17. 11. 1939

Dr. Jaromír Lang

V září roku 1936 byl jsem delegátem pokrokového československého studentstva na mezinárodním kongresu mládeže v Ženevě. Projížděli jsme Norimberkem, zfanatizovaným sjezdem strany, který tam byl právě zahajován. Válka visela ve vzduchu a my tam, v Bâtiment électoral, manifestovali za mír celého světa.

Přišel máj roku 1938, hořký, záludný podzim téhož roku a katastrofa jara 1939. Ve fakultní síni, kde Masarykovu bustu pietně zahalili, byly konány promoce. Nikdo z nás své policeor nevyslovil; každému zhořklo v ústech a páni profesoři se nedožadovali.

Dvacátý osmý říjen 1939 vyzněl demonstračně proti nacistům. Tehdy za studentských demonstrací postřelili na ulici Jana Opletala, pokrokového studenta- medika, čestného demokrata. Čtrnáct dní zápasil se smrtí, jíž konečně podlehl. Bylo oznámeno, že jeho pohřeb se bude konati 15. listopadu. Bylo nám jasno, že skončí demonstrací, že však nás za dva dny nato vyvezou ve vozech se zataženými záclonami do koncentračních nacistických táborů, to z nás netušil nikdo.

Když se tisícový proud studentů, jemuž v čele za rakví Jana Opletala šel akademický senát, zastavil onoho pošmourného listopadového a sychravého dne na počátku ulice Na Slupi a když byla rakev vkládána do auta, aby byla odvezena do Opletalovy rodné Moravy, zazněl mocný chorál české národní hymny a po ní hymny Slovenska. Studentští funkcionáři, kteří zaručili policii klidný průběh pohřbu, snažili se studenty utišiti, že není čas na provokaci a druhá státní hymna že se již od března nezpívá. Marně. Masa studentstva se rozdělila, valila se směrem kolem Emauz k technice na Karlově náměstí, k Perštýnu, odtud potom k Národnímu divadlu a právnické fakultě nebo k Václavskému náměstí.

Za hodinu byly již německé hlídky s kulomety na křižovatkách hlavních ulic. Následovala noc neklidu a napětí, vystřídaná dnem záludného klidu, kdy v hlavách nacistů dozrával zločinecký plán, který byl dne 17. listopadu 1939 německou policií a oddíly SS proveden skutečně katansky.

Vnikli do kolejí ozbrojeni kulomety a my jsme měli prázdné ruce. Zajímali nás a odváželi do Ruzyně. Zatím, co jsme tam stáli s číslem na prsou dlouhé hodiny, které se nám zdály bez konce, vydáni sadismu opilých stráží, nacisté kradli v našich chudých studentských pokojích na Letné i jinde. Brali vše, na co přišli a stříleli. Pro nic za nic zastřelili mého přítele Marka Frauwirta ze Slovenska, zastřelili i skupinu českých studentů, kteří stáli v čele tehdejšího Svazu československého studentstva.

Pobyt v Sachsenhausenu-Oranienburgu, kam nás všechny, studenty z Čech, z Moravy, z Prahy i z Brna zavezli, vyrovnal ideové rozdíly mezi námi. V mrazu a hladu, biti a rafinovaně mučeni neztráceli jsme optimismu. I v tyfové karanténě jsme zpívali „Čechy krásné, Čechy mé“ nebo „Internacionálu". Došly zprávy, že potomci Goethovi a Lessingovi zavřeli naše školy že jsme vyvolali stanné právo v Praze, že jsme vlastně zahájili všenárodní odboj. Znamenalo to závazek, který jsme si plně uvědomovali, i když jsme se nepovažovali za hrdiny a svůj čin za politickou veleudálost. V táborech jsme se stýkali i s jinými bratřími a soudruhy, kteří většinou byli uvědomělí, pevní a bojovní. Věřili tomu, k čemu se mnozí z nás teprve probojovávali, že je nutno smířiti se s lety ztracenými za ostnatými dráty, že je nutno víděti pod povrch událostí a trpělivě čekat, až přijde čas revolučních činů. Mnoho studentů však hynulo tyfem, tuberkulosou, úplavicí. Ty, kdož vydrželi, sedmnáctý listopad a vše, co následovalo, převychoval a zocelil.

Na sachsenhausenské bráně viselo v železe vytepané heslo: „Arbeit macht frei." Nás však osvobozovala víra, že nacismus musí utonouti v krvi, kterou prolévá, víra v politický čin, který nás osvobodí a poskytne národu vše, čeho je třeba k jeho rozvoji a čestné budoucnosti.

Vyhlášky o zavření českých vysokých škol a stanném právu (česky text):

VYHLÁŠKA!

Ačkoliv bylo opětovné vážně varováno, pokouší se od nějaké doby skupina českých intelektuálů ve spolupráci s emigrantskými kruhy v cizině, menšími nebo většími akcemi odporu rušiti klid a pořádek v Protektorátu Bohmen und Mähren. Při tom bylo zjištěno, že původci těchto aktů odporu jsou zvláště také na českých vysokých školách.

Ježto tyto živly daly se ve dnech 28. října a 15. listopadu strhnouti k násilným činům proti jednotlivým Němcům, byly české vysoké školy na dobu tří roků uzavřeny, devět pachatelů bylo zastřeleno  a větší počet účastníků vzat do vazby.

V Praze, dne 17. listopadu 1939.

Der Reichsprotektor in Bohmen und Mähren

gez. Freiherr von Neurath.

Praha, 18. listopadu. (ČTK.) Zemský president český vydal tuto vyhlášku:

Ve srozumění s presidentem, pověřeným vedením vrchního soudu, a vrchním prokurátorem ustanovuji na základě § 429 trestního řádu a po splnění zákonné podmínky § 430 trestního řádu vyhlašuji stanné právo pro obvod hlavního města Prahy a pro politické okresy Praha- venkov, Kladno, Beroun a Hořovice ve příčině zločinu vzbouření, uvedeného v § 73 trestního zákona, jakož i zločinu vraždy uvedeného v § 134 trestního zákona, a zločinu veřejného násilí zlomyslným poškozením cizího majetku, uvedeného v § 85 trestního zákona.

To se prohlašuje s rozkazem, aby se každý varoval těchto zločinů, všeho podněcování k nim a veškerého účastenství na nich a poslušen byl nařízení úřadu, která pro potlačení těchto zločinů budou vydána, an by jinak každý, jenž by se po vyhlášení takového nařízení dopustil některého z těchto zločinů, byl dle práva stanného souzen a smrtí potrestán.

Tato vyhláška se nevztahuje na německé státní příslušníky.

V Praze, dne 18. listopadu 1939.

Zemský president: Bienert v. r.

Praha, 18. listopadu. (ČTK.)

Pro násilné přepadení Němce byli 18. listopadu zastřeleni 3 Češi. Mezi zastřelenými jsou dva policejní úředníci.

*

Řízení podle stanného práva bylo zrušeno 21. listopadu 1939

Z knihy Šest let okupace Prahy