů z naší vlasti, vedené prezidentem Zemského shromáždění (Landesversammlung) Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Hansem Korbelem.)
Vážení krajané,
v pohledu na děsivé události v Jugoslávii, kde hrůzy vyhánění národní skupiny (Volksgruppe) naplňují svět odporem, hledí dnes Evropa do Norimberka. 54 let po našem vyhnání není náš osud, naše utrpení, naše zkušenost historií. Vyhánění je na pořadu dne světové politiky.
80.000 přítomných a množství pořadů a vystoupení zde prokazují naši životnost. Pakliže spolková vláda odůvodňuje krácení svého příspěvku na tento náš sudetoněmecký den nedostatkem kulturních ohledů, jde jen o pokus nás umlčet… Je nám dobře, milá Barbaro Stamm, vidíme-li i v tomto ohledu zastřešující nás Bavorsko na naší straně. Bez zesílené podpory bavorského předsedy i celé jeho vlády nemohli bychom tento 50. sudetoněmecký den v této podobě uspořádat. Naše mládež se otevřeně, silně a vášnivě hlásí ke svému dědictví…
Co znamená vlast? Vlast je pro nás, sudetské Němce, naše řeč, naše zvyky, naše rčení, pohádky z Čech a Moravy, písně, které jsme tam 800 let zpívali, kde Němci žili a prožívali své radosti i strasti. Z naší vlasti nám mohli vyhnat, ale ne z našich dějin. O naši identitu nás oloupit nemohou. Tento cíl našim vyháněčům nevyšel… Když ti, co se narodili již zde, ošetřují ve své vlasti hroby svých předků, a žení se a vdávají nebo nechávají křtít své děti v kostelech, v nichž byli oddáváni a křtěni již jejich prarodiče, pak se prokazuje, že vlast je v lidské duši hluboce zakořeněna. Mnozí naši nepřátele tvrdili, že požadavky německých vyhnanců se vyřeší „biologicky“ odchodem starých. K tomu říkám: „Zemře-li víra v právo a spravedlnost, pak zemře civilizace“.
Vyplatilo se naše úsilí? Ano, protože každá hodina nás přibližuje našemu cíli. Téměř celé toto století se domnívalo, že vysídlováním a přesídlováním lze řešit problémy. Ale vítr se obrátil. Od zločinů v Bosně a Kosovu už cynismus proti celé národní skupině nemá šanci… Němečtí vyhnanci přispěli k prosazení práva na vlast. Prosadili jsme přesvědčení, že vlast patří člověku tak, jako mu patří jeho jméno nebo náboženství. Dali jsme hlas všem, kteří vyhnáním přišli o čest, živobytí, život nebo vlastnictví.
Příklady změny povědomí: spolkový soud nedávno odsoudil vyhnání z Kosova jako genocidu. Na Slovensku jsou ministři maďarského původu, a původem Němec Rudolf Schuster kandiduje na prezidenta.
Podmínkou pro přijetí Gruzie do Rady Evropy byl návrat 300.000 kdysi vysídlených Mašetů zpět do vlasti. Člověk by si představoval, že takovýto ohled na základní lidská práva by se měl uplatnit již při přijímání České republiky do Rady Evropy. Tvář Evropy by byla lidštější.
Před několika dny požadovala místopředsedkyně německého Bundestagu, Antje Vollmerová, zřízení mezinárodního soudu pro práva menšin. Tento krok vítáme. Ale předpokladem úspěšné činnosti takového soudu je všeobecně závazné právo národních skupin. Je proto pozoruhodné, že paní Vollmerová tuto skutečnost zamlčuje. Zřejmě má na mysli lid Bosny a Kosova, ale ne přes 14 milionů vyhnaných Němců…
Naše neomezená solidarita patří národním skupinám, které jsou na Balkáně vyháněny. Hledíme-li do tváře starých lidí, kteří ustrašeni, udoláni a pokořeni přecházejí hranice, pak hledíme do svých vlastních tváří. Pak vidíme onu plnou shodu, v níž se hrůza vyhnání znova opakuje. Slyšíme-li zprávy o střílení, o mučení a nucených pracích, pak myslíme na své příbuzné, přátele a sousedy, kteří tehdejší teror nepřežili.
Právem prohlásil v dubnu spolkový kancléř Schröder, že politika už nikdy nemá trpět deportace, vraždění a vyhánění. V otřesném protikladu k tomu však o pět týdnů před tím neváhal při návštěvě českého předsedy vlády označit celou sudetoněmeckou otázku za „uzavřenou kapitolu dějin“. Některé časopisy tento postoj kritizovaly. Také významný politik SDP prof. Peter Glotz řekl: „Toto vyhnání bylo etnickou čistkou, která je většinou českého národa dodnes pokládána za správnou. Kdo tuto skutečnost pomíjí, míjí se problému. A kdo hledí do budoucna bez zapracování minulosti, staví na písku“. Volám ke všem, kdo naše naléhání prohlásili za anachronismus: „Kdo odsuzuje vyhánění v Kosovu, musí odsoudit i vyhnání sudetských Němců..“. Dále připomíná pogrom na mostě v Ústí nad Labem a „pochod smrti“ z Brna. Spiegel před časem napsal: „Když dnes poprvé v historii nejsilnější vojenská moc bojuje za to, aby se vyhnaná menšina mohla vrátit domů, - nemělo by se toto právo odepírat ani jiným“….
Bylo-li vyhnání tří milionů (!) sudetských Němců stejnou etnickou čistkou jako vyhánění Kosovanů a jiných etnických skupin v tomto století, pak se i zde jedná o vraždu národa („Völkermord“) ve smyslu konvence OSN o genocidě. Taková vražda se nepromlčuje, a žádný signatář této konvence, tedy ani ze Spolkové republiky, nemůže neuznat vraždu ani její důsledky.
Dále řečník uvedl Maďarsko, Estonsko a Rumunsko jako příklad přejného vztahu k návratu a odškodnění vyhnaných Němců. Naproti tomu popírá německá vláda takové nároky sudetských Němců vůči České republice… a přezírá základní lidské právo na vlast, jde-li o Němce z východu a ze Sudet.
Co významného se událo v uplynulé době na poli práva na vlast, práva na návrat do vlasti, a odškodnění za vyvlastnění?
Kodaňská deklarace stanoví jasně, že uchazeči o členství v EU nesmějí utlačovat žádnou skupinu obyvatel. 26. dubna k tomu Kofi Annan uvedl, že by bylo sebevražedné upustit od nároku, aby noví členové přijali a podřídili se stejnému právnímu a hodnotovému řádu, jímž se řídí Unie. Konstatuji, že v České republice je Němcům, i když mají české státní občanství, ještě dnes vlastnictví upíráno na základě 50 let starých nespravedlivých dekretů. A německá spolková vláda k tomu mlčí. V těchto souvislostech je významné, že Evropský parlament se jednou osvědčil jako svědomí Evropy. Teprve před několika týdny vyzval jednoznačně Českou republiku ke zrušení Benešových dekretů a poválečných zákonů. Toto rozhodnutí Evropského parlamentu potvrzuje naše trvalé pojetí, že přístup do EU při další platnosti těchto bezprávných dekretů není možný. …
Nedávno pak i rakouská Národní rada zaujala postoj proti Benešovým zákonům a označila je za evropský problém a vyzvala rakouskou spolkovou vládu, aby spolupracovala ke zrušení těchto zákonů. Nicméně je podivné, že mlčí spolková vláda Německa. Nakonec budou v Evropě jen dvě země, které budou Benešovy zákony obhajovat: Česká republika a Spolková republika Německo.
Významné prohlášení uvedla i Komise pro lidská práva Spojených národů. Sudetoněmecký landsmanšaft se na těchto základech rozhodl podat stížnost ke Spojeným národům. Jejím předmětem je právo na vlast a na návrat sudetských Němců, potrestání dosud žijících viníků, diskriminace doma zůstavších krajanů, a v neposledním i otázky vlastnictví. Očekáváme, že spolková vláda tuto iniciativu podpoří… Pověřenec spolkové vlády pro lidská práva, pan Poppe, se cítí příslušným pro celý svět, jen ne pro Němce.
A konečně, americký kongres v říjnu minulého roku vyzval středo – a východoevropské státy, aby vrátily oprávněným vlastníkům po 30 letech zkonfiskované majetky. Což je velké slovo zástupců svobodomyslného a spravedlnosti oddaného národa. Věřím, že tyto dva základy – svoboda a spravedlnost – jsou i pro německou vládu rozhodujícími hodnotami…
Pro rok 2000 se stává Praha hlavním kulturním městem Evropy. Nabízíme pomoc a spolupráci sudetoněmeckého landmanšaftu, pokud se česká oficiální místa rozhodnou uznat příspěvek německé kultury v duchovním rozkvětu Prahy, a kulturní přínos Němců v Čechách, na Moravě a v sudetském Slezsku poctivě a přiměřeně ocenit. Zde by se mohla otevřít brána k nezbytnému přímému rozhovoru mezi Čechy a námi, jejich bývalými spoluobčany.
Motto našeho 50. sudetoněmeckého dne zní: „Právo na vlast – stavební kámen Evropy.“ Kdo srovnává obrázky našeho vyhnání, které my staří máme v paměti a mladí znají z dokumentačních fotografií, s obrázky z Bosny a Kosova, pozná, že toto právo na vlast je důležitým pilířem v základu Evropy. Bez práva a spravedlnosti je evropský dům v základu zpuchřelý a vždy znovu napadnutelný výbuchy násilí jako nyní na Balkáně. Z hlubokého přesvědčení podporujeme dnes cíl, který již naši předchůdci před 50 lety měli před očima. Spravedlnost, svoboda a mír pro všechny lidi.
Z projevu dr. F. Neubauera k zemskému vedoucímu (Landeshauptmann) jižních Tyrol, dr. Luis Durnwalderovi, nositeli Evropské Karlovy ceny sudetoněmeckého landmanšaftu, dne 22. května 1999
… Karlova cena sudetoněmeckého landsmanšaftu se odedávna nazývala cenou evropskou… V jejím statutu je uvedeno, že „Cílem udělování je připomínka spravedlivého národnostního a státního uspořádání ve střední Evropě“. S těžkým srdcem nutno přiznat, že s ohledem na události v Bosně a Kosovu je tato výzva stále aktuální. Nicméně Daytonské ujednání v r. 1995 zakotvilo pro uprchlíky i vyhnance právo na návrat, a letos je pokládáno vyhnání již za tak těžký zločin, že se lidé proti němu staví ozbrojeným odporem.
To jsou velké pokroky v prosazování práva na vlast. Ke skutečně spravedlivému mezinárodnímu pořádku musí se však důsledný zákaz vyhánění vztahovat nejen na budoucnost, ale i na uznání plného práva na vlast pro všechny, kteří již byli vyhnáni. A právě tento druhý krok je dnes výzvou pro celé společenství národů. Zvláště v Evropě existuje sklon ty, co byli vyhnáni v minulosti, jen odbýt právem se někde jinde usadit.
Rýsují se možnosti návratu do vlasti. Nicméně všechny ty specifické právní škody, způsobené vyhnáním, - jmenuji například znemožnění uplatnění práva na sebeurčení, rozvrat staleté kultury, masové věznění a nucená práce a vyvlastnění majetku – nejsou odčiněny. Má-li se o to v budoucnosti usilovat, a potřebnost toho se prokazuje zejména v posledních letech – pak vznikají četné otázky spravedlivého spolužití různých skupin v téže zemi. Úpravě těchto otázek by se Evropa neměla dlouhodobě vyhýbat, chce-li se stát skutečně silnou právní společností. Na jakých základech však může takové společenství spočívat a na jaké vzory může navazovat?
Dlouhodobě platným vzorem stabilního evropského mírového uspořádání je nesporně nadnárodnostní římsko – německá říše pozdního středověku. A císař Karel IV. jakožto skvělý vládce, vyznačuje v této epoše vrchol rozkvětu, v němž země České koruny se staly duchovním a hospodářským těžištěm celé střední Evropy. Tento rozvoj měl své kořeny nepochybně v tom, že Karel IV. oba národy své říše rovně podporoval, a že se staral o spravedlivý řád.
Při bližším pohledu se ukazuje, že všechny ty otázky, které vznikají spolužitím různých národnostních a jazykových skupin v jedné zemi, jsou v podstatě nezávislé na čase. Sporné body a oblasti střetů ve spolužití různých národů Čech ve 14. století byly vzdor všem rozdílům již téměř totožné s těmi, co vznikají při národnostních konfliktech současnosti.
Sporným bylo postavení jazyků v oblasti veřejného života. Sporný byl podíl, který měly jednotlivé skupiny na veřejných úřadech. Spornou byla stejně jako dnes vzájemná příslušnost k větším územním jednotkám, projevující se tehdy mezi Čechami a říší, - a dnes ve třech stupních, mezi regiony, nadnárodnostními státy a nadnárodnostním společenstvím, Evropskou unii. Všechny tyto otázky po právu na sebeurčení národů a právu na vlast se ve 20. století nikde neprosadily tak výrazně, jako v Sudetech a ve vlasti našeho dnešního laureáta, v jižních Tyrolích.
V letech 1918/19, po první světové válce, nebyly jen italsky hovořící Tyroly, ale také německy hovořící jižní Tyroly až po Brenner přiřazeny k Itálii. To bylo ovšem porušení práva na sebeurčení národů a vedlo k dlouhodobým konfliktům, které v mnoha směrech jsou obdobné konfliktům v českých zemích a Kosovu.
V r. 1939 došlo v jižních Tyrolích k hlasování. Celá národnostní skupina se musela rozhodnout, zda se vzdá vlasti nebo své národní příslušnosti. Většina tehdy hlasovala pro zachování národní příslušnosti a ztrátu vlasti. Celá třetina všech občanů tehdy svou zemi dočasně opustila. Osudu sudetských Němců se vyhnuli jižní Tyrolané jen o vlásek.
V roce 1945 se nějakou dobu zdálo, že jižní Tyroly budou svého práva na sebeurčení zbaveny. Nedošlo k tomu, a Tyrolsku byla přiznána mezinárodně zajištěná autonomie. Lze říci, že tato autonomní správa se mezitím zařadila mezi nejzdařilejší modely uplatnění národního skupinového práva v celé Evropě. Než se však tohoto výsledku dosáhlo, uplynula desetiletí. Byly to časy tuhých jednání, činily se i pokusy autonomii obejít nebo vyprázdnit, docházelo dokonce i k násilnostem. Na konci se ale dostavil úspěch a vítězství rozumu na všech stranách.
Velký podíl na tomto úspěchu má letošní nositel Karlovy ceny, dr. Luis Durnwalder…
Připomenout je nutné zejména principy autonomie, které jsou významné pro spravedlivou úpravu i jiných národnostních otázek. Kladně se bezpochyby projevilo sjednocení Evropy, zde jmenovitě přístup Rakouska k EU. Na evropské úrovni získávají stále větší podporu názory, které představují již po desítky let základní pilíře Jihotyrolské autonomie. Jsou to především decentralizace a federalismus, ochrana menšin, a subsidiarita.
Další myšlenkou bylo, že různé jazykové a národnostní skupiny nepředstavují pro stát žádnou zátěž, ale obohacení. Jakmile jsou ve své specifičnosti kladně rozpoznány a k tomu odpovídajícím způsobem spravedlivě respektovány, menšiny od svých výhrad vůči státu, v němž žijí, upouštějí. …
Dámy a pánové,
při pohledu na své vlastní sudetoněmecké dějiny stejně jako při pohledu na součastné národnostní konflikty v mnoha zemí světa vidíme na začátku vždy, jak jedna ze zúčastněných stran – a vždy stačí jen jedna -, pokládá poškození nebo ochuzení toho druhého za svůj vlastní zájem. Toto hodnocení, které přirozeně vychází od silnějšího, tedy od státu a ne menšiny, je falešné. Poškozování druhého škodí také vlastní skupině. A v každém případě musí taková politika vést k nejtěžším konfliktům.
Ale i tam, kde se o poškození menšin neusiluje, dokáže i pouhé nepochopení jejích potřeb a přirozených práv napáchat mnoho škod. To byl a dosud je problém EU. Nikdo dnes nechce v Bruselu menšiny znevýhodňovat. Nicméně uplatňují se tam postoje, které vykazují málo porozumění pro skutečné potřeby menšin. Zde hrají shodnou úlohu představy o státě a národu, odvozené z ideálů francouzské revoluce, stejně jako určité podoby teorie tak zvané občanské společnosti, které uznávají pouze práva jednotlivců, nikoliv však práva skupin. A právě takovéto myšlenkové modely hrají dnes v České republice velikou úlohu.
Tímto vstupem do aktuálních politických rozhovorů o menšinách a národnostních skupinách jsme se dostali opět k výchozímu bodu stanov Karlovy ceny. Spravedlivé uspořádání národních a státních věcí ve střední Evropě stále ještě není skutečností. Jihotyrolská autonomie… poskytuje mnohé podněty k úvahám o tom, co ještě k takovému spravedlivému uspořádání Evropy chybí…
Z projevu dr. E. Stoibera, bavorského ministerského předsedy
50. sudetoněmecký den se koná v čase, kdy v jižní Evropě jsou lidé … vyháněni…...
Kdo by měl s těmito lidmi více soucítit než němečtí vyhnanci… Bavorsko a SRN ukazují solidaritu více než kterékoliv země v Evropě. A já chci na tomto místě poděkovat také našim vojákům, kteří jsou ve službě svobody, práva na vlast, kteří svou přítomností chrání uprchlíky v Albánii a Makedonii… Bylo hrozné a odstrašující co v letech 1945-1946 zažilo 15 milionů Němců, z toho asi 3,5 milionů sudetských…
50 let přešlo. Padesátkrát se sudetští Němci setkali, aby veřejně pranýřovali nespravedlnost vyhnání z vlasti a aby se viditelně a slyšitelně hlásili k sudetoněmecké vlasti. Při všech změnách v SRN i v Evropě zůstala nezlomná láska k vlasti, udržet jednotu. Přes 50 let si udrželi svoji identitu, I dnes v nich tluče sudetské země. Právo na vlast, jako základní právo člověka, si sudetští Němci zvolili jako motto 50. sudetoněmeckého dne. SN zažili za 50 let vzestupy i pády. Bylo jim často nadáváno, pro mnohé byl každý z nich revanšista. Veškeré jejich utrpení bylo veřejnosti často zlehčováno a přecházeno mlčením. To vše je uráželo, ale oni se nevzdali, což na tomto 50. sudetoněmeckém dni zřetelně cítíme. Prezentuje se zde vysoce motivovaná, aktivní skupina…
Po největším vyhnání ve světových dějinách v polovině našeho století ve střední Evropě začíná …vyhánění na Balkáně. Spolková vláda právem toto dění v Kosovu dobře kritizovala. Ministr zahraničí Fischer, ministr obrany Scharping, spolkový kancléř Schröder se v ostrosti kritiky přímo předháněli. Kancléř mluvil o obětech hrozného porušování lidských práv… Sudetští němci by si u příležitosti návštěvy českého předsedy vlády Zemana v Bonnu přáli od Fischera, kancléře nebo od Verheugena slyšet stejně jasná slova. Doufám, že je spolkový kancléř teď o životní zkušenost bohatší, že mu bude osud sudetských Němců ležet stejně na srdci jako osud Albánců.
Evropští biskupové, jejichž předsedou je pražský kardinál Vlk, označili vyhnání za zločin. Solidarita církve platí pro ty, kteří jen pro svou příslušnost k určité národnosti, trpí osudem vyhnanců. Všechny tato slova, která byla v posledních týdnech k vyhnání Albánců řečena, plně souhlasí s vašim osudem vyhnanců ze Sudet. Byli jste vyhnáni, protože jste byli Němci.
Dnes vidíme, že vyhnání obyvatel není žádným čistě německým problémem. … Je to zločin proti lidskosti, je to vražda na národní skupině. Tento zločin se nepromlčí. Německý soud, Mezinárodní soud v Haagu to vidí stejně. Ti, kteří odpovídali za zločiny proti lidskosti, byli potrestáni. To platí pro Lidice, ale i pro Ústí, Brno. Za zločiny proti lidskosti jsou odpovědné srbské jednotky v Kosovu jako revoluční gardy v Praze r. 1945 a v Sudetech. Nesmí platit dvojí právo. Nesmí být měřeno dvojím metrem.
Před několika týdny požádal Evropský parlament o zrušení Benešových dekretů. O to se zasadil i Bernd Posselt. Je to náš muž ve Štrasburku a Bruselu. Má své jisté místo na seznamu OSN. Je strašně důležité, že právě on v příštích pěti letech, kdy se povedou rozhodující jednání o vstupu ČR do EU, kdy o vstupu bude spolurozhodovat i Evropský parlament, hájí zde i ve Štrasburku vaše zájmy. Pan Posselt má pro svou práci mou plnou podporu.
Před několika dny byly požadavky SN podpořeny. Rakouská Národní rada žádala hlasy vládnoucích stran, Rakouské lidové strany a Sociálně demokratické strany Rakouska, o zrušení Benešových dekretů. Sociálně demokratická strana Německa by si skutečně měla vzít příklad. Musíme se sebekriticky ptát: musí Evropský parlament, rakouská Národní rada dělat práci, která by měla být prací spolkové vlády a sněmu? … Podle mého mínění je v chování spolkové vlády vůči SN mezera ve spravedlnosti a proto vyzývám vládu, aby svou politikou tuto mezeru uzavřela. Snad můžeme doufat, že kancléř Schröder se cítí být kancléřem všech Němců. Bohužel, naše požadavky jsou novou vládou SPD a Zelených označovány za absurdní. To je jednoznačná změna od původní politiky spolkové vlády. Jak někdo může naše požadavky označit za absurdní, když pár dní na to žádá bezpečný návrat vyhnaných Albánců zpět do vlasti. Není tedy měřeno dvojím metrem?
Ve stejné době, kdy jsou otevřené majetkové otázky vládou pokládány za anachronické, jsou na Německu a německých firmách vyžadovány náhrady v miliardách. My víme, že v pozadí těchto požadavků je utrpení a křivdy, které těmto lidem způsobili jiní Němci. My tyto požadavky neshrneme se stolu slovem anachronické. My se snažíme, v rámci našich možností, aniž bychom přetěžovali daňového poplatníka nebo hospodářství, o nápravu. Nemůžeme žádat pro oběti let 1945-1947 stejné porozumění?
8.3.1999 byl český premiér Zeman hostem v Bonnu. Při návštěvě mluvil kancléř o „uzavřené epoše“. Kancléř nechce dnes ani v budoucnu v této věci nic požadovat.
Ještě nikdy v poválečné historii nezacházel kancléř tak lehkomyslně s požadavky milionů lidí. Žádný kancléř dosud neprojevil tak málo solidarity a lhostejnosti k našim vyhnaným z vlasti jako kancléř Schröder. Kdybychom argumentovali stejně jako kancléř, neprokázali bychom laskavost ani sobě, ani Čechům. Historicky uvědoměle myslící Čechy vědí, že minulost není ukončena, i když ji kancléř lehkomyslně za ukončenou prohlásí. Oni vědí, že se k této minulosti musí postavit čelem. A mnozí to dělají v diskuzích v českých novinách a televizi. Pražský politolog Doležal nedávno napsal: Dokud české ústavní orgány nezaujmou k této problematice jasné stanovisko, jsou slzy, které proléváme nad osudy civilního obyvatelstva v Kosovu nepoctivé a žádný český politik demokratické strany se nemůže svému západoevropskému kolegovi podívat do očí.
V každém případě prokázal kancléř těžkému procesu česko-německého porozumění medvědí službu. Povinností kancléře je všechny křivdy minulosti léčit. Přitom musí být postižení do tohoto procesu začleněni a ne naopak. Kdo toto dělá, dává v sázku všechny snahy o porozumění mezi sudetskými Němci a východními sousedy. Jak se ukázalo, necouvala vláda ani před zkrácením prostředků na tento 50. sudetoněmecký den.
Bavorsko ale zůstává spolehlivým partnerem sudetských Němců. V Norimberku postavíme pomník ´Útěk, vyhnání, a integrace´. Bohužel ne všichni s tímto projektem souhlasí… ale naše vláda se nedá zviklat. Chceme vzpomenout na ty Němce, kteří byli válkou tak postiženi jen proto, že žili na východě. Oni jsou součástí naší historie.
16.6. bude slavnostně odhalena pamětní deska na budově státního úřadu, která bude tento útěk navždy připomínat. Dále uvolní stát Bavorsko 3 mil. DM ke zřízení kulturního centra Čechů a Němců v klášteře Rohr. Další příspěvek k porozumění mezi Čechy a sudetskými Němci.
Již léta nabízí sudetští Němci Čechům dialog. Již léta podáváme Čechům ruku, která není přijímána. Vyzývám proto sudetské Němce, aby nabídku z r. 1994 obnovili a vyslovili pozvání českým partnerům k rozhovoru. Budeme vidět, zda česká strana teď, když začala jednání ke vstupu do EU, když se stala partnerskou zemí NATO, když se teď účastní nasazení po boku NATO partnerů v Kosovu za právo na vlast, pozvání k dialogu znovu odmítne.
Jsem názoru, že vzhledem k dramaticky se měnící situaci nemůže česká vláda neustále odmítat dialog. To by zcela protiřečilo duchu, který v dnešní Evropě panuje. Již před lety jsem řekl, že čas pracuje pro nás. Poslední léta to potvrdila… Situace v Kosovu mění názory lidí a politiků v Evropě. Právo na vlast je cílem politiky NATO a EU proti Miloševičovi. Jestliže teď se podaří NATO přivést Albánce do vlasti, tak se poprvé v Evropě uvede právo na vlast do praxe. ČR se na tom podílí jako partner a prosazuje toto právo společně s Němci a dalšími partnery. Tím musí být položena otázka, jak je to s dekrety v ČR? My chceme od ČR jasnou odpověď na otázku, kterou položil Bernd Posselt v Drážďanech. Jsou ještě Benešovy dekrety platné nebo ne. Jestliže dnes již nejsou platné – Zeman řekl v Bonnu: ´Dnes nemůže být žádný německý podnikatel v ČR na základě Benešových dekretů vyvlastněn.´ - proč tedy nejsou zrušeny? Čas pracuje pro sudetské Němce. Lidská práva již nejsou jen německo-českým tématem. Před lety prohlašoval Johanes Rau, že vyhnání sudetských Němců je výhradně bavorsko-českým problémem…
Pro mne je povinnost při poradě o přijetí ČR do EU otevřít otázku Benešových dekretů. Bylo by směšné, kdyby Němci prosazovali právo na vlast v Kosovu, ale nebyli schopni prosadit ho v EU. Zrušení Benešových dekretů a uznání práva na vlast nepřetěžuje nikoho. Je to uskutečnitelné. Právo na vlast nikoho neohrožuje. Z přesvědčení a úcty před sebou musí EU trvat na dodržování lidských práv. Kardinál Vlk, mluvčí evropských biskupů, napsal: ´Všichni lidé bez ohledu na národnost, rasu a nebo náboženské vyznání mají právo na vlast.´ Za tato jasná slova děkujeme.
Premiér Zeman řekl 8.3. v Bonnu: „Politik může budoucnost ovlivnit, minulost ale nemůže změnit.“ To je pravda jen z části. Člověk skutečně nemůže minulost změnit, nemůže vrátit čas o 54 let zpět, ale může se pokusit křivdy, ke kterým došlo, napravit. Pokusit se zahojit rány z minulosti. To by byl skutečný čin pro budoucnost Evropy.
Vstup Polska, ČR a Maďarska do NATO nám přináší více jistoty. Východní hranice už není frontovou hranicí. Politická stabilita se zvýší, když se tyto země stanou ještě členy EU. Jejich vstup do EU není pouze rozšířením hospodářského prostoru, ale upevnění míru a stability v Evropě.
Jako ministerský předseda Bavorska si přeji:
- Evropu, kde Bavorsko zůstane silné, udrží svou identitu;
- Evropu, kde právo na vlast nebude ani sudetským Němcům upíráno.“
Z projevu paní Barbary Stamm, ministryně práce a sociálních věcí
bavorské vlády
„Již po 50. slaví sudetští Němci z Čech, Moravy a Slezska svůj Den národní skupiny…
Bavoři a sudetští Němci jsou si mimořádně blízcí. Mnoho století jsme byli sousedy, dnes žijeme pod jednou střechou. Přišli s holýma rukama do země, která byla v troskách a položili základy nové prosperující republice…
Na rozdíl od vlády Dolního Saska pod vedením dřívějšího ministerského předsedy Gerharda Schrödera, který odmítl být kmotrem Slezanů, přebírá vláda Bavorska patronát nad sudetskými Němci bez ´když a ale´. Vy, milí spoluobčané, jste se stali oběťmi války a nespravedlnosti. Máte právo na naši pomoc…
Dále bude během několika dní odhalena pamětní deska na budově bavorské státní kanceláře s následujícím nápisem: ´Německým vyhnancům na památku, pro vzpomínku na deportaci, útěk a vyhnání, pro vzpomínku na jejich vlast a na jejich mrtvé.´…
Bylo by zásluhou, kdyby také náš kancléř a jeho zahraniční politikové považovali vaše práva a nároky a jejich prosazení za součást jejich rozhovorů s Prahou a Varšavou…Český ministr zahraničí prohlásil, že od nástupu nové spolkové vlády se česko-německé vztahy zlepšily, protože z nich otázky sudetoněmecké zmizely. K tomu chci veřejně říci, že problémy nebudou překonány tím, že před nimi zavřeme oči. Nezmizí ze světa tím, že se budou odvolávat na česko-německé prohlášení. Může se v něm klidně nacházet věta, že se vztahy mezi oběma zeměmi nebudou zatěžovat problémy z minulosti. Z této věty můžeme vyvodit logický závěr. Problémy z minulosti nemusí zatěžovat vztahy přítomnosti, když budou jednou pro vždy vyřešeny.
Láska k vlasti spojuje sudetské Němce i Čechy. Není to nic statického nebo zpátečnického. Je to dynamická síla, kterou musíme využít jako šanci, jako možnost vyjít si vstříc. Sudetští Němci se snaží o toto mnoho desetiletí.. Nezapomněli na vlast ani v letech tzv. studené války. Od doby otevřených hranic podnikli řadu akcí soukromé iniciativy, ke kterým nepatří pouze obnovení kostelů, pomníků a hřbitovů. V tomto duchu působí mnohé kontakty, výstavy, setkání umělců, různé formy dialogu nebo dokonce odborné spolupráce ve vědeckých projektech.
Vyslovuji sudetským Němcům za jejich iniciativu srdečný dík. Věřím, že jejich snaha, jejich podaná ruka k přátelství najde konečně tu žádanou a tak dlouho očekávanou adresu.
Bohužel selhal kancléř i na tomto poli. Pouze během jednoho jediného dne se spolková vláda distancovala od svých povinností vůči vám, sudetským Němcům. Během jednoho dne se naše vláda dohodla s českou stranou na dokumentu. Českému premiérovi Zemanovi slíbil kancléř Schröder, že spolková vláda nevznese dnes ani v budoucnosti vůči Praze žádné požadavky. Požadavky sudetských Němců jsou podle něj součástí uzavřené epochy. Právě zde vidíme rozdíly mezi touto a minulou vládou. Kancléř Kohl byl přesvědčen, že vyhnání Němců z jejich vlasti bylo protiprávním aktem a činem nelidským tváří v tvář tisícům obětí.
Říkáme zcela otevřeně, i když otázky majetkové nejsou těžištěm německo-českého sblížení, musí vzít spolková vláda na vědomí, že majetek osobní je základem právního pořádku v Evropě. Nikdo nemůže dělat dohody na úkor třetího. Stejně tak se někdo nemůže vzdát práv na úkor třetích osob. O nároku nebo o zřeknutí se práv na majetek mohou rozhodnout pouze postižení sami.
Postoj Schrödera je nepochopitelný. Kancléř, který prohlásí, že nepovažuje za svou povinnost poskytnout podporu německým občanům, hájit jejich práva vůči jiným státům, neprokazuje službu ani národu, ani procesu smíření.
Formy nápravy křivd vyhnaných jsou klíčovou otázkou, jestliže Evropa bere lidská práva vážně. Podporovali jsme, aby oběti nacismu na české straně byly odškodněny z fondu pro německo-českou budoucnost. Požadovali jsme odškodnění obětí i na naší straně. První odpověď z Prahy byla negativní. Tím se ale nenecháváme odbýt. Oběti 1. a 2. třídy neexistují.
Denně dostáváme dopisy, které obsahují hrůzné zprávy o utrpěném násilí před i během odsunu. K těmto smutným zprávám se přidávají hluboké rány, které působí nestejný přístup k podobným osudům. Na jedné straně soucit a odškodnění a na druhé straně odmítnutí oprávněných požadavků na odškodnění našich spoluobčanů.
Aby bylo jasné, oč zde jde, dovoluji si citovat z jednoho dopisu: ´Píšu Vám nerad o tom, co jsem zažil jako dítě před odsunem. Před ním jsem byl nucen těžce pracovat. Snažil jsem se tyto hrůzné zážitky potlačit (ostatně dnes ještě trpím hrůznými sny). Jako čtrnáctiletý jsem byl zatčen a odtransportován. Mým místem na spaní byla ve velmi studené zimě 1945-1946 stáj. Špatné zacházení se mnou bylo na denním pořádku. Tak vypadalo 13 měsíců mého dětství na nucených pracích…Pocity pomsty a nenávisti nemám. Já osobně jsem se s těmi, kteří mi ukřivdili, kteří mi způsobili tolik utrpení, již dávno – pokud je to možné – usmířil. Neusmířil jsem se však s těmi, kdo uvedli Benešovy dekrety do praxe, ani s těmi, kteří ještě dnes trvají na jejich platnosti.´
V těchto větách je obsažen kruh dnešních problémů mezi Čechy a sudetskými Němci. Jestliže kancléř Schröder považuje nevyřešené otázky za uzavřené, posiluje pozici české politiky a vráží našim obětem nůž do zad.
Existuje mnoho mužů a žen v ČR, kteří se zasazují čestně … za vyrovnání se sudetskými Němci. Tímto lidem děkujeme a vyslovujeme jim naši úctu a respekt. V naší sousední zemi se ozývají hlasy velké etické síly a evropské odpovědnosti.. Doufáme, že je uslyší jejich národ a vláda v Praze. Jak je toto důležité, dokazují ankety v ČR. Naprostá většina národa je názoru, že odsun sudetských Němců byl zcela oprávněný.
V této době je svět konfrontován s podobnou situací v Kosovu. Pod vlivem této situace se mění názory obyvatelstva na téma vyhnanců, a to i v naší zemi. Desetiletí upozorňovali sudetští Němci na svůj osud. Byli ale považováni za rušitele míru, za překážku uvolňování a normalizace. Odsun milionů Němců se stal tabu tématem. Dnes máme ale ty strašné události v Kosovu každý den před očima a začínáme mluvit o neuvěřitelných zločinech. Podobný soucit naši odsunutí občané nikdy nepocítili. Zažíváme stísněné paralely… Šílenství, teror paramilitantních skupin, bezpráví a úplné vyrabování obětí. Vlaky plné lidí, které nikdo nechce, jedou k hranici. Ještě něco vyvstává před očima, když vidíme strašné televizní záběry z Kosova: nadlidské výkony žen v této době. Také v roce 1945 to byly ženy, které držely rodiny pohromadě v tom tehdy v troskách ležícím světě…
Statut Mezinárodního soudu v Haagu ze dne 27.7.1998 označuje vyhnání jako zločin proti lidskosti. Odsun a deportace jsou ´nejtěžšími zločiny´, které se týkají mezinárodního společenství jako celku. Jsem přesvědčeni, že jednotná a svobodná Evropa není představitelná bez našich českých sousedů. Stejně tak jsme přesvědčeni, že otevřené otázky, které jsou spojeny s odsunem sudetských Němců z vlasti, musí být zahrnuty do vstupního řízení ČR do EU. Kdo chce dnes tvrdit, že existuje spravedlivý a nespravedlivý odsun, mýlí se… Dnes je právo na vlast západní společností, státy NATO, včetně nových členů, EU všeobecně uznáváno.
Evropský parlament se před několika týdny informoval o pokrocích ČR na cestě do EU. V této souvislosti byla ČR vyzvána, aby ´dosud platné zákony a dekrety z let 1940 až 1946 zrušila, jestliže se vztahují na odsun jednotlivých národnostních skupin z dřívějšího Československa´.
Myšlena jsou ta nařízení, která tvořila rámec pro odsun sudetských Němců. K tomu patří mezi jiným ztráta nároku na majetek, jejich vyobcování a ztráta občanství, příp. kolektivní nucené práce. Stále ještě platí zákon z 8.5.1946, který prohlašuje i dokázané zločiny na Němcích a Maďarech za souladné se zákonem.
Echo z Prahy na tento požadavek Evropského parlamentu je obzvlášť živé. Ozývá se, že Benešovy dekrety jsou ´opotřebované ´ dokonce ´mrtvé´. To znělo dříve docela jinak. V prohlášení českého parlamentu z ledna 1998 k německo-českému problému, byla platnost Benešových dekretů prodloužena. Jestliže před několika málo měsíci prohlásil sám premiér Zeman: ´Ti, kteří žádají zrušení Benešových dekretů, dostanou od nás jasnou odpověď – ne! Ti, kteří žádají restituce svého majetku, dostanou od nás jasnou odpověď – ne!
Při své návštěvě v Bonnu mluvil premiér Zeman o ´dohasínání´ dekretů. Jako příklad uvedl, že dnes nemůže být žádný německý podnikatel na jejich základě vyvlastněn. Věří pan Zeman, že tím ulehčeně vydechne německý průmysl, který v ČR investuje? V jaké době to vlastně žijeme? Štrasburk má pravdu. Zde musí být vyplněna zcela jiná očekávání.
Dnešní prohlášení ČR o odklonu od dekretů ovšem znamená, že se na tom, co způsobily, nic nemění. Jen proto, že splnily svůj účel, nejsou aktuální. Jen proto, že splnily svůj účel, může být vyhlášen jejich konec. Jejich platnost v době jejich vzniku nikdo nezpochybnil. To není to, co jsme očekávali. Nestačí říci, že dekrety již neplatí, protože jsou již ´opotřebované´. Musí být řečeno, že neplatí proto, že jsou v rozporu se základními právy a svobodami každého člověka.
Před 4 dny (19.5.1999) přijal rakouský parlament návrh, kterým je vláda žádána, společně s dalšími členskými státy a institucemi EU, aby se zasadila o zrušení platných zákonů a dekretů z let 1945-1946, které se vztahují na odsun jednotlivých národnostních skupin z bývalého Československa a Jugoslávie. Odůvodnění této žádosti začíná následujícími větami, které cituji: ´Odsun německy mluvících národnostních skupin z dřívějšího Československa a Jugoslávie na konci druhé světové války patří k nejčernějším kapitolám historie Evropy… Tyto odsuny byly tehdy bezprávím a zůstanou bezprávím i po 54 letech. Tyto křivdy se nedají omluvit tvrzením, že jiné křivdy a jiná bezpráví předcházely. Vyvlastnění, vraždy, odsuny dětí, žen a mužů z jejich vlasti zůstanou otevřenou ranou.´
Myslím, že tyto věty nepotřebují žádný komentář. Přes rozhovory o minulosti se dostáváme k rozhovorům o budoucnosti. Toto řekl premiér Zeman v Bonnu. Ale my se ptáme, kde se konal otevřený rozhovor české vlády o minulosti? Kdo nemluví o budoucnosti, neprokazuje budoucnosti žádnou laskavost. Ptáme se, proč česká vláda odsunuje usmíření s oběťmi odsunu po r. 1945 a s jejich potomky? Dodnes odmítá vzít jejich reprezentanty na vědomí a mluvit s nimi. K rozhovoru o důvěře, otevřenosti, čestnosti neexistuje alternativa.
Na co lidé čekají, jsou jednoduché věci. K nim patří, že obě strany otevřeně doznají chyby, omyly, křivdy, že se od nich distancují a podle možnosti napraví. To je vše.
K tomu patří schopnost pojmenovat vše pravým jménem. Vyhnání je vyhnání. K tomu patří respekt před lidmi, osudy, vlastí, vlastnictvím a před národnostními skupinami. Více není třeba a přesto je to moc. Ale my se dočkáme.
Vláda Bavorska je patronem sudetských Němců. Využije všech možností k dosažení pokroku v oblasti vztahů mezi Čechy a sudetskými Němci. Politika, kdy otevřené otázky byly neřešeny, patří minulosti. Jen politice, která otevřené otázky vůlí vede k řešení, patří budoucnost. K tomu patří schopnost pojmenovat vše pravými jmény. Vyhnání je vyhnání.“
Redakce: J. Řezníček Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Křesťanským dialogem pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, září 1999
Webová stránka: www.ksl.wz.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz